Co mi dává víra o dušičkách

Milí rozhlasoví a weboví přátelé, ¨

dnešní úvaha bude silně dušičková. Když jsem s Vámi naposledy loučil, ani mě nenapadlo co na naši rodinu čeká. Zprudka nás navštívila smrt. Při autonehodě zemřela dcera mé sestry - tedy moje neteř. Bylo ji devatenáct, měla po maturitě, život před sebou. Zřejmě když ráno sedala do auta netušila, že se její pozemský život blíží ke konci.

 Člověk ví, že smrt přichází a to i nečekaně, ale přesto, přesto Vás znovu zaskočí. Ještě před chvíli tu byl někdo blízký - slyšel, čichal, mluvil s Vámi, smál se prali jste si s ním a nyní už není. Brněnský baník Jan Skácel vystihl tyto pocity jemně syrovými slovy: "A je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvílí, že zase znovu nebudeme, jako jsme před tím nebyli."

Setkání se smrtí je jedním z mnoha stálých projevů Božího promlouvání k člověku. Znovu a znovu nám připomíná, že to nejsme my, kdo máme svůj život v ruce. Nikdo z nás není schopen přikázat svému srdci, aby udeřilo, aby dál pokračovalo ve své práci. Jednoho dne prostě být přestane. Ano, zdá se nám, že máme svůj život ve svých rukou, ale jen částečně, do času.

 S tímto zjištěním přichází otázka, kdo tedy náš život drží ve svých rukou. Osud? Náhoda? Křesťan odpoví snadno - můj život má v rukou Bůh. Je to výrok který je snadnější vyslovit, než denně prožívat. Ale je to silný výrok. Kdysi se děti učívali nazpaměť katechismus. Ten reformovaný, který upravil Jan Karafiát, autor Broučků, začíná hlubokou otázkou i hlubokou křesťanskou odpovědí: "Co pak jest tvým jedinkým potěšením v životě i v smrti? Mým jedinkým potěšením v životě i v smrti jest to, že nejsem sám svůj, nýbrž že jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista, jenž mne svou drahou krví ze všech mých hříchů vykoupil, a tak mne sobě ostříhá.." 

Tato slova nás ještě učila moje maminka, která mezi námi už není. Vzpomínám si na dobu jejího odchodu z pozemského světa. Ležela, postupně ji vše vypadávalo z rukou. V posledu i vlastní život. Ale čím blíže byla smrti tím více tím více svůj život vydávala do Božích rukou. V jednou z posledních rozhovorů mi řekla:: "Víš, vždycky jsem se smrti bála, ale nyní mám takový pokoj....". 

Je  čas tzv. dušiček, kdy jsme vzpomenuli na naše blízké. Je to čas, kdy se nás blízkost smrti dotýká. V takových chvílích si připomínám slyším slova moudrého lékaře, který říkal, že na smrt se člověk musí celý život připravovat. Jak? Jedině tak, že si přiznáme, že svůj život nemáme tak docela ve svých rukou, že přijmeme život jako vzácný a jedinečný dar a začneme vědomě hledat toho, který nám jej daroval.

A jednou možná otevřeme Bibli a přečteme si ten dávný a uklidňující verš apoštola Pavla, který naspal do Říma: "Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a znovu ožil - aby byl Pánem živých i mrtvých." 

A těmito biblickými slovy hodnými k přemýšlení a následování se s Vámi milí posluchači loučím a weboví čtenáři. Snad Vám z těch vážných slov prosákla do života aspoň trocha naděje a radosti do příštích dnů.


Psáno pro Český rozhlas Ostrava