Euforicky dýchavičný rok 2014 - ohlédnutí

Letos jsem si připadal, jakoby ve snách a zároveň dýchavičně. Jako bych stále něco dobíhal s těžkým nákladem na zádech, ale i s notnou dávkou opojného adrenalinu. Nestačil se vydýchat a běžel dál. Někdy ani nevěda kam. Co se tedy událo?

DU versus DO (DU=Dorostová unie; DO=Dorostový odbor)

Nudný odstavec,ale pro mě důležitý:  Hned na začátku roku mi volal přítel Honza Homolka, stávající tajemník pro dorost v naší církvi a předseda DU - zdali něco vím. Nic jsem nevěděl. Z telefonu jsem se dozvěděl, že Rada naší církve povolala nového předsedu dorostového odboru Dana Jokla. Začal tak čas těžkých dilemat, zápasů. Vše vyvrcholilo po několika měsících rozhodnutím odstoupit z kandidátky se Rady Dorostové unie, kde jsem byl jsem služebně s Honzou nejstarším členem a vstupem do nového *Dorostového odboru*. To vše při vědomí, že opouštím a oslabím dosavadní tým a služebně rozejdu se s přáteli, s nimiž jsem dlouho táhl břemeno pomoci dorostům  v naší církvi a s nimiž jsem se za léta velmi sžil  a spřátelil. Je nesmírně těžké dostat se do situace, kdy existují jen špatná řešení. Je drásavé zraňovat blízké přátelé. Po této stránce těžký rok!

Sjezd Dorostů - první vlajková akce DO. Byl jsem z počátku rezervovaný, ale vše se vyvedlo. Inu nová doba. 

Nová modlitebna

Důležitým bodem pro mě, ale především pro naše společenství ve Frýdku-Místku, bylo dokončení a otevření nové modlitebny. Pronajali jsme prostory a vybudovali útočiště pro sborový život. Je to pro nás velká změna a posun. Konečně hospodaříme na svém, můžeme si dělat co chceme. Máme kde zkoušek, kde se scházet. Máme možnost zůstávat v modlitebně po bohoslužbách. Je to prostě super a jsem za to velmi rád. Pokud by šlo o důležité okamžiky roku 2014, tak to byl právě den *otevření modlitebny* Všichni jsme si oddechli. Já taky. Jsem hrdý na to, že jsme se při práci příliš nehádali a že jsme se na díle podíleli vlastníma rukama. Mám z modlitebny velkou radost. Je však ještě dosti toho, co musíme dodělat. S bratry staršími jsme se shodli, že jsme se snad až do dnešního dne vzpamatovávali z náporu stavby a teprve v roce 2015 jsme schopni něco rozjet.

Nádherná fotka ze stavby

Otevření modlitebny

 

Sborový život

I přes únavu ze stavby žije naše společenství, kde jsem kazatelem, hezkým životem a jsem za ně stále vděčný. Stává se vícejazyčným, začal k nám pravidelně chodit korejský a německý pár. Dokonce i požehnání občas zazní v angličtině a němčině. Akce které pořádáme jsou mixem spontánnosti a organizovanosti. Za jednu z nejpodařenějších považuji skvělý víkend tatínků s dětmi. (Já tam jel z titulu svatého otce, jak mi tu někteří říkají.) Věděli jsme kam jedeme, a to je vše. Děti byly spolu, dokonce nám zahrály divadlo. Vyrazili jsme na super podzimní výlet. Fotky jsou tu: *Nádhera a skvost*.

 Ale i další akce byli krásné třeba pletení věnců, odplutí lodi prázdnin, splutí Hronu s muži atd. Jsem moc rád za společenství, kde se mají členové rádi, mají rádi i mě, a laskavě nesou i mé slabé stránky. Jsem vděčný za bratry starší, hodné a moudré přátele, se kterými se rád setkávám.

