Vzpomínka na milou Naďu Šebestovou

Naďa Sebestová a vůbec oba Šebestovi před léty vstoupili do mého života. Příběh začal jednou neděli, kdy ke mně přišla po bohoslužbách menší žena. Velmi rozhodným, ale i jemným hlasem řekla, že to bylo velmi krásné a že k nám chce chodit. Myslel jsem si, že to je někdo, kdo chce přestoupit ze sousedního sboru, který byl v v té době ve stavu rozpadu. Zatvářil jsem se neutrálně. Nemám moc rád přestupování. Ona postava se objevovala ve společenství častěji, vzniklo první pozvání, rozhovory a přátelství.

Návštěvy u Šebestů byly vždy velkolepé. Naďa ráda vařila a pekla, takže se návštěvy proměnily v hody. A byly to návštěvy dlouhé. Jedna se protáhla skoro na celý den. (Dodnes cítím ten trapný pocit, kdy se venku sešeřilo. Pravda byl podzim, ale přece jen….) Měl jsem pocit, že jsem se setkal s bílými vránami. Brzy jsme po lehkém oťukávání zjistili, že máme podobné názory na svět. Bylo nám celkem jasné, kdo ve světě stojí na straně zla. Ne nadarmo Naďa patřila mezi zakládající členy Občanského fora v Havířově. Byla i se svým manželem idealistka. Ale nejen. Byla i realistka. Silu a moc zla vnímala velmi silně a konkrétně. Mezi lidmi, ve vztazích, v politice. Dokázala o zlu mluvit pevně, ale s jemností. Jakoby tušila, že za jakoukoliv lidskou nenávistí a záští, je ještě něco silnějšího, vzbuzujícího reálný strach.  

Naďa projevila touhu se pokřtít a připojit se ke společenství. Často lidé chtějí jen křest bez připojení se ke společenství církve. Naďa byla zcela opačný příklad. Byla přesvědčena, že stát se členem církve je správné. Chtěla přijmout zodpovědnost. Chtěla se i finančně podílet na chodu sboru. Chtěla se zapojit a zapojila se. Přítomností, radou, konkrétní pomocí, pečením, četbou z Písma, pokračování služby v Dětském domově.

Když jsme se sekávali při přípravě na křest místo souhlasu často říkala: „Krásné“. A ano, evangelium, radostní zpráva o Boží cestě za člověkem, je opravdu krásné. Ten její výraz ukazoval k tomu, že Naďa do víry zapojovala cit. Podobně jako cítila sílu zla, cítila i sílu Boží lásky, milosrdenství a milosti. Kolikrát jsme se bavili o tom, že láska je silnější než jakékoliv zlo. A právě Boží láska, která se za nás v Kristu obětovala, byla moc, před kterou sily zla kapitulovaly. Ano, vše to je opravdu krásné, krásné.

Oporou pro ni byla v celém životě její rodina. S manželem Milošem se uzavřela manželství v den svých osmnáctých narozenin. Seznámili se, kde jinde než, na „cvičáků psů“. Manželství horníka a dramatické umělkyně.  Může takový vztah fungovat?  Prožili spolu bez jednoho  měsíce čtyřicet pět let společného života. A měli se velmi rádi. Radost oběma manželům dělala, i dělá, dcera se svým manželem a vnoučaty. V mysli vidím stále hezký rodinný obraz vnoučat, který visel nad jídelním stolem u Šebestů a byl předmětem mnoha našich rozhovorů. Jak byla za své vnoučata vděčná, jak se těšila z jejich úspěchů a výroků. Krása poslouchat. Naše přátelství se rozšířilo celkem přirozeně i na Miloše, jejího manžela.

Naďa sedí u stolu a manžel Miloš vlevo. (Setkání literárního klubu Petra Bezruče) 

Naďa se těšila, že mě seznámí se svými dětmi a vnoučaty. Seznámili jsme se nakonec sami. V noci 4.9.2021 mi došla zpráva, že Naďa zemřela. Infarkt. Ten den jsem zrovna oddával. „Eto žizň – To je život“, cituji si v těchto chvílích svého východního kamaráda....
Naďa už s námi není. Miloš byl nešťastný: „Co mi to udělala!?“. Křesťanský čtenář Letopisů Narnie zná krásnou myšlenku, že život je pro každého věřícího v Krista úvodní kapitola knihy, která nikdy nekončí a jejíž každá další stránka, je lepší než předcházející. Mám tedy důvod věřit, že Naďa nyní obrací další nové stránky života a znovu opakuje: „Krásné, krásné“.

Nakonec jen stručně o jejím životě. Naďa Šebestová se narodila v roce 1959 v Opavě. Dětství neměla jednoduché. Snad i proto získala jemnou a citlivou duši, kterou oslovilo umění. Vystudovala na ostravské univerzitě obor herectví a svůj profesní život zasvětila výchově nových generací dramatických umělců. Vychovala a ovlivnila celou řadu herců a rétorů i režisérů zvučných jmen. Byla pedagožkou na ostravské univerzitě, na konzervatoři v Havířově, na gymnásiu. 

Budova ZUŠ v Havířově. Zde dlouho působila a ráda na ty časy vzpomínala. 

Byla velmi oblíbená a obdarovaná. A to nejen jako vyučující. Byla i literárně činná, psala básně. Kolikrát ji musel její manžel chodit pro nové propisky a bloky. Když člověk dělá dobré věci, je často kritizován. I ona byla i terčem mnoha pomluv a závisti, což pro ni bylo příjemné a zatěžující. Později onemocněla. Ale i v invalidním důchodu dál rozvíjela svůj vznešený ideál krásy a dobra. Chodila pravidelně do dětského domova, vedla děti k četbě, a i sama jim čítávala. Za svou práci byla oceněna organizací Adra. Byla činná i v literárním klubu Petra Bezruče, který se snažila idealisticky ovlivňovat. A právě v této době jsme se setkali.

Napsal jsem tyto řádky z vděčnosti s touhou, aby její život nezmizel tak snadno ve skladišti lidských příběhů. Ale mám důvod věřit, že její příběh je zapsán v nebeské knize života. A odtud ji nikdo nevymaže. Nese pečeť Kristovy krve.