Ztráty (jeden z tří odstínů bolesti)

Text povídání z mládežnických ostravských impulsů:

Já osobně stále něco ztrácím. Ztratil jsem nedávno oblíbenou flešku. Štve mě to.

V podstatě o nic nejde. Jsou vážnější ztráty. Nedávno ztratil můj kamarád půl prstu. To už je docela silné. Ale ty nejcitlivější a nejbolestnější ztráty zasahují do vztahů. V mladším věku ztráty prvních lásek, ztráty přátelství. Později ztrácíme, umírají nám,  rodiče, před tím prarodiče. Tu řadu si snadno doplníte dál. Ztratíme-li maličkost, flešku, zůstává v duši jizvička, která zmizí. Ztratíme-li někoho blízkého, je to těžká rána, která se dlouho hojí.  Jak se vyrovnat s nejtěžšími bolestmi ztráty? Jak ji nadlehčit?

Pláč

Bibličtí lidé  plakali. Pláč je Božím darem. Má podivuhodné schopnosti vylít přetlak smutku, tísně, sevření. Nestyďme se za své slzy.

Kamarád mi přišel mi říci cosi podstatného. Na první pohled nevypadal nijak sevřeně. ...ale najednou se zhroutil, sevřel, a dal se do usedavého pláče. Tím mě zaskočil. Seděl jsem naproti a zíral na něj. Je to smutný pohled vidět mladého muže tak hořce plakat. Mezi vzlyky z něj vypadávalo, co se stalo – jeho holka jej opustila. Ta kterou miloval a myslel si, že ona miluje jeho. Zcela bezradně jsem seděl jsem a nevěděl co mu mám říci. Po nějaké době pláč ustával. Nastala chvíle hledání kapesníků a jakéhosi vystřízlivění. Konečně začal mluvit normálně. Moc mi děkoval. Nechápal jsem za co. Prý jsem byl jediný, kdo jej nechal vyplakat a nepovzbuzoval jej slovy „chlapi přece nepláčou“.
Ano pláč pomáhá. V Izraeli vyhlašovali i celé období smutku. Truchlení. Vyrovnání se ztrátou vyžaduje čas.
Vzpomínám  na jiný příběh. Jedné ženě zemřel manžel. Když jsem ji volal, jedna z první informací, kterou jsem se od ní dozvěděl, byla že vůbec nepláče. A když jen chvilkově a má to pod kontrolou. Byla to zbožná žena, která věděla, že křesťan přece musí být silný. Musí přece vědět, že manžel je v nebi a proto nesmí plakat.
Nelze nevzpomenout na Pána Ježíše, který zaplakal před Lazarovým hrobem. Nebuďme papežtější než papež a ježíšovatější než Ježíš. Nestyďme se za pláč. Plačme s plačícími!

Sdílení

Další hojivý lék na bolesti ztráty je mluvit s někým. Mít přátele, mít svoji ženu, svého muže, kamaráda, se kterým(ou)  mohu sdílet život.  Tedy mluvit či společně mlčet o bolesti. Předaná starost je poloviční starost. Jedni druhých břemena neste.

Ale často stačí, když kecáme o čemkoli. Když mi před třemi léty umřel tatínek, volal jsem různým jeho přátelům a známým a  sděloval jim tuto smutnou novinu. Už je to bylo něco úlevného. Když jsem přišel domů sedl jsem k počítači a napsal na blog vzpomínku na tatínka a vykřičel jsem se tak do internetu. Co na srdci to na facebooku.

 Každý člověk své sdílení řeší jinak: Někdo nadaný malbou obrazu, hudbou, básní. Jiným výkladem či interpretací děl a slov odešlého.  A sdílení jej dál.

Nezhojené jizvy

Jsou ale ztráty, jejichž bolestná jizva se docela nezhojí. Když člověk přijde o kus svého těla, rána se zahojí, ale bolestná ztráta zůstává. Smutné prázdno. Když před třemi lety mi volala má sestra, že její dvacetiletá dcera a má neteř „je mrtvá.“ Byl to šok. Tisíce otázek. Když zemře někdo starší syt dnů, je to smutné, ale přirozené. Ale když zemře někdo tak mladičký? Proč Bože? Proč jsi to dopustil? Ano jsou ztráty, se kterými se budeme vyrovnávat celý život. Rána se zahojí, jizva zůstane. To bylo drsné, ale osvobozující sdělení svou pravdivostí. A právě toto drsné sdělení patřilo mezi nejtišivější slova účasti.

Příprava

Každopádně na ztrátu  a bolest s ní spojenou se musí člověk v životě připravovat. Ztráta vždycky zaskočí. Obecně vzato, lidé věřící se ze ztrátou vyrovnávají lépe než nevěřící.  Mohou vylít své srdce Bohu, dokonce mu  leccos vyčítat, hádat se s ním, jak to dělali autoři biblických žalmů, žalozpěvů.
Je potřeba mít přátele a blízké, se kterými mohu sdílet svou bolest. A vězte, že je to opravdu velký dar, mít přátele, mít rodinu, mít  církev, nezůstat ve ztrátě osamocen. Je potřeba, abychom blízké lidi kolem opravdu měli. A měli je už v dobách dobrých.

Nejsem sám svůj

Na závěr uvádím myšlenku, se kterou se máme připravovat na ztrátu: Nepatříme sami sobě. Karafiátův katechismus praví: Mým jedinkým potěšením v životě a smrti jest to, že nejsem sám svůj, ale svého Spasitele.  Nikdy nezapomenu na modlitbu jedné maminky, několik hodin poté, co se její syn tragicky zahynul. Pane Ježíši, tak jsi nám daroval naše děti a tak ti je zase vracíme.  A to už je vyšší level vyrovnání se ztrátou.

A ten nejvyšší level?

A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Bible, kniha Zjevení 21 kapitola.) A představuji si Boha, který prochází mezi lidmi, vytahuje kapesník a stírá jim slzy.

A otázka proč tolik zla, bolesti, ztráty? Upřímně odpovídám: Nevím, to jenom Pán Bůh ví. Žádná odpověď mě neuspokojila. Zbývá víra, někdy víra navzdory.

Psáno pro Impulsy 25. 4. 2015 - Tři odstíny bolesti