Bratří starší se stavitelem modlitebny vprostřed

 Jsem také rád, že jsme se začali setkávat k pravidelným společným modlitbám.

Tábor

Po dlouhé době jsem byl hlavním vedoucím na táboře. Trochu jsem tak ulehčil našemu skvělému vedoucímu, který stavěl svůj vlastní dům. Tak jak je u mě zvykem, zvolil jsem komplikovanější formu. Tábor se konal se uMohelnice, (Foto *zde*.  společně s třebovskou dřevárenskou skupinou Hraničářů. Bylo nás dohromady asi 30. Ve vedení byly dva týmy vedoucích i dětí, které se zpočátku navzájem neznaly. Předlohou děje tábora nám byl historický příběh Konstantina a Metoděje, kterého jsme se snažili až otrocky držet. Výsledkem byla jistá monotónnost příběhu:  boj zrada – podrobení se geránům – zrada –boj pořád dokola. Přesto se tábor se vydařil. Syti dnů jsme opouštěli louku pod hradem Bouzov.

Cesty

Občas si o mě někdo myslí, že jsem velký cestovatel. Já se jen směji. Jezdím stále pouze do Rumunska, na Ukrajinu a na Slovensko. I letos jsem byl v Rumunsku, ale výprava to byla poněkud průšvihová. Jel jsem na ni s jakýmsi přemrštěným pocitem odpovědnosti za její zdar.  O to více jsem byl z ní smutný: trvalý déšť, zpoždění putování, pocit pokoření horami (nedobyli jsme vrchol!), stále vlhko, nemožnost rozdělat oheň... a nakonec se vedoucí ožere (byť nechtě) jako mužik.... Prostě dohromady vzniklo sic dobré divoké putování, ale s dlouhým nepříjemným ocasem. Vyprávění je *zde*.

Jeden z lepších dní..... v Rumunsku

Moc jsem se těšil na podzimní výpravu, pětidenní pánskoujízdu. Bylo to putování vydařené, zralé, poklidné, odpočinkové. I tam pršelo. Ale byl to opravdový putovní skvost. Vyprávím o něm *zde*.

Stožka - mé vysněné místo...

 Na podzim jsem po roce vyrazil na Podkarpatskou rus. I to byla skvělá jízda. Dva dospěli a dva mladí muži. Navštívili jsme družební sbor. Rozdělovali humanitární pomoc Diakonie. S Vaškem Dvorským juniorem jsme pak uskutečnili divokou jízdu – přejeli jsme vysoký hřeben hor (1000 m.) po staré rozbité uherské cestě. Kdo nezažil, nic nepoznal.

Čtyři svatby stačí...

Letošní rok byl pro mě rokem několika svateb, které se mě dotkly více než jindy.  První byla svatba Jana Svobody, kterého jsem kdysi jako mladíka přijímal v Třebové do sboru a přišlo mi to jako včera. Byla krásná i veselá.

Vrcholem svatebních zážitků bylo pro mě bylo slyšet sliby dlouholetého přítele Libora a Evy. Slavnost se konala na romantickém hradě Valdštejn. Dva příběhy samoty se uzavíraly a cosi nového se jemně zjevovalo na obzoru. Hudba, slovo i prostředí tuto jemnost jen podtrhovaly.   Dojemná chvíle, kterou mám v srdci dodnes.

Na dalších svatbách jsem byl oddávajícím. Měl jsem tu velkou čest oddávat svou skvělou neteř Andreu. Svatba to byla vpravdě velkolepá, v divadle Husa na provázku, dramaticky fantasticky zvládnutá. Já tam taky perlil, odkopl vázu, leccos popletl. Všichni se ptali, zdali jsem to dopředu cvičil. Tragedie je, že jsem to necvičil.

Poslední svatbou byla komorní slavnost na zahradě rodinného domku v Tošanovicích. I ta byla vpravdě krásná a dojemná. Mladý zralý pár, který spolu již dlouho žil, dcera jim běhala mezi nohami a přesto se rozhodli dát svému životu Boží řád. Nádherné.

