Čas půstu

Volání hladu

Blíží se jaro. Slyšíš opět to volání hladu, po vánocích rozmlsaný křesťane? Ano přichází období postu. Zapomeň na pohanské zvyky posledního „přežrání“ se v masopustní neděli, zapomeň na bezsmyslové nejedení masa. To je jen lidská snaha  o naplnění církevního roku, tím nepřijde pravý užitek do tvého života.

Nejprve trochu teorie. 

Šesti týdenní postní období začíná popeleční středou. Bratří katolíci si v tento den,  během popelečních bohoslužeb, nechávají pomazat popelem čelo na znamení pokání. Připomíná to sypání popela na hlavu ve starozákonních dobách.  Tím dnem začíná čtyřicetidenní (počítej bez neděl!) příprava na velikonoce - půst. Smyslem půstu však není nejíst, prožít čas nepříjemného odříkání a tlaku v žaludku. Má to být radostný půst, příjemný půst, který přinese do života zjednodušení či nebo nějakou pravidelnost a učiní nás svobodnějšími. Může jít třeba o zřeknutí se kávy, nějakého nadbytečného jídla, televizního večera týdně, zavedení postního dne v týdnu. Může jít i o závazek ve čteni Písma, rozhodnutí přečíst nějakou kvalitní předvelikonoční knihu. Vědomí, že je to jen na určitou omezenou dobu, je příjemné a závazek ulehčující. 

Užitek z půstu

Některé postní závazky pak jakoby prosáknou do našeho života a stanou se jeho pravidelnou součástí.
Období postu je obdobím pravdivého pohledu do sama sebe, obdobím pokání. Je dobré si v tomto období udělat čas k přemýšlení nad svým životem, čas na rozhovor o sobě s bratrem, manželkou, kazatelem, kteří citlivě nastaví zrcadlo našemu životu. Je dobré znovu otevřít nějakou sebezpytující knihu. Ano je dobré připravit se na velikonoce. Je na to spousta času – celých čtyřicet dní. Více než měsíc. O Velkém Pátku nebo lépe v den Vzkříšení, vrcholí čas pokání obnovou nebo připomínkou našich křestních slibů. Jednou za rok si připomeň co jsi kdysi slíbil.

Blahoslavený den prvního setkání 

s popeleční středou. Ještě kdysi před plným  setkáním ji připomněl, jen tak mimoděk, bratr kazatel při oznámení na konci biblické hodiny. Název toho dne byl pro mě tak zvláštní a tajemný. Lákal k uchopení. O několik let později přišlo nadějné předjaří roku 1990. Tehdy jsme, po úspěšné stávce vysokoškoláků, zakládali s katolickými studenty křesťanské společenství vysokých škol. Ve středu po jedné poradě jsme se rozcházeli. Jeden z bratří se ke mě naklonil. Tajemně a nesměle mi pošeptal, že dnes spěchají, protože mají popelec, ale to my prý asi moc neznáme. Konec věty zněl spíše omluvně než vyčítavě. Ten večer jsem nesměle přišel na první popeleční bohoslužbu a začal přemýšlet o smyslu křesťanských svátků. Tušení velkého předenou šlehalo jako plamen v dálce. Tajemství velikonoc na mě dýchlo. Čtyřicet postních dní přede mnou stálo a já nevěděl, jak je využít. Od té chvíle každý rok poznávám trochu víc.