VYZNÁNÍ MILOVANÉMU KRAJI

Hanušovická a Zábřežská hornatina

Předehra: Zakládání spodních vrstev krajin dětství
Krajinu moravsko-polského pohraničí jsem poznal už v dětství. S našim „tajným“ oddílem jsme tábořívali za Seninkou, v poslední české vesnici před polskými hranicemi. Z tábořiště jsme se dívali přímo na masiv Králického Sněžníku, často skrytý v mlhách.

Pohled přímo z tábořiště na Kralický Sněžník. Celý den jsme se mohli takto kochat. (Historické foto ze 80 let 20. stol.)

Připadal jsem si jako na konci světa: cesty tu byly hrbolatější, historizující zašlé německé domy, miniaturní obchůdek, rozpadlá Boží muka.

Jedna z typických Božích muk kraje

Fenoménem pro nás děti byly tajemné ruiny chalup na loukách a v lesích. Pokud jsme uviděli ve studeném údolíčku několik starých zkřivených ovocných stromů, stačilo chvilinku hledat a našli jsme zbytky zdí porostlé jahodím a mateřídouškou, kopřivami a mechem. V lesích byly běžné podezdívky zaniklých lučních cest a kamenné valy a tzv. hromadince – hromady kamenů.

Jedna z mnoha zdí bývalých domečků. 

To vše svědčilo o čilém ruchu na loukách v místech dnešních lesů. Ne všechny chalupy byly zbořeny, Některé jsou využívány dodnes a dodávají opuštěnému kraji lidské teplo. Nad pásmem luk už jen hluboké lesy.
Celý kraj široko daleko byl jiný. Vždy, když jsme projeli Lanškrounem, poučoval nás tatínek – jsme v Sudetech. A já se brzy naučil rozlišovat mezi zádumčivou opuštěnější krajinou Sudet a veselejší krajinou českou či moravskou. Časem jsme naše táboření přesunuli jinam, ale vzpomínka zůstala, aby byla jednou vykopána.

První dějství – po stěhování v cizím kraji
Pak přišlo mé stěhování do České Třebové. Byl to pro mě neznámý, zcela neznámý kraj. Marně jsem tu hledal jsem krajinu jihomoravského domova – "křivku obzoru viděnou očima dítěte", jak pravil básník Halas. Nešlo mi to. To jsem ještě netušil, že v sobě nosím ještě další vrstvu krajin dětství. Teprve po půl roce jsem si začal uvědomovat, že se opět dotýkám Kralického Sněžníku, ale opačné strany než dávno kdysi. Skutečný dotyk přišel později.
Začal jsem jezdit na východ od Třebové – do Hoštejna, k Zábřehu – a dělal opatrné výpravy na sever od údolí Moravské Sázavy.

Údolí Moravské Sázavy za Hoštejnem směrem k Zábřehu

Měl jsem rád horu Lázek, pod kterou jsme jednou týden tábořili. Můj první pobyt s Třebováky byl ale v Bystřeci. Trpěl jsem tehdy nejen netábornickostí tábora, ale i touhou po domově. Chodíval jsem na louku a díval se na Bukovou horu na východě, za kterou byla Morava, jako bych tušil, že se za ní se nachází staronový domov. Neděli co neděli jsem jezdíval do Mladkova, kde celý kraj pro mě začíná. Stavěl jsem tam modlitebnu a spojil jsem s tímto místem kus svého života. Láska se tu začala rodit. Později jsem v mapách vídával horu Jeřáb, tisícovku vévodící Králicku. Když jsem byl v Třebové čtyři roky, nasměrovali jsme do toho kraje dětskou hru a já poprvé pronikl do míst, která jsem dlouho opatrně obšlapoval. Za Křížovou horou nad Červenou vodou jsem našel kraj, který byl mnohem opuštěnější, než jsem čekal. Zalíbilo se mi tam.

Typická zasmušilá krajina, v pozadí Jeřáb 

Ale první samostatná výprava do těch míst (blahoslavený den mého příchodu příchodu!) byla na běžkách od Hoštejna na sever. Ujel jsem dlouhou trasu – snad čtyřicet kilometrů. Lesy, louky a potom lesy, hluboké nekončící lesy. Vršky "Čečel", "Bouda", kostelík svaté Trojice pod majestátnou horou "Jeřáb". Opuštěnost. Dojezd byl už za tmy. Na závěr, v šeru, vesnice Podlesí, sudetská, tmavá, až depresivní. Přede mnou temný masiv Kraličáku. Už tehdy se mi z paměti začalo vynořovat dětství.

Druhé dějství – Objevení domova

Pak přišly dvě předletní výpravy od Králík do údolí Moravy. Bylo krásně, přede mnou celý den a já konečně vysupěl na horu Jeřáb.

Vrchol hory Jeřáb. Vyznačuje se tím, že samotný vrcholek přehlédnete.

A za čtrnáct dní opět. A potom znovu, kdykoliv se uvolnil celý den. Tak jsem kraj prochodil křížem krážem. Pěšky, na kole, na běžkách. Z počátku trochu zmatený, mapu studující, později už bez mapy. Na jedné z výprav, nad Hanušovicemi, uprostřed smrkových lesů nedaleko paseky jménem "Na vinici", jsem objevil starý kříž, u něj starou hrušku či jabloň. Podvědomě jsem začal hledat základy starých domů. Dávný reflex. Našel jsem je. Ten den mi vše došlo. "Obzor viděný krajinou dítěte". Vrátil jsem se do dětství. Domů. Krajiny Staroměstska se propojily s krajinami Králicka. Došlo mi, že jde o jeden kraj. Nádherný, a opuštěný kraj, kraj tajemných vesnic, úzkých silnic se stromořadím klenů a javorů, s vůní devětsilu.

