A rok 2025 zase "napchatý" ... ale super

 Rok 2025 byl pro mě tradičně „napchatý“, tedy nacpaný. Řetěz navazujících a někdy až překrývajících se událostí. 

A tak se vděčně ohlížím a vybírám, co se mi zdálo nejpodstatnější:

Pět let ve v zemi slovenské

Ano, už pět let žiji v této krásné zemi, většinově hornaté a na jihu užitně rovinné. Žije v ní lid jdoucí přímo za svými cíli, lid emoční a milujícím radosti života.

Slovensko stále poznávám. Někdy služebně, jindy jen tak pro radost: 

Letos jsem měl tu čest projít pěšky, v rámci dovolené, středoslovenské pohoří s čarovnými názvy: Tribeč a Vtáčnik. Nocoval jsem na bájné pribinově hoře Zobor, plul zelenými moři, užíval teplých divokých dubo-habrových lesů. Krása. Více o výpravě »zde«

Občas zahraji na objevitele: Třeba novoroční výprava do jižního Hurbanova, kde všichni mluvili maďarsky, na mě Čecha, ohleduplně slovensky. Zlatý bažant. Národní hvězdárna. Výborný oběd s uherskou atmosférou. Nezapomenutelné. 

Jiný objev byl na konci roku jsem si projel trať Šahy-Zvolen, která se táhla pro mě zcela neznámým krajem opět u maďarských hranic.  Pocítil jsem zašlou slávu města Krupina, kdysi důležitého centra Horní země a později zaniklé Hontské župy. Utřel slzu za trať na které bude ukončen provoz. 

Miluji „nádražky“, které na Slovensku, zdá se mi, prosperují lépe než v Čechách.

Hospoda v Kysaku a na Myjavě

Život na Slovensku rozšiřuje obzory i po stránce politické. Je až neuvěřitelné, jak se dá beze studu vládnout. Proto občas bývám na demonstracích. Třeba na té 17. novembra, tedy v Den, který pro slovenského premiéra neznamená nic podstatného.

V Národní galerii jsem byl učarován nádherným obrazem malíře Miloše Alexandera Bazovského. Bylo v něm shrnuto celé Slovensko. Krásný okamžik.

Život v církvi

Z titulu kazatele Cirkvi bratskej v Bratislavě na Cukrové, žiji kostelním životem. Nechci být pouhou kostelní myší, i když tak někdy si tak připadám. 

Jsme stále společenství, které hledá svůj směr a smysl (logos!). Jsme společenství typu křižovatka, všechny nás spojuje budova modlitebny a touha po životu s Bohem. Mnozí členové jsou často srdcem zapojeni v krásných a ušlechtilých projektech, kterých si vážím. Přichází k nám stále dosti hostů a přátel. Všichni se ke mně chovají laskavě, přejně a trpělivě. Letos jsme ve volbách proměnili staršovstvo:  

Nesmírně interesantní je moje soužití se skupinou dorostu, která se stává spíše komunitou středoškoláků. Je zajímavé sledovat cílovější styl vedení, pro mě jiný se svět mladých, emoční zbožnost, pohodové sebevědomí mladších přátel. (Závidím.) 
U mě doma se scházela skupinka ještě starších středoškoláků "Odtok“, kterou držely pohromadě především vztahy. Nakonec se během prázdnin toto společenstvo rozpadlo. Je mi to líto.

Jsem rád za stále prohlubování vztahů mezi školami řetězu „Narnia“. Jsem vděčný za spolupráci i společné bohoslužby.

Minimálně dvakrát do měsíce (jednou v neděli a jednou ve všední den) jezdívám do společenství CB na Starou Turou, což mi rovněž otevřelo obzory do jiného způsobu přemýšlení a víry. Tento rok je v místním sboru opakovaně řešila otázka duchovní služby žen. Administruji (tzn: provizorně dělám občasného kazatele na dálku) toto společenství již tři roky. Kolegové, bratislavské staršovstvo a nakonec i já se ptám: „Foever?“

Zasedám ještě v „Rade Církvi bratskéj“. Loňský rok byl pro nás snad nejvíce ve znamení vnitřního zápasu o ordinaci (autorizaci ke kazatelské službě) jednoho mladšího kolegy. Mnoho členů církve si nebylo jisto, zdali teologicky odpovídá směřování naší denominace. Jsem velmi rád, že inkriminovaný vikář byl nakonec byl uveden do kazatelské služby, ale trhlina v církvi i duších zůstala. Není snadné být členem vedení. Občas člověk nedobře spí.

Tři ordinovaní kazatelé při slibu Pavel Jurčo + Lubo Lorinc + David Spodňak

Společenství Rady Církvi bratskej 

Rok duševního zdraví

Předloni na podzim (2024) na jsem prožil temné období negativních myšlenek, jakési hnisavé vnitřní „nasranosti“. Havlova „blbá nálada“ je slabý výraz. Udělal jsem pár opatření. Mimo jiné mi moje sestra doporučila hledat vnější pomoc pro mé „psyché“. Vyhledal jsem brněnského terapeuta a absolvoval s ním více než deset setkání. Byl to pro mě nový užitečný zážitek. Zaujalo mě zejména přemýšlení nad mnou malovanými obrázky a mi otevřelo nové obzory. Těším se na další setkání.

Když si potřebuji osaměle vydechnout, zajedu rád do oblasti Vlárského průsmyku. Miluji tento průlom řeky Vláry se zajímavou uhersko-českou historii. Mám psychohygienický pocit vzdálenosti od mého působiště. 

Jindy si jdu zaštípat dříví k Púchovu.

Nasbírat byliny z Rakouska....pamajorán - dobromysl....

....nebo spluji Dunaj s bratrem v Kristu Dušanem.

Případně mě Zdeńěk Vojtíšk vytáhne do Rakouska na Semering

Pěstuji paradajky na balkoně a letos se jim dařilo a měl jsem z nich radost. 

Rovy

Bylo mi velmi smutno z úmrtí mého kamaráda na dálku, kazatele Mirka Paláta. Odcházel. Jel jsem za ním rychle do Třebíče. Když jsem byl v šest hodin ráno v Kútech, volala mi jeho sestra, že se mohu vrátit. Divné, velmi smutné ráno.

V 06.00 v Kutech

Z pohřbu...

• Nesmírně smutné pro mě bylo rozloučení s Danielem Férem, mladým zbožným tatínkem dvou malých dětí a čistým služebníkem Kristovým v němž nebylo lsti. Teskno. A v mysli otázky: Proč on? Proč ne někdo ze zlounů světa? Uměl bych Pánu Bohu napsat seznam jmen....
• Opuštěnější se člověk cítí i po smrti papeže Františka. Miloval Krista i lidi. Žil skromně. Bojoval s kolosem instituce. V mnohém mi byl vzorem.
• Na podzim zemřel redaktor slovenského časopisu Cirvi bratskej »Dialog« Bohuš Piatko, ušlechtilý muž, kterého jsem si velmi vážil.
• Odešel též tichý rodinný anděl, zejména mé maminky, lékařka a sestra v Kristu Lydie Luklová.
• Smutněji bude i bez Miloše Zapletala, ZETa, skautského vůdce a herního mága.
• V zakarpatském Rachive zemřela mě milá starší sestra v Kristu Čuntulka, kterou jsem měl velmi rád a ona mě jemně nazývala Petrik. 

Zajímavé monety

Velkou milosti od Boha pro mě byla možnost po deseti létech navštívit východ Ukrajiny. Byl jsem blízko frontové linie. Viděl jsem odhodlanost Ukrajincům vzdorovat ruskému Mordoru, viděl jsem rozstřílené domy, setkal jsem se s ušlechtilým a skromným mužem, který, se svým synem, sbíral po městě mrtvoly ruských i ukrajinských vojáků a pochovával je. Byla to nesmírně zajímavá a potřebná cesta. Byl jsem taky rád, že jsem se zdravý vrátil.

