Vděčné vzpomínání na listopad 1989

Jsem nesmírně vděčný Bohu na to, že mohu žít již skoro 30 let ve svobodné zemi +!+!+

Jako projev této radosti si dovoluji zavzpomínat: V listopadu 89 jsem byl studentem fakulty stavební v Brně. Jo, nedařilo se mi vyloženě špatně. Zvykli jsme si na nesvobodu. Jako rodina jsme se snažili moc nevyčnívat, raději mluvit tiše.  Opatrně šeptat i o své víře. Věděl jsem, jak se chovat, co neříkat, do čeho (ne)vstupovat. Byl jsem členem pionýra i SSM, za což se dodnes stydím. Jiní byli statečnější. 

Vlastně jsem byl zvyklý na to, že jsou fronty snad všude a na kde co, že představitelé našeho státu spolupracují s teroristy oné doby (ti byli cvičeni právě v Brně). Že je mi velká část světa zapovězena k návštěvě. 

Zvykl jsem si na to, že na něco je zakázáno třeba jen vzpomínat. Papoušek je vlastně celkem šťastný
v kleci, pokud nezatouží létat....

Prozření

Zároveň jsem spoustu věcí nevěděl. Nevěděl jsem o šedesáti milionech mrtvých v Rusku. O 10 000 umučených a zabitých v Čechách; nevěděl jsem nic o svobodě. Jen v mlhách jsem znal příběhy zlovůle v naší rodině . (Např. *zde*) Ale ledy se začaly hýbat. Objevil se muž naději v Rusku, Gorbačov. 

Nastal čas tzv. glasnosti.  Dokonce i v Rudém právu se člověk dozvěděl o hrůzách budování komunismu v Sovětském svazu. Další prozření jsem prožil při studiu předmětu – Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunistické strany. Když jsem četl tuto učebnici a studoval povinnou literaturu, s hrůzou jsem si uvědomil, že čtu o dějinách prolité krve, nenávisti a zlosti. Dotýkal jsem se zla, na které byla vládnoucí třída hrdá. 

Pak přišel Listopad....

Konala se další z mnoha demonstrací, ta listopadová 1989, která skončila hrubým násilím vládnoucí třídy. Dodnes vzpomínám na nedělní večer v modlitebně. Všichni jsme předvídali, že se něco stane. V pondělí na vojenské katedře soudruzi politruci tušili, že je problém a opatrně s námi zacházeli. 
Potom stávka studentů. Sám jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem odchován dr. Urbanem, tehdejším, v mnoha ohledech,  normalizačním kazatelem. Vždy zdůrazňoval, abychom: „pokojně pracujíce chléb svůj jedli.“ Tedy nevyskakovat a neprovokovat. Co teď věrný křesťane? Rychle jsem se přidal ke stávkujícím a okupovali jsme fakultu ve dne i v noci.  Neskutečně zajímavá zkušenost, které si dodnes vážím.

Brno v době stávky. 

Proč se režim zhroutil? 

O tom existuje spousta konspiračních teorií. Historici říkají – neuvěřitelná shoda vnitřních i mezinárodních okolností. Doporučuji v této souvislosti přečíst něco ze závěrů druhé parlamentní vyšetřovací komise událostí z listopadu 89. Takovou souhru náhod, není snad možné předem naplánovat.
Sám věřím tajenou Boží moc, která se nějak dotkla naší země. Kdo si vzpomene na krásnou atmosféru mezi lidi, na ohleduplnost a lásku, dobré činy, děkování, na velké sny a ideály... 

Náměstí svobody v Brně, v roce 1989

I ten Milouš Jakeš nakonec nevpustil lidové milice na studenty. Dělníci OKD vypískali soudruha Štěpána. A komunisté, poslušně, jak byli zvyklí, zvolili Václava Havla prezidentem. 

Václav Havel a brněnský Petr Oslzlý

Byl to sen. Věřím, Bohem posvěcený sen. To, že běh dějin asi definitivně překulil, jsem začal tušit na svátek Krista Krále, o týden později po 17. listopadu. V aule právnické fakulty odvážně sloužil mši zakázaný kněz P. František Lizna (pozdější vězeňský kaplan na Mírově).  Bylo to krásné a vzrušující. Nikdo netušil, co bude,  ale příští dny před námi šlehaly jako plamen.

František Lizna

Pak se už začínalo nově. 

Na fakultu se vrátili vyhození špičkoví učitelé. Jsem dodnes rád za přednášky skvělého pedagoga a statika, doc. ing. Šmiřáka. Jiní se přestali obávat o svou budoucnost, třeba pro mě skvělá prof. Matoušková, která podepsala „Několik vět“. Další zapovězení se rovnou stali funkcionáři – Ivan Ruller děkanem FA. A náš kazatel Stanislav Heczko nemusel být povinně pensionován, ale mohl působit dál. Potom šla i KGB. (O tom *zde*)

Otevřel se nám celý svět. V rozhlase se mohlo mluvit o víře a to byl až snivý pocit. V hale Rondo jsme pořádali evangelizace. A když jsem na jaře ve výstavním sjezdovém sále bývalého Krajského výboru KSČ, slyšel teologa, prof. Jana Milíče Lochmana (rektora Basilejské university), zvěstovat evangelium, vysokoškolským studentům a akademickému sboru, bylo to úžasné. Ironie dějin? Boží humor?

