Co mi dává víra

Byl jsem o letošních prázdninách na pobytu mládeže, kde spolu s námi věřícími byli i lidé nevěřící. Poprosili mě, abych pověděl několik slov o tom, co mi vlastně dává moje víra v Boha. Bylo nás víc, co takto měli, jak se říká, "vydat počet" ze své víry. Nakonec mě zastoupili mladší a já jim mohl naslouchat. Své povídání jsem si schoval pro Vás, milí rozhlasoví a "weboví" přátelé.

Když jsem uvažoval o tom "co mi dává víra", vytanuly mi na mysli dva obrazy ze života:
Jeden je dávnější, ale dodnes velmi velmi živý. Bylo to na horách. Měli jsme tam půl dne volna a já jsem odešel kochat se krásami slovenských výšin. Seděl jsem na svahu a díval se do dálav. Nekonečných dálav.

Náhle se mě dotkla osamocenost uprostřed světa. To vše znásobil citát z knihy Paula Samtla, kterou jsem otevřel: Byla v ní zaznamenána řeč mrtvého v pustině smrti. "Otče kde jsi?" volal. Jako odpověď uslyšel věčnou bouři, kterou nikdo nevládne a svět na něj upíral prázdný bezedný oční důlek. Jsme sami, zůstává pouze chladná věčná nutnost a pošetilá náhoda. I tam v horách jsem byl najednou zcela sám. Kolem měl bylo velké moře hor, obzor za obzorem. Nikdo nikde jen já.
A pak to přišlo. Uvědomil jsem si, že nejsem sám, osamocen. Uvědomil jsem si, že mám v nebi Otce, Boha, stvořitele nebe i země i mě samotného, Boha který mě miluje. Najednou jsem nebyl sám, všude kolem mě byla Boží přítomnost, vědomí Boží otcovské lásky. Cestou dolů jsem se chtěl modlit pradávnou modlitbu "otčenáš", ale skončil jsem hned na začátku. Modlitba "otčenáš" začíná slovy "Otče", a já to slovo mnohokrát vyslovoval a užíval jsem si ho, jako nikdy jindy. Ta jistota a radost mi zůstala dodnes a je pro mě silou, ne jen posilou. To je něco, co mi dává víra. Nevěřící musí být na světě strašně sám

Další zážitek je mladší, z doby, kdy jsem se stal kazatelem, ale své kořeny má opět v mém dětství.

Jako křesťané věříme, že Kristus zemřel za naše hříchy. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, znovu a znovu. Jak to vlastně je? Proč musel zemřít? Asi nade vším až zbytečně přemýšlím. Dodnes vidím, jak mi bylo mi tak šestnáct, sedmnáct, šel jsem po šedém brněnském parkovišti. Těšil jsem se na setkání s přáteli. V sobě jsem nesl zmatek. Dětskou víru, od rodičů zasetou, a rodící se vírů pubertálního chlapce. Není to poněkud bláznivé věřit takové pohádce o Bohu, který poslal svého Syna, aby zemřel za hříchy lidstva? Vždyť je to jako pohádka! Od té doby mě ta myšlenka napadala často. Když jsem se stal kazatelem, dopadla na mě ještě palčivěji. Vždyť o tom mám kázat. Dodnes vzpomínám přípravu na tři velikonočních kázání. Tehdy jsem si uvědomil, že pravdu má Pavel, když říká, že věříme bláznivé zvěsti. Bláznivé zvěsti Boží lásce. Kristus tak bláznivě miloval, že za nás dal svůj život na Golgatském Kříži. V té lásce jsem poznal největší poklad.
Kdybych to měl na shrnout čemu věřím, shrnul bych to slovy písně, kterou rád zpívávám na nový rok: Moc předivná nás tiše obestírá a proto čekám příští uklidněn, Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.
Tu předivnou moc Boží lásky v Kristu zjevené doporučuji každému z vás.
(psáno pro český rozhlas Ostrava)