Ukrajina 2015 - předání pomoci

Fotogalerie je zde:  http://zababovo.rajce.idnes.cz/Ukrajina_2015/ 

Prezentace je ke stažení je zde: http://webadmin.sweb.cz/files/index/dir/

Nejdříve den po dni

V polovině února jsme po delším váhání vyrazili s finanční pomocí na Ukrajinu. Sbírku vyvolaly dva dopisy z Doněcké a Luhanské oblasti podepsané staršími presbytery (oblastními vedoucími) Svazu evangelijních křesťanů baptistů (SEKB). Ve sborech Církve bratrské se vybralo nečekaně 1 300 000 Kč. Je to částka značná a úctyhodná. Pro Ukrajince je díky jejich kupní síle několikanásobná.

Váhali jsme dlouho s odjezdem, protože situace byla až do poloviny února nejasná, nepřehledná a každý den proměnlivá. Zároveň jsme přemýšleli, jakým způsobem co nejefektivněji pomoc rozdělit.

Pondělí 16. 2.

Vyrážíme 16. 2. letadlem do Kijeva ve složení Petr Kučera a Daniel Fajfr. Datum odletu jsme stanovili měsíc dopředu. Netušili jsme, že právě od tohoto dne začne „jakési“ příměří mezi separatisty a ukrajinskými silami. Veškeré celní a pasové formality probíhají bez sebemenších problémů. Na supermoderním letišti Kijev-Borispol na nás čeká Tima se svým bratrem. Tima, rodák z Doněcka, je náš hlavní zprostředkovatel pomoci. Své role se zhostil skvěle. Večer využíváme k prohlídce Majdanu.

Majdan není název, ale pojem značící centrální náměstí. Tedy každé město má svůj majdan. Avšak tento Majdan vešel do historie. Dnes je to už krásné a čisté náměstí, ale ještě před nedávnem na něm chyběla dlažba. Náměstí i přilehlé široké třídy a ulice byly plné stanů. Na Majdanu najdete množství pomníčků a fotografií mrtvých. Asi už nikdo nevyřeší, která strana začala střílet. Nikdo netuší, kdo byl v černé gardě, která spustila palbu z velkého hotelu nad náměstím. Málokdo však ví o duchovním rozměru celého procesu, o modlitebním stanu, o modlících se Ukrajincích po celé zemi.

Noční Majdan

Pod dojmem z Majdanu usínáme v jednoduchém čistém hotelu v pokojících bez oken. Za tenkými sádrokartonovými stěnami je snad celou noc slyšet čilý ruch.

Úterý 17. 2.

Poměrně brzy ráno se noříme do ruchu třímilionového velkoměsta. Davy lidí v metru, na ulicích. Všude prodavači dobré ranní kávy, kterou vám napresují přímo z přístroje v autě.

Káva před stanicí metra s bratrem předsedou

Nikdy bych neřekl, že tato země je ve válce. Situaci připomínají snad jen toaletní papíry s vytištěnou hlavou Putina.

Chtěl jsem si koupit, ale Tima mě přesvědčil, že by to nebylo hodné pastora. 

Jedeme místní dopravou až za Kijev, do městečka Irpeni, na pozemky SEKB, kde se nachází provizorně umístěný domov sirotků z Doněcka. Lesoparkem k nám rázně přichází příjemný a vzdělaný Pavel, ředitel onoho domova dětí. Vypráví nám jejich příběh.

Žije tu třicet dětí ve věku od čtyř do osmnácti let, dvacet je umístěno v rodinách. Domov byl původně umístěn v Doněcké oblasti. V době, kdy začal konflikt, se rozhodli přestěhovat děti do bezpečí. Ale místní separatistické úřady jim to nedovolily. Snad je chtěly využít jako v bojích živý štít. Místní bratří vzali auta a nenápadně za konspiračních okolností vyvezli děti po polních cestách ven, z nebezpečné zóny a umístili je právě zde. Nyní žijí v provizorních ubytovnách. Přežívají z pomoci státu, věřících i z humanitární pomoci.

