Podzimní cesta na Ukrajinu

úterý - středa 28. 9. 2011
Cele prázdniny jsem snil o podzimní cestě do hor, napřed Slovensko a potom spíše nečekaně přišel nápad  - Ukrajina. Fotogalerie najdete zde. Cestu jsme uskutečnili na podzim během svátků sv. Václava, v první časti s dávným poutníkem Danem Smutným. Poprvé za své cesty na Potrus jsem využil služeb firmy REGABUS a jel přímo z v 17:20 z Olomouce do Rachiva. A bylo to skvělé cestování, v autobuse se dalo celkem obstojně spát, zastavoval jen vynímečně jinak kalil, kalil a kalil nocí. V 9.00 našeho času jsme byli v Rachově. Fantastické!

Koupili jsme jídlo (omylem ukradli chipsy - každý z nás si totiž myslel, že to koupil ten druhý!) a jinak se moc nezdržovali. Odjeli jsme autobusem do vesničky s typicky karpatským názvem Luhy. Zastavili jsme se ještě na pivo a kávičku do místní obchodo-kavárno-výčepny.  Krása konců údolí s ještě zachovalými starými prvky života nás vtáhla do světa staré Potrusi.

Domečky, koně, vypasené prudké svahy do nebývalých výšek a oborohy. Myslíce na večerní posezení, kupujeme ukrajinský Kahor. Pak už  jdeme dlooooouhým údolím. Dan mě po cestě zasvěcuje do tajů digitální fotografie. Potkáváme dřevaře v autech, na kole. Již hodně vysoko v údolí nacházíme hotýlek, celkem slušný a schovaný. Moc nerušil. U hotelu obdivujeme malou přehrádku na odběr vody. Její konstrukce mě velmi zaujala - taková tábornická, z igelitu.

Klapka, která se zatíží kameny a tím se reguluje oddtok. Tato klapka je ucpaná folií z igelitu!

Zde je to profi dílo, díky kterému je zásobován hotel vodou! Padá večer. Už jsme osaměli. Hledáme místo ke spánku. Jako milý dar z nebe, přímo ve chvíli kdy se zrychleně stmívá nacházíme boudičku lesních dělníků.

Dole stáj, vpravo lesnická boudička, kde jsme spali. 

Čistu fajnu boudičku. Vedle ní je velká stáj. Kolem dveří malé kříže. Po večerním Kahoru a slaných omylem kradených sušenkách libě usínáme.

čtvrtek 29. 9.

Ráno, po ranním čaji a snídani záhy docházíme až na konec údolí do tzv. srdce hor. Odtud vedou cesty jen nahoru. Stoupáme prudce do kopce, potkáváme nádhernou starou, již opuštěnou salaš.

Zde ztrácíme cestu a stoupáme řídkým smrkovým lesem, odhadujeme směr až dosupíme na planiny s nádhernými výhledy na Ukrajinu. Ve výhledech do Rumunska vidíme jednotlivá pohoří, především Rodnu.

Vzpomínám na dávné putování s Dalimilem a Petrou. Ano tudy jsme dávno kdysi šli. Dan fotí a já se kochám. Nacházíme se na Rumunsko - Ukrajinské hranici. A k překvapení na žluté značce! Příjemné novoty v ukrajinských horách! Zřejmě dílo Čechů. Sestoupili jsme do sníženého sedla pod výraznou horou Stoh, která svým tvarem ctí své jméno.

Zde obědváme, napájíme se z pramene. Pak stoupáme do hodně prudkého Stohu.  Na vrcholu je bývalé Rumunsko-Polsko-České trojmezí, bunkr a téměř kruhový rozhled.

Bunkřík na bývalém československo-polsko-rumunském trojmezí - hoře Stoh. 

I zde se kocháme, sestup byl lepší než výstup. Další cesta je pohodová, nesoucí se malebnou krajinou plnou obrovských pastvin. Zdejší salaše jsou podobné kravínům. K mé radosti jsou viditelně používané. V domku jedné ze salašnických osad se ubytováváme.

Provádíme obhlídku. V jedné z chalup, již rozbité, nacházíme i starobylou výrobnu šindele s dřevěným svěrákem. Nádhera. Potom už kýčovitý západ slunce a padla noc.

