Vděčné vzpomínání na listopad 1989

Jsem nesmírně vděčný Bohu na to, že mohu žít již skoro 30 let ve svobodné zemi +!+!+

Jako projev této radosti si dovoluji zavzpomínat: V listopadu 89 jsem byl studentem fakulty stavební v Brně. Jo, nedařilo se mi vyloženě špatně. Zvykli jsme si na nesvobodu. Jako rodina jsme se snažili moc nevyčnívat, raději mluvit tiše.  Opatrně šeptat i o své víře. Věděl jsem, jak se chovat, co neříkat, do čeho (ne)vstupovat. Byl jsem členem pionýra i SSM, za což se dodnes stydím. Jiní byli statečnější. 

Vlastně jsem byl zvyklý na to, že jsou fronty snad všude a na kde co, že představitelé našeho státu spolupracují s teroristy oné doby (ti byli cvičeni právě v Brně). Že je mi velká část světa zapovězena k návštěvě. 

Zvykl jsem si na to, že na něco je zakázáno třeba jen vzpomínat. Papoušek je vlastně celkem šťastný
v kleci, pokud nezatouží létat....

Prozření

Zároveň jsem spoustu věcí nevěděl. Nevěděl jsem o šedesáti milionech mrtvých v Rusku. O 10 000 umučených a zabitých v Čechách; nevěděl jsem nic o svobodě. Jen v mlhách jsem znal příběhy zlovůle v naší rodině . (Např. *zde*) Ale ledy se začaly hýbat. Objevil se muž naději v Rusku, Gorbačov. 

Nastal čas tzv. glasnosti.  Dokonce i v Rudém právu se člověk dozvěděl o hrůzách budování komunismu v Sovětském svazu. Další prozření jsem prožil při studiu předmětu – Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunistické strany. Když jsem četl tuto učebnici a studoval povinnou literaturu, s hrůzou jsem si uvědomil, že čtu o dějinách prolité krve, nenávisti a zlosti. Dotýkal jsem se zla, na které byla vládnoucí třída hrdá. 

Pak přišel Listopad....

Konala se další z mnoha demonstrací, ta listopadová 1989, která skončila hrubým násilím vládnoucí třídy. Dodnes vzpomínám na nedělní večer v modlitebně. Všichni jsme předvídali, že se něco stane. V pondělí na vojenské katedře soudruzi politruci tušili, že je problém a opatrně s námi zacházeli. 
Potom stávka studentů. Sám jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem odchován dr. Urbanem, tehdejším, v mnoha ohledech,  normalizačním kazatelem. Vždy zdůrazňoval, abychom: „pokojně pracujíce chléb svůj jedli.“ Tedy nevyskakovat a neprovokovat. Co teď věrný křesťane? Rychle jsem se přidal ke stávkujícím a okupovali jsme fakultu ve dne i v noci.  Neskutečně zajímavá zkušenost, které si dodnes vážím.

Brno v době stávky. 

Proč se režim zhroutil? 

O tom existuje spousta konspiračních teorií. Historici říkají – neuvěřitelná shoda vnitřních i mezinárodních okolností. Doporučuji v této souvislosti přečíst něco ze závěrů druhé parlamentní vyšetřovací komise událostí z listopadu 89. Takovou souhru náhod, není snad možné předem naplánovat.
Sám věřím tajenou Boží moc, která se nějak dotkla naší země. Kdo si vzpomene na krásnou atmosféru mezi lidi, na ohleduplnost a lásku, dobré činy, děkování, na velké sny a ideály... 

Náměstí svobody v Brně, v roce 1989

I ten Milouš Jakeš nakonec nevpustil lidové milice na studenty. Dělníci OKD vypískali soudruha Štěpána. A komunisté, poslušně, jak byli zvyklí, zvolili Václava Havla prezidentem. 

Václav Havel a brněnský Petr Oslzlý

Byl to sen. Věřím, Bohem posvěcený sen. To, že běh dějin asi definitivně překulil, jsem začal tušit na svátek Krista Krále, o týden později po 17. listopadu. V aule právnické fakulty odvážně sloužil mši zakázaný kněz P. František Lizna (pozdější vězeňský kaplan na Mírově).  Bylo to krásné a vzrušující. Nikdo netušil, co bude,  ale příští dny před námi šlehaly jako plamen.

František Lizna

Pak se už začínalo nově. 

Na fakultu se vrátili vyhození špičkoví učitelé. Jsem dodnes rád za přednášky skvělého pedagoga a statika, doc. ing. Šmiřáka. Jiní se přestali obávat o svou budoucnost, třeba pro mě skvělá prof. Matoušková, která podepsala „Několik vět“. Další zapovězení se rovnou stali funkcionáři – Ivan Ruller děkanem FA. A náš kazatel Stanislav Heczko nemusel být povinně pensionován, ale mohl působit dál. Potom šla i KGB. (O tom *zde*)

Otevřel se nám celý svět. V rozhlase se mohlo mluvit o víře a to byl až snivý pocit. V hale Rondo jsme pořádali evangelizace. A když jsem na jaře ve výstavním sjezdovém sále bývalého Krajského výboru KSČ, slyšel teologa, prof. Jana Milíče Lochmana (rektora Basilejské university), zvěstovat evangelium, vysokoškolským studentům a akademickému sboru, bylo to úžasné. Ironie dějin? Boží humor?

Jsem nesmírně vděčný Bohu za dar svobody. Jasně, svoboda se otevřela dobru i zlu, dobrým i zlým. Hřích stále zůstává a asi jsme s ním nějak nepočítali. Ve světě je spíše menšina ctných, spravedlivých a pravdivých lidí. Logicky vzato by tato menšina měla brzy zaniknout.  Neděje se tak.  Právě tato menšina má jakousi zvláštní moc, která nemůže být jen lidská. Zastává je jí, věřím, sám Pán dějin a tak zlo nikdy zcela nezvítězilo.  

Samému Bohu Budiž sláva!