Proč mám rád Velikonoce

První vzpomínka  - před zrcadlem

Poprvé jsem si velikonoce vážně uvědomil někdy v první třídě či ještě dříve. Byl Velký pátek, večer. Maminka stála v nedělních šatech před zrcadlem a chystala se na bohoslužby. Na hlavu si stříkala Lybar - tužidlo na vlasy. 

Jeden takový lak držela maminka v ruce. Dá se říci, že byl na počátku mého vnímání Velikonoc. 

Právě v tu chvíli jsem se ji dal otázku, která mi vrtala v hlavě: „Proč se vlastně slaví Velký pátek? A proč jsou na Velký pátek jednou ročně bohoslužby, ve všední den a ještě k tomu navíc s večeří Páně?“ Maminka mi, trochu s překvapením, ale jasně odpověděla: „Petře, ty to nevíš?“ Vždyť Velikonoce a Velký Pátek, to je největší slavnost křesťanů! Na Velký pátek přece zemřel za naše hříchy Pán Ježíš!“

Bylo mi vše jasné. I z naléhavosti hlasu jsem pochopil, že velikonoce, to je opravdu svátek mezi svátky. Snad o něco pozorněji jsem vnímal atmosféru tohoto trojdní. Informace o tom, že Kristus za mě zemřel se mě ještě bytostně nedotýkala. Ale jedno bylo jasné – něco nesmírně vážného každý rok prožíváme.

Tajemství velikonoc

Něco z Paschy mi později přiblížil můj mystický přítel kazatel Miroslav Palát. Nějak jsem z jeho slov a kázání vytušil, že velikonoce jsou ještě slavnější a vážnější svátek než jsem si myslel. Začal jsem tušit, že skrývají velké tajemství a to jsem ještě vůbec netušil jaké. Byl to on, který mě seznámil s pojmem „strastnaja nědělja“ – týden bolesti -  týden od Květné neděle před velikonocemi. Byl to on, který mluvil velikonočních jímavých pocitech. Byl to on, který mluvil o moci kříže, přeslavné naději vzkříšení i kdybychom měli jít po hřbitově vlastních nadějí....

Moc rád taky vzpomínám na časy v křesťanském oddíle, kdy nám na Zelený čtvrtek tatínek čítával z pozoruhodné a vynikající knihy Jima Bishopa  „Den, kdy zemřel Kristus“.  Ty příběhy jsem měl moc rád. Zejména události v getsemanské zahradě na mě silně působily. Pán Ježíš se modlil do krve, sám, zápasil.

Čas popelečních střed

Ale čas trhl oponou. Začínala léta devadesátá.  Poprvé jsem osobně začal příst jemné ekumenické sítě.  Po úspěšné stávce vysokoškoláků v roce 1989, jsme zakládali s katolickými studenty křesťanské společenství vysokých škol. Ve středu po jedné poradě jsme se rozcházeli. Jeden z bratří se ke mě naklonil. Tajemně a nesměle mi pošeptal, že dnes spěchají, protože mají popelec, ale to my prý asi moc neznáme. Konec věty zněl spíše omluvně než vyčítavě. Tu středu jsem nesměle přišel na první popeleční bohoslužbu a začal přemýšlet o jejím smyslu.

 Tušení velkého předenou šlehalo jako plamen v dálce. Tajemství velikonoc na mě dýchlo. Čtyřicet postních dní přede mnou stálo a já nevěděl, jak je využít. Od té chvíle jsem každý rok začal nesměle zavádět do svého života postní období. Začal jsem se na velikonoce připravovat. Číst si dopředu z Písma oddíly, chodil na velikonoční koncerty. Vnímal jsem, že velikonoce potřebují něco více než krátké zastavení o svátcích.

Vzkříšení

Přestěhoval jsem se do České Třebové, stal jsem se kazatelem, byl jsem už dostatečně poučen
o velikosti vzkříšení. A přesto jsem tak málo o velikonocích věděl a (doposavad vím).    

Dveře do dalších komnat velikonoc se mi otevřely v kostele u sv. Tomáše v Brně. 

Kostel sv. Tomáše - místo setkání se vzkříšením

Má bývalá studentka mě pozvala na svůj křest. Nevěděl jsem, co mě čeká. Přede mnou temný kostel. Uvnitř téměř tma a ticho. Ve tmě  mihotá plamen malé svíčky osvětlující kazatelnu. Tiše přichází průvodce bohoslužby a vysvětluje, co se bude dít během liturgie. Potom mizí v temnotách. Po chvíli očekávání do temného kostela vchází průvod, v čele kněz s velikou tlustou svítící svící. Kněz třikrát zvolá do tmy větu plnou naděje blížícího se vzkříšení: „Světlo Kristovo!“, „Světlo Kristovo!“, „Světlo Kristovo!“. Po dlouhých čtení z Písma kněz zvolal: „ Haleluja, haleluja, haleluja!“ Do té chvíle temný kostel, se náhle rozjasnil.

