Cesta z Prahy v kalamitě

V dětství jsem slýchával stupidní básničku „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří...“ No v noci z pondělí (1.12.2014) na úterý  (2.12.2014) jsem zjistil, že se z Prahy dá cestovat plných 21 hodin a to jsem na tom byl ještě hodně dobře. Dovolím si cestu popsat a přidat na svůj blog další železniční zážitek.

V pondělí jsem se vracel ze správní rady Diakonie Církve bratrské. Skončili jsme dříve a já v autě projevoval svou radost na tím, že stihnu v klidu EC Hutnik a tím se dostanu před půlnoci domů. V hale bylo zřejmé, že se něco děje, ale nikdo nic nezpochybňoval, jen na informační tabuli svítily děsivá zpoždění na příjezdu kolem sta minut.

Říkal jsem si, že vše asi bude v pohodě, protože vlaky jezdí dál, nasedl do pohodlného rychlíku Českých drah a ten vyjel, byť pomaleji než obvykle. Nevěnoval jsem pozornost poloze, ale zastavili jsme poměrně záhy za Prahou. Moc mě to nepřekvapilo, očekával jsem zpoždění, vzhledem k tomu co jsem viděl na tabulích. Klidně jsem čekal. Asi po půl hodině přišla průvodčí s tím, že se omlouvá, že bude zpoždění a budeme čekat déle, ale že jinak nic neví.

ilustrační foto, zcela jiná průvodčí, ale jistě tak příjemná, jako ta naše ve vlaku.

Slovo nikdo nic neví se potom opakovalo a bude opakovat v článku vícekrát. Bylo nejnepříjemnější skutečností celé krize. Byť situace přepravců byla jasná a pochopitelná a nikdo se příliš nezlobil.

Mě osobně bylo příjemně, teplo, pohodlí, zásuvka 230 W. Po čase přišla průvodčí a každému dala pokaz na třicet korun ke koupi čehokoliv v jídelním voze. My jsme poděkovali a spíše nás zajímalo, co bude dál. Čekali jsme už asi dvě hodiny. Odpověď na dotazy: "Nikdo nic neví". Snad nejede celá Česká republika. Volal jsem kamarádovi, železničnímu znalci, ten se díval na Babitron a s podivem mi sdělil, že mapa zpoždění je celá bílá, že to tedy vypadá, jako by žádný vlak nejel,ale že odhaduje problém v silné námraze. 

Několikrát kolem nás projel vlak v protisměru, ale pak ticho a klid. Průvodčí ještě několikrát přišla, oznamovala, že nás odtáhnou do nejbližší stanice, potom zpět do Prahy a posléze mluvila o hasičích. Kolem půlnoci jsme se pobavili zprávou z IDNES, že cestující vlaku HUTNIK byli už evakuováni. Tato zpráva vzbudila všeobecné veselí. Strojvůdce během čekání dvakrát popojel a při druhém pojezdu údajně shodil dráty nad námi. Někteří cestující v předních vozech slyšeli ránu, já nic, seděl jsem vzadu. Každopádně zásuvka 230 přestala fungovat, teplota mírně klesla, ale stále byla dostačující. Světlo bylo také. 

Co přestalo fungovat byly automatické dveře a vakuové WC. Brzy přetékaly přes okraj. Zatracená elektronika!

Samoobsluha: Představu o přetékající míse se udělejte sami. 

Navštívil jsem procházkou jiné vagony. Tam, byla situace mnohem nervóznější než v našem veselém vagóně. Zejména některé mladé asertivní ženy se dožadovaly pomoci volaly na polici, hasiče. Zřejmě, že potřebujeme pomoc. Poučovali průvodčí o tom, jak mají fungovat standardní služby. Bylo nám pracovnic ČD celkem líto. Ale nevěděly nic. Zjevnou úlevou pro ni byl příjezd hasiče SŹDC. 

Ilustrační foto - jiný hasič v jiném vlaku. 

Ti odvezli  nemocné cestující a pasažéry s problémy. Potom nám bylo ohlášeno, že budeme odvezeni autobusy, ale snad nikdo pro nás nechce zajet, kraj k tomu má nějaké byrokratické zábrany, jedině prý s hasiči je rozumná řeč. Kolem jedné hodiny v noci jsme byli skutečně za asistence přátelských hasičů evakuováni, pomáhali nám z vlaku po zmrzlé cestě až do autobusu. Jel jsem s posledními lidmi, třetím autobusem, na který jsme si ve vlaku počkali ještě další půl hodinu. Bylo mi jasné, že jdu ve 002:00 do horšího. 

Romatinka nočního nádraží

Doufal jsem, že České dráhy pro své zákazníky něco udělají, ale bylo toho celkem málo. K jejich cti zařídili vstup na WC zdarma. Nadšeně jsem tuto službu využil. Potom jsem se prošel po hale. Zima, chlad, lavečky na krátkodobé posezeni byly obsazeny. Na tabulích zpožděni vlaků v násobcích hodin. V ČD centru, jediném teplejším místě  byly všechny sedadla zcela obsazeny (je jich tam jen několik) a ostatní seděli na zemi. ČD nebyly schopni donést ani židličky. Lidé byli rezignováni, pospávali.

Tu jsme žili svůj noční příběh

Nikdo nic nevěděl. Poptal jsem se co s mou jízdenkou. Ochotně mi byla prodloužena její platnost. 

