Jak mě chtěli oženit...

Svobodný kazatel je v evangelických kruzích vždy něco neobvyklého. U mých katolických bratří budím respekt: „Tady, bratr Petr, je celibátník....“.

Ovšem v našem prostředí jsem se, jako svobodný pastor, dostal do mnoha trapných i zoufale nešťastných situací. 

Popíšu dvě, které jsou tak úsměvné tak, že to až hodně bolí:

Když jsem nastoupil jako čerstvý posttřicátník do České Třebové vzbuzoval jsem se svou svobodností otazníky. Někteří si velmi přáli, abych se oženil. Jeden bratr  prohlásil: „Prospělo by to sboru i jemu“. Tedy, měl by kdo organizovat vaření nebo úklid a kazatel by měl rovněž trochu potěšeníčka...

Jednou, na večerní modlitební chvíli ve dvou, na mě onen snaživý starší sboru nekompromisně zaútočil. „Sbor má právo vědět, jestli se oženíš a nebo ne! Chceme se za Tebe modlit“. Bylo to ostré a já se cítil v koutě. Zoufale jsem vykoktal cosi ve smyslu, že manželský život nevylučuji a že modlitba jistě neuškodí.  Pravdivěji to už nešlo. Modlitební chvíle skončila a já jsem další den odjel na čtrnáctidenní dovolenou. Odpočinek jsem našel v krásné hájence pod Králickým Sněžníkem. Požehnaný čas. 

Vrátil jsem se spokojeně do Třebové. Bylo pondělí a já uvolněně kráčel jarní ulicí. Potkávám Radka, člena sboru.
„Už to víš?“, zeptal se mě naléhavě.
„Co mám vědět?“, opáčil jsem.
„No, co o tobě zaznělo z kazatelny!“
Za chvíli jsem se vše dozvěděl: Onen bratr, který na mě naléhal s otázkou na ženění, neváhal a v neděli oznámil, že bratr kazatel se hodlá oženit a  vyzývá celý sbor k modlitbám. A jeho odchod na dovolenou prý s tímto rozhodnutím souvisí. Vytřeštil jsem oči a krev se mi hrnula do hlavy.
„Tys to osobně slyšel?“
„Ne, mě to řekla Katka.“

Volám rychle Katce, té to zase řekla Hanka. Už mi bylo jasné, že tato zpráva se šířila rychleji než dnes po facebooku.

Jak to dopadlo? Americký misionář, mi poslal přání k dobrému rozhodnutí. Dozvěděl se, že si beru sestru ze Starého města pod Sněžníkem, kde jsem trávil onu dovolenou... Starší sestry ve sboru se bály, že  to děvče nachladne, když ji potáhnu až na Králický Sněžník, kde bude jistě tuhá zima... Jiní se mě opatrně ptali a informace si ověřovali. Toho jsem si vážil. No, a na staršovstvu jsem důrazně požádal, aby se tato situace už nikdy neopakovala. S autorem oné „fakenews“ jsme stále dobří přátelé a svým přehmatům se dovedeme zasmát.

Jiná historka se dá nazvat návštěva v ZOO.

Rád jezdívám na Zakarpatskou Ukrajinu, kde mám mnoho dobrých přátel a vozívám tam pomoc pro onkologicky nemocné. 

Jeden z Ukrajinských čajů...

Jeden z mých ukrajinských přátel je starší muž, patriarcha, hlava mnohočetné rodiny. Výborný kazatel a evangelista. Při jedné humanitárních cest jsme u něj přespávali. Hned po příjezdu, ještě před večeří si nás, mě a hospodáře Petra, vzal do obývacího pokoje. Tvářil se velmi vážně, tak jak to umí jen patriarcha. Začal řeč s velkou pastýřskou naléhavostí: „Petře, proč zůstáváš stále svobodný! Máš už věk a je potřeba ti pomoci. Proto jsem tu já. Zde ve sboru je jedna sestra, má teologické i ekonomické vzdělání. Ideální žena pro kazatele. Zítra, půjdeme za ní do kanceláře, ty si ji prohlédneš a potom mě řekneš. Zbytek zařídím...“

Náš rozhovor přerušila jen manželka patriarchy. Přinesla čaj,.... 

...ale byla jedním významným pohledem manžela odvolána ještě ze dveří. Náš sborový hospodář Petr seděl vedle mě. Občas jsem na něj vrhnul prosebný pohled, ale i on ztratil řeč. Jen hlesnul: „Chudáku...“ Plán byl připraven. Neměl jsem šanci se vzepřít. Snad jen tajně ujet.

Ráno jsem doufal, že se z onoho černého snu probudím. Ne, nebyl to sen. Patriarcha už čekal a s významným pohledem na hodinky začal realizovat svou misi. Za chvíli jsme vystoupili před velkoobchodem. Jeho majitel stál před dveřmi. „Chápu to dobře?“, zeptal se pariarchy. „Ano“, odpověděl mu. Jako oslík na porážku jsem kráčel chodbami. 

Usadili jsme se v kanceláři a poručili si kávu, kterou měla ona svobodná sestra připravit. Když přišla, bratr patriarcha na mě koulel očima, abych si ji prohlédl od hlavy k patě. Jako v ZOO. Trapné pro obě strany. Ach! Naštěstí až na ulici jsem byl otázán, jak se mi líbila. Neurčitě jsem se vyjádřil. Rychle jsme sedli do auta a prchali z místa činu. Celou cestu hospodář uklidňoval a pastoroval. Ale i on, chlap jak hora, nebyl schopen vzdorovat síle osobnosti patriarchy.

Jsem svobodný dodnes. Není vůbec jednoduché být single v probuzeneckých kruzích. Zjistil jsem, s hrůzou, že už jen svou přítomností mnohé kolem sebe zraňuji. Jiné příběhy jsou už tak humorné nejsou.

(Psáno pro Život víry 2/2019 )