Na ukrajině jsem byl i podruhé, ale na podkarpastké rusi navštívit mé milé nemocné a zjistit, že vlastně pomoc už není nutná.

Naše delegace v Mukačevě s Taňou Dymčenko zcela vlevo

Docela vážnou chvíli pro mou osobu byla akce „Zavírání kostela“, což bylo loučení se starou brněnskou modlitebnou na „Kouničce“, kde jsem prožil svoje mládí. Neváhal jsem a přijel, prošel stará místa, naposledy „čuchal“ zakouřenou vůni stanů a kotlíků, prosáklou do stěn skladů. Užil si čepování piva ve foyeru svatostánku. Nádherná akce a pro mě docela ozdravná. Něco starého končí a nové začíná. Rekonstrukci velmi fandím.

Občas vyrazím do divadla. Navštívil jsem mimo jiné vynikající pražské představení „Pan Polštář“ v Praze. Složitá dlouhá detektivní psychohra, v několika časových i duševních rovinách. Oslovila mě natolik, že jsem představení navštívil i podruhé. Dobře jsem udělal. Prožil jsem doslova „aha“ efekt. Ponoření se do psychoanalytické hlubiny. Zážitek velký.

Scéna představení

Dokonce i křesťanská zápletka...

Mohl jsem se po delší době setkat „mým“ bývalým sborem ve Frýdku-Místku, na „storočnici“ tohoto společenství. Jakoby návrat do krásné minulosti, kterou tak silně a nenávratně přikrývá současnost.

Nezapomenu na konfirmaci mého kmotřence. Ten pocit, že třináct let uběhlo jako voda. To „pasování“ na luterána. Ta velkolepá slavnost. To napětí mezi institucí a charizmatem. Kéž chlapec žije evangeliem. Krásný den!

Jako kazatel jsem několikrát oddával. Ale na jednu svatba bude v mé paměti snad navždy. Dva milí a milující lidé, jejich osm děti, žádní hosté. Dva složité životy a naděje na krásu společného i když nadále složitého života. Na závěr „lasergames“. Děti si užitečně zastřílely na faráře. Krása.

Publikování se svolením novomanželů

Další rock vztahů

Celkem často ke mně přichází různé návštěvy. Některé jen rychle přespí a jedou např. na letiště či na zkoušky, s jinými strávím víkend. Moc hezká byla návštěva mé neteře s manželem a praneteřáky.

Manželů Majky a Petra Plicových.

Famozní byl klub mentálně znevýhodněných sebeobhájcům noci a snídaně s nimi. A další a další. Baví mě hostit lidi a provádět po Bratislavě.

Tento rok byl zajímavý tím, že nabyly na intenzitě telefonické hovory. Stal jsem se na požádání pravidelným, kamarádem, na telefonu a vzal jsem to vážně. Ale tato okolnost nic netušíc velmi ovlivnila můj rok 2025.

Závěr roku 

Konec byl pracovně vánočně hektický. Ale potom přišel příjemný odpočinkový čas s rodinou, s bráchou a sestrou.  

Dosti rychlofotka z našeho vítání

Úplný konec roku jsem strávil tradičně krásně na koncertě v Nivnici místních lidových hudebníků v Nivnici, pod vedením pana ředitele Ondry. Nadšené. Krásné. Miluji moravské „ryčáky“, které zvládají nejmenší děti.

A další den ráno jsem nečekaně sbíral za mrazu, za tmy, při čelovce ledové víno. Hrozny se vymačkají a vypijí další rok.
Příznačné: Kéž z končícího roku 2025 vzejde v dalším roce něco dobrého, co s chutí vypijeme!
Nejen já, ale i lidé kolem.

Rok to byl opravdu "napchatý". A to byl jen výběr. Ale byl to pěkný rock!

A co zvolat na konec? Jediné:

Soli Deo Gloria +!+!+