): Odešel skvělý Jan Lacina :(

Té chvíle jsem se opravdu bál. Ano, zemřel doc. Ing. Jan Lacina CSc., muž, který mě od jinošství až dodnes vzdáleně doprovázel a ovlivňoval. Ovlivnil mě svým psaním, láskou ke krajině (což byl jeho obor), citlivou duší
i bohatýrským životem. (Při psaní článku připíjím na jeho počest sylvánským zeleným z podhůří Bílých Karpat.)

Jan Lacina mezi obrazy. (Foto z tišnosvské televize) 

Jak se naše životy dotkly

Jako jinoch jsem se, ještě za socialismu, zúčastňoval ochranářských dýchánků na brněnské hvězdárně. Dnes vím, že se tam scházel výkvět moravské enviromentální buňky, ze které časem vznikl dnešní institut Veronica.

Už tam jsem si všímal nesmírně sympatického člověka. Přicházíval jakoby bokem a nesměle, ale zároveň rozvážně, s milým úsměvem, zahleděn do dáli. A také se skvostným starým batůžkem na zádech. Potkával jsem ho i na Starém Brně, často s rádiovkou a ve větrovce.

V roce 1986 začal vycházet moravský ochranářský časopis Veronica a v něm mě od prvního čísla zaujaly jeho nádherné články.

Časopis, který si od roku 1986 až dodnes ponechal svou tvář. 

Vlastně jsem si ona krásna vyprávění neuměl spojit s onou sympatickou tváří. Jeho styl psaní se mi líbil
a vlastně jsem ho později napodoboval. Snad v každém putovním článku na blogu užívám jeho spojení „skalní ostrožny“.

Psal poeticky. Jeho poetika však nebyla nasládle vyumělkovaná. Tím největším pokladem jeho článků byla odborná znalost detailů krajiny, rostlin, stromů, skal, znal historii i lid, který na území působil. Znal staré mapy
i obrazy. Ale i naopak, když psal či přednášel odborně, znělo to vždy něžně poeticky.

Rodné město Tišnov. V pozadí Lacinova milovaná Květnice. 

Rád jsem jeho články čítával na puťácích v Karpatech svým spolupoutníkům. Rád jsem o něm vyprávěl. Občas jsme si na mladkovských setkáních pustili některé z jeho videí, kde vystupuje. Jeho hlášky zdomácněly. Když někdo uklouzl a spadl, ozvalo se: „Mojmíre, Mojmíre,“ a když jsme někde prolézali hustou buření, ozvalo se:
„To je romantika, sem pozvu na procházku společnost Anny Pamrové!“ Viz video:

Kdo tedy byl Jan Lacina?

Narodil se v Tišnově, pocházel z dávného evangelického rodu. Jeho strýcem byl slavný malíř Bohdan Lacina. Najdou se i další umělci, kteří zřejmě ovlivnili jeho život. Lásku k přírodě v něm zřejmě probudil  jeho otec, učitelé (často jím vzpomínaný Jan Šmarda!) i přírodní spisovatelé. Vystudoval lesnickou fakultu. Tam jej celoživotně ovlivnil prof. Zlatník. Sám sebe spolu s kolegy nazýval Zlatníkovými pohrobky. 

Pomníček Aloise Zlatníka v Masarykově školním lese.
Zlatník byl nejpřednějším průkopníkem geobiocenologie. 

Na fakultě také vzniklo nerozlučné a všeobecně známé přátelství Buček – Lacina. (Ivo Dostál je nazval biogeografickými věrozvěsty.) 

Oba věrozvěsti za slajdu č. 8 ing. Tomáše Kouteckého Phd.

V rámci vojny i po ní, pracoval pro vojenské lesy, kde realizoval stanovištní výzkum. Dlouhodobě zakotvil
ve skvělém brněnském Geografického stavu Akademie věd, odkud vál příznivý ekologický vítr. V devadesátých létech byl ústav, nepochopitelně, zrušen. Zbyl z něj Ústav geoniky, kde Jan dál působil. Samozřejmě, začal přednášet na vysokých školách. Především na lesnické fakultě, kde byl členem Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie. Učil i na jiných fakultách, především předmět geobiocenologie. Byl pedagogem nesmírně oblíbeným a legendárním. Na jeho exkurze se studenti přímo těšili. Učil až do nedávna. Žil v Brně,
ale časem se vrátil do Tišnova. Jeho žena se rovněž věnovala krajinné ekologii.

Jak jsem ho znal?

Kromě již uvedených skromných setkání jsem s ním prožil jednu exkurzi se studenty zahradnické fakulty. Bylo to skvostné. S jakou láskou a rozkoší nám představoval svou milovanou horu Květnici. Překvapilo mě jeho pochopení pro proměny krajiny. A především znalost květin a stromů a vztahu ke stanovišti, k jeho expozici, podloží a nadmořské výšce. Za každým českým jménem následoval název latinský a posléze vegetační stupeň.

Pak jsme dospěli na panoramatický výhled na jeho město. On se posadil a rozkošnicky prohlásil : „To je krása, nyní si dám svoji první dnešní cigaretu na Květnici.“ Špačky šetrně k přírodě vkládal do kapsy, což prý jeho žena nemá ráda...

Fotografie z onoho výhledu z Květnice na město Tišnov. 

Přenocovali jsme v Kozárově. Vystoupili z autobusu. On se postavil před místní hospodu a prohlásil, že kdo chce poznat krajinu, musí začít v místní hospodě. U stolu všem poručil a zaplatil malého ferneta, poté jej zvedl a prohlásil: „Připíjím na tuto krajinu“. Dodnes, po jeho vzoru, v místech, která se mi líbí, připíjím i já. Byť mám často po ruce jen čistou vodu.

Jan Lacina připíjí na tuto krajinu, společně s kolegou Mojmírem Hrádkem.
(Ze seriálu Příroda Tišnovska, díl Doubravnický vinohrad.)

Večer jsme u „ohníčku“ (tak nazval náš velký oheň) četli Halasovo „Já se tam vrátím“, popíjeli víno a každý z nás musel formulovat své vyznání ke krajině, kterou má rád.

Později jsem byl přítomen na jeho habilitační přednášce na lesnické fakultě. Ach, s jakým nadhledem prezentoval své výzkumy vlivu povodní a sesuvů na krajinu. Jak krásně dokazoval užitečnost těchto jevů pro rozmanitost reliéfu. S jakou nadsázkou mluvil k učeným pánům, když například použil pojem „šnečena“.

Je mi moc líto, že jsem se nevloudil do bohatýrských expedic na Podkarpatskou Rus, kde navázal na studium pralesních polygonů svého učitele prof. Zlatníka. Byly to prý akce naprosto fascinující pro všechny, návrat
do „zaslíbené země“. Kvetla tam odbornost i radost z nevídaných krajin i roztodivných chutí různých místních moků. ¨

Jan Lacina v Karpatech. (Foto: Pavel Klvač) 

Jeho nadšení z podkarpatské místní krajiny krásně dokumentuje závěr jeho stati o tamní přírodě: „Ubývá ovcí
i krav na poloninách, přibývá pohozených PET lahví a zpustlých míst. Ale stále je možno v Zakarpatské oblasti Ukrajiny vstoupit do prostředí, které u nás již hledáme většinou jen marně. Vstoupit do tajemného šera věkovitých jedlobukových pralesů a z nich vyjít do jasu květnatých polonin. Vejít do vesnic na úpatí hor, které dodnes voní senem a hovězím hnojem, a popovídat si s tamními vstřícnými lidmi. Je to oblažující návrat
do harmonické krajiny, v níž jsou ekologické a estetické hodnoty v souladu. Je to návrat ke kořenům.“ A já k tomu mohu dodat své: Amen.

Osobní zhodnocení od laického milovníka krajin (mé maličkosti)

Jan Lacina byl vynikající popularizátor vědy. Rád vedl stovky exkurzí pro studenty i veřejnost. 

Napsal texty k naučné stezce na tišnovskou Květnici, napsal mnoho předmluv a doslovů ke knihám.
A samozřejmě stovky článků nejen v časopise Veronika, který spoluzakládal a v němž byl do svého odchodu místopředsedou redakční rady. Články shrnul v krásné knížečce Kousíček z modré. Poslední knížkou, kterou sepsal, byla Klucanina. Nejraději mám ale knihu Květnice a příroda Tišnovska, kterou ilustroval brněnský malíř Vojtěch Štolfa. 

A zde se dotýkáme další jeho vášně – malířství a krajinomalby. Právě ze starých krajinomaleb dokázal vyčíst neskutečné informace, ba dokonce s velkou pravděpodobností určovat květiny, které zřejmě ani malíř neznal.
A právě díky těmto obrazům mohl sledovat proměny krajinného reliéfu a dilemata, která z toho vyplývají. Ta dilemata skvostně a s nadsázkou sepsal v hezkém článku: Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa. V něm poukazoval na záludnost určování krásy krajiny: „.....je to problematické, mimo jiné i proto, že nedokážeme nadgeneračně posoudit libost či nelibost rozmanitých antropogenních prvků v krajině. Pozitivní vztah ke krajině určitého rázu navíc předurčuje tzv. krajina rodná, kterou podvědomě poměřujeme ty ostatní.“ V článku potom s nadsázkou vytvořil jakýsi vzorec plný koeficientů, pro určení krásy krajiny. Jeden rok jsme podle něj na puťáku hodnotili krásu scenérie před námi a náramně jsme se u toho bavili.

Z jeho knih lze mylně usoudit, že se věnoval jen domovské krajině Ttišnovska. Opravdu ne. Pracoval pro celou krajinu, například v kraji Ostravska, kde nyní bydlím, se věnoval průzkumu vegetace hald, věnoval se i ochraně před invazními rostlinami v nivách na štěrkových lavicích řeky Morávky, kam často chodívám.

Paskovská halda, kde rovněž Jan bádal (Foto: bloud 1989)

Koryto Morávky, kde opět Jan užitně bádal (Foto: Veronika Kalníková).

Dalo by se psát dál a dál. Je mi moc líto, že se s novými články Jana Laciny nesetkám. Jan Lacina odešel z krajin zemských. U piva na zmíněné exkurzi jsme se bavili i o víře. Jeho předci byli evangelíci. Vzpomínal na hezký a radostný evangelický pohřeb, který zažil. Pak dodal, „že snad tu ještě chvíli budem“ a téma jsme opustili. Na smutečním oznámení byl evangelický znak Bible a kalicha. To mě docela potěšilo. Je dobré se vracet ke kořenům.

Tedy, co na konec? Evangelicky „Soli Deo Gloria“ – Samému Bohu budiž sláva za krásný a inspirující život velkého muže Jana Laciny.

Jan Lacina s Věrou Spurnou, manželkou vynikající krajinářského fotografa,
k jehož knize napsal předmluvu. (Foto: M. Beneš)