Kazatel mého života - Stanislav Heczko ( 19.11.1929 - 25. 9. 2015

Zjevení v Brně

Poznal jsem jej, když mi bylo zhruba patnáct let. Z prvního setkání jsem byl tak trochu zklamán. Inkoustové kalhoty, kostkovaná košile a na ní sako. Oh! Východní způsob oblékání.

Bratr Heczko v Kosovskéj Poljaně. 

Lehce žoviální tón. Úsměv od ucha k uchu. To že je ten nový kazatel? Byl jsem zvyklý na dokonale padnoucí sako dr. Jana Urbana, na důstojný kazatelský hlas a vážný obličej. Z obličeje pro mě tehdy neznámého muže vyzařovala láska. Objímal lidi, měkkým hlasem je oslovoval, hladil děti po hlavách, s obrovským nasazením navštěvoval jednotlivé členy sboru.

Byl vidět na všech akcích, například chodil pravidelně na mládež. Na kazatelně se začali objevovat bratří
z Východu. Do té doby jsme znali především hosty ze Západu. Kázaní bratra Heczka byla také jiná – obyčejnější, prostší někdy možná až laskavě naivní.

Do společenství Církve bratrské v Brně začal proudit nový vítr a styl. Styl lásky, milosrdenství, pokory, sociálního cítění, konkrétních dobrých skutků. Rovněž styl východního manageringu. Věta „Musíme být pružní“ se stala okřídlenou charakteristikou nového pastýře. Brňáci si občas i zoufali, ale nového kazatele si zamilovali snad právě pro tu jeho jinakost.

Na kazatelně brněnského sboru. Někde vlevo možná sedím. 

Bratr Heczko si nakonec vybral Brno za svůj domov i pro své stáří. Zde jako kazatel důchodce sloužil, kázal, navštěvoval. Doslova do konce svých sil.

Velkou pomocí mu byla jeho manželka Halinka, kterou něžně oslovoval Dušinko. Vytvářela zázemí pro službu svého Staška a tomuto poslání obětovala celý svůj život. 

Před modlitebnou v Brně s Halinkou. 

Pokorný služebník

Pokora a láska byly pro bratra kazatele Heczka příznačné. Respektoval názory a postoje druhých a nedožadoval se respektu. Dokázal mlčky pokývat hlavou, nikoho neponižoval, spíše stavěl mosty, a to nejen mezi lidmi, ale i mezi názorovými proudy, a nakonec i mezi národy,

Dokázal se omluvit, podat ruku na usmířenou, obejmout. Dodnes vzpomínám na příznačnou příhodu. Byl jsem zaměstnán ve sboru na civilní službě. Snažil jsem se přebírat organizaci humanitární pomoci, aby se bratr Heczko mohl věnovat roli duchovního pastýře. Tak si to ostatně přálo i staršovstvo, poněkud nešťastné z narůstající sociální aktivity. Bratra kazatele to stále táhlo k pytlům se šatstvem pro Ukrajinu, které s chutí plnil po okraj, až praskaly.

Jednou ráno jsem jej potkal na schodech modlitebny. Řekl jsem mu, že po návratu z pošty napytluji zbytek šatstva. Pokýval hlavou. Odešel jsem tehdy s pocitem vítězství. Snad se mi už podařilo mou pracovitostí zkrotit muže posedlého humanitární pomocí. Co se nepodařilo starším sboru, to se podařilo mně! Ach, ta pýcha.... Vrátil jsem se za půl hodiny. Bratr Heczko stál vítězoslavně ve dveřích a ohlásil mi, že už vše napytloval, abych s tím prý neměl práci.

 Mladická krev se mi nahrnula do hlavy. Rozčílil jsem se a zvýšeným hlasem křikl: „Bratře kazateli, uvědomte si, že jste především kazatel sboru, a ne hadrový dědek!“ Bratr Heczko pokýval hlavou a řekl své příznačné: „Joj...“ Odešel. Než jsem se po několika minutách rozhoupal k omluvě, otevřely se dveře. V nich bratr kazatel. Se skloněnou hlavou jemně pravil: „Joj, bratře Petře, odpusť mi prosím, že jsem tě tak rozčílil.“ Objali jsme se. I já se mu omlouval. A ještě nyní se stydím! Jeho pokora a jakási bezbrannost byly odzbrojující.

