pondělí 10. dubna 2023

Za milou i naší milou Halinkou Heczkovou (*7.2.1937 + 31.3.2023)

 Na smutečním oznámení milé sestry v Kristu Halinky Heczkové jsme mohli číst biblický verš: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit…“  Když jsem ta slova četl, pomyslel jsem si: Ano, to je krásný a výstižný verš o Halince. Svůj život cele vydala doslova do Božích rukou a Pán Bůh ji skutečně nesl. Vystudovala ekonomickou školu, ale nikdy nebyla zaměstnána v jakémkoli podniku. Svůj čas věnovala třem dětem a vytváření pohostinného zázemí pro svého muže, kazatele Stanislava Heczka. 

Příjmy rodiny byly velmi nízké a naopak výdaje velmi vysoké. 

Doma starost o tři děti, ale navíc každodenní časté návštěvy ze sboru i z ulice. A k tomu bohatá porce poutníků nejen z východních zemí. Ročně jich bylo kolem sta. Tedy co týden jeden až dva hosté na nocleh. Pamatuji si, jak někdy nečekaně přijížděli  přes den i v noci. A Halinka vstávala, vařila čaje, noční obědy, ranní večeře. Povlékala a svlékala postele. Vysávala pokojíky. Ne vždy této službě přál místní sbor. A vůbec se nelíbily aktivity rodiny Heczkových komunistickému režimu. O jejich činnost se zajímala i sovětská KGB.

Sestra Heczková však na mě vždy působila klidně, na rtech jemný úsměv. Někdy jsem, pravda, zaznamenal ve tváři únavu a smutek. Musela si uvědomovat i nejistou budoucnost. Často v noci přemýšlela, jak „svázat konec s koncem“, to znamená, jak vyjít s penězi od výplaty k výplatě. Téměř po celou dobu života totiž Heczkovi neměli druhý plat a druhý důchod. Často jsem od ní slýchával větu: „Stašku, ty mi budeš muset platit na penzi…“ A ozvala se odpověď jejího manžela: „Ale Lušenko…“. Jejich pohledy se vždy setkaly, slovy objímali jeden druhého. A Pán Bůh opravdu plnil své zaslíbení: „Já sám až do šedin vás budu nosit…“  Sestra Halinka zemřela snad i s pokojným úsměvem na rtech. Odešla do nebeského domova v péči rodiny, především laskavého syna Konrada. Zemřela i v péči brněnského sboru, který jí byl vděčný za její věrnou a tichou službu a pomáhal jí.

Když se Heczkovi přistěhovali do Brna, bylo mi asi patnáct let. Tehdy jsem poprvé uviděl novou sestru kazatelovou. Působila na mě trochu staromódně. Snad to byla její polská národnost, kterou jsem nějak podvědomě vnímal. Snad její pestrá zdobnost. Milovala ruční práce, háčkovala různé stuhy a ozdoby, kterými dekorovala dárky pro návštěvy. Myslím, že jsme v Brně brzy vycítili její jedinečnost. Znala nás snad všechny jménem. Zajímala se o naše životy a často něco docela věcného poznamenala. Snad se za nás všechny modlila. Chodívali spolu s manželem i na promoce sborových studentů. A sestra vždy nesla kytku, dekorovanou hezkou stuhou. I já jednu z nich dostal.

Heczkovi na mé promoci, dávno

Podobně její zájem vnímala i moje sestra, když na FB poznamenala: „Před dávnými lety, v době pro mě moc těžké, mi byla se svým manželem Stanislavem pomocí a majákem (a to doslova, když jsem kolem jejich bytu v 1. patře chodila pěšky do našeho bytu v 5. patře, v proskleném okýnku nad vstupními dveřmi svítilo malé světlo. Věděla jsem, že kdyby něco, můžu zaťukat).“

Charizmatem sestry Halinky byla pohostinnost. Nikdy jsem od Heczkových neodešel alespoň se šálkem čaje v žaludku. Nikdy nechyběla na sborovém vaření. Na její rýži s divokou pohankou nikdy nezapomenu a na její počest ji uvařím. I když jsem za ní byl v domově pro seniory, vždy měla po ruce bonboniéru a se stejným starostlivým úsměvem, jaký jsem znal celý její život, mi nabídla aspoň něco k zakousnutí.

Při pohledu na její život nelze nevzpomenout na Šalamounova slova: „Ženu statečnou kdo nalezne?“ Sestra Heczková byla neuvěřitelně silná a odolná k ranám světa. Stála nad hrobem svého syna i svého manžela. Nikdy nezahořkla na Boha. Měla ho vždy ráda. Vážila si Kristovy oběti. Onen oddíl o ženě statečné z knihy Přísloví však líčí manželku jako samostatnou jednotku, manažerku rodinného podniku. Zdálo by se, že Halinka byla stínem svého manžela. Ale byla to samostatná žena se svými názory. Hezky to dokumentuje skvostný příběh z knížky Mosty lásky: Byla pozvána k vedení školy na pohovor. Ředitel jí v rozhovoru vyhrožoval, že jejího syna kvůli jeho křesťanským postojům nepustí na gymnázium. Sestra Heczková pevně odpověděla: „Ráda bych, aby studoval, ale dáváme přednost víře v Boha a slušnému vychování.“ A aktivní soudruh byl aspoň na chvíli skutečně rudý. Ano, Halinka byla pevná a vyznavačská osobnost.

Vlastně nevím, jak vychovávala své tři syny. Nevím, jaké metody používala. Ale její syny jsem znal a znám jako skvělé muže. I to je velké požehnání.

Měli jsme a máme sestru Halinku Heczkovou velmi rádi. Velmi obohatila náš život. I proto jsme se dnes přišli s Halinkou rozloučit a poděkovat za její život Dárci života. Sestra Halinka by asi taková slova poslouchala s rozpaky, a tak končím klasickým zvoláním, která by se jí, věřím, líbila:
Samému Bohu budiž sláva!

 


Podzim 2022 s Halinkou a Konrádem


1 komentář: