Ve středu 12.10.2021 odehrála legendární skupina Spirituál kvintet poslední koncert. Byla s námi šedesát let! Musím přiznat jistou míru sentimentu.
Seznamování
Skupina mě, zejména v prvních dekádách života, doprovázela životem, jak na koncertech, tak na vinylových „deskách“. A především nepřímo při společném při zpěvu u ohňů, při nočních bděních, ve vlacích, u krbu.
 |
| Možná právě zpíváme SPQ... |
Skupina mě pomáhala v minulých časech otevírat oči. Uvědomoval jsem si, že jsou zakázané písně i zakázané soubory. Díky nim jsem si uvědomoval, že žiji ve státě, který se bojí ušlechtilosti a svobody. Zároveň jsem se učil plout spolu se Spirituály plout mezi zákazy a cenzory.
Soubor to byl geniální. S tichotovskými evangelickými kořeny, s duchovním poselstvím, které si každý posluchač interpretoval po svém. Naše evangelijní sekce samozřejmě taky po svém. Projektovali jsme do jednotlivých zpěváků své představy o jejich bytostné víře. Ale představy jsou jen představy. Spirituálové samotní byli rádi, že si tam každý našel svou víru.
Dodnes vzpomínám na svůj první koncert v Brně na Musilce. Bylo mi možná čtrnáct. Seděl jsem vpravo, v rohu, na balkoně u starého světlometu. Byl jsem unesen atmosférou, písněmi, inteligentním moderováním Jiřího Tichoty a Dušana Vančury. Lehkým humorem, narážkami na dění ve společnosti. Byl jsem unesen zjevem, zpěvem a živým soulovým přednesem Irenky Budweiserové. S bráchou jsem zápasil o její přízeň. Marně. Brácha se s ní seznámil a já, jako mladší ucho, jsem neměl šanci. Byly to nádherné časy.
 |
 |
| Legendární Musilka |
Snad žádná skupina nevstoupila do společnosti tak silně, jako Spirituálové. Jejich písně zdomácněli, najdete je ve zpěvnících základních škol i ve evangelickém Svítáku. Zpívají se na výletech, na domácích sešlostech, stále znějí i zde, na Slovensku. (Naposled jsem si je zpíval s dětmi před měsícem. Česky.) Pravda, kvinteťácké písně si přivlastnili všichni. Tichota vzpomíná, na Marii Kabrhelovou, předsedkyni svazu žen, která "vlníc funkcionářskými bůčky", probíhala včele lidského hadu sjezdovým palácem, právě za zvuku písně „Jednou budem dál“. Ble.
V době mé puberty se se s kapelou spojily i životy naší rodiny. Z drobné opravy auta mým švagrem vzniklo se Spirituály přátelství, které trvá až dodnes. To byly slavné obědy na Kounicově (Tehdy Leninově) u mé sestry. Chodili jsme se dívat k Horským na členy souboru jako do ZOO. Dnes mi je jich trochu líto, ale byla jiná doba. Vše mělo přídech jisté vzpoury a sešlosti neprorežimních lidí. Později zpívali na požehnání jejich dcery Miriam, v modlitebně Církve bratrské. Jedna sestra se vyjádřila: „Takové vyžilé tváře….“ Člověk se musí smát.
Vrchol (z mého pohledu)
Po převratu nastaly zlaté doby Spirituálů. Zpěv
z balkónu Melanrichu v listopadu 1989. Jiří Tichota: „Pche jeden
mikrofon pro šest lidí. Znám balkón, kde dávají šest mikrofonů pro jednoho“.
Později zpěv s americkými prezidenty. Vyprodané Lucerny. Konečně možnost
svobodně vydávat desky, CDčka, zpívat kde se zachce. Fúzovat se s kým
chtějí. Do souboru se vrátil Karel Zich. Naprostá paráda.
Mnozí jsme se v nové době ptali, bude vůbec o čem zpívat? Mohou ještě účinkovat na posluchače „protestsongy“? Je přece svoboda! Ani nás nenapadlo, jak rychle lidé budou zapomínat a jak potřebné písně Spirituál kvintetu budou: „Nejvíc svobody si važ…..“ A opět plné sály. Slzy. Vytleskávání. Nádhera. Která skupina, takto, inteligentně, nelacině oslovuje posluchače? Dodává víru, lásku a naději? Moc jich není.
Poslední koncert s nimi jsem zažil v Zábřehu na Moravě. Jejich řady začaly řídnout. Zemřel Olda Ortinský. Nešťastně, v moři, skončil i Karel Zich. Ze skupiny se vzdálila Irenka Budweiserová.
To mi bylo nejvíce líto. Odešel starý zvuk souboru. Přišel Jiří Holoubek a další posily. Starý Spirituál už to nebyl, ale styl stále geniálně zůstával. Stále přinášeli krásné písně, hudbu i poselství. Já je aspoň na dálku sledoval. Stále vyprodané sály, kostely a na koncertě všechny generace. Dědečkové babičky, děti a vnoučata. A všichni nadšeni.
Šedesátka
Závěr fenomenální. Poslední koncerty po šedesátileté existenci. Šestnáctkrát za sebou vyprodali Lucernu. Důstojně oslavit závěr a důstojně skončit. Nečekat až mi to budou muset říkat jiní. Velké umění života. Moc díky i za toto poučení!
Smutné bylo, že rozloučení s posluchači bylo už bez Dušana Vančury, který se toho „megakonce“ už nedočkal.
Spirituál definitivně skončil. Ale je zjevné, že jejich písně s námi budou dál a nové a nové generace je budou zpívat. Možná, se zapomene na autory a fenomén Spirituál Kvintetu. Písně zůstanou. Jsem rád, že jsem se mohl tohoto fenoménu dotýkat. Tedy Díky Bohu na vše.
Na závěr musím vzdát poctu. Komu? Jiřímu Tichotovi.
On byl motorem Spirituál kvintetu. Jediný se dočkal konce. Ach, jeho nadání, vzdělání, rozhled, vědeckost, inteligence a humor. Jeho motýli! Nikdy nezpíval sóla. Jen tiše bokem krásně hrál a zpíval sbory. Občas pokynul rukou. Slyšel každý falešný tón.
Měl na soubor, na jeho zvuk, vysoké nároky. Vyplatilo se. Díky! Velké díky! (Na jedné sešlosti ho podobně vychválila Jiřího Irenka. A on na to reagoval slovy (přibližně): „Už jsem si myslel, že to nikdo neřekne..."
Co říci nakonec? Zacitovat dvorního textaře Františka
Novotného: „Lucerna věčná nechť jim svítí, jsou věčnější než trilobity, kdo,
no přece naši Kvinteti.“
 |
| Před posledním koncertem. Foto mé sestry Bohunky.... |