Ještě jednu historku nemohu zapomenout. Bylo to brzy ráno. Zazvonil jsem u něj s prosbou o možnost zatelefonovat. V té době mobily nebyly. Pozval mě do obýváku ke svému pracovnímu stolu. Bylo mi poněkud trapno. Vyřídil jsem služební hovor a tu se otevřely dveře. Bratr Heczko v nich, tácek v rukou a na něm vonící ranní káva, rohlík s máslem a medem. „Bratře kazateli,“ říkám mu, „já vás tu po ránu otravuji a vy mi ještě přinesete snídani.“ „Joj, bratře Petře,“ odpověděl, „až jednou budu stát na posledním soudu a Pán Ježíš se mě bude ptát na to, kde jsi byl, když jsi uviděl hladového, co bych mu odpověděl?“ Dojemná chvíle.  

Kazatelský předchůdce bratra Heczka, bratr Urban, jej sám doporučil za svého nástupce. Zřejmě věděl, že jedině bratr Stanislav bude schopen snést úděl být po boku vlivné osobnosti bývalého správce sboru, bydlícího o několik poschodí výše. Bratr Heczko zvládl svou roli jedinečně. Respektoval brilantního předchůdce a nebál se přijít se svými důrazy probuzenecké těšínské zbožnosti. Přinesl do sboru srdečnost, bezprostřednost i humor.
I odvahu dělat chyby a přešlapy. Například do oznámení zařazoval pravidelné historické okénko a jednou
s vážnou tváří připomněl výročí úmrtí „Čurčila“. Jak skvostné!
Měli jsme tak možnost vidět i slyšet dvě velké kazatelské osobnosti. Dva rozměry víry a praxe. Dva přístupy
k životu. Nebylo to jednoduché soužití dvou osobností. Nejednou jsem viděl rudé obličeje obou. Ale láska bratrská nakonec překryla mnoho trápení.

Probuzenecký biblista

Bratr Heczko se přistěhoval z Těšínska, z podivuhodného duchovního kraje. Často s láskou mluvil o svém domově, o probuzeních z Ducha Božího. O Jiřím Třanovském, o Karolu Kaletovi. Miloval polštinu.

Bratr Heczko káže ve svém rodném kraji, u nás na Goduli, v místě, kde se scházívali tajní evangelíci. 

Toužil po rozvlažení v brněnském sboru. Přál si proměnit poněkud statickou zbožnost svého nového působiště. Vyzýval k následování Pána Ježíše. Mluvil často a rád i s dojetím o „drahém jménu Pána Ježíše Krista“. Když vyslovoval jméno Ježíš, nejednou se mu zlomil hlas. Miloval svého Spasitele. Slovy, skutky, ale i svými city. Tím nám byl příkladem.
Miloval Bibli, stále ji četl, podtrhával, dělal si do ní poznámky. Tím mě nakazil. I já si škrtám do Bible. 

Rozhovor nad biblí před třinácti lety. V Ugle u Nemešů.  

Byl často i po létech kazatelování překvapen tím, co v ní čte a jaký vzácný poklad v Bibli našel. Byl znalý teologie, vzpomínal na své profesory, ale ve věcech víry mluvil spíše jako poučený milovník Písma. Nikdy jsme od něj neslyšeli teologické konstrukty. Ani tehdy, kdy se to přímo nabízelo. Pozvali jsme jej do mládeže, aby rozsoudil puťákový spor, zdali pro nás platí, či neplatí Desatero. Přišel, otevřel Písmo a představil nám, co v Bibli k danému tématu nedávno objevil. Vedl nás tehdy k vyšší spravedlnosti, o které mluvil Pán Ježíš. Vedl do praxe života. Jeho kázání byla praktická, odrážející se od jednotlivých veršů, slov, ba i písmenek (často spojek) Bible. Někdy byl velmi bezprostřední. Občas přiznal, že neměl moc času na přípravu.

Byl velkým přítelem modliteb, chodíval na modlitební chvíle a modlitebníci se scházívali u něj doma. Byl vždy smutný, že starší sboru nechodí na modlitební chvíle. Trápil se tím. Vroucí modlitební život, o tom často mluvíval. Modlíval se na kolenou a my s ním.

I jeho pastorace byla pozoruhodná. Často dělal rychlé a neohlášené návštěvy. Moc se nezdržel. Vždy spěchal. Pozdravil, lehce popovídal, pomodlil se a šel dál. Nejednou prožíval k návštěvám zvláštní puzení Shůry. Znal snad zpaměti data narození členů sboru. Když nemohl osobně popřát, volal jim telefonem. Dokázal usmiřovat spory. Když jsem se nedávno zeptal své sestry, kdo jí a švagrovi nejvíce pomohl ve vážné manželské krizi, odpověděla: „Bratr Heczko. Moc nám do vztahu nekecal, jen se modlil a my viděli, že se trápí.“ Jeho byt byl otevřený ve dne v noci. Doslova.

Ukrajina

Ukrajina a východní země jej přímo uchvátily.

Miloval jednoduchý a bezprostřední styl „vostočnych“ bratří. V srdci nosil chudé. Jednou se vrátil z diakonské cesty bez vlastních bot. Daroval je. Peníze převážel přes hranice nejrůznějším způsobem, třeba ve speciální podrážce bot. Riskoval. Pašoval Bible, literaturu, vozíval šatstvo.

U východního jídla s bratrem Ivanem Nemešem, který mu byl skvělým přítelem a je nyní i mým skvělým starším přítelem. 

Po pádu komunistů se pomoc směřovaná na Východ rozšířila. Položil základy velkému mostu lásky, po kterém dodnes tečou finance na dobré projekty.

Z počátku mě svým stylem předávání peněz udivoval. Významně se na mě podíval, položil ruku k srdci – tím naznačil, že má peníze v náprsní kapse. S modlitbou vyhledal příjemce, ve skrytu peníze předal. Sám jsem měl představu větší systematičnosti. Ale po létech to dělám stejně. Zcela stejně. Lepší systém totiž není.

Byli jsme spolu na sté cestě do Podkarpatí. Sil už tolik neměl, noha jej bolela. Seděl na zadním sedadle a vyprávěl a vyprávěl. Bylo to nádherné. Měli jsme den navíc a on překvapivě nespěchal. Objeli jsme jeho přátele, známé. Vše inspirováno bezprostředními nápady. Byli jsme pružní a bylo to spanilé.

Vyznání

Zemřel kazatel Stanislav Heczko, muž, který silně ovlivnil můj osobní život. Zasel do srdce lásku k Východu, vedl se mnou zpovědní rozhovory, od něj jsem přijal ujištění o odpuštění hříchů „pro krev Pána Ježíše“, křtil mě, pověřil mě prvním nedělním kázáním (aniž by se mě dopředu ptal).

Legendární rozpisy kázajících bratra kazatele. Tvořené bez exelu, bez editorů, jen pomocí psacího stroje. Jenou se na něm bez ohlášení objevilo mé jméno a začala kazatelská kariéra. 

Velmi si vážím toho, že jsem mohl žít vedle statečného a odvážného muže, po kterém šla i KGB, Stasi, o StB nemluvě.. Asi se jich nebál. Bál se Hospodina. Miloval Pána Ježíše a věřil v moc Ducha svatého.  Samému Bohu budiž sláva za jeho život!

Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi." Zj 14:13 

Věnování bratra kazatele Stanislava Heczka do mé ruské Bible. Přeji požehnání v drahém jménu Pána Ježíše Krista.....