Doteky nebe

Letošní rok byl pro mě zvláštní jakýmisi doteky nebe. A ty nemohu nezmínit. Na táboře mi jednu noc bylo těžko. Sevřela mě úzkost – tábor se neodvíjel tak, jak jsem si představoval, jeden z členů týmu se fysicky sesunul, další den jsem měl odjet kázat do Frýdku. Nebyl jsem schopen spát. Otevřel jsem rozjímavou knihu a čtu:  „Nebojme sa tmy za našimi hranicami. Nebojme sa posla, který k nám z tej tmy prichadza; ten cuzinec so zachmurenou tvárou je posol Boží. Vedie nás na miesto poslednej opustenosti. Vede nás do stredu najhlbšeiho  Tajomstva. Vo svojej bezmocnej opustenostiná čaká bezmocný a opustený Bph.“   

Po přečtení těchto slov jsem pocítil onen hluboký pokoj, který převyšuje všeliký lidský rozum a v zápětí usnul. V sile toho okamžiku jsem došel až na konec roku.

Na stejném táboře jsem prožil ještě jednu zkušenost. Dělal jsem v autě zázemí výpravě. Čekal jsem na poutníky pod starým hradem, děcka nemohla najít cestu, padal večer na obloze červánky. Zase nebylo vše tak, jak jsem si představoval. Opět mě sevřela úzkost. Najednou do ticha zvoní mobil a z něj se ozval hlas synovce Vaška. Volal mi jen tak. Byl na táboře, seděl prý na skále a přemýšlel komu zavolat. Zavolal mě. Vzpomněl jsem si na Krista, kterému Bůh v těžké chvíli posla anděla. I mě Pán Bůh poslal anděla. Podruhé za tábor. Povzbuzen jsa,  jsme vše zvládli do zdárného konce.

Inkriminovaný podvečer, který budu mít dlouho v paměti

Těch dotyků nebe bylo více – třeba výprava se synovcovým oddílem Royal- ranger a mé připraveně-nepřipravené povídání o tom, kdo je to křesťan. Doteky nebe byly i ony zmíněné svatby a ono vzácné pětidenní putování.  Jsem vděčný za tyto cenné Boží okamžiky.

Za závěr mnoha slov

Tak jsem chtěl být stručný a nejsem. Tedy jen heslovitě: Stále jsem administrátorem Frýdlantu a moc mi to pomáhá nejet v zajetých kolejích. |  Občas vyrážím ven se občerstvit a baví mě poznávat tzv. Zadní hory - tedy Beskydy na pomezí Slovenska a Moravy. |  Pečuji o byt rodičů a jsem moc rád, že tam mohu mít dobré studentské nájemníky. |  Konečně jsem po roce koupil auto. |  Absolvoval jsem poslední rádcovskou školu mého života a najednou vidím, že celý projekt asi končí. Smutno. |  Dal jsem také konečně dohromady web o pomoci nemocným podkarpatské Rusi. *Zde*. |  Jsem nesmírně moc rád, že se mohu setkávat a mít hezké vztahy s bráchou a sestrou i s jejich dětmi i s jejich životními druhy.  |   Prožil jsem šok z podzimního návrhu řádu CB. |  Dalším šokem pro mě je chování Ruska a úplné odkopání se pánů Zemana a Klauze. (A to jsem kdys býval Klausovým stoupencem. Ach!)

Závěr roku

Byl hektický nečekanou výpravou sedmnácti Ukrajinců, ale vše dopadlo dobře. Byli hosty nejen u rodiny hospodáře sboru, ale na chvíli i mé sestry a bratra, kteří projevovali své nadšení. Snažím se tak jít ve stopách bratra kazatele Stanislava Heczka a budovat mosty lásky.

Ukrajinský pěvecký sbor