Vychovatelé s několika dětmi.

Děti jsou ve škole, zbylo tu jen několik vychovatelů a nemocní. V pokojích vzorně uklizeno. Chlapci jsou prý dobří fotbalisté, vyhrávají kdejakou soutěž. Zde předáváme první část pomoci. Jsou velmi vděční.

Vracíme se zpět na Majdan. Na chvíli jej vidíme ve dne.

Ukrajinský trojzubec ze svíček na Majdanu

V rychlosti se procházíme centrem Kijeva. Shledáváme, že město je nádherné a rozlehlé.

Zastavujeme se u památníku pokřtění Kyjevské Rusi. Směji se a tvrdím, že je to památník prvních baptistů. Potom už na vlak. Je skvostně východní. Máme pro sebe své kupé se čtyřmi postelemi. Před námi je dvacetihodinová cesta na východ.

Vlak vyjíždí, průvodčí topí v kamnech uhlím, dostáváme stakanky s černým čajem. Vlak nespěchá.

Za okny rozsáhlé ukrajinské roviny. Žádné kopečky. Občas erozní rýhy. Je nám příjemně. Povídáme si, řešíme církevní a teologické problémy. Padá noc a my uleháme.

 Středa 18.2.

Ráno dojíždíme asi sto kilometrů před Mariopol do městečka Berdjansk. Koleje do Mariopolu jsou rozstřílené a vlaky zde končí. Čeká tu na nás Paša, kazatel mariopolského sboru. Během cesty se seznamujeme s novou situací. Paša se ukáže jako velmi aktivní a rázný organizátor i divoký řidič. Jsme upozorněni, že budeme projíždět asi sedm blok-postů – tedy jakýchsi kontrolních stanovišť ukrajinských vojáků se samopaly v ruce. Během kontrol prý nemluvit, netelefonovat a nefotit. Paša nás seznamuje s další taktikou naší mise.

Má v ruce seznam potřebných lidí, který získal z úřadu sociální pomoci. Tito lidé byli zraněni při střelbě na Mariopol. Jsou v nemocnici či doma a léčí se. Pro úplnost dodávám, že lékařský materiál je tu plně hrazen pacientem a k němu je nutné přičíst i všudypřítomné vzjatky čili úplatky lékařům. Než se nadechneme, zastavujeme před nemocnicí a nastává řetězec návštěv, jedna za druhou, až do večera.

První žena má poškozenou páteř a nohy. Srazila ji na zem tlaková vlna. Její syn tu rovněž leží zraněný. Další muž je ošklivě popálen, na ruce má nasazený mechanický strojek prodlužujícím roztříštěnou kost. 

Vypráví nám zázračný příběh o tom, jak mu nakonec jeho dům neshořel, neboť shořel sousedův. Další žena má popálenou polovinu těla. Raketa vletěla do jejího bytu přímo oknem. Další muž byl opět sražen tlakovou vlnou a má poškozenou páteř. Malé děvče se zotavuje z těžkého otřesu mozku. Vracelo se zrovna domů a po vystoupení z trolejbusu začala nečekaná střelba. Malý chlapec šel v tu dobu po ulici, byl zasažen střepinou. Sám ochotně ukazuje díru v zádech a z ampulky vyjímá střepinu, schovanou na památku. 

Jiný muž leží s rozpáraným, ale zašitým břichem a poškozenou páteří. Je na tom nejhůře. Pečuje o něj sestra.

Vše se událo 24. 1. 2015, kdy separatisté z nepochopitelných důvodů zamířili své rakety grad, novodobé kaťuše, na obydlenou část města. Stříleli přímo mezi rodinné domy, do sídliště. Jakoby z rozmaru. Ještě po měsíci vidíme poškozené domy i krátery po raketách.

Daniel Fajfr v jednom z kráterů

Poškozený domek, rodina tam už nebydlí. Sbalila kufry. 

Musíme vypadat tak trochu jako andělé. Do místnosti vždy vstoupí čtyři lidé. Slova se ujme kazatel Paša  a vysvětlí, proč přicházíme. Vyptá se na to, co se stalo a co potřebují. Vyzve je halasně k víře v Pána Ježíše Krista a k pokání, předá kontakt na sebe a poté my předáme obálku s dolary – přibližně se čtyřmi průměrnými platy. Někdy více, někde méně. Následuje modlitba a my mizíme. Jako zjevení. Neznámí dva muži z Česka přinesou pomoc. Lidé nechápou, jsou zaskočeni, volají do auta, s pláčem děkují a chtějí přijít do církve.

Paša píše svou adresu.

Míjíme závory na konci sídliště. Dál se nesmí. Hned za Mariopolem začíná ona zóna Antiteroristické operace. Tam se už střílí naostro. Večer přijíždíme na biblickou hodinu do velké a krásné modlitebny na břehu Azovského moře. Setkáváme se s místními pastory SEKB. Jsou velmi vděční a nadšení, že jsme za nimi přišli. Sami Ukrajinci se bojí do oblasti jezdit. Mnozí pošlou pomoc, ale my jsme přišli a povzbudili je osobně. Opakovaně děkují a projevují nadšení. Tento rozměr cesty nás překvapuje. Lidé v těžkých situacích velmi ocení povzbuzení. I jim předáváme pomoc. Především pro běžence, kterých je nyní v Mariopolu mnoho. I modlitebna je jich plná – osmdesát utečenců. Část peněz dostávají přímo pastoři. Je snaha podpořit právě tyto muže, kteří jsou nejvíce zatíženi celou situací. Lidé je žádají o pomoc. Tito muži často jezdí v noci do ostré zóny ATO (Antiteroristická operace) dovážejí tam pomoc, především potraviny. Jsou to cesty namáhavé a velmi nebezpečné. O to více místní pastoři těžko nesou, že někteří jejich kolegové utekli z postižené oblasti do bezpečí v zahraničí či v nitru Ukrajiny.

S pastory SEKB v Mariopolu

Spíme u sestry Tima. Jíme výbornou rybu a skvělá domácí jídla. Povídáme, užíváme si pohostinnosti. Hlava domu roztopila saunu a jediný já ji jdu použít.

Sedím na dřevěných lavicích v saunovém vedru, potím se, odpočívám. V hlavě se mi točí dnešní den. Kdesi, pár desítek kilometrů odtud, v zóně ATO je linie, kde se střílí, zabijí, teče krev. Kdybych napínal uši, možná bych něco uslyšel. Doma se o nás bojí. A já si sedím v sauně, nahý, užívám se klidu, v žaludku skvělou rybu, kolem mě milí lidé. Pokoj a bezpečí. Svět je divný.

Tajná fotka vojenské techniky v ulicích. 

Čtvrtek 19.2.

Ráno brzy vyjíždíme busikem (mikrobus pro devět lidí) do Kyjeva. Paša nás odveze a zároveň tam nabere další humanitární pomoc. Loučíme se s Mariopolem.

Mariopol je šestisettisícové město. Nyní, po proběhlých událostech, z města utekla polovina obyvatel. Ulice jsou prázdné-pusté, jak říkají naši přátelé. Před Mariopolem je velké OBI, na obrovském parkovišti maximálně deset aut. Co není a nebylo vidět na snímcích z východních oblastí, je právě ona vylidněnost. Ulice prázdné. Zůstali zpravidla jen ti nejstarší a nemocní. Centrem hlavního města Doněcka se dá projíždět stokilometrovou rychlostí. Nejvíce běženců prý bylo v létě a na podzim. Vlastně celá Ukrajina se stala místem stěhování rodů a rodin hledajících nový domov.

Pusté ulice Mariopolu

Cesta ukrajinskými rovinami se táhne celý den. Paša řídí. V noci nespal. Jel s pomocí do zóny. Čím více se blížíme Kijevu, tím je silnice lepší. Před Kijevem se objevuje dálnice jako u nás. Končíme unaveni v našem malém hotýlku. Loučíme se s Pašou, děkujeme.

Pátek 20.2.

Ráno vyrážíme do kanceláře Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Ráno se scházejí k modlitbám zaměstnanci kanceláře. Daniel Fajfr má na úvod krátké kázání. Zpíváme vícehlasně a velebně. Východní zpěv je pojem. U kávy rozmlouváme s vicepresidentem církve. I jemu předáváme finanční dar pro východ. Je tu přímo pracovník, který má na starost pomoc postiženým oblastem.

Modlitební chvíle v ústředí.

A potom už jen rozlučkový oběd v místní příjemné bufetové a přitom ukrajinské národní restauraci. Zpět na letiště Borispol. A let do Prahy. Cestu hodnotíme jako úspěšnou a efektivní. Jsme vděčnípředevším za Tima, který nám byl skvělým průvodcem.

Zhodnocení situace na Ukrajině z postřehů místních

Fenomén Majdanu

Na Majdanu došlo k velkému a nečekanému vzdoru. Snad celá Ukrajina se tu sešla a svojí přítomností vyjádřila svůj nesouhlas se směřováním země zpět do ruské náruče, svůj nesouhlas s mohutnou korupcí na všech úrovních a systémem oligarchického vládnutí. Vyjádřila svou touhu směřovat do Evropy, ze které cítí svobodu a spásu. Nezanedbatelný byl modlitební zápas s kajícnými rozměry všech Ukrajinců. Zejména řeckokatolická církev zde sehrála sympatickou roli. Z jejího ústředí se stalo humanitární zázemí Majdanu.

Mrtví Majdanu

Jsem ale přesvědčen, že Ukrajina by ekonomicky zničila Evropu, která se již nyní potýká se státy východního bloku, kde kvůli korupci mizí peníze po milionech. Na Ukrajině by šlo o miliardy. Ukrajina je východním stylem řízení bezedná studna. Navíc evropský systém je sám o sobě pro korupci velmi výhodný. Systém potvrzení, dokladů a certifikátů na cokoliv by byl šejdíři na Ukrajině vítán, protože již nyní je za každý papír (bumažku) možné vzít úplatek. Například domov mládeže musel zaplatit poplatek za etiketu bio na své vlastnoručně vyrobené zavařeniny. Evropský systém by Ukrajinu zničil. Osobně vidím jedinou cestu v postupném přibližování Západu. Je třeba budovat přátelství mezi jednotlivými lidmi a rodinami. Dávat poznávat radosti i úskalí západního stylu života. Budovat osobní mosty mezi Východem a Západem.

Konflikt na východě

Po olympijských hrách v Soči obsadilo Rusko Krym. Dokonce o tom v posledních dnech natočilo film a potvrdilo své dosavadní lhaní. Dá se tušit ruské očekávání, že podobně bez problému zabere další oblasti. Ukrajinská armáda byla v počáteční fázi neschopná zásahu. Vojáci neměli ani základní vybavení a jejich transportéry dojely tam, kam jim stačil benzín. Ruské nové tanky byly prý jasně rozeznatelné – voněly novotou – oproti zašlým, černým ukrajinským strojům. S čím zřejmě nikdo nepočítal, bylo odhodlání z Majdanu. Ukrajinci se nakonec postavili tlaku a začali bojovat. Ovšem jiní křesťané zase tvrdí, že už jen majdanským zvednutím zbraní se zasela nevinná krev, a tím začala válka na východě. Mělo se jít cestou nenásilí v duchu Martina Luthera Kinga. Sám nevím, který názor si vybrat.

Situace v Doněcku a Luhansku

Situace v Doněcké a Luhanské oblasti je složitější, než se zdá na první pohled. Ano, žijí tu Rusové (v Luhansku nejvíce) – proruští i protiruští. Žijí tu i rusky mluvící Ukrajinci (například náš průvodce Tima), žijí tu i proruští Ukrajinci. Všichni ve východní oblasti poslouchají ruskou televizi a s ní i propagandu přesvědčující, že Západ je proti Rusku a proti jeho jedinečným východním křesťanským hodnotám. Že Evropu vede homosexuální loby. Ukrajinci jsou fašisté, banderovci a teroristé. A Putin je zachránce jedinečné východní duše. Žel proti této propagandě ukrajinská strana dlouho nic nepodnikala. Nechala informace konat svou práci a časem vše vykvasilo. Vznikl konflikt, objevili se separatisté povzbuzení krymskými událostmi. O podpoře Ruska v celé akci snad dnes nikdo nepochybuje, zvláště po přiznání účasti při obsazení Krymu. Konflikt místní zaskočil. Nikdo ho prý nečekal, bratr jde proti bratrovi. Rus proti Ukrajinci.

Jak to dopadne? Z Luhanska i Doněcka asi vznikne podivná, zničená, vylidněná, stranově nevyhraněná a špatně řiditelná oblast. Shodují se na tom všichni místní. Průmysl je zdecimován válkou, doly byly stejně dotované, na ruské straně dávno zavřené. Navíc nade vším nejistota, komu vlastně území patří a strach z opakování celé situace. I v církvích je napětí mezi proruskými a protiruskými věřícími. Prý „50 na 50“.

Celá oblast byla v době naší návštěvy uzavřena. Nikdo se nedostane tam a ještě hůře zpět. V zóně nefunguje zásobování, banky, pošty, důchody. Lidé trpí hladem. Ukrajinskou vládu to prý moc nezajímá. Snad chce celou oblast nechat vyhladovět, aby dokázala, že separatisté nejsou schopni postarat se o chod oblasti. Proto ony bílé ruské konvoje, které ovšem jistě nevezly pouze jídlo, ale i zbraně.

Pomoc Svazu evangelijních křesťanů baptistů

Pomoc křesťanů nezná hranice, států, národností ani denominací. Hladovým lidem pomáhají jak křesťané z Ukrajiny, tak i z Ruska. Místní lidé vidí, že evangelijní věřící nemají hlad. Přicházejí na bohoslužby. Po skončení války se rozdává chleba, mouka, potraviny. Modlitebny se staly centry pomoci. Paradoxně právě o protestantských modlitebnách mluvili separatisté jako o centrech Západu a imperialismu. Místní i stát si cení čestnosti i odvahy věřících. Láska a soudržnost mezi lidmi vzrostla. Mnoho lidí obnovuje svou víru a vrací se na cestu vážného křesťanství. „Bůh neumřel, je dokonce lidem blíže,“ jak jsme slyšeli. Dokud bylo dobře, nebylo potřeba myslet na Boha. Křesťané z SEKB spolu se sociální pomocí předávají i tištěná evangelia. Vojáci dostávají Bible nebo kartičky se Žalmem 91 a Modlitbou Páně. Věřící vojáky i oblékali, dodávali jim jídlo. Zároveň řešili otázku, zda je správné podporovat vojáky, kteří budou zabíjet. Řeší otázku, zda může křesťan se zbraní v ruce bránit svou vlast. Přemýšlejí, co ve válce znamená milovat nepřátele.

Místní evangelijní křesťané vidí jediné řešení situace v duchovní oblasti. Je třeba, aby všechny strany činily pokání. Jedině tak je možné zastavit řetězící se hřích. Hřích korupce, hřích úplatků, hříchy lži i národnostních rozbrojů. Saša, můj kamarád, v kázání zmínil: „Máme to, co jsme dvacet let zasévali. Co jsme čekali? Že z toho poroste dobré ovoce?“ Po celé Ukrajině najdete velké plakáty: „Modlete se za Ukrajinu“. To můžeme dělat všichni. Je tak blízko! Stačí třicet hodin autem a jsme v ohnisku konfliktu, který se snad nyní uklidňuje.

Modlete se za Ukrajinu!