Mezihra: Čtvero ročních období

Nejkrásněji je tu na jaře. Studené údolí Moravské Sázavy zbělelo plochami bledulí, bohatými trsy i krásnými jedinci (kyněmi). K tomu smutný jarní zpěv ptactva. Večerní chlad. Vlhko. Stmívá se. Hučí rozvodněná řeka. Od Lanškrouna až po Mladkov snad v každé rýze najdete bílou záplavu.

Nádhera bledulí. 

Později tu rozkvétají nízké petrklíče, zatímco nahoře v horách je doposavad vrstva mokrého sněhu. V jednom dni lze prožít zimu i jaro zároveň, běhat v teniskách a v kraťasech po závějích v závanech teplých proudů.
Vrcholné jaro je tu rovněž krásné, zvláště když rozkvétají třešně a jiné ovocné stromy. Vůně, teplo, zelená tráva a polní kvítí.


Jaro tu často spěchá a rychle přichází parné léto. Čas krásných putování a táborů. Vše je zarostlé, potoky vyschlé. Mateřídouška voní na skalkách. Válce na posečených loukách a červené jeřabiny signalizují barevný podzim.
Ten je nejhezčí v době na přelomu září a října, kdy se barví javory ve stromořadích. Je to asi jen čtrnáct dní, kdy přichází sytost a plnost červených barev. Potom opět převládá spíše žlutá a hnědá. Na polích se povalují béžové válce sena.

Podzim nad Mladkovem je nádherný. 

Se svatým Martinem téměř vždy napadl sníh a v nejvyšších partiích mrze, led. V tomto termínu jsme pravidelně likvidovali střechu na tábořišti. Sníh jsme měli až za krkem, ale bavilo nás to. První běžkaři vyrážejí do ráje bílých stop, kterých je tu opravdu mnoho a mnoho, často začínají u vlakových zastávek, u parkovišť. Nádherná čtyřměsíční krása. Kraj pro běžky jako stvořený.

Kostelík svaté Trojice pod Jeřábem

Potom opět sníh těžkne a je zasypáván více jehličím než sněhem a ve vzduchu je cítit jaro, čas bledulí opět přišel. Potoky zurčí a řeky jsou přesyceny vodou.

Třetí dějství – Králicko jako součást života

Pak se příležitosti jezdit sem jen hrnuly. Zamiloval jsem si tento kraj. Rád jsem jezdil už jen na jeho okraj, do Lanškrouna, a sledoval obzor tvořený Lázkem, Bukovou horou a "Suchákem". Mladkov se mi stal jedním z domovů. Trávil jsem tu i dovolenou. Miloval jsem Králíky, nástupní místo do Hanušovické vrchoviny.

Pohled na uzavírající hřeben Orlických hor

Spřátelil se s majitelem obchůdku na náměstí. Hora Matky Boží mě oslovovala krásou barokní krajiny. Jeřáb jsem si zamiloval tak, že si ze mě dělají přátelé z Třebové legraci. Přespal jsem na něm o skautské noci a vítal nové století skautingu.

Nenápadná tisícovka - Jeřáb

Později jsem absolvoval kurz v Písařově, v místní junácké chatě a několikrát jsem se tam vracel.

Skautská chata v Písařově - Harlešova myslivna.

Perlička na konec. Povědomá mi byla i podivná rovina mezi třebovskými stěnami a "mým krajem". Jednou, když jsem doma četl krásnou knihu o brněnské krajině, dozvěděl jsem se, že Boskovická brázda začíná kdesi u Znojma a prochází kolem Brna (podle prof. Demka), končí právě u Lanškrouna. Pochopil opět tajemství – křivka obzoru viděná očima dítěte – to je domov.

Opona: Další domov

Nakonec jsem se opět přesunul dál, do Frýdku-Místku. Tuším, že i odtud naleznu cesty do onoho kraje. Brňáci sem jezdívají opět tábořit, do kraje ztracených vod, do jesenických Sudet. Opět konec světa. Kraj, který je tak cítit z tonů potemnělé skupiny Priessnitz. Jsem vděčný nebeskému Otci za to, že mi dal milost domova všude, kam přijdu.

Rumunsko 2010 Paring Surean

opět jako v obráceném filmu - setkání ve vlaku, plastové lahve s vínem, pokojné večerní EC do Budapešti. Poklidné rozhovory a nesmělé seznamování se s novými tvářemi. Nad námi těžké batohy, v srdcích očekávání. Bude to zase tak krásné? Inu bylo. Bylo.
Nedělní - blahoslavená Simerie
Cesta vlakem proběhla velmi příjemně, přestup v Budapešti poklidný. Vystupujeme v Simerii, kdysi divokém, dnes standardním nádraží. V naší (spíše mé) oblíbené "kofetarii" si dáváme kvalitní ranní nedělní kávičku do roztomilého hrnečku.
Ostatní odchází do města a já si užívám pohledu na ulici před nádražní budovou. Vzpomínám na loňský trudný rozhovor s Liborem, na ,,langosi di brinza", které tu pekli minimálně na pěti místech, na znovuokouzlení Rumunskem před lety, na divoké cesty za socialismu, na zatykač s fotografiemi mrtvol, který tu přečkal snad 15 let (dnes už tu nevisí). Ó pozdraveno budiž nádherné místo mých prvních setkání s Rumunskem! Blahoslavená Simeria, kde jsou vepsány mé vzpomínky!



