Zababův blog: Zcela osobní ohlédnutí za prof. Jaro Křivohlavým

V sobotu 27. 12. 2014 odpoledne zemřel v požehnaném věku téměř devadesáti let prof. Jaro Křivohlavý. Jeho hvězda zářila na českém křesťanském nebi a byla pro mnohé z nás do značné míry orientačním bodem. O jeho životě bude napsáno zajisté dostatek podrobností (např. *zde*), ale nedá mi, abych na jeho život krátce a vděčně osobně vzpomenul.

Vyrůstal jsem ve společenství Církve bratrské na Kounicově ulici a právě zde jsem se s ním setkával velmi často. Elegantní muž, silný vemlouvavý hlas, na první pohled vzdělanec.

Kázával tu jednou za rok v neděli ráno a večer měl přednášku. Bylo vždy plno, těšil se velké úctě. Byl totiž psychologem, což bylo povolání v minulých socialistických dobách vzácné, natož v církvích. A navíc byl jasným vyznávajícím křesťanem. Jeho psychologické přednášky jsem měl velmi rád už jako malé dítě. Byly živé, plné příkladů a moudrosti života i humoru. (Dotaz: „Bratře doktore, jak se díváte na to, když se dva mladí na veřejnosti líbají?“ Odpověď Jara: „Já se na to obvykle nedívám...“) Značka Křivohlavý byl pojem i jasná autorita. Věta: „To řekl bratr Křivohlavý“ býval silný argument. Bývaly za ním posílány beznadějné případy manželských krizí. Chudák je ten, jemuž je souzena role spasitele....

Pak se éra Křivohlavého v mém životě nějak uzavřela. Na scénu mého světa přišly nové autority, psychologové hlubinní i povrchní. Křesťanské osobnosti rozličných důrazů. Získával jsem základní rozhled. Na bratra Křivohlavého jsem jakoby pozapomněl, byť ne úplně. Cosi stále zůstávalo. Pronikal jsem do džungle lidských duší, své duše i do duší znalců duší. A tehdy jsem často jsem vzpomínal na jména autorů, které Jaro citovával ve svých přednáškách (např. dr. Mrkvička!), a na myšlenky které říkával.

Pak to přišlo znovu. Dodnes ten večer mám před očima. Bloudil v městě Jeseník. V autě, v radiu jsem poslouchal význačný pořad Českého rozhlasu 6 – Hovory o vztazích. Redaktorka Eva Labusová tam mluvila s prof. Jaro Křivohlavým. Jednoduchost a moudré odpovědi mě znovu uchvátily. Mohl si dovolit ve svém věku mluvit jednoznačně a směrodatně. Jaro zase vstoupil do mého života. Právě ono léto jsem se přestěhoval do Frýdku-Místku. Evangelickým farářem tu byl a doposavad je Jaruv syn, Pavel. Jeho tatínek zde v kostele přednášíval. Pokud jsem mohl, tak jsem si na přednáškách dělal pečlivé poznámky. Poslouchal vyzrálá slova. Zažil jsem i jeho kázání, viděl i jeho postavu v evangelickém taláru.

Jaro stárnul. Sil ubývalo. Požehnaných let přibývalo. Je mi líto, že jsem nestihl jeho poslední přednášku o svém životě, která už byla jasně bilancující. Co jsem stihl byl rozhovor milý bratrem. Letos přebýval u svého syna doma. Osmělil jsem se a nechal se pozvat na kávu. Strávili jsme spolu dopoledne. Seděli u čaje, vedle něj jeho manželka. Ta mu něžně usnula na rameni.

Povídali jsme dál. Probrali současnou situaci na psychologickém poli, vyprávěl mi o jemu blízkém směru Psychologie zdraví a života. Popisoval mi o osobnosti naší dušiopečující scény.

Jaro vlastně celým svým osobním i profesním životem i ukazoval na to, že je třeba držet se silných a trvalých hodnot – pečovat o vztahy, mít rodinné zázemí, ctít život i životy druhých, odpouštět, neztrácet naději, mít dobré smysluplné cíle života a hlavně mít svůj život ukotven v Kristu. To poslední zdůrazňoval, čím více se přibližoval k branám věčnosti. Dobře věděl, že má odměřené dny a dobře věděl kam jde. Vlastně mi kdysi jako postpubescentovi připadaly jeho hodnoty všední, nemoderní. Proto jsem se od nich na čas vzdálil. Po létech je vidím jako jedinečné a nad drahokamy vzácnější. Tyto řádky jsou malým projevem vděčnosti vzácnému muži prof. Jaro Křivohlavému.