VYZNÁNÍ MILOVANÉMU KRAJI

Hanušovická a Zábřežská hornatina

Předehra: Zakládání spodních vrstev krajin dětství
Krajinu moravsko-polského pohraničí jsem poznal už v dětství. S našim „tajným“ oddílem jsme tábořívali za Seninkou, v poslední české vesnici před polskými hranicemi. Z tábořiště jsme se dívali přímo na masiv Králického Sněžníku, často skrytý v mlhách.

Pohled přímo z tábořiště na Kralický Sněžník. Celý den jsme se mohli takto kochat. (Historické foto ze 80 let 20. stol.)

Připadal jsem si jako na konci světa: cesty tu byly hrbolatější, historizující zašlé německé domy, miniaturní obchůdek, rozpadlá Boží muka.

Jedna z typických Božích muk kraje

Fenoménem pro nás děti byly tajemné ruiny chalup na loukách a v lesích. Pokud jsme uviděli ve studeném údolíčku několik starých zkřivených ovocných stromů, stačilo chvilinku hledat a našli jsme zbytky zdí porostlé jahodím a mateřídouškou, kopřivami a mechem. V lesích byly běžné podezdívky zaniklých lučních cest a kamenné valy a tzv. hromadince – hromady kamenů.

Jedna z mnoha zdí bývalých domečků. 

To vše svědčilo o čilém ruchu na loukách v místech dnešních lesů. Ne všechny chalupy byly zbořeny, Některé jsou využívány dodnes a dodávají opuštěnému kraji lidské teplo. Nad pásmem luk už jen hluboké lesy.
Celý kraj široko daleko byl jiný. Vždy, když jsme projeli Lanškrounem, poučoval nás tatínek – jsme v Sudetech. A já se brzy naučil rozlišovat mezi zádumčivou opuštěnější krajinou Sudet a veselejší krajinou českou či moravskou. Časem jsme naše táboření přesunuli jinam, ale vzpomínka zůstala, aby byla jednou vykopána.

První dějství – po stěhování v cizím kraji
Pak přišlo mé stěhování do České Třebové. Byl to pro mě neznámý, zcela neznámý kraj. Marně jsem tu hledal jsem krajinu jihomoravského domova – "křivku obzoru viděnou očima dítěte", jak pravil básník Halas. Nešlo mi to. To jsem ještě netušil, že v sobě nosím ještě další vrstvu krajin dětství. Teprve po půl roce jsem si začal uvědomovat, že se opět dotýkám Kralického Sněžníku, ale opačné strany než dávno kdysi. Skutečný dotyk přišel později.
Začal jsem jezdit na východ od Třebové – do Hoštejna, k Zábřehu – a dělal opatrné výpravy na sever od údolí Moravské Sázavy.

Údolí Moravské Sázavy za Hoštejnem směrem k Zábřehu

Měl jsem rád horu Lázek, pod kterou jsme jednou týden tábořili. Můj první pobyt s Třebováky byl ale v Bystřeci. Trpěl jsem tehdy nejen netábornickostí tábora, ale i touhou po domově. Chodíval jsem na louku a díval se na Bukovou horu na východě, za kterou byla Morava, jako bych tušil, že se za ní se nachází staronový domov. Neděli co neděli jsem jezdíval do Mladkova, kde celý kraj pro mě začíná. Stavěl jsem tam modlitebnu a spojil jsem s tímto místem kus svého života. Láska se tu začala rodit. Později jsem v mapách vídával horu Jeřáb, tisícovku vévodící Králicku. Když jsem byl v Třebové čtyři roky, nasměrovali jsme do toho kraje dětskou hru a já poprvé pronikl do míst, která jsem dlouho opatrně obšlapoval. Za Křížovou horou nad Červenou vodou jsem našel kraj, který byl mnohem opuštěnější, než jsem čekal. Zalíbilo se mi tam.

Typická zasmušilá krajina, v pozadí Jeřáb 

Ale první samostatná výprava do těch míst (blahoslavený den mého příchodu příchodu!) byla na běžkách od Hoštejna na sever. Ujel jsem dlouhou trasu – snad čtyřicet kilometrů. Lesy, louky a potom lesy, hluboké nekončící lesy. Vršky "Čečel", "Bouda", kostelík svaté Trojice pod majestátnou horou "Jeřáb". Opuštěnost. Dojezd byl už za tmy. Na závěr, v šeru, vesnice Podlesí, sudetská, tmavá, až depresivní. Přede mnou temný masiv Kraličáku. Už tehdy se mi z paměti začalo vynořovat dětství.

Druhé dějství – Objevení domova

Pak přišly dvě předletní výpravy od Králík do údolí Moravy. Bylo krásně, přede mnou celý den a já konečně vysupěl na horu Jeřáb.

Vrchol hory Jeřáb. Vyznačuje se tím, že samotný vrcholek přehlédnete.

A za čtrnáct dní opět. A potom znovu, kdykoliv se uvolnil celý den. Tak jsem kraj prochodil křížem krážem. Pěšky, na kole, na běžkách. Z počátku trochu zmatený, mapu studující, později už bez mapy. Na jedné z výprav, nad Hanušovicemi, uprostřed smrkových lesů nedaleko paseky jménem "Na vinici", jsem objevil starý kříž, u něj starou hrušku či jabloň. Podvědomě jsem začal hledat základy starých domů. Dávný reflex. Našel jsem je. Ten den mi vše došlo. "Obzor viděný krajinou dítěte". Vrátil jsem se do dětství. Domů. Krajiny Staroměstska se propojily s krajinami Králicka. Došlo mi, že jde o jeden kraj. Nádherný, a opuštěný kraj, kraj tajemných vesnic, úzkých silnic se stromořadím klenů a javorů, s vůní devětsilu.

Mezihra: Čtvero ročních období

Nejkrásněji je tu na jaře. Studené údolí Moravské Sázavy zbělelo plochami bledulí, bohatými trsy i krásnými jedinci (kyněmi). K tomu smutný jarní zpěv ptactva. Večerní chlad. Vlhko. Stmívá se. Hučí rozvodněná řeka. Od Lanškrouna až po Mladkov snad v každé rýze najdete bílou záplavu.

Nádhera bledulí. 

Později tu rozkvétají nízké petrklíče, zatímco nahoře v horách je doposavad vrstva mokrého sněhu. V jednom dni lze prožít zimu i jaro zároveň, běhat v teniskách a v kraťasech po závějích v závanech teplých proudů.
Vrcholné jaro je tu rovněž krásné, zvláště když rozkvétají třešně a jiné ovocné stromy. Vůně, teplo, zelená tráva a polní kvítí.


Jaro tu často spěchá a rychle přichází parné léto. Čas krásných putování a táborů. Vše je zarostlé, potoky vyschlé. Mateřídouška voní na skalkách. Válce na posečených loukách a červené jeřabiny signalizují barevný podzim.
Ten je nejhezčí v době na přelomu září a října, kdy se barví javory ve stromořadích. Je to asi jen čtrnáct dní, kdy přichází sytost a plnost červených barev. Potom opět převládá spíše žlutá a hnědá. Na polích se povalují béžové válce sena.

Podzim nad Mladkovem je nádherný. 

Se svatým Martinem téměř vždy napadl sníh a v nejvyšších partiích mrze, led. V tomto termínu jsme pravidelně likvidovali střechu na tábořišti. Sníh jsme měli až za krkem, ale bavilo nás to. První běžkaři vyrážejí do ráje bílých stop, kterých je tu opravdu mnoho a mnoho, často začínají u vlakových zastávek, u parkovišť. Nádherná čtyřměsíční krása. Kraj pro běžky jako stvořený.

Kostelík svaté Trojice pod Jeřábem

Potom opět sníh těžkne a je zasypáván více jehličím než sněhem a ve vzduchu je cítit jaro, čas bledulí opět přišel. Potoky zurčí a řeky jsou přesyceny vodou.

Třetí dějství – Králicko jako součást života

Pak se příležitosti jezdit sem jen hrnuly. Zamiloval jsem si tento kraj. Rád jsem jezdil už jen na jeho okraj, do Lanškrouna, a sledoval obzor tvořený Lázkem, Bukovou horou a "Suchákem". Mladkov se mi stal jedním z domovů. Trávil jsem tu i dovolenou. Miloval jsem Králíky, nástupní místo do Hanušovické vrchoviny.

Pohled na uzavírající hřeben Orlických hor

Spřátelil se s majitelem obchůdku na náměstí. Hora Matky Boží mě oslovovala krásou barokní krajiny. Jeřáb jsem si zamiloval tak, že si ze mě dělají přátelé z Třebové legraci. Přespal jsem na něm o skautské noci a vítal nové století skautingu.

Nenápadná tisícovka - Jeřáb

Později jsem absolvoval kurz v Písařově, v místní junácké chatě a několikrát jsem se tam vracel.

Skautská chata v Písařově - Harlešova myslivna.

Perlička na konec. Povědomá mi byla i podivná rovina mezi třebovskými stěnami a "mým krajem". Jednou, když jsem doma četl krásnou knihu o brněnské krajině, dozvěděl jsem se, že Boskovická brázda začíná kdesi u Znojma a prochází kolem Brna (podle prof. Demka), končí právě u Lanškrouna. Pochopil opět tajemství – křivka obzoru viděná očima dítěte – to je domov.

Opona: Další domov

Nakonec jsem se opět přesunul dál, do Frýdku-Místku. Tuším, že i odtud naleznu cesty do onoho kraje. Brňáci sem jezdívají opět tábořit, do kraje ztracených vod, do jesenických Sudet. Opět konec světa. Kraj, který je tak cítit z tonů potemnělé skupiny Priessnitz. Jsem vděčný nebeskému Otci za to, že mi dal milost domova všude, kam přijdu.