Puťák 2020 – po československé hranici - Lipov - Mosty u Jablůnkova

Z letošního puťáku jsem byl přímo nadšen! Byl tolika způsoby jiny! Čím? Konal se z velké částí v na území ČR, na Slovensko jsme chodili jen občas. Trasa totiž vedla po československých hranicích. Ale jít přesně podle patníků by bylo celkem obtížné, protože hranice občas byla navrhnuta podle pravítka.

Ale puťák měl i jiná specifika:

Personální pestrost

Především tím, že se kdokoliv mohl přidat a kdokoliv kdykoliv odejít, což bylo to dáno  snadnou dostupností. Na začátku nás bylo 11 a na konci 8, ale celou trasu prošli jen dva účastníci -  Pidi a já. Celkový počet účastníků byl 18. Jeden z putovníků byl osloven právě možností, kdykoliv se odpojit a počítal s tím, že s námi půjde maximálně dva dny. Došel až do konce. Sumou: putování se těšilo personální pestrostí. Nejsvobodnější podnik, co jsem kdy organizoval. 

Pidi a já, jediní, co jsme prošli celou trasu. 

Úsměvná tabulka svědčící o personální diversitě putování

Voda byla všude!!!!

Dále bylo putování skvělé tím, že byla voda. Hodně vody. A to v Čechách a v létě! Malé potůčky tekly i na hřebenech hor. Prameny prýštily se svahů celými profily trubek. Lesní potoky se změnily v říčky a drobné stružky v potoky. Stromy sytě zelené a hory zahalené do mlh. Pršelo, ale ne zase tak, abychom byli deštěm unaveni. Jediné co bylo občas nepříjemné, byl klouzavý bahnitý povrch stezek.

Od hůrek po hory

Dále bylo putování pozoruhodné trasou. Začali jsme v Lipově, v teplém podhůří Bílých Karpat obklopeném mírnými svahy. Dva význačné vrcholy – Velká Javořina a Velký Lopeník - tu vypadají jako dva velké ostrovy. Krajina byla kulturní, lesy, pole louky sady. K severu sadů ubývalo a kolem hlavního hřebene přibývaly boční hřebeny. Poslední záchvěv teplých krajin jsem odhadl ve Střelné, pod horou Makyta. Tam začínaly Javorníky. Tam začaly Hory. Za Bumbálkou Beskydy mohutné ne snad výškou, jako spíše rozlohou. A zvláštním jevem Beskyd je, že nejvyšší vrcholy jsou na výběžcích z hlavního hřebene.

Schema hor a putování. 

Věnováno doc. Janu Lacinovi

Putování jsme věnovali krajináři Janu Lacinovi, který letos na jaře zemřel a jehož texty jsme si četli o přestávkách i večer. Tak jsme vzpomínali na imaginárního souputníka našich výprav.

Spaní bez problému

Měl jsem strach, zdali v kulturní krajině budeme moci postavit stany a udělat oheň. Vhledem k nasycenosti půdy vodou jsme strach z požáru neměli. Z počátku jsme spali na loukách. Ohně jsme zakládali a zase po sobě celkem dokonale zahladili. Jak říkal Martin Kadubec, kdyby někdo přišel, škoda nestojí ani za řeč. Mnohokrát jsme využili místní ohniště, kterých bylo cestou hodně. Poslední noc jsme spali na povoleném tábořišti pod Murínkovým vrchem. Bylo to jediné místo z celého putování, kde bylo více stanů a více turistů a nakonec i více ohnišť. 

Schema tábořišť plánovaných a skutečných najdete *zde*

Tady bylo ohniště

Stručně, jak tedy bylo:

B í l é  K a r p a t y 

Začali jsme v neděli 21. 6. 

v Lipove ve vinařství Kadubcových. Ochutnávka vína, noc v penzionu a potom už na hory. 

Naše výprava před odchodem. 

Následující den, v pondělí, jsme začali pochodem kulturní vlhkou krajinou, mezi vinohrady, sady, poli, přes evangelickou ves Javorník. 

Břetislav Rychlík na procházce

Osvícenými minipřednáškami nás provázel vinař Martin Kadubec.  

První den jsme přenocovali po vrškem Šibeničním.

V úterý 

již na Velkou javořinu, legendární československou horu. Do paměti se mi vepsali nádherné louky s vlnící se trávou. 