Jsem nesmírně vděčný Bohu za dar svobody. Jasně, svoboda se otevřela dobru i zlu, dobrým i zlým. Hřích stále zůstává a asi jsme s ním nějak nepočítali. Ve světě je spíše menšina ctných, spravedlivých a pravdivých lidí. Logicky vzato by tato menšina měla brzy zaniknout.  Neděje se tak.  Právě tato menšina má jakousi zvláštní moc, která nemůže být jen lidská. Zastává je jí, věřím, sám Pán dějin a tak zlo nikdy zcela nezvítězilo.  

Samému Bohu Budiž sláva!

POZDNÍ SBĚR - POLANA

Akce Pozdní sběr je tradiční ozdobou raného podzimu, na kterou se velmi těším. Asi proto se mi na konci putování se mi letos „zoufale“ nechtělo zpět domů. Vždyť na loukách Zákluky bylo tak krásně! Večerní  i noční výhledy na Polanu. Jelení říje. Ticho a klid.

Ale to přebíhám. Začali jsme podle ustálených zvyklostí, ve vlaku popíjením pozdního sběru a povídáním. Rychlík nás dovezl do Zvolena, zde se k nám připojila Iva a my pokračovali osobáčkem do Detvy. Zde jsem měl v plánu přejet noční město taxíkem. Taxislužba však končila svou službu ve 22:00. Inu východní služby. Všimla si nás však mladá žena, velmi nadšená a překypující ochotou pomoci. Měla jméno Gréta. Ale nebyla ze Švédska.

Slovenská verze Grety. Náš laskavý anděl. 

Brzy nás pozvala k přespání na jejich zahradu. Holky šli spát do domu a my kluci jsme si postavili stan. Gréta za námi několikrát přišla s různými nabídkami pomoci a radami na noc, posléze s plány na ráno. Rovněž aspoň desetkrát nás přemlouvala k přespání u nich doma. Nakonec přišel i její manžel. Tím byl završen řetězec dobrých skutků a my mohli konečně spát. Inu jsme na pohostinném východě. V noci pršelo.
Ráno se k nám přidal Tomáš Dvořák. Naši hostitelé nám dali snídaní, což bylo prakticky až neuvěřitelné a dojemně pohostinné.

Naše výprava s Grétou. Zleva Libor, Petr, Olga, Iva,
Gréta, Zbyněk a Tom. Ještě chyí Dušan. 

A potom rychle na autobus a od severního konce Detvy už do hor na horu Polana. Zastavili jsme se u malovaných křížů, které se nám moc líbily. Něco, jako veselý barevný hřbitov.

Potom už krajinou zbytků kopanic vzhůru k Melichově skále. (Pod ní jsem se chtěl původně probudit.) Přišli jsme tam kolem poledne. Přišel čas oběda a s ním i čas deště. Povídáme si a skrýváme se před kapkami, kterých bylo hustěji a hustěji.

Po nějaké hodině pršení mírně ustalo a my vzali Polanu útokem.

Melichova skála je opravdu výraznou skalní ostrožnou

Jde se nám velmi dobře, i když začalo znovu hustě pršet. Lesy, louky, studánka, lesy. Dosti mokří jsme došli
k hotelu Polana, který byl zavřený, ale k našemu překvapení byl otevřen příjemný bufet. V něm jsme se mírně zahřáli, popili grog a čaje. Nakonec nám správcová nabídla nocleh v jakési kolibě. Bylo v ní sucho a velké otevřené ohniště. Zbyněk se dal nadšeně do rozdělání ohně. Použil polena jako kláda! Ale přečural je, měl sebou podpalovač. Byl to super čas. V noci přišel poslední člen výpravy - Dušan. Jsme kompletní.

Ráno je nádherné, oblačnost zmizela a my šlapeme přes Polanu dál. Vlastní vrch je zalesněný, moc velké rozhledy ti nejsou,....

.... ale za Polanou jsou dvě krásné vyhlídky. Jedna na západní straně Zbojnícká a na východní straně Katruška. Ze zbojnické je vidět kotel bývalé sopky tvořící pohoří Polana. Na východní straně je vidět cíl naší cesty – Klenovský Vepor. Kocháme a .....

Pohled na východ s Klenovským veporem v dálce. 

Výhled do kotle dávné sopky

..... posléze pokračujeme dál, opravdu skvostnými pralesy. Já jsem na vrcholu blaha. Mám ty divočiny rád.