Vyrážím na krásnou procházku po okolí. Jsem okouzlen zelení před domky s krásnými, nedbale upravenými zahrádkami. Chvíli jsem postál v místním kostele a sledoval nedělní pravoslavný hukot. Potom ještě návštěva trhu, nedávno malého a přemístěného z jiné části města.



Osobní nedělní vlak je zcela prázdný. S Martinem se kocháme pohledy na zarostlé vagóny na prázdném kolejišti za Simerií. O kousek dál vzpomínám na sestup z pohoří Retezat před jedenácti lety. Stárnu - hodně vzpomínám. Aspoň je na co.

A nastává počátek putování do nových neznámých krajů - vystupujeme v zastávce ,,Ponor" a stoupáme výše a výše. Ptáme se na cestu. Lidé nám ukazují kudy, ale k jiné jeskyni. Po cestě potkáváme nádherné "landart"



Našli jsme ovšem jeskyňku neméně krásnou, schovanou tak, že bychom ji asi přešli, kdybychom nepotkali poutníka přicházejícího od ní. Z jeskyně vytéká studený potok. Jsou tu i přátelští jeskyňáři, kteří tu mají cvičení. Užíváme si ji.



Kousek odtud posléze jíme. Po cestě k nám přicházejí prasátka. Ano, jsem doma.
Potom stoupáme a řízeně bloudíme místní krasovou krajinou. Nádherná, vysušená, přesto krásně zelená. Je jaro. Výhledy nás uchvacují. Spletí cestiček konečně dostoupáváme k vrstevnicové cestě. Pro dnešek s batohy končíme. Ostatní jsem zmanipuloval aby šli hledat největší jeskyni Rumunska. Vrací se hodně pozdě, tak trochu úsměvně naštvaní. Byla hodně daleko a ani se k ní nedostali.



My jsme si s Honzou užívali poklidného večera - stavěli jsme stany, pozorovali babičku ženoucí krávy, rumunského pastýře s typickým širokým pásem kol beder, jako z kýčovitých obrázků. Rumunská nádhera.


Pondělí - čarovné údolí
V pondělí má Martin Machek nedělní kázání o chybách a snahách člověka, které dobře vystihovalo nesnadné rozhodování dalších dnů. Musíme se rozhodovat a dělat chyby, ale jsou chyby a chyby. Potom vyrážíme vrstevnicovou cestou, krásnou podkarpatskou s podivnými kupkami sena - na nohách. Táhneme se ve vedru dlouhým krasovým údolím s četnými skalními výchozy a škrapy. Tráva je stále krásně zelená. Přemýšlíme kde lidé berou vodu. V jedné chaloupce se zastavujeme. Je vysoko ve stráni. Žije tu stará paní ve velmi ubohém domečku. Mladší žena, zřejmě dcera, posílá manžela s námi pro vodu. Nádherný pramen se nachází přímo u dalšího ponoru vysoko nad námi. Nejraději bych tu zůstal a sestoupil do hlubin, odkud šuměla voda, ale museli jsme jít dál.

Po poměrně krátké době nacházíme hledané velké údolí s ponorem požírajícím říčku. Je tak nádherné!! Zelená tráva, skalky, domečky, údolní pažit s pasoucími se koňmi. Ztracené údolí. Trávíme tu dosti času a hledáme jeskyni, koupáme se a čekáme na indiány, kteří se tu musí každou chvíli vynořit. Místo nich potkáváme otce s malým synem. Údolí nám tak učarovalo, že jsme se rozhodli změnit trasu a projít ho.



Leč není radno chodit čarovnými údolími. Nevede tu cesta, domečky na sebe záhadně navazují ploty a ohradami. Podivná babička nám ukazuje kamsi vysoko, odkud jsme sešli. Vysoká tráva a přelézání plotů nás unavují. Nakonec brodíme řeku a bereme to opačným svahem nahoru. Jsme ztahaní a svah je hodně prudký.
Místo k táboření nacházíme u malé chatičky v sadu. Trochu se bojíme příchodu majitele. Ten opravdu přišel, cosi pokřikoval, ale nevíme co. Ukázal se nakonec přátelský, vodu nám dal, sýr jsme si u něj koupili. Bydlel se svojí ženou v malé chaloupce, úžasně skromné. V jedné světnici ložnice - tedy dvě lůžka a ve druhé oheň na zemi. Elektrika nebyla. Dostali jsme se opravdu ke konci světa. Kvůli takovým krajům stojí zato trmácet se a do svahů stoupat.



Úterý -bloudění“ krasovými planinami
Ted den jsme bloudili. Táhli jsme se mírně obydlenými krajinami, pastvinami, cestičkami mezi dřevěnými ploty. Potom už jen dokonalé lesní pastviny. Potkáváme opět mnoho kupek na kuří noze - v koruně stromu.



Něco takového jsem opravdu v životě neviděl. Podle mapy jsme přešli hlubokou zarostlou rokli. (Později, doma u družicových fotografií, jsem zjistil, že celkem zbytečně. Poučení - bez netu se v horách neobejdeš.) Protože někteří mají strach, že máme málo času na celý puťák, měníme trasu a nejdeme na staré dágské hradiště. Odpoledne bloudíme zcela - to znamená, že jsem zjistil, že jsme jinde než jsem myslel. Jdeme totiž původní trasou. Před námi je přece jen ta moje vytoužená Sarmezigetušra - dávné prarumunské hradiště. Sestupujeme do relativně civilizovaného údolí a stopem si zkracujeme cestu. Táboříme u vodní elektrárny. Ten den toho máme za sebou celkem hodně. Usínáme za šumění řeky.

