Únor byl a je pro mě vždy začátkem očekávání na daleké Velikonoce. Vícekrát jsem o půstu psal. (Například *zde* a *zde*) Zpravidla někdy v druhé polovině druhého měsíce roku začíná tzv. postní období. Jeho prvním dnem je Popeleční středa. Už léta má tento den pevné místo v mém kalendáři. Letos je jím 22. únor.
Do významných dní února však nedávno přibyl 24. den tohoto měsíce. Temné datum loňského roku. Zřejmě navždy si budu pamatovat, jak mi v noci pípla esemeska. Začala válka. Od toho dne lépe rozumím povzdechům svých rodičů a prarodičů na výročí 14. březen (obsazení československa) nebo 21. srpna (okupace „spřátelenými“ vojsky). K datům, u kterých si vždy povzdychnu, přibyl 24. únor. Navždycky.
Ale zpět k půstu. Popeleční středa je pro nás protestanty a evangelijní křesťany stále ještě trochu cizí. A taky možná, že už ne. Její myšlenka není k zahození. Název „popeleční“ odkazuje na kajícné sypání popela na hlavu ve starozákonních dobách. Tím dnem začíná čtyřicetidenní (bez nedělí) příprava na Velikonoce – půst. Končí Nedělí vzkříšení.
Půst a období kajícnosti zřejmě v životě potřebujeme. Náš křesťanský život podléhá onomu "zákonu vlnění", o kterém psal C.S Levis v radách zkušeného ďabla. Tedy období bohaté dobrého pocitu, duchovní a tělesné síly s obdobím tuposti a chudoby a prázdnoty.
Ale stále můžeme doufat, že nějak duchovně i osobnostně rosteme.
Ale celkem s hrůzou si uvědomuji, že to s námi může jít naopak z kopce. Půst je proto pro mě jakési usměrnění na cestě životem. Nasměrování směrem ke Kristovým Velikonocům a zkrocením bujnosti těla.
Ke Kristu se můžeme nasměrovat například:
- tím, že si přečteme pašijní příběhy z evangelií
- přečteme nějakou knihu o Velikonocích (Miluji den Kdy zemřel Kristus od Jima Bishofa nebo Kristův kříž od Johna Stotta.)
- najděme si čas projít křížovou cestu
- Zkusme otevřít rozhovor o Kristu a o jeho Smrti a Vzkříšení s nějakým blízkým i vzdáleným člověkem
- Shlédněme na nějaký velikonoční film
- Navštivme koncert Pašijí
Ale pojďme k půstu
Smyslem půstu však není dieta, prožití nepříjemného odříkání
a tlaku v žaludku. Má to být užitečný půst, který přinese do života
zjednodušení či nějakou pravidelnost a učiní nás svobodnějšími. Může jít třeba
o takovou drobnost, jako je zřeknutí se kávy nebo alkoholu, nějakého
nadbytečného jídla, spaní
s mobilem, hraní her, zavedení postního dne v týdnu
nebo opravdového dne odpočinku. Může jít o závazek ve čtení Písma, rozhodnutí
přečíst nějakou kvalitní předvelikonoční knihu. Vědomí, že je to jen na určitou
omezenou dobu, je příjemné a závazek ulehčující.
Na konci období však mohou některé dobré postní závazky prosáknout do našeho života a stát se jeho pravidelnou součástí.
Mám rád přirovnání k lázním: Jsou dobré nejen léčebnými účinky, ale i úpravou životního rytmu a stylu, odpočinkem. Uzdravující návyky se mohou proměnit v návyky posvěcené.
Období půstu je i časem pokání
Půst nás totiž učiní citlivějšími na to, co čím jsme svázaní. Jak píše Elizabeth O’Connor: „Začala jsem vidět, že vydržet bez jídla zdaleka nebylo cílem půstu. Pomohlo mi to, že jsem začala pociťovat hlad. Začala jsem půst od jídla spojovat s jinými oblastmi života, kde jsem dříve jednala na základě náhlých pohnutek… Abych byla spokojená, nemusela jsem si už nutně sednout v autobuse ani být v létě chládku a v zimě v teple… Začala jsem přemýšlet, co to znamená plně podřídit život Bohu.“ Ano, zavést postní čas je dobré.
Půst je na základě mé zkušenosti jednak boj s vlastní leností, jednak učením se odhadnout míru svých závazků. Kolikrát jsem si dal až příliš velké cíle a potom všechno vzdal. Lépe začít například jen jeden den v týdnu s chlebovým či zeleninovým půstem. Udělat třeba pouze jeden dřep a další den vám to bude trapné a uděláte raději dva, potom tři. Lenost a zaběhanost ztrácí sílu. Izaiáš mluví krásně o půstu jako o „rozvázání okovů svévole“ (Iz 58:6).
Nadechnutí se ovzduší Boží svobody. Svoboda se však vůbec nelíbí Zlému. Když už vás nemůže stáhnout do těžkých okovů nesvobody, používá taktiku života v běžné šedi: „Nějak je a nějak bylo.“ Proto je dobré poznat, že může být mnohem lépe.
Letošní půst bude jistě
ovlivněn smutným datem 24. února. Původním smyslem půstu bylo vzdát se ídla,
oblečení, cenných věcí ve prospěch těch, kteří nic nemají. Snad je to výzva,
jak letos chytře a moudře umocnit postní období. Stačí se podívat na pár fotek u bojišť. Tolik lidí potřebuje pomoc. Znovu a znovu se vracím ke slovům svého ukrajinského
kamaráda-pastora, že kapka za kapkou dělá moře.
Přichází únor. „Půst
je vážný čas,“ zaslechl jsem kdysi v kostele právě o popeleční středě
v malém kostelíku pod Beskydami.
Tak přeji vážný a požehnaný půst, ať ho
prožijete jakkoliv.