Topíme v kamnech a pojídáme výborné nudle s cibulí, smažené na salašnickém oleji. V noci jsem škvírou zahlédl ve škvírách poměrně prudké bílé světlo. Nechtělo se mi z tepla ven a ani jsem nechtěl vzbuzovat poplach. Ale světlo jsem viděl opakovaně. Dan mi ráno říkal, že také viděl jakési světlo. Moc rád bych věděl, co to bylo. Měsíc byl v novu. Možná to byl anděl.

pátek 30. 9.
Další den postupujeme na horu hor, moji milovanou - Pop Ivan Černohorský. Supím na něj počtvrté za svůj život. Je tu trochu zataženo. Čím stoupáme výše je větší mlha, vlhko. Stoupání je úmorné, snad díky mlze se zdá nekonečné. Vždy se v bílu před vámi objeví šedá homole, ale nad ní je další a další vrchol. Nakonec docházíme ke zřícenině bývalé polské observatoře, kterou Ukrajinci nazývají Bílý slon.

Vítr. Mlha, která se k naší radosti rozplývá. Potkáváme skupinku Čechů, kterou známe z autobusu. Během naší větrné návštěvy se vyjasňuje. Další cesta se romanticky vine mezi vršky.  Výhledy jsou fantastické. Tráva na kopcích se zbarvila podzimně do oranžova. To vše umocněno zapadajícím sluncem.

Obrázek, který je snad ve všech českých fotogalerií z těchto cest - patník československo-polské hranice. 

Pop Ivan, má milovaná hora, jak ji mám rád. 

Nádherná jezera pod hřebenem. 

 Potkáváme ukrajinské turisty s typickými čtvercovými karimatkami na zadcích. Spíme na dokonalém místě, v plošinatém sedýlku, v kamenné ohrádce.  Poprvé stavím stan - jen tropiko Jurka. Opět sledujeme hru západu slunce. Večeříme studenou stravu a spíme velmi dobře.

sobota 1. 10.
Ráno vstáváme brzy a dopřáváme si komfort východu slunce ve spacácích. Jak krásné a příjemné sledovat v teple probouzející den.  Nakonec vycházíme celkem pozdě a pokračujeme krásnou hadovitou cestou až na Goverlu. Cesta se táhne, což je pocit který na tomto hřebeni mám léta, co tu chodím. Potkáváme četné zákopy, již zarostlé.

Zákopy z první či druhé světové války

Rovněž přecházíme dosti pramenů, byť jsme byli varováni, že voda na hřebeni není. Hoverlu zdoláváme s jinými  ukrajinskými turisty.

Hoverla  - nejvyšší hora Ukrajiny

Na Vrcholu je jich tak dvacet až třicet. Moc se nezdržujeme a klesáme, cesta před námi je dlouhá, velmi dlouhá. Opět sledujeme hru barev západu sluce i proměny odstínů hor.

Postupně padá noc. Volám Ivanovi a Voloďovi. Jdeme nocí s baterkami, matně rozeznáváme lesy  a louky. Jdeme hodně dlouho. Konečně údolí. Zde narážíme na civilizaci-osvětlené dači s halasnými obyvateli. Stopujeme jediné auto - nic. Lehce brodíme bahnem, ale potom je cesta dobrá. Ivan nám šel naproti. Trochu nás vyděsil, hrál si v noci na policajta. Cesta s ním ubývá rychleji, ale už meleme z posledního.
V chaloupce Ivana a jeho maminky, která je živým skanzenem, zažíváme krásu prostého. V kachláčích je zatopeno, teplá voda v kýblu a plechový lavor.

Nastal čas hygieny. K večeři brambory s brynzou a sýr. Nebeská strava. Noc byla požehnaná a odpočinek úlevný. Ten den jsme možná ušli tak čtyřicet kilometrů!

Neděle 2. 10.
Nedělní ráno dlouze mluvíme s Ivanem.

Ivanova maminka, Ivan a já.

Ivanova chaloupka je živý skanzen

 S jeho maminkou odcházíme na bohoslužby. Mrzí mě, že na ně Ivan kašle, prý se musí starat o tele. Moc tomu nevěřím. Sestupujeme a kolem nás je nádherná Lazevščina. Kochám se a fotím.