Středa - Sarmezigetušra
Je děsivé vedro. Nepomohla ranní koupel. Stoupáme ku hradišti, potkáváme občas autobusy se dětmi a důležitým pedagogickým dozorem. Moc se těším na hradiště.
Ano, už to není jako před deseti či dvaceti lety, kdy vysoko v horách nacházeli poutníci v lese staré zbytky čehosi. Ale i tak je Sarmezigetušra místo půvabné. Kolem vysoké zalesněné hory, klid, krásný pramen, podivné stavby a stará babička v černé sukni kosící trávu kosou. Procházíme se po více než dva tisíce let starém hradišti. Nikdy jsem v ničem tak starém nebyl. Obědváme, díváme se na peroucí se rumunské děti. No prostě krása. Trochu prší a bouří. Hradiště jsem si odnesl v srdci.




Potom konečně do horských krajů Šureanu. Všichni se těšíme. Stoupání je střechovité, jedno z nejhorších za puťák, ale ve stínu. Leji není dobře. Spouští se bouře. Nakonec se před námi u nádherného buku otevírají polany. Odměna za námahu. Po nich se ještě nějaký čas vláčíme, jsme unaveni. Nacházíme však krásné místo s pažitem v sedle. Pramen nedaleko. Jsme konečně v horách horovatých a jsme rádi.



Čtvrtek - konečně hory horovaté
Hory nás uvítaly tradičně. Ráno se přes tábor valí stádo ovcí se dvěma pastýři. Na oslících mají naloženo to, co budou potřebovat celé tři měsíce v horách. Nádhera. Cesta vede zčásti lesem, z větší části polanami. V sedle potkáváme dva muže s traktorem. Připravovali docela určitě salaše na blížící se sezónu. Po cestě jsme už zahlédli i bájnou horu - virfului Negru - černou klečí obalenou horu. Je záhadou jak se na ní kleč za léta pastevecké kolonizace udržela. Název jí zřejmě dali první pastevci.



Právě na drnovitých planinách kolem pod horou jsme se utábořili. Kousek od nás je klečový hájek skrývající pozoruhodnou náhorní bažinku s rudou vodou. Večer jdeme s Petrem do salaše s opravenou střechou. Přišli jsme ale brzy, salaš byla sice pečlivě opravená, ale začátek června je teprve dobou zabydlování hor. Bez sýra se vracíme. I přesto to byl to krásný den.



Pátek - hadí cesta po vrstevnicích
Byla to typická horská hřebenová cesta. Jako karavana jsme táhli mongolskými pláněmi.



Traverzujeme horu Negru, na úpatí s obavami nabíráme její červeno-hnědou vodu. Potkáváme opět pastýře na koních, opět teprve zabydlující se v horách. Máme nádherné výhledy na Paring a v dálce se rovněž vynořuje virfui Patru - v překladu snad pětihoří či pátá hora? Obědváme v krásné salaši a zároveň přečkáváme ošklivou bouři. Boží ochrana.



U kamenné Boží muky zastavujeme. Sestupuji níže a nahlížím do malé chaloupky. Je vidět, že pastýři přišli snad dnes. Na stole leží nerozbalené vaky.
Cestou dál už citelně dochází voda. Přecházíme údolí s počínajícím lyžařským areálem. Inu, jinak to tu nemohlo dopadnout. Až budu hodně starý, budu vyprávět mladým lyžařům o rumunských horách téměř bez lidí. Potkáváme také pastýře a hrajeme si s oslíky neuvěřitelně roztomilými, jako z Ikei.



Já mám však hlavu pro tábořiště. Nacházíme ho pod virfuluj Patru. Pramen blízkého silného potoka nacházíme tak vysoko, že s Petrem nechápeme, snad až na vrcholu. Ten potok měl jednu zvláštnost - silný proud tekl rovinou po planinách, místy snad do kopce! Večer si povídáme u ohně. Pro některé z nás je to poslední večer. Je nám i trochu smutno.

Sobota – dobytí Virfuluj Patru
Konečně dobýváme cíl. Na vrcholu je kříž a krásný výhled. Skupinové foto a loučení. Pětice poutníků pod vedením Martina se noří do kopečků pod námi, vracejí se domů. My sestupujeme nejvražednějším klesáním do sedla pod horou.



Přicházíme do míst, která už znám. Tábořil jsem tu v roce 1986. To tábořiště jsem miloval, zvláště vrstevnicovou cestu k prameni. Ostatní laskavě počkali a já se kochal. Dvakrát jsem se prošel cestičkou, zavzpomínal, děkovnou modlitbu pronášel. Suché stromy, tak charakteristické pro toto místo zde zůstaly, ale smrčky povyrostly. Bylo to krásné.



Další cesta se táhla lesy a lesy. Nebyla zas tak namáhavá, ale táhlá. Jak jsme si přáli spatřit výhled, nějakou polanku! Cesty obvykle končí dobře a tak se před námi se rozevřel onen loňský ráj. Básnili jsme přátelům s Petrem o opuštěné salaši. Tento rok byla obydlená. Táboříme tedy na malém výběžku. Moc hezké tábořiště, krásně skryté a přitom tak blízko zdroji sýra.

Neděle - blažený odpočinek
Neděli zasvěcujeme odpočinku. Dlouho spíme, povalujeme se, myjeme se. Při mytí si po letech stavím pro radost vodní dílko - derivační kanál. Petr má pro nás kázání - přečetl epištolu Timoteovi. Kupujeme opět sýr. Nedělní den, jak má být. Odpoledne trochu pršelo a v noci přišla bouře. Četl jsem Orko Váchu, hodí se to sem.


