Zcela osobní ohlédnutí za prof. Jaro Křivohlavým

V sobotu 27. 12. 2014 odpoledne zemřel v požehnaném věku téměř devadesáti let prof. Jaro Křivohlavý. Jeho hvězda zářila na českém křesťanském nebi a byla pro mnohé z nás do značné míry orientačním bodem. O jeho životě bude napsáno zajisté dostatek podrobností  (např. *zde*), ale nedá mi, abych na jeho život  krátce a vděčně osobně vzpomenul.

Vyrůstal jsem ve společenství Církve bratrské na Kounicově ulici a právě zde jsem se s ním setkával velmi často. Elegantní muž, silný vemlouvavý hlas, na první pohled vzdělanec. 

Kázával tu jednou za rok v neděli ráno a večer měl přednášku. Bylo vždy plno, těšil se velké úctě. Byl totiž psychologem, což bylo povolání v minulých socialistických dobách vzácné, natož v církvích. A navíc byl jasným vyznávajícím křesťanem. Jeho psychologické přednášky jsem měl velmi rád už jako malé dítě. Byly živé, plné příkladů a moudrosti života i humoru. (Dotaz: „Bratře doktore, jak se díváte na to, když se dva mladí na veřejnosti líbají?“ Odpověď Jara: „Já se na to obvykle nedívám...“) Značka Křivohlavý byl pojem i jasná autorita.  Věta: „To řekl bratr Křivohlavý“ býval silný argument. Bývaly za ním posílány beznadějné případy manželských krizí. Chudák je ten, jemuž je souzena role spasitele....

Pak se éra Křivohlavého v mém životě nějak uzavřela. Na scénu mého světa přišly nové autority, psychologové hlubinní i povrchní. Křesťanské osobnosti rozličných důrazů. Získával jsem základní rozhled. Na bratra Křivohlavého jsem jakoby pozapomněl, byť ne úplně. Cosi stále zůstávalo. Pronikal jsem do džungle lidských duší, své duše i do duší znalců duší. A tehdy jsem často jsem vzpomínal na jména autorů, které Jaro citovával ve svých přednáškách (např. dr. Mrkvička!), a na myšlenky které říkával.

Pak to přišlo znovu. Dodnes ten večer mám před očima. Bloudil v městě Jeseník. V autě, v radiu jsem poslouchal význačný pořad Českého rozhlasu 6 – Hovory o vztazích. Redaktorka Eva Labusová tam mluvila s prof. Jaro Křivohlavým. Jednoduchost a moudré odpovědi mě znovu uchvátily. Mohl si dovolit ve svém věku mluvit jednoznačně a směrodatně. Jaro zase vstoupil do mého života. Právě ono léto jsem se přestěhoval do Frýdku-Místku. Evangelickým farářem tu byl a doposavad je Jaruv syn, Pavel. Jeho tatínek zde v kostele přednášíval. Pokud jsem mohl, tak jsem si na přednáškách dělal pečlivé poznámky. Poslouchal vyzrálá slova. Zažil jsem i jeho kázání, viděl i jeho postavu v evangelickém taláru.

Jaro stárnul. Sil ubývalo. Požehnaných let přibývalo. Je mi líto, že jsem nestihl jeho poslední přednášku o svém životě, která už byla jasně bilancující. Co jsem stihl byl rozhovor milý bratrem. Letos přebýval u svého syna doma. Osmělil jsem se a nechal se pozvat na kávu. Strávili jsme spolu dopoledne. Seděli u čaje, vedle něj jeho manželka. Ta mu něžně usnula na rameni.

 Povídali jsme dál. Probrali současnou situaci na psychologickém poli, vyprávěl mi o jemu blízkém směru Psychologie zdraví a života. Popisoval mi o osobnosti naší dušiopečující scény.

Jaro vlastně celým svým osobním i profesním životem i ukazoval na to, že je třeba držet se silných a trvalých hodnot – pečovat o vztahy, mít rodinné zázemí, ctít život i životy druhých, odpouštět, neztrácet naději, mít dobré smysluplné cíle života a hlavně mít svůj život ukotven v Kristu. To poslední zdůrazňoval, čím více se přibližoval k branám věčnosti. Dobře věděl, že má odměřené dny a dobře věděl kam jde. Vlastně mi kdysi jako postpubescentovi připadaly jeho hodnoty všední, nemoderní. Proto jsem se od nich na čas vzdálil. Po létech je vidím jako jedinečné a nad drahokamy vzácnější. Tyto řádky jsou malým projevem vděčnosti vzácnému muži prof. Jaro Křivohlavému.

Pár odkazů k jeho životu:

K manželskému soužití: http://www.evalabusova.cz/ankety/zpoved.php

Víra a psychologie: http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=302

Pořad v televizi o paměti: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/218383-nemuzete-si-vzpomenout-zkuste-akrostika/

Inkriminovaný pořad čro6: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/561241

Cesta z Prahy v kalamitě

V dětství jsem slýchával stupidní básničku „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří...“ No v noci z pondělí (1.12.2014) na úterý  (2.12.2014) jsem zjistil, že se z Prahy dá cestovat plných 21 hodin a to jsem na tom byl ještě hodně dobře. Dovolím si cestu popsat a přidat na svůj blog další železniční zážitek.

V pondělí jsem se vracel ze správní rady Diakonie Církve bratrské. Skončili jsme dříve a já v autě projevoval svou radost na tím, že stihnu v klidu EC Hutnik a tím se dostanu před půlnoci domů. V hale bylo zřejmé, že se něco děje, ale nikdo nic nezpochybňoval, jen na informační tabuli svítily děsivá zpoždění na příjezdu kolem sta minut.

Říkal jsem si, že vše asi bude v pohodě, protože vlaky jezdí dál, nasedl do pohodlného rychlíku Českých drah a ten vyjel, byť pomaleji než obvykle. Nevěnoval jsem pozornost poloze, ale zastavili jsme poměrně záhy za Prahou. Moc mě to nepřekvapilo, očekával jsem zpoždění, vzhledem k tomu co jsem viděl na tabulích. Klidně jsem čekal. Asi po půl hodině přišla průvodčí s tím, že se omlouvá, že bude zpoždění a budeme čekat déle, ale že jinak nic neví.

ilustrační foto, zcela jiná průvodčí, ale jistě tak příjemná, jako ta naše ve vlaku.

Slovo nikdo nic neví se potom opakovalo a bude opakovat v článku vícekrát. Bylo nejnepříjemnější skutečností celé krize. Byť situace přepravců byla jasná a pochopitelná a nikdo se příliš nezlobil.

Mě osobně bylo příjemně, teplo, pohodlí, zásuvka 230 W. Po čase přišla průvodčí a každému dala pokaz na třicet korun ke koupi čehokoliv v jídelním voze. My jsme poděkovali a spíše nás zajímalo, co bude dál. Čekali jsme už asi dvě hodiny. Odpověď na dotazy: "Nikdo nic neví". Snad nejede celá Česká republika. Volal jsem kamarádovi, železničnímu znalci, ten se díval na Babitron a s podivem mi sdělil, že mapa zpoždění je celá bílá, že to tedy vypadá, jako by žádný vlak nejel,ale že odhaduje problém v silné námraze. 

Několikrát kolem nás projel vlak v protisměru, ale pak ticho a klid. Průvodčí ještě několikrát přišla, oznamovala, že nás odtáhnou do nejbližší stanice, potom zpět do Prahy a posléze mluvila o hasičích. Kolem půlnoci jsme se pobavili zprávou z IDNES, že cestující vlaku HUTNIK byli už evakuováni. Tato zpráva vzbudila všeobecné veselí. Strojvůdce během čekání dvakrát popojel a při druhém pojezdu údajně shodil dráty nad námi. Někteří cestující v předních vozech slyšeli ránu, já nic, seděl jsem vzadu. Každopádně zásuvka 230 přestala fungovat, teplota mírně klesla, ale stále byla dostačující. Světlo bylo také. 

Co přestalo fungovat byly automatické dveře a vakuové WC. Brzy přetékaly přes okraj. Zatracená elektronika!

Samoobsluha: Představu o přetékající míse se udělejte sami. 

Navštívil jsem procházkou jiné vagony. Tam, byla situace mnohem nervóznější než v našem veselém vagóně. Zejména některé mladé asertivní ženy se dožadovaly pomoci volaly na polici, hasiče. Zřejmě, že potřebujeme pomoc. Poučovali průvodčí o tom, jak mají fungovat standardní služby. Bylo nám pracovnic ČD celkem líto. Ale nevěděly nic. Zjevnou úlevou pro ni byl příjezd hasiče SŹDC. 

Ilustrační foto - jiný hasič v jiném vlaku. 

