ZABABUV ROK 2022 - OHLÉDNUTÍ

Můj rok jakoby začal 2022 začal 24. února / februára.

Nad ránem, v 5:14, mi pípl mobil. Podíval jsem se na sms zprávu: „Ahoj, sleduju dění na Ukrajině, bolí mě srdce z toho, co se děje. Jsou tví přátelé v pořádku?“  Sešel jsem do pracovny o poschodí níž, zapnul počítač a uviděl onu děsivou mapu Ukrajiny. 

Začala válka. Do poslední chvíle jsem doufal. Marně. Můj život se dva měsíce točil téměř jen kolem této události. Telefony, emaily, uprchlíci, cesty na podkarpatí, noční výpravy na nádraží za běženci, neznámí uprchlíci u mém v bytě. 

Rodina, která u mě prožila první náraz války...

Proukrajinská popeleční středa a následné modlitební pátky. Byla to velká dlouhá a únavná jízda. Čas jsem trávil se sluchátky na uších, z držení mobilu u ucha mě už bolela ruka. Nebylo času, kam nacpat úkoly, rozhovory, emaily. Přemýšlel jsem, jak dlouho tuto zátěž mohu vydržet. Nakonec si všichni nějak zvykli, ukrajinci se začali vracet, činnost se systematizovala. Stal jsem se členem odboru humanitární pomoci při slovenské CB. Doma mi zůstal jeden student „Paša“ z Charkova. 

Válka se mě osobně dotýká do dnešního dne.

Byl jsem kdysi v Doněcku, v Luhansku, mám tam své bratry a sestry. Jednou jsem našel na FB rozbombardovanou modlitebnu v Mariopole a v ní kázat svou poslední „homílii“ mého kamaráda Paši. Bylo mi zoufale zle. 

Když vidím zcela zrujnované města a vesnice, je mi stále zle. Když vidím pravoslavného patriarchu Kyrila, je mi chce se mi zvracet. Rakety lítají na celou Ukrajinu, jen ne na Zakarpatí. Děsím se důvodů, proč tam zrovna ne. Setkáváme se s čirým zlem. Probouzí se nenávist mezi národy. Zde na Slovensku se probouzejí staří slovanští démoni. A konec hrůzy je v nedohlednu. Vlastně vše ostatní, co jsem ten rok prožil bylo a je ve stínu války.

Bylo mi trapné jet na dovolenou,

ale nakonec jsem do toho šel. V červnu/juni jsem se vypravil malý trek, kam jinam, do rumunských hor. Tzv. „čtvordňovka“. Pro mě zcela nový formát akce. Ve středu večer ještě duchovní skupinka v modlitebně, potom jsme nasedli do auta a ve čtvrtek ráno, jsme stoupali do hor. Navštívili jsme, podle mě, nejhezčí místa Rumunska: Pohoří Godeán, horu Gugu a moji navýsost milovanou plochou horu - platformu Borascu. V neděli ráno jsem se prošel po planině a v noci usínal ve své posteli na Cukrové v Bratislavě. Nic podobného jsem dříve nezažil. (Podrobnosti *zde*)

Ráno na planině Borascu

V srpnu / augustě jsem jsme s přáteli čtrnáct dní procházeli pohořími Vladesa a Bihor, pronikly
do podzemních hradů (obrovských jeskyní) na bájné krasové planině Padis. Vše nádherné a potvrzující, že Rumunsko je pro mě stále nové a překvapující. (Podrobnosti *zde*)

Na podzim jsem se těšil, že pojedu na kultovní akci „Pozdni sběr“ ale smůla. Prožil jsem ho v posteli v horečce. Akce se uskutečnila beze mě, i když v menším počtu. (Podrobnosti *zde*)

Jinak můj život probíhá slovensky.

Do mé řeči vstupuje zdejší mluva. Mluvím slovensky, ale špatně. Zvláště když na skutečnost, že zrovna mluvím slovensky, začnu myslet. Psát slovensky je obtížnější.

Bratislavu už znám dobře, už zde bloudím méně a mám tu svá velmi milá místa. Hlavní město proto rád ukazuji četným návštěvám z Čech. Mám zde několik okruhů. Nejčastěji návštěvníky dovedu na zrekonstruovaný Starý most táhnoucí se přes Dunaj... 

Starý most je krásný ve dne i v noci

....k památníku Kuciakovcú 

a představím jim jezdeckou sochu Svatopluka na Hradě. V ní je ukryto celé Slovensko. 

V sobotu hosty necháván nadýchnout atmosféry východního trhu na Žilinské či na Miletičke. Návštěvám se tu líbí.  

Objevuji krásnou zem

Letošním silným zážitkem byla pro mě prvojízda jižním Slovenskem. Vracel jsem se sám z východu, z tábora dorostenců. Cestu zpět autem, jsem zvolil delší, ale za to krásnější. „Plul“ jsem, jako opuštěná loď, tak trochu zapomenutou jižní krajinou u hranic s Maďarskem. 

Cesta vedla přes pro mě tajemná a hebce zaprášená města a městečka: Plešivec, Rimavská sobota, Lučenec, Velký Krtíš. Vše korunováno milou návštěvou v bájné evangelické vesničce Ozdín u manželů Šickových v ateliéru. 