Pondělí - cesta na Paring

Ráno balíme a vyrážíme po krásných polanovitých úctyhodně vysokých kopečcích směr Paring. Ten se již majestátně tyčí před námi, včetně sněhových polí. Cesta to byla poklidná, ale trochu delší, než jsem čekal. Zelené pláně jsou občas změněny na modré. Záplavy modrých květů. Pastýře vidíme, ale sýr se nepodařilo sehnat. V sedle navštěvujeme dřevěnou kapličku s vyřezávaným křížem. Tady překračujeme hranice Paringu - vzrušení z blížících se velehor stoupá. Táboříme na loňském místě, i staré ohniště nacházíme skryté pod kameny. I příběhy lásky jsou tu do země zapsané. Jdu pro vodu.



Úterý - počátek dobývání Paringu
S obavami vyrážím na Paring. Najdeme tentokrát cestu? Budeme bloudit jako loni? Znovu studuji mapy. Cesta je jasná, musíme za skály zadní cestou na Paring. Výhledy jsou fantastické, Paring je majestátný a velehorský, vzbuzuje bázeň.



Míjíme nádherné jezírko, stojíme u rozcestníku - posledního náznaku značené cesty. A potom už jdeme mezi skály a kleč. Stoupáme a dále stoupáme, hledáme pěšiny, nacházíme pouze ovčí vrstevnicové stezky - prtě. Když dojdeme na vyvýšenou planinku, jdu do kleče hledat cestu. Po chvíli mi dochází nechutná a drsná realita: jdeme zase stejně, přišli jsme do míst, kde jsme loni definitivně ztratili cestičku. Blíží se bouře a nechce se mi nic riskovat. Jsem hodně a hodně naštvaný. Nevím, jestli to poznávají ostatní. Rozhoduji se jasně, starou cestou vzhůru. Tzn. přes hlubokou roklinu. Nechutné. Snad se chci trestat. Přelezli jsme ji dobře i rychle. Skalnatou cestičkou na pláně a potom vzhůru a vzhůru. Chce se mi traverzovat do sedla, ale ostatní stoupají výše a výše. Moc se mi tam nechce, ale nakonec jsem rád. Šli jsme kolem loňského útočiště.



Je zajímavé vidět vše bez mlhy. Loni jsme tedy tábořili bez skoro na hřebeni. Dobýváme kótu Coasta lu Rus a potom do sedla. Táboříme. Holky se jdou koupat do ledového bazénku. Od východu přichází nízká oblačnost. Za chvíli se ztrácíme v mlze. Doufám, že do zítřka to bude pryč.

Středa-dobytí Paringu
Ráno vstáváme do mlhy. Dlouho vyspávám a čekám, zda se mlha neroztrhá. Nakonec se rozhoduji vyrazit. Vůbec se mi to rozhodnutí nelíbí, ale nechci zůstat viset v mlze a zároveň nechci scházet, což by byla jediná bezpečná varianta. Doufám, že od vrcholu Paringu bude značení lepší. Jdeme mlhou, značky jsou relativně dobré. Jdeme sice po ostrém hřebeni, ale přesto člověk musí v mlze přemýšlet kudy dál. Potkáváme ovce a pastýře. Ukazují k nebi, něco se žene.
To něco byla bouře, prudká bouře s kroupami, která nás bez varování přepadla úderem hromu. Skrýváme se u jedné kolmé skály. Dřepíme. Kroupy velikosti malin bijí do nohou a plachet. Blesky bijí kolem nás. Venďa dostává ránu. A po asi deseti minutách klid. Pokračujeme vzhůru a za chvíli stojíme na vrcholu. Konečně Paring. Hory letos nezvítězily, ale vrchol nedaly zadarmo.



Další cesta vede po hřebeni. Značení je výrazně lepší, občas nějaký omezený výhled. Šlapeme a nevíme kde přesně jsme, jen se posunujeme mlhou dál. Připadá mi to vše jako ve snách. S Petrem stále stíháme skupinku, trio Lea – Venďa – Ondra. Stále nám mizí v mlze a pak na nás čekají. My se zatím často kocháme nečekanými výhledy a masami sněhu. Cesta klesá a dostáváme se pod úroveň mlh. Konečně vidíme horskou krásu kolem nás i pod námi. Vidíme i cíl cesty - jakýsi vysílač a pod ním domy. Zastavujeme u rozkošné horské boudičky, poustevny. Po chvíli padá opět mlha, a nad nechutnou rekreační zónou, i déšť.



Hledáme místo k přespání. Osloví nás pracovník horské služby zve nás do své chaty. Divoká a vlhká cesta končí neuvěřitelným komfortem - WC, sprcha, kachličky, kuchyně, postele. Sen. Hédonisticky večeříme u stolu a s mírným pocitem viny ulehám do postele. Byl to děsivě dlouhý a namáhavý den, ale dobyli jsme Paring!



Čtvrtek - na nejtišší místo v zemi
Ráno se loučíme s milým dobrodincem a klesáme níže, cestou lemovanou chatkami, hotely, stanovišti lanovky. Dále na horách je však klasický horský život - salaše, pastviště, koně, ovce. Nakonec ,,bereme stopa“ a sjíždíme do Petrosani. Nastává velkoměstský život. Pivíčko, kávička, výborné langosi di brinza, obchůdky, secondhandy. Nacházím nádherné a rozsáhlé tržiště, kde nakupujeme zeleninu na večerní lečo. Budíme velký rozruch.