Ti odvezli  nemocné cestující a pasažéry s problémy. Potom nám bylo ohlášeno, že budeme odvezeni autobusy, ale snad nikdo pro nás nechce zajet, kraj k tomu má nějaké byrokratické zábrany, jedině prý s hasiči je rozumná řeč. Kolem jedné hodiny v noci jsme byli skutečně za asistence přátelských hasičů evakuováni, pomáhali nám z vlaku po zmrzlé cestě až do autobusu. Jel jsem s posledními lidmi, třetím autobusem, na který jsme si ve vlaku počkali ještě další půl hodinu. Bylo mi jasné, že jdu ve 002:00 do horšího. 

Romatinka nočního nádraží

Doufal jsem, že České dráhy pro své zákazníky něco udělají, ale bylo toho celkem málo. K jejich cti zařídili vstup na WC zdarma. Nadšeně jsem tuto službu využil. Potom jsem se prošel po hale. Zima, chlad, lavečky na krátkodobé posezeni byly obsazeny. Na tabulích zpožděni vlaků v násobcích hodin. V ČD centru, jediném teplejším místě  byly všechny sedadla zcela obsazeny (je jich tam jen několik) a ostatní seděli na zemi. ČD nebyly schopni donést ani židličky. Lidé byli rezignováni, pospávali.

Tu jsme žili svůj noční příběh

Nikdo nic nevěděl. Poptal jsem se co s mou jízdenkou. Ochotně mi byla prodloužena její platnost. 

Vzpomínka na dobrodružnou  noc

Ti kdo chtěli vrátit jízdné, byla jim vrácena dle tarifu drah jen polovina. Po několika hodinách strávených ve vlaku a v noci s neinformovanou vyhlídkou nemožnosti přepravy mi to přišlo jako trapný vtip. Na hodinu jsem se posadil na zem (našel jsem si volné místečko pod přepážkou) a usnul. Kolem čtvrté jsem šel zjišťovat co bude, ale opět nikdo nic nevěděl. Jen probleskovala zpráva, že vlak v 6:11 jistě pojede.

Informovanost byla opravdu velkou nepříjemností. Zpoždění naskakovala v posledních vteřinách. To že jsou vlaky odřeknuty také. V 5:36 měl vyjet vlak Pendolíno a do poslední chvíle tam svítil. Zaměstnanec ČD nás dokonce poslal podívat se na peron jestli tam stojí a pokud ano, tak pojede.  Přitom se muselo dobře vědět, že soupravy jsou roztroušeny po celé trati mezi Prahou a Ostravou a že nic na elektriku nepojede. Nicméně PENDOLINO bylo odřeknuto snad ve chvíli odjezdu.

Těsně po 6:11 zasvítilo na odjezdové tabuli číslo nástupiště a dav se dral rychlostí velikou na nástupiště. Tam vlak ještě nestál, přijel za deset minut. Lidé se cpali do vagónů. já jsem drze vlezl do první třídy. Posadil se a po chvíli jsem usnul. Vzbudil jsem se po hodině kousavou zimou. Z kupé odcházeli lidé a vlak stále ještě stál na peróně Prahy hlavního nádraží. Vyrazil jsem do čela soupravy, zde stál promrzlý zdecimovaný vlakvedoucí. Nic nevěděl. Snad že mašina za chvíli přijede. Stál tu i strojvedoucí a čekal. Od toho jsme se dozvěděli, že traktor (tak nazýval mašinku) přijede z Vršovic. 

Něco podobného pro nás přijelo,  strojvedoucí to nazýval traktor. 

Jiný tvrdil, že potáhne několik elektrických lokomotiv. Jedna cestující si dopomohla k teplu lahví vaječného koňaku a byla v dobrém rozmaru. Čekám dál. Kupé mezi tím obsadili jiní cestující, tvrdili, že nikdo neví kam tento vlak dojede, zdali prý jen do České Třebové.  Předchozí cestující odešli domů. Byli promrzlí, protože ve vlaku se netopilo vůbec. Já byl také zmrzlý, proto jsem opět vyběhl dopředu, kde stále stál vlakvedoucí ještě zmrzlejší a strojvedoucí. Od těch jsem se dozvěděl, že traktor je už v tunelu. Paní s vaječným koňakem si šla kopit další lahev, byla ještě veselejší. Vůbec humor v těchto krizových chvílích hodně pomáhal. Za čas opravdu traktor přijel a my jsme téměř po dvou hodinách vyjeli. Průvodčí pouze proběhl v půlce cesty vlak a prozradil, že jedeme až do Žiliny. Čekal jsem davy na stanicích, ale lidé zřejmě vzdali čekání a naprostou nejistotu co bude. Zastavovali jsme častokrát. Do Ostravy jsme dojeli se zpožděním dvě hodny, což jsem považoval za úspěch. V ostravské čekárně měla velení energická zaměstnankyně, která nabízela zdarma vodu a oznamovala co pojede s tím,že má informace přímo z věže. Vlaky na Frýdek fungovaly v normálním rytmu a tak jsem dojel v klidu domů. na cestě jsem byl 21 hodin.