Obědvali jsme v Holubyho chatě. Za ní klesání krásným lesem, kolem vsi Strání, kol smradlavých pramenů.  Byli jsme na Moravě, ale v povodí slovenského Váhu. Tábořili jsme nad vesnicí Březová.

Ve středu 

na Velký Lopeník. Zde krásný výhled, chlazené pivo. 

Za Lopeníkem se nachází krásný kraj s dávnou kopaničářskou krajinou, která se až dodnes vetkala do krajiny. 

Brána do kopanic

Na tuto část se se obzvlášť těšil. Prošli jsme do náhorní vesnice Vyškovec traverzem, bez značky, mezi ploty a slepými cestami. 

Traverz stál za to. Mohli jsme vidět hezká zátiší kopanicových chaloupek a louček. Bouřku jsme přečkali v místní hospůdce s terasou. Potom už do Hrozenkova. 

Cestou jsme šli kolem nádherných švestkových sadů!

Přespali jsme na skvostném místě v místním lomu, na vysečeném pažitu s ohništěm.

Boční poznámka: Území kolem Žítkové, Vláry, ale i před tím, u obce Strání bylo zajímavé tím, že zde v minulosti občas byla Morava a občas Uhry. Asi i šlo tak trochu o území nikoho a patřilo mezi velmi zaostalé. Snad i díky tomu se aspoň mírně zachoval vzhled kopaničářské krajiny. Lékařskou péči zde ještě před sedmdesáti lety nahrazovaly místní divé ženy, dnes populární žítkovské bohyně.

Ve čtvrtek Žítková. 

Jsme přímo centrum kopanic. Bez batohů jsme se prošli do místní sýrarny. Nádhera. 

Libé pohledy na krajinu s roztroušenými domky, sady a políčky.  Posléze se naše výprava zanořila do lesů a těmi jsme „dlůho“ táhli až k pramenu Olšavy. Úsměvné bylo, že pramenem protékal potok z blízkého hřebene. Vody bylo až moc. Zde nás opustila významná část spolupoutníků. Výprava se scvrkla na tři osoby: Já, Pidi, Martin. A táhli jsme na superbájnou Vláru. Dobyli jsme další horu Javorník. (Je to oblíbený místní název – pro hory i osady. Snad se tak označovaly zarostlé vršky  hor.)  Ten den jsme ušli více než dvacet kilometrů a bylo to v nohách znát. V hustých bukových lesích byla až tma. 

Toto je už ranní snímek bukových lesů. 

Dokonce jsme zaznamenali i jakousi krásnou stísněnost. Spaní bylo romantické, u lesnického rybníčku. Oheň jsme nedělali, byla tam přímo zákazová značka. V noci přišly zvířátka a koupala se taky. Nádhera.

. Pidi se ráno taky vykoupala

Drobná boční poznámka: Na území Vlárského průsmyku hospodařil vedoucí polesí ing. Indruch. I za sociku se mu podařilo pečovat o lesy přírodě blízkým způsobem, zachovával pestrou dřevinnou skladbu a nekácel pomocí holosečí, ale využíval zmlazovací efekt bukových lesů. V lesích je to znát. Jeho tvůrčí duch zde zůstal. Lesníci mu postavili pomníček. Rozhovor s ním *zde*. 

Přišel pátek. 

Ráno sestup do kulturní krajiny, vesnice Svatý Štěpán, exkurze na doslova legendární vlakovou zastávku Vlárský průsmyk. Je perfektně zrekonstruovaná, včetně amplionů a elektronických orientačních tabulí, ale vlak tu zastaví cca 3x týdně. Pokud se někdo ptáte, kam mizí peníze, tady je přiklad. 

Zpustlá výpravní budova

Pokračovali jsme nesmírně zajímavou sklářskou osadou Sidonie. Zajímavou nejen hospůdkou, kde jsme se občerstvili, ale především její historii, přítomností dělnických kolonii a pecí na chleba, krásných pramínků vedoucích korýtkem přes řeku a také tím, že vesnicí prochází podélně československá hranice. 

Pozoruhodné řešení pramínků v Sidonii

Sklářská dělnická osada

Pec na chleba

Pec na chleba

Mluví se tu už slovensky. Na konci stoupáme zase do hor, do okolí Vršatce. Spíme u kapličky Brezová. 

Pramen u kapličky

Já tedy ne, protože večer se vracím do Sidonie a v sobotu musím být přítomen na konferenci CB v Praze. Takový odskok.