Potom spěcháme uličkami na vlak, který stíháme. Jedeme navštívit kláštery. Jedeme do nečekaně krásného údolí, kaňonu. Kolem nás vysoké, strmé, zalesněné kopce. Pod námi divoká řeka a ,,tak-tak“ vtěsnaná silnice. Trať vede četnými tunely a polotunely. Skutečná krása. Vystupujeme na zašlém nádraží. Mnich v kutně přišel opravovat nějaké traťové spínače či relátka. U přátelské přednostky stanice necháváme batohy, lehkou chůzí se přesunujeme do blízkého kláštera. Je nádherný a pečlivě udržovaný. Prohlížíme si nástěnné malby. Noříme se do tajemného potemnělého ticha kostelů. Zvuk suchého dřeva, do kterého mnich tluče, svolává k večerní modlitbě. Barevnost. Klid. Nádhera. Mladý pár klečí u nohou mnicha a ten jim cosi šeptá. Chvíle vystřízlivění pro nás přišla teprve u nerezových cisteren svěcené vody.



Vyrážíme raději na dalekou a klikatou cestu k horským lesním klášterům. Cesta se táhne listnatými lesy a lesy s poměrně strmými svahy. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu mohl někdo žít. Bojíme se, že jdeme špatně. Jemný zvuk zvonků nás však ujišťuje, že jsme už blízko. Tintinambuli. (Kdo čteš rozuměj!)
Najednou se to stalo: před námi se objevila pláň osázená ovocnými stromy, uprostřed políčka brambor, řepy a fazolí, pečlivě obdělaná. Plot s křížky, hospodářská stavení a nahoře kostelík s malou chaloupkou. Je vlaho a teplo. Do ticha pravidelně vrzají letní kobylky. Otevřeme vrata a jdeme ke kapli. Je ticho. Jakoby tu nikdo nebyl. Našlapujeme tiše s pocity zloděje. Kde se vzal, tu se vzal - mnich s velkým klíčem. Nemluvil, jen se radostně usmíval. Potemnělou kapličku nám otevřel. Stěny byly očazené od svíček. Temno. Vůně kadidla. Potom nám ukázal cestu zpět. Nechtělo se mi odtud. Snad nejtišší místo života. Jednou bych se sem chtěl vrátit.



Večer si užíváme čerstvé zeleniny a hub. Spíme za nádražím vedle kolejí. V Čechách něco nemožného. Rumunsko je ještě svobodná země.

Pátek - zpět do Simerie
Ráno se vracíme zpět do Simerie. Ranní vlak je zcela zaplněn babkami s pytli paprik, cuket a další zeleniny. Průvodčímu to nevadí. U vlaku na zastávce již stojí povozy a dodávky - taxíky. Jedné babce pomáháme - vykládá více než desítku pytlů. Je moc vděčná.


V Simerii utrácíme zbylé peníze, zejména za sýry. Kupujeme a ochutnáváme přímo u babek na tržišti. Užívám si to do sytosti. Potom už jen EC a spavá cesta do Budapešti. Mezitím se přehnala bouře a my dlouho stojíme v malé zastávce a čekáme až se uvolní trať, na kterou spadly stromy. V Budapešti na nás vlak nečekal a tak nás čeká noc na nádraží mezi bezdomovci. Budova se totiž zamyká. Ochranka po nás chce, abychom noc přečkali v nechutné čekárně, plné divných lidí a strašného smradu. Rázně odmítáme. Člověk se diví, čeho se dočká na mezinárodním evropském nádraží. Asi horší než v Rumunsku. Procházíme město a kupujme víno na rozloučenou, chtěli jsme Tokaj.
Ranním vlakem mizíme domů.



V Brně se stavuji u tatínka, kupuji si čisté oblečení a jedu do Třebové do divadla. Užívám si divadelního kusu přátel Cyrano z Bergeracu, vidím se s dávnými tvářemi. Ba dokonce kus noci trávím na ,,mejdanu“ v Knapovci. Věru, nečekal jsem, že takto skončí mé putování. Návrat do starých divokých třebovských vod. Krása. V neděli bohoslužby v Ústí, oběd u Svobodů a potom už definitivně domů. Domů!

S o l i D e o G l o r i a !

Ú č a s t n í c i: Zababa, Šmídy, Lea, Ondra - Jezdec, Daniel M., Venďa, Martin M., Doris F., Jana D., Jan M.

Rumunsko - Lotru, Surean, Paring 2009

Sice po roce, ale přece uveřejňuji zprávu z putováíní po Rumunsku

Lotrovské hory byly pro mě místem návratu, stejně jako Paring. Moc jsem se těšil. A opět, jako každý rok, prohlašuji, že loňské putování bylo naprosto nejlepší ze všech, co jsem kdy zažil.
S o b o t a
Předehrou puťáku byl nádherný východní trh v Simerii, o kterém jsem si myslel, že díky EU zanikne. Okurky, rajčata a další zelenina, a k tomu ovčí sýr, stařeček s košťaty a další s vyřezávanými lžičkami. Sen, naprostý sen.


Cestujeme vlakem dál. Ještě pivko v Talmacii a ještě pár zastávek vlakem. Vystoupili jsme v malé vesničce pod horami, Canleiny Mici, nabrali jsme vodu z obecního pramene a začali stoupat.
Nejdříve romantická pěšina mezi poli, potom výše a výše, cesta se dělila a ztrácela, a my začali tušit, že další nástup nebude snadný. Odměnou jsme dostali nádherné výhledy do údolí a směrem k pohoří Fagaras. Spali jsme ve svahu u malé boudičky. Pohodlí nulové, ale vyspali jsme se.