Doma!!!

Závěrem bych si dovolil zhodnocení:

1) Vyšší moc je něco, co většina lidí je schopna pochopit. Prostě v bouři lodě také nepojedou. Když padají dráty pod těžkou námrazou, vlaky nepojedou také.

2) Nechápu proč byly vypravovány vlaky i přes to, že se vědělo, že skončí někde v trati a bude problém. Například náš vlak skončil kousek za Prahou v Dolních Počernicích. Nemusel vyjet vůbec. Byla by to sice ostuda, ale mezší než čekání a odchod za asistence hasičů.

3) Tragická byla informovanost. Jako by chyběl velitel. Jasný hlas v mlze. Něco typu: Je krize, všechny tratě jsou zaplněny soupravami s lidmi. Snažíme se to řešit. Kdo můžete nejezděte nikam a zůstaňte doma. Do Ostravy zřejmě vypravíme za ráno jediný vlak vyjede se zpožděním, protože nemáme lokomotivy. Nic takového nezaznělo. Nikdo nic nevěděl.

4) České dráhy se mohli mnohem lépe postarat o své cestující. Ale to je těžké, když ve velkém hlavním nádraží už ani nemají kloudné prostory pro podobné krizové situace (stačila by vytopená místnost) a naopak je vše přizpůsobeno nepřizpůsobivým občanům, tedy na krátké sezení.

Ale v zásadě jsem na tom byl poměrně dobře. Skutečná krize vypadá zcela jinak. Teplo ve vlaku, noční bageta a káva. Dojezd domů. Všichni jsme zhýčkaní pohodlím 21. stoletím. Trocha "adrenalinu" neuškodí. 

Údolí Moravské Sázavy

Od znalců tvarů a vývoje povrchu země uslyšíte pojem „průlomové údolí“. Jedno z takových průlomových údolíse pokusím nadšeně popsat.

Umístění

Ať jedete vlakem z Olomouce nebo opačně z České Třebové, pojedete vždy výraznou plochou krajinou.
Za Třebovou, kolem Lanškrouna, doznívá sníženina  Boskovické brázdy a z opačné strany u Zábřeha končí hornomoravský úval. Mezi těmito rovinami se nachází nevysoká, ale významná hradba kopců a kopečků – Zábřežské vrchoviny. Vlak ji propichuje několika tunely, ale když dáte pozor, zjistíte, že rychle uháníte hezkým, výrazným údolím. Řeka Moravská Sázava přitékající od západu doslova prolomila výrazné pásmo kopců a vytvořila ono průlomové údolí. 

To údolí jsem si v létech v Třebové zamiloval a dodnes se do něj vracívám.

Pár zvláštností obyčejného údolí

Přes svou obyčejnost se mi stalo neobyčejným. Nejde o žádný kaňon, ale o obyčejné údolí, obydlené, člověkem ovládnuté. Vede jím silnice, železnice. Dno je tvořeno převážně loukami. Oblouky jsou prokutané super moderními tunely. Údolí v sobě skrývá několik zvláštností a jedno tajemství, které mi dodnes zůstalo utajeno. 

První zvláštnost: Údolím projedete z Čech na Moravu. To je pro mě první zvláštnost. U Hoštena vás uvítá značka olomouckého kraje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do těchto míst jezdíval s náramnou chutí. Úsměvně jsem prchával z Čech domů na Moravu.

Vjezd do Hoštejna, vjezd na Moravu :)

Druhou zvláštností je železniční trať. Když jsem do údolí vstoupil někdy v roce 1999, koleje kličkovaly údolím, opisovajíce jeho tvar. Během mých devítiletých výletů se údolí změnilo, oblouky byly pokráceny četnými moderními tunely. Díky novému trasování tratě vznikly na začátku a na konci údolí tišší a opuštěnější úseky. A vůbec celá oblast více ztichla. Také tím vznikl další unikát. Zastávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely.

Zatávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely. Unikát a dobrý způsob jak utrácet peníze. 

Těleso staré tratě je dodnes patrné, od Lupěného  po něm vede kousek cyklostezky. Na druhém konci, u Tatenic, najdou znalci portál starého tunelu. Když jsem jej kdysi prošel a ucítil vůni dávných parních lokomotiv byl jsem nadšen při pomyšlení, že ještě nedávno jsem tudy jel vlakem.... a nyní stojím v tunelu bez kolejí. Zvláštní pocit.

Starý, opuštěný a z jedné strany zaslepený tunel. Škoda, že jej zaslepili, mohla to být atrakce. 

Tratě se týká třetí zvláštnost. U Hoštejna uvidíte na skále, kde býval hrad, pomník  z roku 1847. Zde se setkaly dvě větve stavby slavné olomoucké dráhy a na památku zde postavili obelisk, připomínající tuto významnou událost.

Poslední zvláštnost se týká třetího průlomu. Od severu z kladské rovinaté pánve se Zábřežskou vrchovinou prolomila další řeka, a to Březná. Teče nádherným chladným údolím, kde se setkáte s masivním výskytem bledulí a skvostnou osadou – Drozdovskou pilou. Což je místo zašlé lázeňské slávy. Údolí Moravské Sázavy vytváří u Hoštejna jakýsi trojprůlom. Toť čtvrtá zvláštnost.

Proslulá hospůdka v Drozdovské Pile

Místo rozjímání a odpočinků

Údolí pro mě bylo místem vydechnutí. Z počátku jsem s chutí jezdíval nad Hoštejn do lesní křižovatky, kde bylo lesní posezení. Říkával jsme tomu moje chata či poustevna. Když jsem potřeboval něco přečíst či napsat, mít klid a soustředěnost jezdíval jsem právě sem. Zde jsem dával dohromady svůj modlitební deník a posléze jej zkoušel na modlitebních cestičkách. Zde jsem prožil dlouhé modlitební rozhodování o svém odchodu do Frýdku-Místku. Údolí jsem tehdy prošel dvakrát. V úterý – nic mi nebylo jasné. Potom následující den stejnou trasu ve středu a večer jsem napsal své rozhodnutí o stěhování. Údolí rozhodnutí.

Obyčejná krása údolí. 

O radostných okamžicích svědčí jeden ze zářijových zápisů v mém občasném deníčku: odpoledne jsem raději vyrazil modlit se ven. Bylo to krásné. Z Tatenic do Hoštějna. Pozdní léto, babí léto, západ, ozářené stále zelené stromy, šumící řeka, skautský tábor, gulášek, Hoštějský hrad. Děkoval jsem Bohu za prázdniny....

Pohled od Hoštejna směrem k Zábřehu. Za stromem schováno staré nádraží.  

Návod na použití

Údolí se dá krásně projet na kole. Od Tatenic silnicí po které moc aut nejezdí. Od Hoštejna po uzoučké silničce a před Hněvkovem po komfortní cyklostezce doplněnou snaživou, naučnou stezkou.

Chcete-li jít pěšky z Tatenic je hezká cesta po pravém břehu vrstevnicovými cestami, které vás odmění výhledy do údolí. Ovšem i cesta zahlubujícím se údolím od Tatenic oblouky Moravské Sázavy je nádherná a díky zmizení tratě pod zem i tichá. Od Hoštejna lze krásně jít silničkou.

Ale opět jde jít i vrstevnicovými cestami, které jsou však bočním zaříznutým údolím delší než údolní cesta. Sestup je potom příhodný loukami nad vesničkou Lupěné. Zde končí všechny cesty průlomovým údolím. Vřele doporučuji zdejší hospůdku, které je žel už málo otevřená. Vyznačuje se pozoruhodností, zastřešeným mostkem přes místní potok.

Místo hledání a nenalézání

Jen citem odhaduji, že od hornmoravského úvalu údolím pronikají teplomilné druhy. Osluněná stráňka pod hoštejnským hradem  mi již jako teplomilná vyloženě připadá, ale marně jsem pátral v diplomových pracích studentů. Byla však pro mě vždy milým pozdravem jižních krajin.