Ivanova maminka se tím baví. Pod viaduktem nás čeká Voloďa. Rádi se vidíme. Loučím se s Danem, který jede do Rachova na autobus. Domlouvám mu kontakt s místním sborem.
Při bohoslužbách je slavena Večeře Páně. Jinak bohoslužby jsou také skanzenem ukrajinských baptistů. Skoro se nedivím, že mládež odtud mizí. Vzpomínám, na časy, kdy jsem byl ve staré modlitebně dojímán k slzám. Kde jsou ty časy. S Voloďou obcházíme starší členy sboru s chlebem a vínem. Ten den slavím večeři s Kristem snad šestkrát. Poznávám krásné lidi.

Jedno z mnoha setkání při Večeři Páně.. 

Večer dlouho povídáme s Voloďou. Je to takový kazatelský rozhovor. Poznávám, jak jsou si křesťané všude podobní.¨

Pondělí 3. 10.
Ráno vycházím na procházku městem, potkávám půlku sboru, poznávám nové tržiště, z plastu a plechů a zamilovaně procházím staré tržiště. Navštěvuji rovněž nové muzeum. Je hezké. Odpoledne jedu k Toljovi, navštěvuji Halu a Aňu. U Aňi dostávám výborné palačinky a dlouho povídáme. U Hali ještě déle.  Její příběh je smutně realistický. První nemanželské dítě, obrácení, druhé nemanželské dítě, svatba a nyní život s manželem a bez manžela. Do toho vše zákonický místní sbor. Odcházím na dlouhou a krásnou procházku údolím černé Tisy. Je podzim, kouř stoupá z ohňů i chalup a blíží se konec dne.

Na konci vesnice je vše starší, původnější a pro mě krásnější. Zde mě napadl, výklad Fučíkova nazvu Sovětského svazu "O zemi kde zítra již znamená včera". Snad to nemyslel tak propagandisticky. Snad jen popsal to, co viděl. Včerejšek a zítřek dohromady zamíchaný. Taková je dnes Ukrajina. Dřevěnky s plastovými okny, koně a moderní terénní vozy; hospodářství a městsky oblečená mládež; bečení stád a otevřené okno s reproduktory hrajícími techno.
Večer povídáme s Toljou.

Vypráví mi o autě na dluh. Ukazuje s hrdostí splachovací záchod. Umývám se v nové koupelně. V rohu je kompresor se zamotanou změtí trubek. Během sprchování hlučná tlaková stanice  několikrát nastartuje a je to chvíle infarktová.

úterý 4. 10.
Ráno mě Tolja zavezl na autobus do Rachova. Navštěvuji Kolju. Chce po mě abych mu koupil v Čechách auto, aby mohl jezdit na bohoslužby. Znovu jsem zmaten z místní logiky. Na tržišti kupuji nové boty, neboť staré se už zcela rozpadly. Potom autobusem do Byčkova a k Pavljukům.

Pavljukovi

Je u nich moc a moc milo a příjemně. Obědvám, předávám dopis a jedu k Popovičům. Opět se vydávám na nádhernou procházku do konce údolí a na úbočí. Čím výše, tím je tu krásněji.

Na cestě mě legitimuje místní náčelník milice. Je celkem fajn, pochopil, že jsem tu u svých doma. Večer opět dlouhý a zajímavý rozhovor se Sašou mladším i straším.  Opravdu, žije se tu mnohem mnohem lépe než dříve. Nepřijel jsem zcela ve vhodnou dobu, návštěva byla tak trochu ve spěchu.

středa 5. 10.
Ráno dlouhá cesta busem do Mukačeva. I zde se mnohé mění. Tržnice s oblečením se proměnila v plastovo - skleněný  obchodní dům. Dokonce i čisté WC. Staré WC na nádraží je prolito litry chlóru. Město je krásnější, čistější. Kupuji mapu a krásnou knihu (průvodce) o Zakarpatí a krásný malířský časopis. Nakupuji drobnosti na tržišti, včetně výborných brusinek za hubičku. Potom multitaxikem do Užgorodu. Na poslední chvíli chytám autobus do Košic a večer Ekcelsiorem, nejhorším vlakem ČD, domů. O půlnoci ulehám doma do postele. Jako sen. Ráno jsem byl v Byčkově!!

Samému Bohu budiž chvála!