N e d ě l e
Martin Machek měl výborné, lehce depresivní kázání z knihy Kazatel a potom jsme putovali dál zalesněným hřebenem, který měl charakter nástupního "spojovacího hřebínku". Nebylo cesty, nebylo pěšinky. Občas se nečekaně objevila pěšinka a zase zmizela. Frekvence značek - jedna za den. Spíme v suchém sedýlku, s množstvím kopřiv. Kdysi tu zřejmě stávala stáda cestou do hor. Večeříme hédonistické "rumunské lodičky". Pita chléb s masem. Na toto jídlo nikdy nezapomenu. Kvalita interhotelu uprostřed karpatské divočiny a bezcestí. Díky, Olgo a Martine!


P o n d ě l í
Stoupáme a charakter lesa se mění. Objevují se smrky a místy je i malá planinka. Potom opět hustý les. Tušíme, že jsme u cíle.


Jako zjevení se před námi objevují kýžené holiny - polany. Potkáváme sestry krávy a také první pastevce s povozy. Teprve zabydlují hory. Jsou s nimi i děti. Nádhera. Jemně stoupáme traverzovou cestou s nádhernými výhledy. Potkáváme zničenou horskou chatu a u jedné salaše na bočním výběžku spíme. Kolem divocí koně. Pravá karpatská pohoda.



Ú t e r ý
Pokračujeme dále po nádherných kopcích, které mají ještě ostré vršky.

Děcka si po cestě našla klouzačku na ledě a já si našel potůček k osvěžení a obmytí těla. Kopce jsou opět neuvěřitelně rozkvetlé pěnišníky. Stoupáme na růžovou horu, první vyšší horu putování - a po ní, v zjevně vyšších partiích pokračujeme. Hory začínají být oblejší. V sedle, na křižovatce hor, táboříme. Začíná trochu pršet. Večer jdeme navštívit salaš. U salaši terénní Mitsubischi a pastevci jsou přihroublí. Nabízejí nám svou ženu. Raději se s Liborem vracíme. Hlavně že máme vodu. Večer zbytek výpravy koupil večer něco sýra. Pravá salašnická pohoda nás teprve čeká.

¨

S t ř e d a
Prší a Doris není nejlépe. Tak chvíli odpočíváme. Je to zasloužené. Obhlížíme spojovací traverz a odpoledne vyrážíme. Orientace je zřejmá a zcela jasná. K našemu překvapení však trapně končíme v hustém lese a ztrácíme cestu. Prosekáváme se nechutným traversem a smrkovým hustníkem, s pocitem obav, kam dojdeme. Cestu nacházíme asi za hodinu. Je široká, téměř pro pár volů. Ztratili jsme ji někde na kopci. Poučení: ,,Cestu hledej vždy na začátku bloudění."
Odměnou za nechutné putování je nám návštěva další salaše. Je krásná, dva staříci v ní. Vypadají spokojeně a i my jsme spokojení. Dostáváme šíleně slaný sýr. Posedíme, sledujeme "salašnický hukot". Je tu milo a útulno. Muži moc nemluví. Táboříme nedaleko odtud, v místě zbořené salaše.




Č t v r t e k
Ráno se osvěžujeme v místním potoce a stoupáme výše a výše. Dnes máme dobýt horu Steflesti - nejvyšší bod pohoří Lotru. Stoupání je to řádné, hodně řádné. Steflešti je tradiční dvojitý kopec, takže, když si člověk myslí, že je už nahoře, krutě se mýlí.
Z vrcholu je nádherný výhled na Paring, Sebeš, Lotru, Latorei, Cibin, Capaciny. V dálce dokonce Retezat. Horské partie začínají být opravdu horské. Prudké, skalnaté kotly, dole jezírka. Na opačné straně zase nádherný semiš trávníků.



Večer jsem si vyšel bosky po onom semiši na horu (a zlomil si malíček.)
Potkáváme rovněž terénní auta. Poláci. Zastavili, vodu dali a jeli dál. "Fajnie gury", řekli a mohutnými koly rozbrázdili nádherný semiš a kleč. Propíchat pneumatiky se chce! Ale západ slunce vše vynahradil. Je lehce větrno, ale krásně.





P á t e k
Sestup ze semišových planin, po skalnatých hranách hlubokých kotlů. Jdeme lehce, kocháme se, zastavujeme a malujeme Pod námi zbytky sněhu, jezírka. Opravdu hory s velkým "H".



Potom začínají mongolské pláně. Den, na který jsem se léta těšil. Pravda, já zažil Lotru v létě, kdy bylo vše zežloutlé. Ale vzpomínky se vracejí. Je to sen, být po více než dvaceti letech zpět! Moc jsme dnes neušli. Táboříme na jedné z plání.



S o b o t a
Opět mongolské zelené pláně! Od obzoru k obzoru.


V jedné ze salaší kupujeme vynikající sýr. Snad nejlepší za celé putování. Osazenstvo milé, salaš moderněji zařízená.



Putujeme dál a je nám trochu smutno. Víme, že se brzy rozloučíme s Martinem a Honzou. Krajinou se nesou mohutné rány. V sedle zjišťujeme, že je produkují nákladní automobily. Na malém pažitu jíme, naposledy v sedmi hrajeme bang a loučíme se s našimi milými přáteli. Je nám smutněji. Jdeme po prašné cestě, na které prach ještě víc rozdmýchávají náklaďáky. Zuřím, když vidím řemeslnou zručnost cestářů, kteří starou silničku rozšířili tak, že na jedné straně strhli svah i se stromy, jiné tam nechali stát na kraji. Na druhé zase zasypali stojící stromy. To vše za peníze z fondů EU. Ostudné. Stavařské srdce krvácí.
Vděčně cestu opouštíme a jdeme geomorfologicky zvláštní lesní traverzovou cestou, kde jednou máme údolí zleva a po čase jiné zprava, vedoucí opačným směrem. Za chvíli se před námi objevuje ráj, který zahání chmury. Čistá, opuštěná salaš, zásoby dřeva, pramen a malá přehrádečka, kde se zanoří člověk ve stoje! Přichází den, na který jsme čekali. Den velkého odpočinutí. Večerní procházka přírodním parkem se solitérními smrky věští, že tady se nám bude hodně líbit.



N e d ě l e
Pokračuje den na dosah ráje. Ranní bohoslužby s kázáním Libora. Padá rozhodnutí tady zůstat celou neděli. Jíme ovčí sýry, zapékané s mateřídouškou. Malujeme, připravujeme vernisáž, kulturně se vyžíváme. Den odpočinutí jak výborné víno!



P o n d ě l í
Vyrážíme celkem brzy. Před námi je Paring. Na kopci opět trapně ztrácíme cestu. Dnes vím, kde byl omyl. Poučení: ,,Když máš zabočit trochu doprava, v krajině to znamená hodně! Vždy je však lepší se vrátit." Klesáme a klesáme. Prudký svah, bezcestí, a polomy. Jsme opět v údolí, potkáváme lidi. Po asfaltové cestě serpentinami stoupáme do sedla, kam jsme měli seběhnout. Dost kilometrů na délku a pár set výškových metrů navíc. Začíná pršet. Průtrž mračen a bouřka nás stihne v malém igelitovém přístřešku, kde se zřejmě prodává čerstvý sýr. Promoklí sedíme a pozorujeme ženu s hromničnou svící v ruce. Opět jeden ze snů. Když vidím upřímný obličej modlící se ženy, skoro bych si snad hromničnou svíci pořídil taky.
Odtud stoupáme, a zase se vracíme, a opět stoupáme prudší cestou, až na hřeben. Prší, stavíme stany a čekáme, co bude dál. Libor s Katkou definitivně vstoupili do svého světa. Petrovi je smutno. Doris tmelí kolektiv. Po dlouhém hledání nacházím pramen a opuštěnou pláň s rozbitými salašemi.

Ú t e r ýČekáme na lepší počasí. To však nepřichází. Je mlha a mlha. Cesta dál uzavřená. Na naši louku přichází bača se stádem. Ovce nádherně a pečlivě ohoblují travní porost. Živý kombajn. Psi nás tradičně obtěžují. Večer jdeme na procházku a vyhlížíme trhliny v mracích. Uleháme s nadějí lepšího zítřka.


S t ř e d a
Vyrážíme vzhůru, ke štítům Paringu. Nádherné scenérie před námi a kolem nás, včetně jezírka uprostřed zelených plání. Hledáme cestu a začíná pršet. A cesta dál není k nalezení. Jen hustá kleč. Nakonec procházíme horským kotlem a ptáme se bači. Od něho objevně zjišťujeme, že máme jít vzhůru. Značky jsou kdesi v údolích. Jdeme směr sedlo. Mračí se a bouří se.
Zázrakem Božím pak nacházíme ve svahu maličkou plošinku, oddělenou do svahu korytem. Stavíme stany a když jsou dostavěné, začíná pršet a bouřit, zdvíhá se snad vichřice. Kolem je "Boží dopuštění" a my hrajeme bang. Je nám fajn. Mezitím vichr zdeformoval Liborův stan. Noc trávíme v něm. Občas leží na nás. Divoko je na Paringu a bude hůř!



Č t v r t e k
Vystupujeme traversem do sedla a potom po hřebeni k vrcholu. Chceme přejít hřeben. Zdvíhá se vítr, prší, je mlha. Pláštěnka plandá, je zima. Nakonec vše vzdáváme a vracíme se. Vrchol Paringu zůstane nepokořen. Cestou zpět se s tím těžko vyrovnávám. Jdeme, spíše skáčeme, po mokrých kamenech. Potom klečí. Doris pronáší pověstnou větu: ,,Nejhůř z nás je na tom Zababa. Mě s Petrem hřeje mládí, Libora a Katkou láska a Zababa....".





Končíme v salaši, dosti zdecimovaní. Z posledních sil lámeme mokré dřevo a rozděláváme oheň. Sušíme. Je neuvěřitelné, že kousek nad námi je taková slota. V noci opět prší. Jsme rádi, že nemusíme rozbalovat nechutné vlhké stany.



P á t e k
Sestupujeme do údolí. Navštěvujeme naposledy salaše. Je tu krásně. Cesta je fajná. Potkáváme tradiční tajemné vodní stavby rumunských techniků z dob, kdy poroučeli sněhu, větru a vodě. Ze štoly vyvěrá potok. ten teče po vodních mostech do náhonu vedoucího po vrstevnici, odvádějícího vodu neznámo kam. Podivné, tajemné.
Nad námi masiv Paringu, zahalený v mlze. Opět tam bouří. Skoro bych nevěřil, že jsme tam včera byli.





Na asfaltové cestě stopujeme. Zastavuje nám nová Dacia a brzy jsme v Petrosani. Umývám si své nohy v místním bazénku. Je to holá nutnost, nikdo by se mnou nepřežil v kupé. Potom večeře a noční přípitek. Ve večerní Simerii čekáme na vlak, popíjíme pivo a je nám fajn. Já jsem si dal trochu víc, abych mohl popovídat s Liborem. Pak už jen spánek ve vlaku a domů.

Co říci na konec?

Jen a jen:

"Soli Deo Gloria!"

"Samému Bohu budiž chvála!"