Rovněž jsem měl při výpravách zjevný pocit, že od chladných až podhorských Tatenic postupně přejdete do teplejších krajů Hané, byť horní Hané.

Údolí skrývá ještě jedno tajemství, kvůli kterému jsem tam chodíval. Už v dětství jsem se dívával na mapu Olomoucka a v místě u Hoštejna byla vyznačena jeskyně. A to ne jedna. V pozdějších mapách, včetně KTČ 1:50 000, je už vyznačena jen jedna jeskyně. Místo jsem hledal, ale marně. Očekával jsem štolu. Slyšel jsem cosi o těžbě uhlí. Nic jsem nenašel. Jeden dřevař, v hoštejnské hospůdce mi potvrdil, že tu cosi je. Dokonce mi prozradil i jiná místa, ale jsou to spíše jen liščí nory. No nevím. Ale kdyby někdo z vás jeskyni našel, jistě mi napište.

Přeji krásnou výpravu!

Publikováno ku příležitosti setkání "Most mezi puťáky, listopad 2014"

Mladkov - deset let od otevření horské modlitebny

Poprvé jsem na půdu této vesničky vstoupil v posledním ročníku střední školy. Pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se za dvanáct let tato vesnička stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Pohled na Mladkov zhruba od východu na západ. Je situován v údolí Tiché Orlice

Za oněh deset let jsem začal do  Mladkova jezdit služebně, jako vikář a později kazatel sboru Církve bratrské v České Třebové. První samostatné cesty se mi moc nezdařily. Dokonce jsem tam ani nepřijel. Jednou jsem totiž vystoupil jsem na špatném přestupním nádraží neznaje taje místních spojů. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně na čas, v přestupních uzlech a Ústí a Letohrad a na konec v Mladkově.

Kousek od kostela najdete modlitebnu. Poznáte ji pole vysokánského smrku. 

Velmi rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v malé osadě, v místě, kde bylo evangelíků na prstech jedné ruky. Karel Fojtík, tajemník RCB mluvíval o misijně neperspektivním místě. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo na mě. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dickla Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval. 

Vlevo misionář Dick Sechler a vedle něj moje maličkost - dávno. 

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek architekt Bohuslav Kučera. Byla to, pokud vím, jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány potom při stavbě mudrovali,  občas i nadávaly neb  kóty přesně neseděly. Stavební dozor nad odvážnou přestavbu převzal ing. Dostálek. S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih. Byl nám oporou.

Vydrží? Vydrželo!

Ze průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek. Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci  prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo“ . 

Vlevo Pepa Kalášek a vpravo Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly sestaveny z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali  a kvádry  následně zazdili na druhé straně. 

Šetřilo se jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme. Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. 

Inkriminované bednění  - u něj Pepa, Já a Zdeněk

Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska. Bylo poledne a makali jsme dál. Karel už měl zcela jasno – to časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se jistě odvaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... Mě se moc ulevilo. Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo přespříliž. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Z večerního betonování se zachovala fotka. Třetí  zleva je Karel Kokeš. 

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Pepa Kalášek  - muž činů!

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama.

Když se blížila kolaudace, shodli jsme se  jednou večer s Pepou, že špatně spíme. I v noci starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechny potřebné povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící požární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A  hlavně o nic nezakopla.

Otevření modliteny. Na čelní stěně je malba vynikajícího malíře Alše Lamra, který ji pro o nás zdarma namaloval. Alfa a Omega - Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou - padajíc věže v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem Newyorských dvojčat. 

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sledují silný příběh rodiny Severýnových. A přicházejí vzpomínky na víkendovky, velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku. 

K Mladkovu patří na tzv. krátká piva v hospůdce u Bohouše s Pepou a na milý obchod se skvělou vedoucí Janou.  Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

Ze současnosti - požehnání Rozárky Severínové

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Padal večer, řeka hučela. Údolní chlad. Vlhký vzduch. Jaro se probouzelo. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne. Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mraz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě, tehdy ještě, vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce pomalu dojel vlak. Mě nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen  předtuchou volného kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

Mladkovský dávný vláček - dnes je trať elektrifikovaná. 

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem. V duši cítím radostné vzrušení.  Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů.

Zpráva o podzimním odpočinutí - Muráň a Nízké Tatry od jihu k severu

Na konci letošních prázdnin jsem byl velmi unavený hlavně tím, že jsem stále něco vedl, počínaje únavnou výpravou do Rumunska a konče seniorátním dnem šestého září. S naději na odpočinek jsem skoro tajně odcestoval se skupinou přátel na krátkou týdenní akci (7.-13. 9.), s nadějí návratu duševních sil.  Výprava splnila očekávání.

