Pro mě ještě novým městem, Frýdkem-Místkem a krajem pod Beskydami už nebloudím, jako dříve. Dokonce začínám úspěšně pronikat do sítě "bočních" zkratek. Začínám se trochu chytat i v Ostravě, ale v noci se tam nic hledat neodvažuji.
Poznávám i zdejší mentalitu a postupně zjišťuji, že jsem opravdu vstoupil do zvláštního, Božím Duchem provoněného kraje. Poznávám velké osobnosti historie - Třanovského, Santariuse, historii Moravských bratří a jejich vztah k Ježíšovu kostelu v Těšíně. Ovšem, velká města, jako je i naše, zas tak moc duchovní nejsou. Jsou to spíše pohrobci ateismu.
Moc rád pozoruji krásu našeho hornatého horizontu. Vybírám si při cestách ty silnice, z nichž je krásný výhled na panoráma, čímž budím v očích místních úsměvy na tvářích: ,,Zase jste se kochal, pane doktore?“ Tož ano, kochám se tu, a rád.
No nejen z auta se kochám, postupně procházím zdejším krajem pěšky. A jsou to výpravy veselé. Například jsem se vydal na horu Skalka. Ovšem, u pramene jsem zapomněl peněženku s platebními kartami, doklady a oběma mobily... Vrátil jsem se, ale už jsem ji nenašel. Byl jsem upřímně nešťastný. Vše dobře dopadlo – peněženku s doklady našli dva kluci, sotva dvacetiletí. Vše vrátili, nic za to nechtěli. Dal jsem jim aspoň vynikající bulharskou klobásu. Pán Bůh je na mě hodný, a mládež není tak zkažená, jak se říká.
Jinou pozoruhodnou cestou byla západní výprava do Oderských vrchů na Křížový vrch, poslední kopec Jeseníků. Pod ním je už jen Haná. Možná tak vypadala Golgota - malý vršek za vesnicí. Skoro člověk čekal na setkání s pašijním zástupem.
Na sklonku zimy jsem ,,omylem“ navštívil Polský Těšín a byl jsem velmi unesen, ba přímo nadšen - tak krásné město s atmosférou jsem snad dlouho neviděl a nezažil. Byl to pro mě dotyk velmi silný.
Život ve společenství sboru
V předchozích letech jsem prožíval nadšení z nového sboru a nesnadno se mi srovnávalo s minulým působištěm. Tento školní rok, možná poslední čtyři měsíce, prožívám dotyk reality a mám pocit, že i sbor poznává nectnosti mé osoby. Prožili jsme zajímavý rok. Začali jsme vydávat časopisek. Na jaře nám všem bylo smutno při zprávě o odchodu bývalého kazatele našeho sboru z církve. O prázdninách jsme uspořádali dvě hezké akce. English camp, který byl pro zdejší mládež obnovenou premiérou. A k tomu sborovou dovolenou, která se rovněž vydařila. Dlouho nám nebylo tak veselo.
Začali jsme vážně hledat nové místo pro modlitebnu, neboť stávající nájem je prostě nedostačující. Narazili jsme ovšem na finanční realitu dávání v našem sboru. Jinak sbor žije a funguje, schází se nás dosti. Služby fungují. Jsem rád, že nejsme církví jednoho muže - kazatele. Za zdejší společenství laskavých lidí jsem i přes onen ,,dotyk reality“ velmi vděčný. Je pro mě vzácným darem od Boha. Nesnadné jsou v tomto zbožném kraji jen ekumenické vztahy. Jsou opravdu na hraně, více teologické, než osobní. Vždy se vynořují nová a nová úskalí, která jsem dříve neznal. Jsem vděčný za přátelské vztahy s faráři. To je zřejmě to nejdůležitější.
Práce pro celou církev
Dostalo se mi vzácné milosti podílet se kapitolou na knize o kazateli Aloisu Adlofovi. Je to moc hezký úkol, ale stále jsem se k němu neměl. Nakonec jsem udělal dobrý tah - odjel jsem na týden do Velké Lhoty a v chatce nad modlitebnou jsem se pustil do díla. Psal jsem, četl jsem, srovnával a třídil. Manželé Škrobákovi o mě mateřsky pečovali. Byl to krásný čas v zasněžené krajině. Měl jsem velikou radost, když jsem poslední noc dílo dopsal. Ale nakonec vše půjde do tisku později, tak jsem text ještě zbytek roku doplňoval.
Byl to jistě jeden z nejhezčích týdnů uplynulého roku.
Jinou celocírkevní aktivitou je práce pro Dorostovou unii, zejména Rádcovská škola - kurz pro dorostové vedoucí v Moravském krasu. I letos se ,,škola“ velmi vydařila.
Návštěvy v České Třebové
Nějak se to stalo, že jsem v uplynulém roce několikrát navštívil Českou Třebovou. Při nejrůznějších příležitostech: kázání, opravy auta, cesta do Prahy atd... Navštívil jsem po roce Lanškroun, dvakrát Mladkov. Tam jsem strávil tři dny dovolené s tatínkem, vrátili jsme se i na ,,kultovní“ místa brněnských táborů ve Starém městě pod Sněžníkem. Abych všemu dal korunu, byl jsem s Třebovskou mládeží tři dny na puťáku ve Slovenských poloninách. Je to pro mě velmi milé a zajímavé, setkat se a vidět bývalý sbor s odstupem času.
Cesty na východ
V Podkarpatí jsem byl letos třikrát. První cesta byla tradiční, vánoční. Moc radosti mi nepřinesla, spíše starosti. Potkal jsem tolik bohatých, že mi z toho bylo až zle. V září jsem doprovázel výpravu ze Vsetína a Vysokého Mýta. A v listopadu jsem tam jel opět, na výroční, stou cestu bratra kazatele Heczka. Během cest jsem vyhledával příjemce pro humanitární pomoc naší církve. I přes tendenci bohatnout, je to země, kde zejména nemocní vděčně přijímají každou pomoc, a je pro ně často otázkou žití či nežití.
Dovolenou jsem strávil na krásné cestě po Rumunských horách - v Paringu a Sureanu. Čtrnáctidenní nádhera, opuštěnost, kraje chalup bez elektriky, hory s mlhou, údolní kláštery - nejtišší místa v zemi. Bylo nás deset. O výpravě se dočtete na mém blogu.
Vyučování důchodců
Pozoruhodnou podzimní zkušeností pro mě bylo pětitýdenní vyučování informatiky pro důchodce. Maraton. Bylo to oboustranně příjemné. Oni byli vděční, že jsem na ně byl hodný, a já se hodně naučil o počítačích, aniž by si toho všimli. Ale skvělá zkušenost, kterou několikanásobně zúročím. Zcela vycucaný jsem se vracíval domů.
Klouzačka roku
Život letí. Výše uvedené řádky vypadají velmi spokojeně, ale občas se stanou i věci, které bych si moc nepřál. Ale to jsou události spíše dosti osobní, tak raději tváří v tvář. Opravdu smutným okamžikem pro mě byla smrt velkého muže MUDr. Pravdomila Dostála, mého kazatelského vzoru a duchovního rádce, byť na dálku a beze slov.
Konec roku jsem strávil na jedné ze zdejších hor – na Javorovém. Spousta lidí, silvestrovské vybuchující těšínsko pod námi, kouřící dýmovnice horské služby. No mazec. Z Javorového jsme jeli po zadcích na igelitu vstříc novému roku. Jak symbolické. Nikomu se nic nestalo. Kéž nás tak Pán Bůh chrání po celý rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat