pondělí 19. srpna 2019

Suhard - Rodna 2019


Vyrážíme v pěti z Brna: Jana Baná, Martin Machek, Richard Beneš, Petr Machek a já. Cesta zcela v pohodě, až na nepříjemné přecházení mezi nádražími v Budapešti. Ale nic hrozného, leč za zmínku to stojí.  

Vatra Dornei

Moc hezké lázňské městečko, kam jsme přijeli v noci. Ulehli v altánku lázeňského parku. 


Ráno kávička, skvělé pečivo s brynzou, zeleninka na tržišti. Prostě rozkoše východu. Potom už přímo z města
do hor. Začátek nástupu na hřebenovku je hned za místními domy.


Suhard – zelená země

Na Suhardu jsem byl poprvé. Z netu jsem pochopil, že jde o pastevecké pohoří. Ano, bylo to pastevecké pohoří. Pastva zde probíhá jakoby velkostatkářsky. Ale o tom dále.
První hodiny šlapeme po podhorských pastvinách,....


 pod námi zabydlené údolí, před námi hora Ousoru (1637). Velmi pěkná a výrazná hora. 



Nedobýváme ji, budou vyšší. Ale pod horou táboříme. Sedýlko, příjemný pažit, studánka, dřevo, výhled. Krása. První noc.


Další den jsme táhli zelenou zemí. Hora Ousoru se od nás vzdaluje, ale dlouho nás provázela jako maják v moři hor.  





Nelze se nezastavit v salaši. Rodinka nás zve dovnitř. Dostáváme sýr, buchtu, vynikající pečená játra. No skvost!





Další putování se mi v hlavě stále vynořovalo slovo: „greenland“. Opravdu krásné pastviny s výraznou zelenou barvou. Ovčácký průmysl je tu překvapivě moderní: Salaše se podobají kravínům – tedy ovčínům. Pastýři jezdí terénními vozy. Louky jsou děleny ohradami a ohradníky. Velkokapacitní pastva. Mnoho pramenů se žlaby.




Uprostřed hor stojí  klášter. 



Jdeme tam. Vítá nás mladší  černý mnich s vousem. Je velmi přátelský. Má tu zavedenou wifinu a domlouvá se s námi pomocí google překladače. Vypráví, jak cvičí s činkami, máme mu sáhnout na svaly. Kluci tvrdili, že byly jako železo. Takový trochu podivný mnich. Žije v klášteře sám. Bereme vodu, supíme zpět na hřeben.
Po této přestávečce zase zelenými pastvinami dál, až k jakémusi jezírku u lesa. 



Cíl cesty. Místní pastýř nám ukázal krásnou studánku v lese. Vůbec mu nevadilo, že tu táboříme. Je tu krásně. Je tu svoboda. Druhá noc.
Další den jsme opustili „greeenland“ a zanořili se do lesů. 


Na chvíli jsme se vynořili do romantických luk s názvem Rotunda a odtud znovu lesy, které se časem proměnily v klečový porost. 


Po čase před námi zjevila výrazná Omuluj (1932), nejvyšší hora Suhardu. 


Pod ní jsme zvolili místo na tábořiště.
Je větrno a tak Ríša staví kolem ohně krásnou kamennou ohrádku proti větru. 


Bez batohů dobýváme nejvyšší vrchol. Na cestě zpět poprchává a je bouřka. 


V noci vytrvale  prší, ale ráno bylo zase hezky. Třetí noc.
Ráno bylo pohoří Rodna vidět ve zcela jasných konturách. Opět jsme táhly po zelených pastvinách. Přibylo pastýřů i stád. Každým krokem jsme se přibližovali sedlu Rotunda. (Asi místní oblíbený název.)


V tomto sedle končí Suhard a začíná Rodna. Těšíme se na chladné pivko. Nekonalo se, byť náznak hospody tu je. Bylo tu ale posezení, pramen a lesní dělníci opravující lakatoš. Což je celkem zábavné.