Ordinace na konferenci CB v Praze 

Sobotní den je určen k odpočinku. Matin a Pidi si prošli Vršatec, nádherné vápencové bradlo. Večer přišla další část výpravy a v noci jsem přivedl ještě další část. 

V neděli 

nás byla zase kopa:

Šli jsme po pěkném hřebeni s lesy, loukami a výhledy až nad Střelnou. 

Ještě stále zvlněný kraj

Tábořili jsme kolem chatky, kde nám nepřítomný majitel hezky vysekal místo. A využili jsme jeho ohniště. Vše jsme uvedli do původního stavu. Děkujeme.

J a v o r n í k y 

V pondělí 

do Střelné, s pekárnou a obchodem. Za vsí byla hezká rozhledna na Čubově konci, pod námi pod námi Francova Lhota. Při příchodu začala hrát hezká vážná hudba. Říkal jsem si kulturní obec. Ale bylo to hlášení o úmrtí místního občana. 

Krásná Kobzova lípa ve Francově Lhotě

Potom táhlým stoupáním až na hezkou louku po Makytou. Cestou míjíme šílenou hubertovskou svatyni a dočítáme se o plenění v době tureckých válek. V noci pršelo.

V úterý 

ráno jsme celkem snadno dobyli bájnou Makytu a tím vstoupili na území Javorníků. Dovoluji si vyhodnotit, že Makyta a hřeben za ní byl už více severský, bujný a divoké přírodě velmi blízky. 

Flyšové vrstvy na Makytě v ose hřebene

Za Makytou (923) stojí za zmínku dobytí (podbytí?) Papajského sedla (691). Sestup jako střecha. Po bahně. Veselí turisté se našich děvčat ptali, zdali mají lyže....  Na hřebeni Javorníků jsem poprvé v dálce uviděl mou „domácí sestavu“, hory: Radhošť, Smrk, Lysá.  

Neváhali jsme a dali si pivo na Kohutce i za ní. Spali jsme těsně za Malým Javorníkem na hezkém místě. V noci mě probudilo mluvení. Byla půlnoc a Pidi na hřebeni chodila a telefonovala. Prostě aktivní žena J.

Ve středu 

už krásný hřeben Javorníků. 

Dobytí nejvyššího vrcholu putování Velkého Javorníku (1072) . 

Oběd na Kohutce. Loučí se s námi Matin (před tím Iva) a my pokračujeme celkem dlouhým pochodem až na Bubmálku. Hledáme místo k táboření, ale moc to nejde. Nakonec spíme na malé hodně svažité světlině, vedle chatky s autem. Pod námi hučí mezinárodní silnice. Inu kulturní krajina. V noci pršelo a byla bouřka. 

Boční poznámka: Lesní krajina kolem Bumbálky byla obydlená. Jsou tu louky, chaloupky. Dá se říci, Bumbálka s vrchem Troják je jakýsi místní střed hor. Uzel. Sbíhají se tu minimálně tři podpohoří je tu rozvodí tří řek – Váhu, Odry a Moravy. Jsou tu i hranice tří krajů - Moravskoslezského, Zlínského a Žilinského. Kolem hory a hory. Krása.

B e s k y d y

Čtvrteční uplakané (deštivé) ráno 

je vyléčeno frgály v místní prodejně. Je středa. Od Bumbálky jsem se už cítil jako doma. 

Jsme unaveni a tak se šineme pomalu. Zlákala nás vidina občerstvení na chatě Sněžné. Tak milí hostitelé! Tak skvělé pochutiny! Raw dortík, nakládaný balkánský sýr. Pohodoví majitelé. Rozkoš. Strávili jsme tu moc hezký čas. 

Potom už romantickým hřebenem s výhledy častěji na slovenskou stranu. 

Cestou máme potkat další tři putovníky. Dohnali jsme je až za vesnicí Konečná, kde nám postarší hospodská načepovala krásné pivo. Spíme v lesích, v místě polomové těžby. Na dnešní večer se k nám přidali i Petr a Markéta se psem. U ohně zpíváme, Pidi hraje na housle. Krása. V noci silně prší. 

V pátek 

pokračujeme dál. Dobýváme Sulov se skalnatým výchozem a za ním Bílý kříž. Prší. Déšť přečkáme v otevřené hospodě. Za mírného deště postupujeme dále divokými lesy. Prší.

Zásuvka v lesích pobavila - slibem nezarmoutíš :-)

Potkáváme nejvíce turistů: Veselé a spokojené skautíky. Dvojice bez pláštěn. Osamělé poutníky. Nejzajímavější bylo setkání s mladou ornitoložkou. Nadšenou a divou ženou, zvyklou na život v přírodě. Spíme pod Murinkovým vrchem. Je tu kaplička, pramen a hóóódně lidí. Snad třicet. 

O oheň se dělíme se sympatickou dvojicí. Jsou velmi milí a tolerantní. U ohně opět zpíváme. Je s námi i Honza Kočnar a občas zazpívá atutorské písně.

Boční poznámka: Toto území je místními horaly i geomorgology příznační nazváno „Zádní hory“. Od severního okraje Beskyd jsou tyto hory opravdu vzdálené. Vzadu, zadní. Název se mi moc líbí.

A přichází poslední den - sobota

Poslední dny jsme se pohybovali celkem rychle, a tak jsme dohnali tzv. rychlou variantu putování. Z lesa se ozývají Pidiny housle. Po snídani ji přemluvíme k minikoncertu. Vysloužila si potlesk místních. Potom pobýváme Velký Polom (1067), druhý nejvyšší vrchol putovaní. 

Za ním už táhlý sestup do Mostů u Jablůnkova. Velmi jsem se těšil na ten pocit, kdy sestupuji do Jablůnkovského průsmyku, za mnou dlouhé dvousetkilometrové putování od Veselí na Moravě. 

Nádraží v dohledu - jsme u cíle

Všem se básnil o místní nádražce – hospodě. Dáváme si zasloužené pivo a různé naložené pochutiny. 

Veselo na konci

A pomalu nasedáme do svých vlaků a putování končí. Bylo to opravdu nádherné putování a jsem za něj vděčný +!+!+

Soli Deo Gloria +!+!+

Za milým Jaroslavem :- (1947-2020)- :

Když mi přišla SMSka, nyl jsem zaskočen. Bylo to náhlé. Jaroslav odešel  po cestě, kterou dlouho opatrně ohledával. Dovoluji si zavzpomínat na krásná léta s Jaroslavem v České Třebové. 

Bratr farář Jaroslav Nečas, milý Jaroslav, byl mým souputníkem v začátcích mé kazatelské práce v České Třebové. Dodnes vzpomínám na první setkání s ním. Zval jsem ho na své uvedení do služby vikáře. On si převzal pozvánku a potom se na mě podíval a vážně pravil: „Církev bratrská za Černého, to už není ta církev, co bývala.“ Jakoby si dopředu vykolíkoval své hranice. S nejistým pocitem jsem se vracel domů. Koho v Třebové budu mít za evangelického kolegu? Obavy se rozplynuly. Měl jsem kolegu skvělého, velmi ekumenicky smýšlejícího. Církev Kristova byla pro něj všude, kde se zvěstoval Kristus. Vážil si bratří a sester, kněží, kazatelů, farářů snad ve všech společenství. 

Zde v Třebové jsme prožili krásné ekumenické časy, ekumenické týdny modliteb, ekumenické duchovní dýchánky u paní místostarostky. 

Naše ekumenické společenství. Zleva Miloš Kolovratník (ŘKC),
Lidmilka Kukuczková (CČH); neznámý návštěvník,
 Jaroslav Nečas a moje maličkost.

Jaroslav se těšil mezi námi pověsti ctihodného církevního nestora. S Jaroslavem nás spojilo přátelství. Rád se u mě stavoval a naopak. Ochotně mi půjčil na jednu svatbu svůj evangelický talár. 

Já v Jaroslavově taláru na svatbě Kašperů jun. 

I po mém odstěhování z Třebové jsem se u něj, když to šlo,  rád zastavil. Společně s jeho milou manželkou jsme popovídali a zhodnotili situaci v Třebové, v rodině i na českém Sioně.

Čím pro nás byl Jaroslav?

Biblistou a vykladačem Písma. Jak sám o sobě říkal: „Dělám exegeze na slušné úrovni“. Jeho biblické hodiny byly pověstné, těšily se oblibě a úctě  i u katolických bratří.  Po stránce výkladu Písma byl Jaroslav klasik, Bartián, kristocentrický. Hlas měl zvučný, proto jej měli rádi i nahluchlejší posluchači.