Cestou povídáme s Tomem o tepelně technických požadavcích na dnešní stavby. Prostě paráda.

V sedle Jeseňová jsme odbočili z hlavního hřebene směrem Zakluky. Cesta vede přes údolí a tak klesáme níže a níže.  Hledáme nějaké skryté a zapadlé místo k stanování. Nakonec volíme nezapadlou a odkrytou plošinku hned vedle lesní cesty. Mám celkem strach z lesáků. Co když přijdou s pokutami? Na plošince leželo množství zbytkového březového dřeva a kůry. Obé poskytlo  dobré topivo.
Ráno bylo dlouhé. Sušíme stany od velmi silné rosy, vaříme snídani a já neodolávám a pro radost topím zbytky březové kůry, kterých jsou tu hromady. Je to nádhera na pohled i na vůni. Zároveň se děsím příchodu lesáka. A ano, brzy se na cestě objevila Avie a zastavila přímo u nás. Vystoupil z ní muž, popřál nám dobré ráno a ptal se, zdali jsme nezmrzli. Lesní dělník. V nákladním prostoru si přivezl koně. Zmizel s ním v lese.

Potom se Zbyňkem nevědomky sehráváme pro Šmídyho malou reality show na téma vaření ovesné kaše. Šmídy je s naším výkonem moc spokojený.
Ještě jsem stačil vyčistit vodní sochařské dílo, zanesené pískem. Prostě, bylo toho za ráno hodně a tak jsme vyrazili mnohem později než obvykle.

Před údržbou...

Po údržbě...

Klesli jsme údolím do s nádrží Hronsek a od ní zase nahoru, na Zákluky.

Je poměrně teplo. Brzy jsme vysupěli na Hřeben a na vršku Zákluky zastavujeme k obědu a kochání. Před námi je totiž neuvěřitelný výhled na Nízké Tatry a za v dalším obzoru na Vysoké Tatry. Přijíždí k nám chlapík na horském kole. Říká, že takový výhled tu bývá tak jednou do roka. A nám se poštěstil!

Nechce se mi (nám)  vstávat a odcházet. Ale v oné vteřině mezi vnitřním rozhodnutím a akcí je skryta životní síla. Stejně jednou budu muset vstát. Vstávám, jdeme dál!

Šli krajinářsky zcela dokonalou cestou lukami Zákluky. Zvlněné pastviny, tak trochu anglický park, soliterní stromy, čistá saláška a pramen.

Co si přát více? Houby! Ty jsme sbírali po cestě.

O jednom exempláři jsme tak poněkud všichni pochybovali, večer si ji mykologická sekce dokonce určovala podle wikipedie. Jíst nebo nejíst? Toť dilema. Měl jsem strach. Šel jsem se raději kochat nádherou luk a výhledů. Slunce zapadalo a scenérie mě zcela dostávali. Nádherná Polana dělá kulisu loukám. Červánky. Bytostně mi bylo proti srsti, že zítra už sestupujeme. Aspoň si ten čas co nejvíce užít!

U ohně před saláškou. 

Již ta tmy jsme četli půvabné dílko dr. Nevrlého Zpráva čarodějova učně. Moc hezké čtení a moc hezky čas. Autorova prvotina vypráví o cestě s Marcelem Safírem. Potom už na kutě.
Brzy ráno, ještě za noci, jsem vyprovodil Libora k autobusu. Vracím se za svítání. Moc hezká příležitost si popovídat, oprášit přátelství a užít si krajiny v raně ranním světle. Autobus vskutku přijel a já se vrátil k salaši.

Ranní cesta ještě skoro za tmy

Návrat do tábořiště za rozbřesku. 

Potom už nastalo klesání do Číerného balogu. Cesta z kopce rychle ubíhala. Potkali jsme milého stařečka
s kolem. Říkal, že na Slovensku je nejkrásněji. Něco na tom je.
Kolem začala mírná civilizace, tvořena lesnickým skanzenem. K našemu překvapení na nádražíčku stála souprava lesní železnice, spoj, který jezdí jednou denně. Dobíháme ho a jedeme vláčkem. Další nádhera.

Všeobecné veselí ve vlaku. 

A potom už busem do Popradu, velmi dobrý oběd....

Skvělý oběd v Popradě

....a  Pendolímem domů.
Dr. Zbyněk Černý putování zhodnotil jako velmi požehnané, s Božím pomazáním nad námi. Ano, krásné počasí vyjma prvního dne, možnost přespáni u Gréty a v salaších, absence lesníků s pokutami, nádherný výhled viditelný jen jednou za rok, dostatek vody, hezké společenství. Na závěr vláček, co jede jednou za den. Bylo to prostě super. To, že jsme nedošli na Klenovský vepor vlastně vůbec nevadí.

Tak tedy Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva.

Fotografie: Zababa a Iva