Ohlédnutí se za životem Edisona -Petra Douška

Jako sen. Můj vrstevník, soudorostenec Petr Doušek Edison umřel. Připojil se ke zástupům v nebi, kteří vždy jásají při pohledu na Krále Králů.

S Petrem jsme prožili dětství. Nedělní besídky, tábory, kde jsme spávali spolu v jednom stanu. Chodili jsme spolu na schůzky našeho polotajného oddílu dorostu, podnikali skvělé pyrotechnické hrátky. Petr měl v dorosteneckém věku blízký vztah k drátkům a elektrice, odtud postupně vznikla jeho přezdívka Edison. Plánovali jsme vybudovat na táboře elektrárnu. Já jsem měl na starost samotné vodní dílko a Petr jeho energetickou část. Oba jsme selhali. Dílo nebylo postaveno. Ale to vzrušení při plánování a snění stálo za to.

Na táboře v Senince

Pak se cosi změnilo. Petr se stal neuvěřitelně nadšeným a radikálním křesťanem, jehož zapálení pro věc přecházelo nejrůznější meze. Četl Bibli, duchovní literaturu, hodiny se modlil. Svým nadšením byl jakýmsi černým svědomím celé jedné generaci. Nechal se pokřtít, zatímco já, jsem se utápěl v pochybnostech. Přečetl Bibli snad několikrát ročně, zatímco já slabikoval kapitolu Písma za týden. Měl zásadní duchovní programy v dorostu, převyšující běžné standarty, zatímco já jsem si vůbec nevěděl rady. Vzpomínám na první Edisonův program: „Je v Bibli Boží slovo a nebo je Bible Božím slovem?“  Vůbec jsme netušili jak důležitým tématem se zabýval. Později vedl duchovní programy puťácích mládeže, které svým prakticko-duchovním obsahem předběhly dobu o nějakých deset let. V té době to bylo nové, dokonce nebezpečně radikální. Dnes běžné. Mluvíval o radikální milosti, osvobození ze spoutaností, o naplnění Duchem svatým, o skupinkách, o zraněních.  

Jím psaný program na puťák, který jistě předběhl dobu o deset či patnáct let. 

Jeden z rozpracovaných dní pro skupinky....

Byl v týmu mládeže. Kázával na stanicích. Připomínal nám, že Pán Ježíš nemá být jen na prvním místě v životě, ale má být vším. Obviňoval naše citlivá pubertální svědomí. Chodili jsme dlouho v noci po loukách, seděli po večerech a často se bavili  o duchovním životě. O hledání Boží blízkosti. To vše vypůsobil on. Provokoval nás. Dávali jsme si otázku,  co je to normální křesťanství. A jsem za to Petrovi vděčný.

Ale zároveň jsme tušili, že něco není v pořádku. Bali jsme se to říci nahlas. Vše se nějak zjevilo později, kdy přišel s tvrzením, že je Božím prorokem. Že jeho epilepsie je uzdravena. Přestal brát léky. Slýchával hlasy. Lékaři diagnostikovali schizofrenii. A já se dodnes ptám, jak to vlastně bylo. Stav se zhoršoval a zážitky s ním byly těžké. Občas mu hlas našeptával, že si má vzít svůj život. Dodnes vzpomínám na děsivou noc ve Slovenském rudohoří, kdy jsem se probouzel a sahal na Petrův spacák vedle mě, zdali je plný. Nade mnou táhly roztrhaná mračna osvětlená měsícem - jakýsi obraz jeho roztrhané duše. 

Jeho stav se tu zhoršoval tu zlepšoval. Ale byl v podstatě setrvalý.

Pak jsem se odstěhoval. Občas mi přišel do Třebové i do Frýdku email, nějaké to proroctví, kterými zásoboval celou církev. Některé upřímné duše mátl, v jiných budil otazníky, v dalších tik rukou na klávesu delete. Já byl ten poslední případ.

Žil poslední léta v jakémsi virtuálním světě. V jakémsi svém vysněném světě Božího proroka. Byl ředitelem imaginárních duchovních firem, kazatelem imaginárních sborů. Učitelem na imaginárních školách. Napsal výklady snad ke všem duchovním tématům i biblickým knihám. To vše pro imaginární žáky.

Miloval východoslovenské pohoří Čergov, kde prožil onen tajemný prožitek B(b)ožího doteku, který vypůsobil proměny v jeho životě. Do těch míst se potom i sám vracíval. 

Zřejmě ono tajemné místo....

Poslední roky mi od něj došlo několik hezkých a přelaskavých dopisů, v nichž se mísily jeho osobní názory a onen prorocký hlas.

Velmi obdivuji jeho rodinu, zejména maminku, s níž žil do konce života, a která se o něj starala. Musel to být velmi těžký úkol i úděl. Patří jim veliký dík. Jiné rodiny by udělali jednoduché řešení. Jeho rodina šla úzkou cestou.

Petr je Doma. Uzavřela těžká pozemská kapitola jeho života. Otevřela se další. Každý z nás více či méně žijeme ve světě svých iluzí a bludů. Často se ptávám, co je vlastně v mém životě normální a pravdivé. Věřím, že skutečně pravdivý pohled je z Boží perspektivy. Tu nyní Petr oproti nám skutečně má.

I jeho život měl smysl.  A za ten smysl děkuji.