K Souškovi mě přivedl právě Jaroslav

Byl poutavým vyprávěčem. Bavilo nás poslouchat jeho vážné příhody ze života a z církve, líčené s humorným nadhledem. Zejména příběhy o komunistických slídilech byly prostě báječné. Škoda, že nesepsal nějaké vzpomínky, bylo by to velmi čtivé a poučné.

Jaroslav byl milovník krajin. Velmi rád chodil na dlouhé cesty pěšky, procházel poli, lesy, vesnicemi. Dával se do řeči s lidmi, vyslechl místní historky, ohodnotil architektonické památky a nevynechal hřbitovy. Z  náhrobků se dalo rovněž hodně vyčíst. Když, kvůli nemocným kyčlím, nemohl  chodit, bylo mi to velmi líto.

Spolu s Jaroslavem jsme měli rádi  křížovou cestu v Třešňovci.

Jaroslav měl rád církev a měl o ní starost. S obavami v hlase, zejména v posledních letech sledoval dění, zejména na protestantské straně křesťanstva. Církvi se věnoval, co mohl. I jako penzista vypomáhal, kde bylo potřeba. Do posledka psal do Kostnických jisker, dojížděl kázat do domova pokojného stáří ve Vysokém Mýtě.

Jaroslav měl rád víno. Vypili jsme spolu hodně skleniček. Ve vinotéce Na splavu jej nazývali: „Náš pan farář.“ A zde, v nekostelním prostředí, měl mnoho dobrých setkání a duchovních rozhovorů. Tak se mu vlastně podařilo býti velmi trendový, protože současnosti je snaha církev vyhnat z kostelů mezi lidi, do kaváren a hospod.

Jaroslav si stál za tím, co kázal. Pevně věřil v dílo spásy. Tak si dovoluji zacitovat z Jeho posledního článku v Kostnických Jiskrách: Bůh nás vidí přes svého milého Syna. To je jistě nadějné. Když před ním stojím, je vedle mne či za mnou Ježíš Kristus a říká: Jsi vzácný v mých očích. Před Bohem bychom ničím, opravdu ničím nebyli, kdyby nebylo Krista a jeho díla spásy. A toto dílo stále platí. A je určeno i nám. Nic většího už není.

Za milým Ivanem Stěpanovičem Nemešem :- (1942-2020) -:

Před necelým měsícem 6. 7. 2020 zemřel v zakarpatské vesnici Ugla významný kazatel Ivan Stěpanovič Nemeš. Byl to šok pro všechny. Zemřel nečekaně, podepsal se na něm koronavirus.

Jak byl propojený s českou církví? 

Když kazatel Stanislav Heczko začal už za komunistického režimu stavět mosty lásky mezi východem a západem, potřeboval pevný druhý břeh na východě. Jedním z pevných bodů našel právě v Ivanovi Němešovi. 

S bratrem Heczkem v roce cca 1995

Byl starším presbyterem (biskupem) Svazu evangelijních křesťanů baptistů v letech 1989-2006. Doba konce komunistického režimu, konce Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny. Doba nesnadná a velmi náročná na pevnost charakteru. Divoké mafiánské devadesátky na východě se nevyhnuly ani církvím. Bratr Nemeš ve zkoušce obstál. Neznečistil svou pověst pochybnými praktikami. Právě v Jeho osobě našel bratr Heczko moudrého spolupracovníka i vzácného bratra v Kristu. Tak jsem se potkal s bratrem Nemešem i já.

Já s milým bratrem

Měli jsme se rádi. Velmi jsem si vážil jeho moudrosti, patriarchální osobnosti, která se projevovala zejména v pastýřském daru. Uměl otcovsky promluvit s lidmi, tak říkajíc, do srdce. Měl jsem rád jeho velkou rodinu i jeho velmi milou a laskavou manželku. 

Rodina Nemešů v jejich obýváku

Úžasné byly večeře u Nemešů v Ugle nebo v Mukačevě. 

Hody u Nemešů

Nejvíce jsem se těšil na žehnající modlitbu. Povstal a s veškerou vážností oslovil Boha v nebesích. Kladl slovo za slovem, jakoby stoupal po žebříku do nebe. Krása!

Kdo byl tedy tento muž? 

Narodil se v roce 1942 v Ugle. (Velká vesnice zhruba vprostřed Zakarpatí, mezi horami.)

Cestou od Nemešů v Ugle

Zemřel ve své rodné vesnici v plnosti věku – bylo mu 77 let. V roce 1963 prožil své obrácení ke Kristu Spasiteli. Od svého obrácení sloužil Bohu. Učil v nedělní škole, stal se ordinovaným (rukopoloženým) kazatelem. Postupně se zapojoval do nadsborové práce, až se stal starším presbyterem (biskupem) v Zakarpatí. 

Ivan Stěpanovič v teologickém semináři

Jeho obdarování bylo především kazatelské a pastýřské. Kázání měla hlavu, patu, hloubku, důstojnost i humor. Dokázal mluvit s lehkostí o vážných věcech. Dokázal se vemlouvat do duše. Dokázal pastýřsky řešit spory. Lidé prý v jeho přítomnosti zapomínali na to, proč se hádali. Byla to pozoruhodná laskavá a zároveň velmi silná a pevná osobnost. 

Rozhovor s kazatelem Pepou Fišerem

Jednou jsem se ptal jeho syna, jak prožil své obrácení ke Kristu a jakou roli v tom měl jeho tatínek, bratr Nemeš. Bylo to prý prosté. Otec přišel a řekl, že je čas, aby vydal svůj život Spasiteli. A syn ho poslechl.
Díky bratru Nemešovi jsem pochopil ukrajinský pojem „dušepopečitělstvo“ – péči o duši. Praktikoval ji i na mě. Prožili jsme spolu mnoho krásných a povzbuzujících rozhovorů.

I poté, co předal funkci zakarpatského biskupa svému nástupci, nepřestal sloužit. Stal se putujícím evangelistou (blahozvěstnikom), zástupcem zakarpatského biskupa, pastýřem sboru v Dubovom, členem duchovně konzultační (věroučné) komise celé Ukrajiny. Byl hlavním poradcem pro Diakonii Církve bratrské, při rozdělování pomoci potřebným. Měl velký rozhled po celé místní církvi a sociální cítění.

Při předávání humanitární pomoci

Při své vytíženosti zvládal být otcem velké rodiny, která čítala tři syny, šest dcer a čtrnáct vnuků. A to se ženil, na ukrajinské poměry pozdě, tuším v 37 letech! S manželkou byli spojeni v pevném svazku. U něj jsem pochopil, co je to  východní patrialchálního manželství. Bylo jasné, kdo je v rodině hlavou. Ale nikdy jsem neměl pocit, že by to ubralo něco z velké lásky mezi nimi. 

Se svou milou manželkou

Jak jsem psal, bylo krásné u nich pobýt.  Čím se bratr Nemeš trápil, byl částečný exodus jeho dětí do USA.

Bolšaja simja Nemešů

Jinak, byl to právě Stěpan Nemeš, který mi sháněl na Zakarpatí manželku. (Více *zde*.) Když jsem ho opatrně poprosil sehnání manželky pro mého českého kamaráda, odpověděl: „Pětěr, eto normalnyj vopros -  Petře, to je normální prosba.“ Jeho věcná pastýřskost mě vždy ohromovala. Hned po pohřbu bratra Heczka v Brně jsem odjel na svatbu své neteře. Když jsem mu o tomto kontrastu pověděl, opět s vážností a věcností řekl: „Eto žizň – to je život.“ Tuto větu používám dodnes a vždy si vzpomenu na něj.

Družný rozhovor u mobiljky s Honzou Jakubcem

O Velikosti jeho osobnosti svědčila, mimo jiné i přítomnost předsedy Svazu evangelijních křesťanů-baptistů celé Ukrajiny na pohřbu 

Tedy na závěr mohu jen vděčně zvolat „Samému Bohu budiž sláva za život tak skvělého bratra!.“

Milostný dopis

Je MÁJ, čas lásky. Láska kvete v každém věku a v každém ročním období, 

ale MÁJ, se svou vůní květů a počínajícím letním teplem, růst lásky podporuje a urychluje. 

→ Láskou se sytí lidské nitro. Bez lásky člověk duševně i duchovně strádá.
→ V prostředí lásky pozoruhodně vyrůstají zdravé a sebevědomé děti.
→ V prostředí lásky se hojí letité bolavé rány na duši a napravují pokřivené charaktery.

Ne nadarmo se o lásce se říká, že je nekonečná a není lidským výmyslem. Láska má podle Bible svůj původ od Boha. Milovaný učedník Jan říka: "Bůh je láska."