Chce-li si člověk odpočinout, je dobré ze sebe setřást přehnanou odpovědnost za zdar výpravy a zbavit se tak výčitek, že jsem něco nezvládl. Proto jsem od začátku výpravy stále opakoval, až trapně:  „Nic nevedu....“  Odpočinutí je dáno i dobrou konstelací účastníků, kteří tuto hru s úsměvem berou vážně.  Byl jsem rád, že s námi vyrazil po létech Libor, čerstvý ženáč. Jeli i dva poutníci, co nestihli rumunskou výpravu – horal Martin a angličtino-tělocvikář Ondra. A byl jsem dopředu nadšen setkáním s Tomášem, dávným dorostencem z Třebové. 

Vyrazili jsme v neděli odpoledne vlakem do Brezna. Po hledání vhodné hospůdky jsem skončili u lahve noční coly kdesi v předzahrádce nostopu. pak jsme si ustlali na břehu Hronu, v parčíku. Byla to pohodlná, byť svérázná noc. I policisté, podél nás projíždějící, nás nechali spát.

Druhý den autobusem do jednoho z nejhezčích slovenských měst,  do Tisovce. V poklidu pokávili, dali si teplou výtečnou bagetku.  Poté navštívili muzeum ozubnicové železnice, to pod vedením železničního mága Martina. Prováděl nás strojvůdce a myslel si o nás, že jsme také strojvůdci. K vidění bylo mnohé, samozřejmě nejúžasnější byla parní ozubnicová lokomotiva (unikát).

 Mě oslovily staré vlaky řady M 262 (831), vyvolávající milé vzpomínky z cest na Ramzovou.
Potom vzhůru do hor na královnu horských luk - Voniáců. Byla nádherná se skvostnými výhledy na zalesněné kopce  Muráně s četnými skalní ostrožnami. Trochu zapršelo, ale nám to moc nevadilo. Seděli jsme pod střechou lovecké chaty.

Další cesta se táhla zalesněnými hřebeny s občasnými pasekami a na ní posed či seník. Paseky jsou typickým a milým prvkem Muráňské planiny. Dodávají jinak divokým a souvislým lesům muráňským jakýsi pocit útulna a domáckosti. V lese jsme čekali polomy a dočkali jsme se.

Výrazně zpomalily cestu. Nevěděli, kde se přesně nacházíme, ale klid duši dodávalo, že jsme přímo na hřebeni. Skoro před setměním jsme zastavili na jedné z lesních pasek. Udělali oheň, povečeřeli skvělé Martinovy rumunské lodičky a šli spát.

Chce-li člověk odpočinout je dobré ulehnout na osamělou paseku uprostřed Muráně. Nad námi obloha s hvězdami, zarámovaná kulisami tmavých smrků. Celonoční troubení jelenů dodávalo pocit vzdálenosti od civilizace a  divokosti.  Raní kdákavé houkání sov pohádkovost noci podtrhlo. 

Ráno jsem vyrazil na osamělou vycházku po loukách a seznal jsem, že jde o celý systém luk, po kterých bychom sestoupali až k níže položeným loveckým chatám. Všude rostlo množství dobromysli. Nádherná ranní procházka dodávající dobrou mysl. 

Další pochod vedl nepříjemnými a nepřehlednými polomy. Ale i prodírání se spadlými stromy bylo nádherné. Značka i pěšinka se posléze zcela ztratila a hřeben mírně uhýbal. S orientací pomohli lesní dělníci. Vyhlížené rozcestí s červenou značkou nás potěšilo. Cestička nás zavedla do skvostu – sedlo Nižná Klaková.

Chce-li si člověk odpočinout, potřebuje zajít na Nižnou Klakovou. Sedlo s rozsáhlou ocůnovou loukou,  se salaší a ohradou pro krávy. Stálo za to potoulat se systémem místních luk, pokochat se krajinářskými kompozicemi se solitérními smrky,  udělat oheň v salaši a dobře se najíst.  A také mít kolem sebe trpělivé lidi, kterým moc nevadí čekání na kochajícího se Zababu. 

Ze sedla jsme klesali, nabrali vodu ve studánce a klesali dál. Bez batohů se vydrápali na Skalnů branu, která nás odměnila výhledy na Stožky a vůbec na celou Muráň.

Potom ještě níže do sedla pod Malou Stožkou. Vedla tu naučná stezka. U každé tabule jsem zastavoval. Báli jsme se lesníků a zároveň jsme  chtěli jsme udělat oheň. Tábořiště jsme proto skryli v lese, na malé světlině. V sedle pod skalnatou věží Malé stožky. K večeři jsme si dali nudle s tvarohem. Poprvé jsem jedl toto jídlo v horách. Oheň plál, rozhovor plynul. Nikdo nás neobjevil. Zahlazený (a začuraný) oheň také nikdo nepozná, pokud nebude slídit.

Chce-li člověk si člověk odpočinout, je dobré když dojde do krajin vysněných nad mapou a shledá je podobné onomu snu. Je krásně  v sedle Na Randavici pod Stožkami.

 Ráno jsem vyrazil na procházku a obhlédl další cestu. V údolí už začínal dřevařský ruch. Startovaly traktory. Byli jsme v obydlené části. Likviduje se tu stoletý polom. Vyhodnotil jsem, že krajinářsky hezčí je východnější cesta. Tam jsme ráno vyrazili. 

Cesta vedla údolím říčky Hronec. Pod Stožkou vyvěral silný krasový pramen. Nádhera. U jednoho brodu jsme se zastavili a vykoupali. Potom nám zastavil dřevař a po rumunském způsobu nás zavezl na korbě až do Závadky.

Zde opouštíme Muráň. V Závadce jsme nakoupili, pojedli výbornou fazulovku a dobré pivo. A potom vzhůru do Nizkých Tater. Cestou s Tomášem hezky zavzpomínáme na dávné dorostenecké časy. Dřevorubec z lesovny nám dá zásobu vody a my stoupáme vzhůru.
Zde zase vyprávím tklivý příběh dorostové unie a dorostového odboru. Libor je mým zpovědníkem.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se vyzpovídat. Očistit duši. Vyplakat se. Sdílet dilemata, které nám život připraví. 

Táboříme na dosti nevzhledném místě, v zátočině cesty na bývalém překladišti dřeva. Bylo to prozíravé. Na hřebeni bychom si moc nepomohli.
Ráno nás vzbudili zástupy přátelských cigánů, jdoucích na brusnice. Fantastické probuzení. Budíme obdiv neb se nebojíme „medvedou“. A potom vzhůru na hřeben. Cestou už výrazně prší. Prší i celou krátkou hřebenovku. Stále více. V sedle pod Velkým Bokem zastavujeme. Fouká. Stavíme stany na krásné plošince a zalézáme do spacáků. Čteme, povídáme si, spíme.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se dobře vyspat. Nerozeznat, kdy začíná večer, noc i půlnoc. Poslouchat klepání kapek na stěny stanu, ležet v teple. Tušit, že začíná den. A ráno vyrazit na Velký bok. Ráno, sic prší, ale viditelnost je lepší. Začínáme tradiční protahovačkou  - rozcvičkou – od tělocvikáře Ondry. I raní cvičení je hodné odpočinku. Vyrážíme křepce bez batohů na Velký bok. 

 

Ten se nám odměnil krásnými výhledy i kompozicemi hor a mraků. Ondra radostí dělá vlajku. 

Potom, zpět. Cestou jíme vynikající maliny. Borůvky i brusnice. Borůvčí se zbarvilo do červena. Krása podzimní. Hladí a prokrvuje unavenou duši. 
Ze sedla klesáme prudkým horským údolím směr Nižná Boca. Cesta skvěle ubíhá. Výhledy jsou skvostné. Déšť je občas silnější.

V Boce stíháme dokonale autobus a brzy jsme v Mikuláši. Večeříme cosi jako halušky, připíjíme na jednotlivé vrcholy i louky slivovicí a Tatranským čajem.

Potom vlakem domů. Je to sen! Po půlnoci ulehám ve Frýdku do své postele. Ráno vyrážíme na sněm dorostových seniorů. Snídáme s Liborem ve vlaku a užíváme si společenství.
Co říci na konec.Odpočinek má povahu milosti, daru od Boha. Přichází nečekaně, tam kde jej  člověk neplánuje. Tedy na konec – Samému Bohu Budiž chvála – Soli Deo Gloria+!+!+

Fotky z mobilu nasnímkoval a pro učely webu schválil Tomáš! Díky!