Rodna – národní park

Potom už vzhůru do ještě vyššího pohoří. Výška nejvyšší hory Suhardu bude pro nás po několik dní standartní výškou. Potkáváme stáda koní. 


Na táboření mám vyhlídnuté hezké místo, sedýlko pod horou Preluca Galei. Hezké místo s hezkým výhledem. Zde už má člověk pocit, že táboříme v horách. Čtvrtá noc.


Další den na Rodnou. Ta hned z počátku, pod horou Ineu, ukázala své nejkrásnější poklady: stejnojmenné čisťoučké jezero, skalní štíty, zbytky špinavého sněhu, třpytivé prameny, pestrý květinový koberec, vodopádky. Vše zahaleno do parkového porostu kleče.





Překvapila nás delegace ochranářů, kteří přijeli autem a zaparkovali kousek od našeho tábořiště. Strážce znuděně seděl u jezera, koukal do mobilu a vůbec mu nevadilo, že se v chladné vodě plesa začínáme koupat. Jinak ochranáři se tu snaží. Najdete tu dosti informačních cedulí i úsměvnou naučnou stezku.
Potom jsme už dobyli štíteček Ineu, tedy spíše ostřejší horu. 


Potkáváme se tu s Ukrajinci a bukurešťským mnichem. Vypráví o neblahých poměrech v Rumunsku a o tom, že ví, kdo za vše může: Židé. Ach jo, pravoslaví.
Další cesta je náročná, nahoru dolů, po skalkách, horách a horečkách úzkou pěšinkou. Ta byla často lemovaná krásnými nízkými hořci. Jako by se jim na lehce ošlapané trávě dařilo. 




Tento den úmorně pařilo slunce. Zastavili jsme proto dříve a tábor si založili na malém plácečku ve skalách. Jsme unaveni. Není tu dřevo, tak vaříme na plynu. Usínám na výhledu, na hraně skály. Pohoda, dýmečka. Den se mění v hvězdnou noc. Ta je krásná, vlahá, jasná. Pátá noc.
Ráno jdu pro vodu. Pod námi tábořili moravští valaši – tatínek a dva synové. Otec sympatický lesák. Společně, trochu nostalgicky, vzpomínáme na dávné rumunské výpravy za totality. Je fajn, když se sejde stejná generace. Dostávám od nich vločky, za což jsme rád.


Potom už dále horami, do slavného dvojsedla Gargalau. Riša, zdatný tahoun výpravy,  jde v čele. Má problémy se psy. Klasika. Ti  připomínají, že i na Rodné probíhá intenzivní pastva. Jsou tu asi rozumní ochranáři.
Na hoře Gargalalu přichází déšť a následně v sedle pod kopcem vidíme, že se blíží bouře doslova „jak sviňa“. Rychle stavíme tropiko a záhy začíná hustě pršet a bouřit. Nám je ovšem fajn. Čteme si, povídáme a litujeme turisty, co moknou a procházejí kolkem nás. Jeden, zmoklý jak slepice, se nás ptá, zdali nepotřebujeme pomoc. Hodný muž. Ale ptát se máme spíše my. Po dešti se nádherně vyjasnilo. Hory jsou vidět jakoby v jiném světle. 


V Gargalau zůstáváme na noc. Co se týče vody, prameny si můžeme vybírat. Šestá noc.


Další den jsme prošli přímo centrální částí Rodné. I když jsem tu šel potřetí, vidím krajinu teprve poprvé. Předchozí putování byly všechny obzory v mlze. Proto si užívám rozkoše hor. Pestré kytky, bílá kostra ovcí, skalky, klinkající ovce a především nádherné obzory.




Ten den jsme ušli poměrně velký kus. Zatábořili jsme  pod nejvyšší horou Rodné. Sedmá noc.


Další den dobýváme nejvyšší štít. Petrosul Rodnei (2303). 



Já ovšem zůstávám hlídat tábor. Navštěvuji stará tábořiště, maluji. Je to tu super.




