Tribeč + Vtáčnik + Kremnické vrchy | 08/2025

Už jen, když píšu názvy těchto pohoří, pociťuji jemné chvění. Ta pohoří mě dávno lákala svými tajemnými názvy.... 

Odkládal jsem výpravu na pozdější roky, ale letos byla vhodná shoda okolností a vyrazil jsem. Nelitoval jsem.

Na Zobor | pondělí 4.8.

Začali jsme v pondělí, z logistických důvodu, pozdě odpoledne. Jsme čtyři: Dan, Ida, Karolína a moje maličkost. 

Auto dobrého bratra Šimona nás odvezlo na úpatí bájné hory Zobor, tvořící charakteristický monument nad Nitrou. Vyšplhali jsme na plochou civilizovanou vyhlídku. Rozhled po celé Panonii nádherný. Není divu, že se tu praotci otci Pribinovi zalíbilo.

Lidé tu už nebyli, tzv. „stále“ ohniště ještě žnulo. Stavíme strany. Vaříme, zpíváme. Je nám krásně. Spíme ve stínu pyramidální telekomunikační věže a zbytku uherského obelisku. 

I v noci tu projdou sportovci. Slovensko je sportovní národ.

 

Zoborská část  | úterý 5.8.

Vyvýšený plácek nad staroslovanskou Nitrou, opouštíme plánovaně po obědě. Měl jsem totiž od 10:00 zoomové setkání vedení naší denominace (Církev bratská). 

Externí zasedání RCB přes zoom :-)

Stoupáme na samotný nedaleký vrchol Zoboru. Kocháme se zpětnými pohledy přes moře doubrav směrem k Pyramidě.

Lesy jsou krásné, teplomilné, tvořené převážně duby a spoustou teplomilných křovin. 

Nejvíc mě potěšuje dřín, často s krásnými a karmínově vyzrálými plody. Ty nejtmavší jíme. Už nejsou trpké, ale velmi osvěžující. Je tu rovněž hodně ostružin. Rovněž začínají dozrávat. Cestou jsme opakovaně viděli krásnou rostlinu v nápadnými plody. Zřejmě Aron východní.

Zoborskou část hřebene uzavírá kopec Žibrica (617). 

Dobýváme jej a z něj sestupujeme mimo značku krásnými stepními pláněmi nad lomem do Žiran.

 Cestou se cpeme nádhernými zralými ostružinami. V lomu ztrácíme cestu, protože ji prostě odtěžili :-). V Źiranech potkáváme laskavou paní, která nám dává vodu a také chlazené pivko. Sedíme na její zahradě. Je ráda, že si může popovídat s „měšťáky“. I nám je dobře.

Potom na konci dědiny hledáme pramen s krásným názvem »Božia studňa«, ale jsme zklamání. Na místě je dnes stará zašlá pramenní jímka. Máme trochu strach, jak bude dále v kopcích s vodou.

Spíme u lesa, oheň máme v hluboké strouze díky čemuž se dobře tak se sedí kolem plamenů. V noci pršelo.

Gyměš |  středa 6.8.

Ten den jsme toho moc neušli. Teprve se rozcházíme. Procházíme mladými jižními lesy a já jsem nadšený. 

Cestou v rekreační osadě Remitáž toužíme po osvěžujícím pivku, dostali jsme osvěžující vodu. Potom vzhůru na nádherný hrad Gymeš, který monumentem zdejšího kraje. 

Dost času trávíme prohlídkou, kecáme s nadšencem, který obnovuje a konzervuje dávné sídlo vládců země. Vyslechneme si i kus velmi bohaté historie. Hrad odolal i obléhaní Přemysla Otakara II.

Z hradu je nádherný výhled do zelených tribečských moří.

Sestupujeme po červené přes chráněnou a 600 let starou gaštanicu. Dnes fantastický prales. Kdyby nebylo cesty, snad se tu nedá proniknout. Jedlé kaštany jsme moc neviděli, ale u vchodu zřejmě sezóně nabízejí i jejich prodej.

Táhlá cesta nás přivdí do Kostolan pod Tribečom. Stíháme ještě otevřený obchodik, posilňujeme se acidkem. Objevujeme milou hospůdku, dáváme pivko a kávičku. Je tu hezky. Tušíme, že dnes Tribeč nedobudeme.

Spíme na nádherné loučce s výhledem na majestátnou horu. Večer zpíváme a je nám fajn.

 

Tribeč |  čtvrtek 7.8.

Ráno dlouho klábosíme, kávičkujeme. Vyrážíme pozdě. 

Cestou hledáme vodu nejdříve v medovém farmě Lesů SR. Potom v jakémsi tajemném pionýrském táboře.

Výstup na Tribeč je dlouhý, ale mimořádně krásný. S dalekými výhledy a krásnými solitérními stromy, převážně duby. Jdu pomalu. Na Tribeči (830) odpočíváme, obědváme, kocháme se nádhernou atmosférou podélné plošiny, která je tvořena divokým teplomilným lesem. Je tu i tradiční trojkříží. Slovensko je zbožná země.

Cestou dál chvíli váháme, zdali se tu nezastavit a zdali nemám kreslit. Nakonec dáváme přednost sestupu k »Pastierské studničke«. Jistota vody je jistota vody. Nocleh nacházíme na u lesnického památníku. 

Nejsme tu sami. Pod námi, u lesní boudy a dobrého pramene táboří místní sympatičtí "dedinští chalani“.  Měl jsem z nich radost. My zakládáme malý ohník. Poslední večer s Idou, která zítra běží za rodinou.

 

Tribečský hřeben | pátek 8.8.

Ten den jsme se celkem hýbáme, i když jsme zase nespěcháme. Dokonce je čas na namalování jednoho obrázku. Jde se dobře. Valíme až do večera a skončili jsme až na rozhledně nad Skycovem. Poprvé vaříme na »dřívkáči«. Topivem jsou nám suché borové šišky. Na osm vyschlých šišek ešus vroucí vody. K večeři máme bedle. Nikdy jsem nesnědl takové množství. Vynikající.

Tribečský hřeben byl nezapomenutelný. Připadal jsem si jako v parku. Zejména vrcholové partie, s bukovými a dubovými háji. Relikty starých suchých stromů. Doupné kmeny. Nádherné výstavní kusy dubů. 

Cestou rovněž četné obory – zvernice a dřevěné oplocenky. 

A hromady bedel. Sbírali jen ty, co jsou kolem cesty.

Dojem z pohoří je pro mě velkolepý a chtěl bych se sem někdy vrátit.

 

Spojovací hřebínek mezi Tribečem a Vtáčnikem |   sobota 9.8.

Ráno se setkáváme ve Skycově s dalšími spoluputovníky: manželi Kadubcovými a
s Petrem Baným. Je nás dohromady šest. V místní „kavárnonálevně“ hlavně dobíjíme mobily, pijeme acidko, kávu, pivko. Jíme koláč od Kadubců. Kecáme.

Potom se noříme do hezký nízkých lesů. Ještě stále duby a habry. Cestou potkáváme nádherné, tak říkajíc typové studánky s vlastním hrníčkem, který je šikovně uložen v nice. Jsme nadšen. 

Závěr cesty je po silnici. Pálí slunce, jezdí auta. Táboříme v sedle na krásných posečených loučkách. 

K večeři opět bedle, tentokrát s mamaligou. Výborné. Dlouho povídáme a zpíváme. V závěru, za temné noci, již tklivé křesťanské písně. Ve třech trochu truchlíme nad světem i nad Bohem: „Svou maringotku táhnem…podej mi ruku pomocnou“.

Hřeben Vtáčnika |  neděle 10.8.

Ráno má pro nás Petr Baný kázání. Karolína se od nás odpojuje a vrací se domů za rodinou a pracovními povinnostmi. Zůstává nás pět.  

Vyrážíme dál, u hezké studánky v bahnitém prostředí nabíráme překvapivě dobrou vodu. 

V podstatě celý den stoupáme. Jen místy prudce, převážně decentně. Cesta je skoro přímkovitá. Lesy se s nadmořskou výškou proměňují v bukové. 

Vstupujeme do nejvyšších partií puťáku. Na louce potkáváme zcela novou turistickou chatu. Ještě voní.

Na hřebeni jdeme přes hezké skalní městečko.

Jsou odtud krásné výhledy.

V předtuše špatného pramene za Vtáčnikem zůstáváme těsně před vrcholem skvělého a stálého pramene. Táboříme v lese, raději vně rezervace. Vaříme na opět na »dřívkáči«. 

K večeři tradičně bedle, tentokrát s protlakem a kolínky. A jsou výborné. Spí se dobře a útěšně.

 

Od Vtáčníka pod Veľký Grič |   pondělí 11.8.

Ráno je krásné a pohodové. 

Snídáme u studánky a posléze dobýváme Vtáčnik (1346). Výhled ze skal na sever je krásný. Kocháme se. 

Sestupujeme ke Kančím studnám. Není to pramen, ale bahniště. Dobře, že jsme sem včera nedošli.

Další cesta vede opět hlubokými, převážně bukovými lesy. A poskytuje to, co jsem očekával. Pocit opuštěnosti a krásné ztracenosti. Příjemné, pokud před Vámi je skupina milých přátel. 

Na konci dne odbočujeme na Bílou skálu. Z ní je fascinující výhled nejen na obzory, ale i na skalní amfiteátr. Opět se kocháme.

Potom nás potkává Peter Prištiak, další „spoluputovník“. Našel pro nás romantické tábořiště, s křížem, kaplnkou, ohništěm. Zásoby vody máme. Trávíme pěkný večer. Večeře je opět bedlová. 

Velký Grič – Handlová  - a nakousnutí Kremnických vrchů |   úterý 12.8.

Dobýváme významný kopec severní dominantu Vtáčníku, Veľký Grič (971), což je velká krása. Opět famózní východní výhled. Jsme fascinováni i přírodní „skalkou“ se skalničkami. 

A v dálce vidíme horu Skalka, cíl našeho putování. Potom už sestupujeme do Handlové. Renovujeme studánku pod Gričem. Vcházíme do Hornonitrianské kotliny, ve které se nachází Handlová. Město nás uvítá svou důlní atmosférou, banickými domky, muzeem „banicva“. 

V „reštyce“ si dáváme si oběd. Za Kadubcovými přijíždí dcera s kamarádkou. Přichází „rozlučková“ party.

Osaměli jsme. Zůstáváme Dan, Petr a já. 

Vystupujeme nad Handlovou. Spíme u zamčené zbrusu nové polovnické chaty. Pod ní studánka. Co si přát více. Vaříme lehkou večeři, čaje, povídáme a je nám dobře.

Mezi Handlovou a Kremnicí |  středa 13.8.

Vystupujeme na jakousi pomyslnou plošinu, na ni krásné louky se solitérními stromy a stády krav. Napojujeme se na Cestu hrdinov SNP. Potkáváme její poutníky. 

Zastavujeme v Kunešově, v německé vesnici. Obědváme, doplňujeme vodu. Potom přes nádherné divoké pastviny nad Kremnicu.

Nad městem jsme se zastavili u „prepadliska“ Šturec. Vzniklo uměle, propadnutím důlních děl, někdy před pěsti sty lety. Zajímavé místo. Malý „tungušský kráter“ blízko Kremnice.

Spíme u jezírek na Kremnicou, na konci křížové cesty u kapličky. Opět vaříme na dřívkáči.

 

Útok na Kremnické vrchy |   čtvrtek 14.8.

Ráno nás potěšilo stádo ovcí s pastýřem. Vypráví nám o své práci. O suchu. O nemocech i o Bohu. Petr mu na oplátku vypráví o dobrém pastýři, Ježíši.

Potom sestupujeme „cik – cak“ nádhernou lesní křížovou cestu. Staré opravené kapličky s moderně podaným poselstvím. Líbí se mi jak nádherně umístěné „Boží muka“, tak jejich výtvarně zpracovaný obsah. Vede ke zbožné aktivitě mozku.

V Kremnici obědváme. Potom prudce vzhůru. Těšíme se krásným výhledem na starobylé středověké město. 

Pak na dlouze stoupající traverzovou, modře značenou cestou. Je krásná. Zastavujeme, maluji zajímavou skálu. Chlapci spí. Cestou mě potěšila měsíčnice – Lunária. Vzpomínám na JanaLacinu. 

Posunujeme až chatě Hostinec. Kolem i uvnitř chaty nečekaně „nikde nikdo“. Končíme celkem brzy. Rozděláváme oheň. Vaříme. Užíváme krásného pramene. Odpočíváme, zpíváme a povídáme si. Poslední večer!

Ten den jsme se ušli málo, ale to nevadí, cíl je blízko.

 

Zlatá Studňa a Skalka |  pátek 15.8.

Ráno dobýváme nejvyšší bod Kremnických kopců Zlatá Studňa (1268). 

Cesta je opět hezká, s krásným lesem v okolí. Kolem kvetou horské hořce. Mateřské znaménko hor.

Stožár na Skalce se přibližuje a s ním i horská civilizace. Obědváme v podivné plechové restauraci, která vypadá jako loď na hřebeni.

Za Skalkou téměř zástupy "feraťáků". Ale za chvíli jsme opět sami. Přicházíme k sedlu Tunel (1143) s opravdovým tunelem. Kdysi obchodní cestou. Chodba trochu zkracovala již bez tak namáhavou cestu.

Potom už sestup až na parkoviště blízko Kajova. Scházíme starou cestou. Je celkem monumentální, vede přes rookle a hřebeny. Představuji si, jak tu vypadal kdysi dávno ruch obchodníků a horníků.

Dole v Kajově na nás čeká kamarád a bratr v Kristu Tod s autem a putování je u konce. Jedeme do Banskej. Loučíme se.

Závěr

Ušli jsme celkem 140 km. Mohlo se ujít více, teoretický plán byl dojít až na Fatru, ale „povinná jazda“ byla splněna. Přál jsem si být na hlavně Skalce.

Objevil jsem nové krásy Slovenska – teplomilné jižní hory. A byl jsem vděčný, že jsem puťák po loňském úrazu stehna zvládl.

Jsem také rád, že se podařilo na poslední chvíli svolat různé lidi a netáhl jsem krajinou sám.

Tedy co říci na konec? 

S o l i   D e o    G l o r i a   +!+!+