Interiér "Tomáška."...

Všechna světla se rozsvítila a ozářila jasně prostor chrámu, všechny svíce byly zažehnuty, varhany se po dnech ticha opět rozezněly mohutným velebným tónem. Rozezněly se zvony. Veliká radost se rozlila do našich srdcí a slzy do očí vehnala.  Kdesi vpředu  stáli křtěni-katechumeni. Tam někde přede mnou stojí katechumenka, kdysi Bohu vzdálená. Její styl života i slov se mi nelíbil. Nechtělo se mi vyprávět jí o evangeliu. Škoda slov, myslel jsem si. A přesto právě ona, nejhříšnější, aspoň v mých zákonických očích, se stala křesťankou a tu přeslavnou noc  prožila ve svém křtu svůj pohřeb a vzkříšení s Kristem a do Krista. V radosti se znovu vracím do minulosti a připomínám si svůj křest. Bylo mé nejkrásnější jitro vzkříšení.          

Od té doby jsem začal na vzkříšení chodit pravidelně. U nás v České Třebové, kde bohoslužba vzkříšení začínala opravdu brzy ráno, kolem páté. Oheň hořel přede dveřmi. Od něj se zapaloval paschál – ona svíce. A nyní ve Frýdku  chodívám na  tu nejpozdější bohoslužbu v okolí - v Chlebovicích, v sobotu večer.  Ale ani v tomto bodě velikonoce nepřestaly otvírat svá tajemství.         

¨

Noc pominula a den se přiblížil. Je čas zhasit svíce. Tato fotografie je ze slavnosti vzkříšení v Chlebovcích :). 

Vzkříšení jsem prožíval i na východě u východních bratří na Ukrajině. Tam se často zdraví těmi slavnými slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ ; „Jistě vstal z mrtvých!“. Východní bratří se mnohem více radují ze vzkříšení. Mají k tomu krásné Písně.

Proč vlastně Kristus musel umírat za naše hříchy?

O velikonocích jsem jako kazatel byl postaven před úkol kázat na Velký pátek a na Vzkříšení. A právě tehdy jsem si dal otázku, kterou jsem nosil v srdci už hodně dlouho: "Proč Ježíš zemřel za naše hříchy! Proč  to muselo být? Nešlo to jinak? Nemohl Bůh nějak zahmouřit oči?" Na zdánlivě jednoduché otázky zdaleka nejsou jednoduché odpovědi.  Pavel často mluví o ospravedlnění, potom také o smíření a vykoupení. 

Rozhodl jsem se, že každé velikonoce jednou za rok probádám jedno z třech odpovědí. Přišly tři krásné roky, kdy jsem už měsíce před Velkým pátkem promýšlel odpovědi.

+++  Smíření  +++
V čase, kdy jsem přemýšlel o smíření, jsem si vážně uvědomil Boží hněv, onen  nezbytný  a  náležitý postoj svatého Boha ke  všemu, co je v opozici vůči jemu.  Kříž zjevuje i Boží lásku, která raději proklála sebe samého než nás. Takové smíření? Pokud ano, tak je vše velmi vážné, vážnější než jsem si myslel.
+ + + Vykoupení + + +
Další rok jsem rozjímal nad vykoupením. Vždy jsem si myslel, že je to vykoupení z otroctví od ďábla. To by ale připouštělo rovnocennost s Bohem, což je nesmysl. Před očima se mi objevovala nová myšlenka: Boží láska k nám se ukazuje až absurdní. Jsme zajatci Božích řádů. Ze zajetí hříchu a smrti je jediná cesta. Cesta vykoupení někým, kdo má platidlo mnohem vyšší ceny. V Ježíši Kristu, Božím synu dává Bůh lidem platidlo nezměrné ceny. Jak podivná zvěst: Pán Bůh sám sobě platí za svou lásku k nám! To je snad až na hlavu postavené….

+ + + Ospravedlnění  + + +
Bůh si s námi vyměnil si role - jediný spravedlivý se stal nespravedlivým a nespravedlivý se stal spravedlivým před Bohem. Pán Bůh věděl do čeho jde, jaké hříšné potvory se začnou rodit. A přesto nás nepřestal milovat. Dal svého syna Pána Ježíše Krista, aby se stal místo nás zločincem, potvorou, hříšníkem a my se stali spravedlivými. Opět myšlenka dosti divoká…..

Jindřich Průcha - Ukřižování

Při těchto třech Velkých pátcích jsem měl pocit, že se dotýkám něčeho podivuhodného velkého a navýsost slávou přesahujícího. Ta vznešenost a sláva chtěla nutně vyjádřit nějakými slovy. Ta slova jsem v dalších letech naleznul ve velikonočním zpěvu „Exultet“. Ty části, u kterých mě vždy mrazí, jsem si dovolil zvýraznit.

Čas Exultetu

Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!

Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!

K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!

Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,

pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!

Exultet se zpívá v ztemnělém kostele....

Raduj se i ty, matko Církvi, zkrášlená leskem tak jasného světla!

A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti!

Vzhůru srdce. Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom neviditelného Boha,

všemohoucího Otce i jeho jednorozeného Syna,

našeho Pána Ježíše Krista, oslavovali radostným zpěvem

a celou vroucností srdce i ducha.

Neboť Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův

a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu.

Dnes je slavnost veliké noci, kdy se zabíjí onen pravý Beránek,

jehož krev posvěcuje veřeje věřících.

To je ta noc, ve které jsi, Bože, naše praotce, Izraelovy děti, kdysi vyvedl z Egypta;

Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou.

To je tedy ta noc, kdy jas oslnivého sloupu zahnal temnotu hříchu.

To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa

a od tmy hříchu, vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství.

To je ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.

Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili,

kdybychom nebyli vykoupeni.

Ó, jak obdivuhodně se sklání k nám tvá otcovská dobrota!

Jak nedocenitelný to projev tvé lásky:

Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka!

Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí.

Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!

Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých!

Jedno ze zastavení na křížové cestě od malíře Václava Lamra.

To je ta noc, o které bylo psáno: "Noc jako den se rozjasní"

a "Noc je mým světlem ve všech mých radostech".

A tak posvěcená tato noc zahání hříchy, smývá viny,

hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost;

zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.

V této milostiplné noci, přijmi tedy, Otče svatý,

tento chvalozpěv jako večerní oběť, kterou ti přináší přesvatá církev….

(Úplný závěr  Exultetu nechávám svým katolickým bratřím. Najdete jej třeba zde.) 

Exultet je dávný zpěv, pocházející někdy od 4. století. Obsahuje text biskupa Ambrože. Hloubku a sílu i provokativnost slov jsem si uvědomil až za mnohá léta. Každý rok tomuto zpěvu naslouchám a každý rok se mě vždy zmocní velká jímavá radost.

Velikonoce nepřestaly otvírat svá Božská tajemství.

Vlastně nedávno, před dvěma roky, jsem četl a zamýšlel se nad knihou Zjevení Janova.  Autor knihy si dává velmi záležet na popisu klíčových vítězství bezbranným Beránkem. Třeba v šesté kapitole, ve chvíli, kdy se láme šestá pečeť  lidé prchají. Mají strach. Před čím utíkají? Kdo jim nahání hrůzu? Prchají před tím trapným zabitým beránkem, kterého viděli na každém rozcestí viset na kříži. Najednou utíkají před hněvem toho zabitého, zdánlivě bezbranného beránka. 

Jak vděční můžeme být, že patříme mezi ty, kteří si přivlastnili slovo Jana Křtitele: Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa. 

A ve Frýdku-Místku jsme začali s Cestou kříže. Každý rok vycházíme na vrch Štandl. Je vyroben kříž, který neseme během cesty každý z nás. Je to zvláštní chvíle. Na vrchu, nad městem, kříž vztyčíme. Je noc, svíčky planou, a my nad naším městem vztyčujeme Kristův kříž. Zpíváme Písně, nejčastěji „Díky za tvůj kříž...“ Jednou jsme do kříže zabíjeli hřebíky. Neměl jsem, přiznávám, na to žaludek.

A poznání běží dál...

A tak se zase těším na další velikonoce přede mnou. Jsem zvědav co pro mě Pán Bůh přichystal. Dalo by se říci, že velikonoce jsou pro mě pravé vánoce. Dostal jsem od Boha velký dar, jehož hodnotu každý rok poznávám více a více. Podobně jako malé dítě, které zdědí po rodičích velký dům. I ono jeho hodnotu poznává více a více. 

(Psáno jako podklad pro rozhovor v radiu TWR na Bílou sobotu 2014. Upraveno na květnou neděli 2015)