Vyrážíme v pěti z Brna: Jana Baná, Martin Machek,
Richard Beneš, Petr Machek a já. Cesta zcela v pohodě, až na nepříjemné
přecházení mezi nádražími v Budapešti. Ale nic hrozného, leč za zmínku to
stojí.
Vatra Dornei
Moc hezké lázňské městečko, kam jsme přijeli v noci. Ulehli
v altánku lázeňského parku.
Ráno kávička, skvělé pečivo s brynzou,
zeleninka na tržišti. Prostě rozkoše východu. Potom už přímo z města
do hor. Začátek nástupu na hřebenovku je hned za místními domy.
do hor. Začátek nástupu na hřebenovku je hned za místními domy.
Suhard – zelená země
Na Suhardu jsem byl poprvé. Z netu jsem pochopil, že
jde o pastevecké pohoří. Ano, bylo to pastevecké pohoří. Pastva zde probíhá
jakoby velkostatkářsky. Ale o tom dále.
První hodiny šlapeme
po podhorských pastvinách,....
pod námi zabydlené údolí, před námi hora Ousoru (1637).
Velmi pěkná a výrazná hora.
Nedobýváme ji, budou vyšší. Ale pod horou táboříme.
Sedýlko, příjemný pažit, studánka, dřevo, výhled. Krása. První noc.
Další den jsme táhli zelenou zemí. Hora Ousoru se od nás
vzdaluje, ale dlouho nás provázela jako maják v moři hor.
Nelze se nezastavit
v salaši. Rodinka nás zve dovnitř. Dostáváme sýr, buchtu, vynikající pečená
játra. No skvost!
Další putování se mi v hlavě stále vynořovalo slovo:
„greenland“. Opravdu krásné pastviny s výraznou zelenou barvou. Ovčácký
průmysl je tu překvapivě moderní: Salaše se podobají kravínům – tedy ovčínům.
Pastýři jezdí terénními vozy. Louky jsou děleny ohradami a ohradníky.
Velkokapacitní pastva. Mnoho pramenů se žlaby.
Uprostřed hor stojí klášter.
Jdeme tam. Vítá nás mladší černý mnich s vousem. Je velmi
přátelský. Má tu zavedenou wifinu a domlouvá se s námi pomocí google
překladače. Vypráví, jak cvičí s činkami, máme mu sáhnout na svaly. Kluci
tvrdili, že byly jako železo. Takový trochu podivný mnich. Žije v klášteře
sám. Bereme vodu, supíme zpět na hřeben.
Po této přestávečce zase zelenými pastvinami dál, až k jakémusi jezírku u lesa.
Cíl cesty. Místní pastýř nám ukázal krásnou
studánku v lese. Vůbec mu nevadilo, že tu táboříme. Je tu krásně. Je tu
svoboda. Druhá noc.
Další den jsme opustili „greeenland“ a zanořili se do lesů.
Na chvíli jsme se vynořili
do romantických luk s názvem Rotunda a odtud znovu lesy, které se časem proměnily
v klečový porost.
Po čase před námi zjevila výrazná Omuluj (1932),
nejvyšší hora Suhardu.
Pod ní jsme zvolili místo na tábořiště.
Je větrno a tak Ríša
staví kolem ohně krásnou kamennou ohrádku proti větru.
Bez batohů dobýváme
nejvyšší vrchol. Na cestě zpět poprchává a je bouřka.
V noci vytrvale prší, ale ráno bylo zase hezky. Třetí noc.
Ráno bylo pohoří Rodna vidět ve zcela jasných konturách.
Opět jsme táhly po zelených pastvinách. Přibylo pastýřů i stád. Každým krokem
jsme se přibližovali sedlu Rotunda. (Asi místní oblíbený název.)
V tomto sedle končí
Suhard a začíná Rodna. Těšíme se na chladné pivko. Nekonalo se, byť náznak
hospody tu je. Bylo tu ale posezení, pramen a lesní dělníci opravující lakatoš.
Což je celkem zábavné.
Rodna – národní park
Potom už vzhůru do
ještě vyššího pohoří. Výška nejvyšší hory Suhardu bude pro nás po několik dní
standartní výškou. Potkáváme stáda koní.
Na táboření mám vyhlídnuté hezké
místo, sedýlko pod horou Preluca Galei. Hezké místo s hezkým výhledem. Zde
už má člověk pocit, že táboříme v horách. Čtvrtá noc.
Další den na Rodnou. Ta hned z počátku, pod horou Ineu,
ukázala své nejkrásnější poklady: stejnojmenné čisťoučké jezero, skalní štíty, zbytky
špinavého sněhu, třpytivé prameny, pestrý květinový koberec, vodopádky. Vše
zahaleno do parkového porostu kleče.
Překvapila nás delegace ochranářů, kteří přijeli autem a
zaparkovali kousek od našeho tábořiště. Strážce znuděně seděl u jezera, koukal
do mobilu a vůbec mu nevadilo, že se v chladné vodě plesa začínáme koupat.
Jinak ochranáři se tu snaží. Najdete tu dosti informačních cedulí i úsměvnou naučnou
stezku.
Potom jsme už dobyli štíteček Ineu, tedy spíše ostřejší horu.
Potkáváme se tu s Ukrajinci a bukurešťským mnichem. Vypráví o neblahých
poměrech v Rumunsku a o tom, že ví, kdo za vše může: Židé. Ach jo, pravoslaví.
Další cesta je náročná, nahoru dolů, po skalkách, horách a
horečkách úzkou pěšinkou. Ta byla často lemovaná krásnými nízkými hořci. Jako
by se jim na lehce ošlapané trávě dařilo.
Tento den úmorně pařilo slunce. Zastavili
jsme proto dříve a tábor si založili na malém plácečku ve skalách. Jsme
unaveni. Není tu dřevo, tak vaříme na plynu. Usínám na výhledu, na hraně skály.
Pohoda, dýmečka. Den se mění v hvězdnou noc. Ta je krásná, vlahá, jasná. Pátá
noc.
Ráno jdu pro vodu. Pod
námi tábořili moravští valaši – tatínek a dva synové. Otec sympatický lesák.
Společně, trochu nostalgicky, vzpomínáme na dávné rumunské výpravy za totality.
Je fajn, když se sejde stejná generace. Dostávám od nich vločky, za což jsme
rád.
Potom už dále horami,
do slavného dvojsedla Gargalau. Riša, zdatný tahoun výpravy, jde v čele. Má problémy se psy. Klasika.
Ti připomínají, že i na Rodné probíhá intenzivní
pastva. Jsou tu asi rozumní ochranáři.
Na hoře Gargalalu přichází déšť a následně v sedle pod kopcem
vidíme, že se blíží bouře doslova „jak sviňa“. Rychle stavíme tropiko
a záhy začíná hustě pršet a bouřit. Nám je ovšem fajn. Čteme si, povídáme a
litujeme turisty, co moknou a procházejí kolkem nás. Jeden, zmoklý jak slepice,
se nás ptá, zdali nepotřebujeme pomoc. Hodný muž. Ale ptát se máme spíše
my. Po dešti se nádherně vyjasnilo. Hory jsou vidět jakoby v jiném světle.
V Gargalau zůstáváme na noc. Co se týče vody, prameny si můžeme vybírat. Šestá
noc.
Další den jsme prošli přímo centrální částí Rodné. I když
jsem tu šel potřetí, vidím krajinu teprve poprvé. Předchozí putování byly
všechny obzory v mlze. Proto si užívám rozkoše hor. Pestré kytky, bílá kostra
ovcí, skalky, klinkající ovce a především nádherné obzory.
Ten den jsme ušli poměrně velký kus. Zatábořili jsme pod nejvyšší horou Rodné. Sedmá noc.
Další den dobýváme nejvyšší
štít. Petrosul Rodnei (2303).
Černou skvrnou na celém dni byl příjezd terénních aut. Jen
tak, aby se chlapáci vytáhli před ženskýma, projíždějí sem a tam plesem.
V potoce teče kalná voda s
olejovými skvrnami, z mělkého plesa je bahniště. Jana se je snaží statečně
zastavit. Ukazují ji na rozloučenou prostředníček. Prostě východ. Vše je jim
jedno.
Hnus, hnus, hnus!!!! Stín tohoto zážitku na nás leží několik hodin.
Rodnejský apendix
Zbývá nám ještě pár dní a tak se rozhodli sestoupit experimentálně,
nejdelším jižním hřebínkem. Po dlouhých úvahách a výrání do krajiny hledajíce
traverzovou cestu, jsme sestoupili do údolí po žlutém trojúhelníku, ze kterého
má pokračovat traverz na hřeben. Sestup prudký. Šli jsme ale nádherným opuštěným
údolím s rozkvetlými nespasenými loukami. Rozkoš velká!
Vprostřed údolí skoro
nová salaš. Čistíme ji a opravujeme střechu. Trávíme v ní večer a osmou
noc. Večer na salaši, kdo čte rozuměj.
Ráno jsme traverzovitě stoupali onou tajemnou cestou, jenž byla
ve všech mapách, ale nebyla vidět okem. Byla to ovčí dálnička. Ovce tu
vyhloubily pěšinky, tzv. prtě. Ty se
někdy slily do jedné krásné cesty, jindy se zcela rozpojily. Díky tomu se šlo občas dobře a občas hodně blbě. Traverzem jsme
došli až na hřeben a po něm následovala jen pomalu snižující se hřebenovka.
Nahoru dolů, nahoru dolů. Cesta občas mizela, občas se zase zjevila.
Občas jsme potkali i modrou značku. Prostě super divočinka. Krásná a malebná
krajina. Mix luk a skalek a lesíčků. A hlavně krásné výhledy na údolí pod námi.
Pod nohami již vápencový podklad.
Bojím se, zdali na vápenci najdeme vodu. Našli jsme dokonce
dva malé a hezké pramínky. Blíží se poslední devátá noc. Jsme už unaveni. Stavíme
stany a děláme oheň.
Další den nás čekal kousek hezké hřebenovečky, spíše tedy
jdeme traverzem pod hřebenem. Končíme na velké a rozsáhlé polaně Dusilor (1538).
Od ní jsme klesali lesnickou cestou. Velmi nepříjemný sestup, tisíc metrů.
Kamenitá cesta. Používaná, neudržovaná, erozí silně narušená. Rumunští celníci
jsou líná hovada, co se týče budování a údržby lesních silniček. Konec rumunské
svážnice byl zaústěn přímo do koryta
potoka. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.
Potom ale už hezká podhorská krajina, domečky, lidé, auta,
horko, sálající asfaltka.
Cestou nás zastavil muž s hadicí vody. Nabízel,
že nás postříká. Jak nápaditý dobrý skutek! Potom, jako v dobré pohádce,
nám zastavil místní učitel, odvezl do města
s názvem Lázně svatého Jiří. Vše nám doplnil náležitým výkladem.
Vysadil nás u minerálních pramenů. Mám žízeň a tak piju a piju.
Jana se
seznámila s manželským párem z Německa, původem z Rumunska. Ti
vyprávěli svůj příběh od narození po současnost. Dlouho vyprávěli a možná by
vyprávěli až dodnes.
Mimo jiné nás upozornili, že té léčivé vody nemáme pít moc. Měli pravdu, nebylo mi zcela dobře s hektolitry minerálky v břichu.
Mimo jiné nás upozornili, že té léčivé vody nemáme pít moc. Měli pravdu, nebylo mi zcela dobře s hektolitry minerálky v břichu.
Večer trávíme u dobré
večeře a u dobrého vína. Je nám blaze.
Rumunská polévka - čorba a k ní velká porce masa
s mamaligou. Něco jako slepice na smetaně. Potom už taxíky na vlak a
vlakem do Kluže a odtud domů.
Přestup v Budapešti raději realizujeme
metrem.
Bylo krásně v Rumunsku. Je to stále nádherná a spanilá
země.
Samému Bohu budiž chvála!
Foto: Petr Machek a Petr Kučera
Foto: Petr Machek a Petr Kučera
Díky, krása! :-)
OdpovědětVymazat