Kokava nad Rýmavicou

Jinou výpravou bylo krátké zimní navštívení pohoří Čergov, kam jsme jezdívali na puťáky, a poutnického místa Lutyně, s velkokapacitní zpovědnicí. 

Každá ze zpovědnic má svůj název: Sv. Damián, sv. Michael.....

Dalším místem kam jsem se opakovaně vracel byly lesy a louky v okolí Vláry, bývalé panství Brumov. Toto území je zajímavé tím, že jeho historie opakovaně překračovala uherské hranice a československé. Během staletí různě posunovaly. Je to opravdu i historicky doslova československé území. Čaj z bezů nad Vlárským průsmykem jsem pil až do konce zimy.

Jinou radostí pro mě tento rok byla moje "zahrádka" na balkoně. Věnoval jsem ji čas a především mnoho vody. Proměnila se, dala krásnou úrodu – rajčata, okurky, byliny aj šalatík. Velká radost. 

Lidé se mě ptávají, jak se mi daří v církvi

Postupně jsem zavedl standardizovanou odpověď: „Lidé jsou skvělí, sbor je složitý“. Pokusím se trochu vysvětlit. Ano, lidé jsou tu laskaví, snažící se pochopit, čestní a poctiví. Složitým systémem rozumím způsob myšlení, dlouhé porady a hledání nejlepších cest. Učím se, že vždy se dá najít jiná lepší,  kreativnější a promyšlenější cesta. Někdy se v tom zase ztrácím. Ale proto jsou ve sboru oni skvělí lidé, kteří mi rádi pomáhají a povzbuzují mě. Jsem tu stále velmi rád.

Bohoslužby pod širým nebem

Postupně jsem se zapojil tu čekaně i nečekaně do celocírkevní práce. Stal jsem se seniorem pro západní části, tedy půlky, Slovenka. Jak se to stalo? Ráno mě taková myšlenka ani nenapadla a z nevinného setkání jsme se vracel s funkcí. A tak se na mě lepí, kde co. Když kůň stojí, vozka nakládá.

Mezi dobré počiny, které se podařily, byla československá pastorálka o diakonii a sociální práci.  Připravovali jsme ji jako Správní rada diakonie. Zdá se mi, že se celkem podařila, měli jsme radost.

Náš hvězdný team, ředitel diakonie, Roman Kysela, je v ten muž v saku.

V celocírkevní dorostové práci v Čechách jsme si užíval sabatikálního roku a během tohoto času jsem si jakoby od této práce nějak odvykl. Dokonce i na Rádcovskou školu, kultovní akci Dorostové unie, jsem plaše přijel a další den plaše odjel. Jako bych ztratil odvahu něco říkat mladým lidem. Stárnu. Asi je to v mém věku normální.

Ztráty a nálezy

V modlitebně na Cukrové jsem sloužil výdobytky Kristovými na pohřbech. A byly to smutné chvíle. Už jsem si k lidem i rodinám vytvořil vztah. Rozvíjím na Cukrové charizma pohřbívání. 

Z mé osobní blízkosti odešli do Boží slávy tři lidí. A bylo mi smutno. 

+ Gabriela Mančálová +  Slávek Smutný +  Olga Machková +

Vážil jsem si toho, že jsem mohl vzpomínkou jsem mohl posloužit i na pohřbu kultovní osobnosti mého života Slávka Smutného, pro mě doslova mystika služby Bohu. Měl jsem ho a mám dodnes velmi rád. Do jisté míry významně ovlivnil můj život. Více o Slávkovi *zde*

Na podzim jsem navštívil Elu Mančálovou do hospicu. Vlastně jsem se byl rozloučit. I když jsme si to neřekli, oba jsme tušili, že se zřejmě vidíme naposled. Těsně před vánoci Ela odešla do nebeské otčiny. Gabriela byla první evangelizační a pastorační pracovnicí v Církvi bratrské. Ovlivnila mnoho lidí, i mě. 

Snad nejsmutnější byl pohřeb Olgy. Před čtrnácti lety jsem Machkovi oddával. Tři dětí, pohřební auto, potlesk pro Olgu. Ale i zlé příběhy mohou mít dobré konce.....

Ale jsou i radostné okamžiky. Třeba požehnání dětí. Například Antonína, u kapličky sv. Antonína...

 Konec roku jsem trávil tradičně odpočinkově.

Byl jsem na vánoční návštěvě u bráchy a u sestry, potom jsem se vydal do Jeseníku na koncert mé oblíbené formace Letní kapela. 

Bylo nádherné užívat si v peřejích hudby. Následující  den jsem se zastavil na jiném famózním koncertě lidí sdružených kolem folklorního sdružení Nivnička. Jedna jejich "vinšovací" píseň mě uchvátila. Zvláště přání pro nový rok 2023, s přesvědčením, že: „Ten rok jistě šťastný bude, urodí se vám cibule, křen, mrkva aj sladké zelí, turkyň, řepa s petrželí.“ Nic krásnějšího si přece nemůžeme přát!

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva za rok 2022