Když se dobře rozhlédneme, najdeme v našem okolí lidí milující zvláštním druhem lásky. Milují totiž samotného Boha. Mají slzy v očích, když se modlí. Jejich obličej je prodchnut citem k nebeskému Otci, stojí-li před skutečným či pomyslným oltářem.

Ovšem je potřeba říci, že každý z nás je v Biblí vyzýván, aby Boha miloval, aby s ním měl vztah lásky. Proč? Protože tím se napraví mnohé zkažené a zlé, co se táhne se po generace v našich životech.  Jsme pozváni k obnově dávného vztahu z biblického ráje, kdy se Bůh procházel zcela přirozeně mezi lidmi.

Ale jak se dá milovat někdo, koho jsem niky neviděl? Není to snadné. Apoštol Petr to vyjadřuje slovy:  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí.

"Je tam?"

Ke zvláštní lásce to jsme vyzváni.  Milovat někoho, koho neznáme a nikdy jsme neviděli. Jak se to dělá? K určitému vysvětlení mi posloužil dojemný příběh lásky, o kterém jsem četl.

Uplynulý měsíc, přesně 13. dubna, před osmi lety zemřela v Brně Marie Zahradníčková, vdova po básníkovi Janu Zahradníčkovi. 

Prožili spolu pouze 6 let společného života. Poté byl její manžel vzat na 13 let do komunistického vězení. Sama vychovávala tři děti. Po návratu z kriminálu spolu stačili prožít posledních pět měsíců. Od manželovi smrti až do konce svého života byla vdovou.

Ale jak se zdá, manželova láska byla stále přítomná v jejím životě. Čím to? Měla jeho milostné dopisy plné lásky i bolesti. Četla je až do konce svého života.

Některé zveřejnila a některé, natolik niterné, uchovávala doma, jako vzácné rodinné šperky. Manželova láska ji držela nad vodou. Milovala ho, i když s ní po většinu života nebyl. I pohřeb, jak mi napsal jeden z účastníků, měl tichý radostný tón, totiž znovushledání se svým manželem. Jak různé jsou cesty lásky!

Když jsem příběh paní Marie četl, uvědomil jsem si, že byl v něčem podobný našemu příběhu lásky k Bohu, kterého také nevidíme .

Máme však milostné Boží dopisy. Co je takovým milostným dopisem? Jeden z židovských teolog označil za milostný dopis od Boha právě Bibli. Bible je dopis Boha k lidem, dopis lásky a touhy po lidech, kteří na něj tu zapomínají a jindy jej zcela zavrhují.  Od prvních stran popisuje Boží zápas o člověka. Na mnoha místech je to dopis i drsný. Vážný. Varující. Ale zůstává pozoruhodným milostným dopisem, svědectvím o cestě Boží lásky k lidem. Tento dopis dává růst vznikající víře a starou víru posiluje. 

Ne nadarmo v Písmu čteme: "každým slovem vycházejícím z Božích úst je člověk živ."

A proto doporučuji, milí posluchači, abychom právě v MÁJI, měsíci lásky, otevřeli Bibli a četli ji , jako milostnou poesii, jako milostný dopis. Nezapomeňte láska kvete v každém věku. To platí i o lásce k Bohu.

Psáno pro Český rozhlas a upraveno pro Bratislavu. 

MUDr. Pravdomil Dostál - kazatel evangelia

V těchto dnech uplynulo deset (!) let od úmrtí skvělého muže. Tehdy jsem napsal vzpomínku. Byl to druhý článek na blogu. (zde)  Po deseti letech ji z úcty k tomuto muži oprašuji v téměř původním znění, jen  doplněnou o lepší obrázky, s poznámkami. 

V pondělí ráno (26.4.2010) mi tatínek oznámil, že zemřel Pravdomil. Překvapení. Často mluvíval z kazatelny o nečekaných odchodech a najednou se to stalo i Jemu. Smrt hrála v jeho kázání jednu z hlavních rolí. Ale nikdy nezvítězila, vítězem byl vždy Pán Ježíš Kristus.

Pravdomila jsem vlastně osobně téměř vůbec neznal. Nevím, jaký byl lékař, jaký byl přítel. Byl přece jen o dvě generace starší. Prohodili jsme spolu spíše pár zdvořilostních slov. Ale přesto můj život ovlivnil zásadně. Znal jsem ho poměrně důvěrně jako tzv. "laického"  kazatele od svého dětství. (Slovo "laický" je ve vztahu k Pravomilovi naprostý nesmysl.) Už od dětství se u mě projevovala pozdější profesionální deformace - rozlišoval jsem, kdesi ve skryté dětské duši, kazatele živé a sušší. Jednoznačně nejživější rétor byl právě MUDr. Pravdomil Dostál. 

Živý byl jednak projevem - mluvil hromovým hlasem. Jednak ilustracemi, často divokými, z velmi všedního života. A to mě bavilo. A také jadrné zvěstování evangelia, ve které nechyběl temný hřích, radikální pokání a odpuštění v kříži Pána Ježíše Krista. Osvěžující zvěst evangelia, padající jako hromový vodopád zpěněných vod. To jsem si jako dítě užíval. Když šel na kazatelnu, připomínal mi velkého ledního medvěda.

Pravdomil měl zásadní vliv na můj duchovní život. Zatímco jiní kazatelé mě ovlivnili podvědomě, on přímo a jasně. Právě díky jeho kázáním jsem si uvědomoval zvěst evangelia. Nejvíce na jedné obyčejné biblické hodině uprostřed prázdnin, kdy jsem byl sklíčen svými vnitřními strachy. Tehdy jsem uslyšel ujištění: "Pán Ježíš Tě má rád." Tu obyčejnou biblickou hodinu považuji za nejzásadnější přelom v mém životě. Později jsem si kázání vyžádal a schovávám je jako vzácnou relikvii.

Pravdomil je pro mě dodnes vzorem v kázáních, zejména v ilustracích. Miloval jsem je a podle jeho vzoru je zasazuji i dnes do svých kázání. Nejvíce jsem prožíval ty nejsyrovější. Nezapomenu na silvestr, kdy dostal úkol mluvit na téma: Ježíš Kristus je život. Mluvil o strachu ze smrti, vše podepřeno příběhy z ordinace a od sousedů, potom přešel ke strachu ze života, napětí vrcholilo. "Zrovna nedávno," pokračoval klidně Pravdomil, "jsem odřezával jednoho oběšence, nedaleko odtud. Byla tma, hluboká noc, bylo mi všelijak. Volali mi potom z bezpečnosti, že jsem špatně vyplnil úmrtní list...." V sále bylo napjaté ticho, sestry zhluboka dýchaly. Tu se sálem rozeznělo evangelium v podobě, jakou jsem miloval: "A právě do tohoto temného světa přichází Ježíš aby řekl - Já jsem život." To byly momenty, kdy mi docházelo, co je to radostná zpráva o přeslavném Spasiteli.

Pravdomil o sobě kdysi řekl: "Kážu dobře a rád". Už ta věta o něm vypovídá vše. Miloval přímost, řekl to, co se jiní neodvažovali říci. (Občas i něco plácl.) Kázal opravdu dobře a rád. Později jsem rád sbírával, jako tajný ctitel, jeho výroky. Třeba: "Prosil bych jedny teplé papuče a kávu". Jindy přání bratru slovutnému bratru dr. Urbanovi: "Jene, sedmdesátka na krku, smrt přede dveřmi...". Dalo by se dlouho citovat jeho větičky.

Večer, když jsem se o smrti tohoto milého a vzácného muže dozvěděl, jsem si vzal do postele složku se svými zápisky Pravomilových kázání. Mám jich desítky.

Beru do ruky třeba to o "krávách bázánkých" - jak tehdy i intonací a mocností hlasu zpodobnil mocnou pohanskou krávu. Beru další lístek a slyším ten naléhavý hlas linoucí se z čtvercového reproduktoru v chodbě. Tón hlasu byl naléhavý rytmicky modulovaný. Mnohokrát opakoval: "Ovce moje hlas můj slyší a já je znám a ony následují mne." Nebo jindy opakované zvolání: "Nesmíš nikdy zapřít Pána Ježíše Krista."
Ach. Jak se stát věčným? Spojit se s věčným evangeliem. On to udělal. Nemlčel. Kázal nejen v církvi, ale i ve všední den. Přátelé o něm věděli, že je křesťan. Plody jeho kazatelské práce si budou generace předávat dál.

Samému Bohu budiž sláva a dík, že nám dal takového bratra +!+!+