Vzpomínka na dobrodružnou  noc

Ti kdo chtěli vrátit jízdné, byla jim vrácena dle tarifu drah jen polovina. Po několika hodinách strávených ve vlaku a v noci s neinformovanou vyhlídkou nemožnosti přepravy mi to přišlo jako trapný vtip. Na hodinu jsem se posadil na zem (našel jsem si volné místečko pod přepážkou) a usnul. Kolem čtvrté jsem šel zjišťovat co bude, ale opět nikdo nic nevěděl. Jen probleskovala zpráva, že vlak v 6:11 jistě pojede.

Informovanost byla opravdu velkou nepříjemností. Zpoždění naskakovala v posledních vteřinách. To že jsou vlaky odřeknuty také. V 5:36 měl vyjet vlak Pendolíno a do poslední chvíle tam svítil. Zaměstnanec ČD nás dokonce poslal podívat se na peron jestli tam stojí a pokud ano, tak pojede.  Přitom se muselo dobře vědět, že soupravy jsou roztroušeny po celé trati mezi Prahou a Ostravou a že nic na elektriku nepojede. Nicméně PENDOLINO bylo odřeknuto snad ve chvíli odjezdu.

Těsně po 6:11 zasvítilo na odjezdové tabuli číslo nástupiště a dav se dral rychlostí velikou na nástupiště. Tam vlak ještě nestál, přijel za deset minut. Lidé se cpali do vagónů. já jsem drze vlezl do první třídy. Posadil se a po chvíli jsem usnul. Vzbudil jsem se po hodině kousavou zimou. Z kupé odcházeli lidé a vlak stále ještě stál na peróně Prahy hlavního nádraží. Vyrazil jsem do čela soupravy, zde stál promrzlý zdecimovaný vlakvedoucí. Nic nevěděl. Snad že mašina za chvíli přijede. Stál tu i strojvedoucí a čekal. Od toho jsme se dozvěděli, že traktor (tak nazýval mašinku) přijede z Vršovic. 

Něco podobného pro nás přijelo,  strojvedoucí to nazýval traktor. 

Jiný tvrdil, že potáhne několik elektrických lokomotiv. Jedna cestující si dopomohla k teplu lahví vaječného koňaku a byla v dobrém rozmaru. Čekám dál. Kupé mezi tím obsadili jiní cestující, tvrdili, že nikdo neví kam tento vlak dojede, zdali prý jen do České Třebové.  Předchozí cestující odešli domů. Byli promrzlí, protože ve vlaku se netopilo vůbec. Já byl také zmrzlý, proto jsem opět vyběhl dopředu, kde stále stál vlakvedoucí ještě zmrzlejší a strojvedoucí. Od těch jsem se dozvěděl, že traktor je už v tunelu. Paní s vaječným koňakem si šla kopit další lahev, byla ještě veselejší. Vůbec humor v těchto krizových chvílích hodně pomáhal. Za čas opravdu traktor přijel a my jsme téměř po dvou hodinách vyjeli. Průvodčí pouze proběhl v půlce cesty vlak a prozradil, že jedeme až do Žiliny. Čekal jsem davy na stanicích, ale lidé zřejmě vzdali čekání a naprostou nejistotu co bude. Zastavovali jsme častokrát. Do Ostravy jsme dojeli se zpožděním dvě hodny, což jsem považoval za úspěch. V ostravské čekárně měla velení energická zaměstnankyně, která nabízela zdarma vodu a oznamovala co pojede s tím,že má informace přímo z věže. Vlaky na Frýdek fungovaly v normálním rytmu a tak jsem dojel v klidu domů. na cestě jsem byl 21 hodin.

Doma!!!

Závěrem bych si dovolil zhodnocení:

1) Vyšší moc je něco, co většina lidí je schopna pochopit. Prostě v bouři lodě také nepojedou. Když padají dráty pod těžkou námrazou, vlaky nepojedou také.

2) Nechápu proč byly vypravovány vlaky i přes to, že se vědělo, že skončí někde v trati a bude problém. Například náš vlak skončil kousek za Prahou v Dolních Počernicích. Nemusel vyjet vůbec. Byla by to sice ostuda, ale mezší než čekání a odchod za asistence hasičů.

3) Tragická byla informovanost. Jako by chyběl velitel. Jasný hlas v mlze. Něco typu: Je krize, všechny tratě jsou zaplněny soupravami s lidmi. Snažíme se to řešit. Kdo můžete nejezděte nikam a zůstaňte doma. Do Ostravy zřejmě vypravíme za ráno jediný vlak vyjede se zpožděním, protože nemáme lokomotivy. Nic takového nezaznělo. Nikdo nic nevěděl.

4) České dráhy se mohli mnohem lépe postarat o své cestující. Ale to je těžké, když ve velkém hlavním nádraží už ani nemají kloudné prostory pro podobné krizové situace (stačila by vytopená místnost) a naopak je vše přizpůsobeno nepřizpůsobivým občanům, tedy na krátké sezení.

Ale v zásadě jsem na tom byl poměrně dobře. Skutečná krize vypadá zcela jinak. Teplo ve vlaku, noční bageta a káva. Dojezd domů. Všichni jsme zhýčkaní pohodlím 21. stoletím. Trocha "adrenalinu" neuškodí.