Černou skvrnou na celém dni byl příjezd terénních aut. Jen tak, aby se chlapáci vytáhli před ženskýma, projíždějí sem a tam plesem. V potoce teče kalná voda  s olejovými skvrnami, z mělkého plesa je bahniště. Jana se je snaží statečně zastavit. Ukazují ji na rozloučenou prostředníček. Prostě východ. Vše je jim jedno. 



Hnus, hnus, hnus!!!! Stín tohoto zážitku na nás leží několik hodin.

Rodnejský apendix

Zbývá nám ještě pár dní a tak se rozhodli sestoupit experimentálně, nejdelším jižním hřebínkem. Po dlouhých úvahách a výrání do krajiny hledajíce traverzovou cestu, jsme sestoupili do údolí po žlutém trojúhelníku, ze kterého má pokračovat traverz na hřeben. Sestup prudký. Šli jsme ale nádherným opuštěným údolím s rozkvetlými nespasenými loukami. Rozkoš velká!



Vprostřed údolí skoro nová salaš. Čistíme ji a opravujeme střechu. Trávíme v ní večer a osmou noc. Večer na salaši, kdo čte rozuměj.




Ráno jsme traverzovitě stoupali onou tajemnou cestou, jenž byla ve všech mapách, ale nebyla vidět okem. Byla to ovčí dálnička. Ovce tu vyhloubily  pěšinky, tzv. prtě. Ty se někdy slily do jedné krásné cesty, jindy se zcela rozpojily. Díky tomu se  šlo občas dobře a občas hodně blbě. Traverzem jsme došli až na hřeben a po něm následovala jen pomalu snižující se hřebenovka.



Nahoru dolů, nahoru dolů. Cesta občas mizela, občas se zase zjevila. Občas jsme potkali i modrou značku. Prostě super divočinka. Krásná a malebná krajina. Mix luk a skalek a lesíčků. A hlavně krásné výhledy na údolí pod námi. Pod nohami již vápencový podklad.




Bojím se, zdali na vápenci najdeme vodu. Našli jsme dokonce dva malé a hezké pramínky. Blíží se poslední devátá noc. Jsme už unaveni. Stavíme stany a děláme oheň.


Další den nás čekal kousek hezké hřebenovečky, spíše tedy jdeme traverzem pod hřebenem. Končíme na velké a rozsáhlé polaně Dusilor (1538). 


Od ní jsme klesali lesnickou cestou. Velmi nepříjemný sestup, tisíc metrů. Kamenitá cesta. Používaná, neudržovaná, erozí silně narušená. Rumunští celníci jsou líná hovada, co se týče budování a údržby lesních silniček. Konec rumunské svážnice  byl zaústěn přímo do koryta potoka. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.




Potom ale už hezká podhorská krajina, domečky, lidé, auta, horko, sálající asfaltka. 


Cestou nás zastavil muž s hadicí vody. Nabízel, že nás postříká. Jak nápaditý dobrý skutek! Potom, jako v dobré pohádce, nám zastavil místní učitel, odvezl do města  s názvem Lázně svatého Jiří. Vše nám doplnil náležitým výkladem. Vysadil nás u minerálních pramenů. Mám žízeň a tak piju a piju. 


Jana se seznámila s manželským párem z Německa, původem z Rumunska. Ti vyprávěli svůj příběh od narození po současnost. Dlouho vyprávěli a možná by vyprávěli až dodnes.


Mimo jiné nás upozornili, že té léčivé vody nemáme pít moc. Měli pravdu, nebylo mi zcela dobře s hektolitry minerálky v břichu.
Večer trávíme u dobré večeře a u dobrého vína. Je nám blaze. 


Rumunská polévka  - čorba a k ní velká porce masa s mamaligou. Něco jako slepice na smetaně. Potom už taxíky na vlak a vlakem do Kluže a odtud domů. 


Přestup v Budapešti raději realizujeme metrem.
Bylo krásně v Rumunsku. Je to stále nádherná a spanilá země.
Samému Bohu budiž chvála!

Foto: Petr Machek a Petr Kučera






1 komentář: