Čas medvědího česneku

Jarní rostlinou krajiny pod Beskydami je pro mě Česnek medvědí (Allium ursinum).

Toto není letošní fotka. Je to již kvetoucí česnek z doby končícího přejaří. 

V telejších létech se objeví už koncem února. Ale stalo se. Setkáte se s ním při cílené návštěvě reservace Velké doly u Třince. Svah má východní až téměř jihovýchodní expozici, a proto zde kýžená rostlina roste, dle mých  pozorování, nejdříve z celého regionu.

Začátek března 2020

Začátek března 2020

Tuto rostlinku najdete opravdu velmi zjara, kdy jsou stromy ještě bez listí. Uvidíte-li v této době v lužních lesích, kolem potoků nebo na suťových svazích něco sytě zeleného, je to pravděpodobně medvědí česnek.

Rokle v rezervaci velké doly. Zde na chladném dnu se objevuje pravidelně nejdříve.

Je pojmenovaný po medvědech. V horách na konci chladných údolí býložraví medvědi tuto rostlin vděčně spásávají. Poznáte ji snadno, má listy trochu jako konvalinka. Stačí do ní jen šlápnout a již cítíte nezaměnitelnou vůni česneku.

Roste opravdu všude.

Roste na trase plynovodu vedle silnice....

u pěšinek....

....téměř ve škarpě u lesní cesty. 

Nacházíval jsem ji v jihomoravských lužních lesích i v židlochovickém parku. Tam musí být v tuto dobu (začátek března) již v rozpuku! V Brně jsem na něj chodíval rád do rajhradské obory nebo ke  Svatoplukově studánce u Omic. Našel jsem ho i na Slovensku v Luchochnianské dolině na Velké Fatře. K překvapení chataře jsem jej
ve velkém množství jídával.

V okolí Frýdku roste česnek navýsost hojně:

• ve frýdeckém zámeckém parku. Prudké svahy nad tratí jsou zjara přímo porostlé kobercem této rostliny.
• V nivách okolo Ostravice a na svazích u Svijadnova najdete velké pláně. 
• V Pálkovických hůrkách znám jedno údolíčko, kde jej trhám nejraději. To je přímo ráj. 
• Roste i pod Štandlem. 
• Najdete ho i kolem Morávky na svazích pod kostelem ve Skalici a nebo mezi Dobrou a Skalicí, poblíž železného mostu
• Zajímavé je, že na různých stanovištích roste až s měsíčním zpožděním. Ve Frýdku naposledy na štěrkových lavicích u Morávky. Zpoždění hezky dokumentuje tento snímek z roku 2016:

Naleziště medvědího česneku v Pálkovických hůrkách.
V době sklizně ve Velkých dolech na něm ležel sníh.
Ale zelené špičky už vykukovaly. 

Ve stejném roce nad Třincem. 

Pro zájemce jsem namaloval mapku s některými stanovišti. Když kliknete na mapu dostanete se na mapy.cz s vyznačenými stanovišti.

Případným zájemcům mohu poslat GPS lokalit. 

Jakmile začne bíle kvést, je to znamení konce. Listy už tuhé, napadené jinými hmyzími chroustaly a časem zcela beze stopy zmizí a musíte čekat zase na jaro. Ovšem to už bývám touto lesní zeleninou přejedený.

V době květu. (Z CHKO Podyjí.)

K jídlu se hodí lístky, samozřejmě ty nejčerstvější. Na jednom stanovišti lístky rostou různě rychle. Sbírá se příjemně po celých trsech. Po lístcích je to drbačka.

Svazek lístku, ideální k utrhnutí v celku. 

Medvědí česnek má sytou chuť, ale ne štiplavou. Chutná tedy jemně, což je největší přednost této pochutiny. Užijete si bezbolestně chuť česnekovou chuť.

Jak jej využívám v kuchyni:

1) Jako příloha do jakýchkoliv jídel  - na chleba, místo pažitky, na brambory, do polévky.

2) Do pomazánky – nasekaný česnek smícháte s majonézou, s tvarohem či měkkým sýrem, s jogurtem. Výhodou je, že nemusíte šetřit. Listové hmoty je mnoho. 

3) Zelená česneková polévka – připravuje se stejně jako obyčejná česnečka, jen místo stroužků nasekáte česnek. Polévka se může se umixovat nebo nechat rustikálně s nasekanou natí.  

4) Jako špenát. Množství listů spaříte ve vodě. Z velké kupy vznikne nebohá hromádka zelené hmoty a tu upravíte podle chuti Třeba s máslem, solí a těstovinami. Místo spaření někdy nasekaný česnek osmahnu na pánvi se špekem či olejem, výsledek je podobný, ale ne tak nasáklý vodou. Dá se skvěle kombinovat s mladými kopřivami nebo se  zelenou nati cibule.

Nejednou narazíte na česnek a mladou kopřivu pohromadě.

Výhodou medvědího česneku je opravdu jeho nekonečné množství, láce a prožitek při sbírání. Natrhaný vydrží v ledničce překvapivě dlouho.

Dá se i mrazit, doporučuji jej před tím nařezat, jako cibuli. Po rozražení  "to už není ono". Čerstvá zeleň je zeleň. Dobrý je údajně i sušený, což jsem nezkoušel. Dalších receptů najdete na webech habaděj.

Sbírání jarního medvědího česneku je umocněno přítomností jarních květin, což je velká přidaná hodnota

Sněženky  a za ním medvědí česnek na Pálkovických hůrkách. 

Podléšky v rezervaci Doly. 

Kdo by se chtěl potěšit videem, tak vás do okolí Tišnova u Brna vezme můj oblíbenec a krajinolog doc. Jan Lacina a provázet jej bude přední český ucholog a česnekolog prof. Anton Kolár. Medvědí česnek v v hlavní roli jen pár prvních minut.

Přátele nastal čas medvědího česneku! Je čas vyjít do svahů či luhů, hledat kolem  chladných potoků. Radovat  se z tohoto skvělého Božího daru. Medvědů se nebojte!  Přeji krásné jaro!

Ohlédnutí se za rokem 2015

Začínám smutně. Letošní rok se mě dotkly čtyři, pro můj život vážné,  pohřby. (A to nepřidávám další rozloučení.)

          Petr Doušek |  Jaro křiovohlavý
 Stanislav Heczko |  Tadeáš Staniek

Začátkem roku jsem se v kostele u Salvátora loučil se se skutečnou legendou českého evangelického Sionu  prof. Jarem Křivohlavým, psychologem a písmákem v jedné osobě. Měl jsem tu čest,  ještě nedlouho před smrtí, s bratrem posedět a popovídat, za což jsem moc vděčný. 
O týden později jsem se účastnil opravdové pohřební slavnosti, na které jsme se rozloučili   s kazatelem Tadeášem Staniekem, se kterým jsem se za několik let služby v Církvi bratrské osobně spřátelil. Byl to jeden z nejpřímějších křesťanů, které jsem kdy poznal.

Slavný evangelický pohřeb Tadeáše Stanieka v Komorní Lhotce.

Obrovským šokem byla v březnu zpráva o smrti mého vrstevníka, se kterým jsem prožil dětství, Petra Douška. Stal se bláznem pro Krista, v tom kladném i záporném slova smyslu. Na jeho pohřbu jsem kázal a bylo mi smutno. Ne snad proto, že umřel, to jsem mu vlastně docela přál. Smutno mi bylo spíše nad těžkým údělem některých synů lidských.

Na podzimní cestě do Berlína mě dostihla sms o smrti kazatele Stanislava Heczka. Kazatele, který zásadně ovlivnil můj život. Křtil mě, pověřil poprvé kázáním, psal mé doporučení ke studiu na teologický seminář, nakazil láskou k východu.

Stanislav Hezko v akci

Ukrajinský rok

Z uplynulého roku jsem strávil skoro měsíc a půl na Ukrajině. Nejdéle na podzim v době studijního volna. (O tom později.) Dále několik dní v rámci dovolené na horách. Nejzajímavější ovšem byly dvě humanitární mise v Luhansku a Doněcku. Poprvé jsem se setkal s válkou, viděl rozstřílené domy, poraněná těla lidí, viděl jsem vojáky a tanky v plné zbroji, sklepní kryty  vybavené zásobami. 

Mezi mnou a Danielem Fajfrem je statečný hyperaktivní kazatel Paša, který během války mnohokrát riskoval život. 

Po bombárdování

Viděl jsem statečné lidi pašující humanitárku. Viděl jsem úzkostné oči matek, bojících se o své syny. Vezli jsme pomoc místním bratřím, v batůžcích jsme nesli  2x půl milionu. Překvapením pro mě bylo především nadšení příjemců. Na prvním místě velké nadšení z toho, že na ně někdo myslí a za nimi osobně přijel. Za peníze byly rovněž vděční, ale osobního setkání si cenili nejvíce.

Setkání v nárazníkové poloválečné zóně. Vprostřed skvělý kazatel Boris, který zůstal věrně se svými lidmi.  Měl stále úsměv na ústech. 

Jednoho z vojáků jsem se zeptal, zdali se setkal s ruskými vojáky. Odpověď byla jednoslabičná. Cítil jsem se trapně, asi jako kdybych se zeptal vojáka z druhé světové, zdali se setkal s Němci.

Skoro odpočinkový rok

Rok 2015 jsem zahájil čtrnáctidenní dovolenou v milovaném Mladkově. Stihl jsem i sníh a užil si běžkování. Stihl jsem poklábosit s milými přáteli. Další letní dovolená byla tradičně v karpatských horách – přešli jsme malá kapesní pohoří – poloninu Boržavu,Plešiveckou planinu, Muráňskou planinu a Východní část Nízkých Tater.  Bylo to skvostné putování. Poutníků řízeně ubývalo, na závěr jsme byli tři.  Dva mlaďoši, za nimiž jsem cupital já. 

Polonina Bořžava

Plešiveká planina -skvost slovenských hor

Na podzim jsme se snažili projít zbytek NízkýchTater, ale paradoxně v nejteplejším roce za poslední léta jsme si vybrali týden, kdy dokonce i sněžilo a tak jsme si na konci trasu zkrátili.

Selfíčko na posledním vrcholu, kolem mlha....

Přes všechnu odpočinkovost ve mně dozrála bytostná touha po studijním volnu. Starší sboru i vedení církve mi je odsouhlasilo a já se oddal relaxaci i studiu. Jedním z vrcholných bodů „sabatikusu“  byl kurz s farářem Bernardem Rothemem, na který jsem se těšil sedm let. 

David Beňa, organizátor a překladatel a Bernard Rothen, veselý a poctivý teolog

Volno jsem strávil z větší části na Ukrajině. Nejvíce času jsem věnoval studiu vývoje evangelikální teologie a stále živému problému zla. Byl to skvělý a potřebný čas. Zároveň jsem si uvědomil, že mnoho odpovědí na své otázky mám za zády v knihovně. I to je užitečné zjištění.

Na tomto romantickém místě, nad Jasiňou, jsem dočetl jednu z knížek - Bůh a zlo. 

Sborový život byl rovněž odpočinkový. Jako bychom se stále nebyli schopni vzpamatovat z náporu stavby. Dny ubíhali jeden za druhým v pokoji a družném duchu.

Velikonoční cesta kříže

Slovíčko pro děti v běžných bohoslužbách

Sborová dovolená

Rodinné záležitosti

Krom toho, že jsem letos symbolicky dobyl vrch Kučerovka (nachází se v Kysucích), přišli do naší rodiny novoty. Především jsem se stal prastrýcem. Už jen to slovo mě poněkud vyděsilo.  Ale radost mám z maličké Sáry, dcery Petry a Mikla. 

Bráchovi se narodil syn Oliver, což je hodné radosti z nových životů. Jeho dcera Katka uzavřela manželství s Jiříkem, a byla to krásná, designová svatba, brali se přece dva výtvarníci. Další radost. 

Naopak mladičké manželství milé neteře Aji doplulo do slepého ramena.

Jinak jsem si užíval i dalších svateb, ale nemohu nezmínit milou službu na svatbě Petra a Anet. Petr byl, v době když jsem se přistěhoval do Třebové, malý dorostenec. Později se stal důležitým souputníkem dorosteneckých akcí a karpatských výprav. Je velmi milé sledovat životy přátel a být jim nablízku.

Tábory

Jsem rád, že stále mohu jezdit na tábory a jít aspoň trochu ve stopách tatínka. Letos jsem absolvoval tábory dva. Poprvé jsme vyrazili s bandičkou našich křesťanských dorostenců na chalupu Bařinka, skrytou v Javorníkách, bez elektřiny a bez vody. Prožili jsme neuvěřitelně hezký čas, pod poklidným vedením Marka Moškoře, vedoucího dorostu. Byli jsme tři vedoucí, kteří už něco o životě věděli, bylo nám svěřeno devět menších dětí. 

Pod stromem poznání dobrého a zlého

Snažili jsme se shrnout dětem do pěti dní celou Bibli,  učili jsme je postarat se sami o sebe, navštívili jsme  krásné javornické kraje, zejména nezapomenutelný byl prales Razula. Nádherný čas.  

Další tábor byl s Lavinou, naším dřevárenským oddílem, a i ten byl neméně skvostný, byť již mnohem obtížnější. Jen dětí bylo skoro třicet! Těžké bylo vedro a s ním úžehy a „sračky“, stálá  přítomností vos v abnormálním množství. Náplní tábora byl příběh ze severské mytologie vykoupení Ragnaroku. Fantastickou věc vymyslel přítel Petr Kadlec – každý den jsme hráli v lese reálně počítačovou hru L.O.L. Vše se dálo v rozsáhlém herním území vymezeném dvěma kilometry pasek.

Dřevárníci v akci

Na fotce je vidět rozsáhlé herní pole

Byla pro mě potvrzením nové vývojové etapy v táborových hrách. Na táboře jsem zažil i nejšílenější okamžik tohoto roku, když jsem klečel jako zdravotník u dusícího se mládence se silnou alergickou reakcí. Chladil jej a čekal na příjezd sanitky. Ještě nyní se chvěju.

Zdánlivá malichernost.

Už před rokem jsem se zájmem a obavami sledoval vývoj mé oblíbené rozhlasové stanice Český rozhlas Plus, dříve tzv. Šestka. Od druhého listopadu měla začít tato stanice vysílat celodenně. O prázdninách byl dotlačen k odchodu z postu šéfredaktora Daniel Raus a mé obavy se začaly naplňovat. 

Daniel Raus se loučí v redakci ČRO Plus

Stanice Plus doznala tolika změn k horšímu, že se z mého života pozvolna vytrácí. Je mi to líto, neboť mi bývalá Svobodka, později Šestka a Pluska byla společníkem po dobu patnácti let. Časy se mění.

DUXDO

Loňský rok 2014 jsem tímto nadpisem začínal a letos končím. V roce 2014 jsem opustil (zradil?) kruh přátel v Dorostové unii a stal se členem nového subjektu Dorostový odbor. Letošní rok jsme se nakonec navzájem domluvili na dalším postupu. Stalo se tak jen díky společné odhodlanosti nezničit rozjetou dorostovou práci v církvi a zároveň díky tomu, že dobré přátelské vztahy, byť pochroumané, doposavad zůstaly. Na celou kauzu budu vzpomínat jako na potemnělé období mého života.

Už jen na konec

Mám novou podlahu v kanceláři – úžasné! | Po sedmi letech ve Frýdku jsem byl plností hlasů potvrzen pro další roky. | Setkal jsem se s krásnými obrazy mladého malíře Konstantina Koposova a uhranuly mě.

| Na podzim jsem byl poprvé v životě na megaakci – koncertu U2. Viděl jsem Bona, fakt existuje. co víc si mohu přát! 

| Jsem moc rád, že se v únoru vydařilo setkání účastníku dvaceti puťáků po Karpatech v Mladkově.

Čím končit? Východním chorálem: "Sláva otci, Sláva synu Sláva i Duchu svatému +!+!+"

Hlas volajícího na poušti připravujte stezky Páně!!! (Z tábora dorostu)

Původ a smysl slavení vánoc

Vánoce jsou v Čechách nejkomerčnější svátek a zároveň den, na který je navěšeno snad nejvíce  tradic a zvyků: Od slunovratu, přes stromeček vánoční věštby až po ryzí komerci - děda mráz, Santa Klaus.

Kde se ten křesťanský svátek vzal? 

Svátek vánoc původně nebyl ani židovský, ani křesťanský. Byly to svátky slunovratu, svátky světla. Protože se vždy v tomto období se slunce zase začalo vracet výše nad obzor  a den se stával delší a delší. V Sýrii byl oblíbený, kult Nepřemožitelného Boha slunce a právě jeho svátkem den byl slunovratu.

V době, kdy po římských cestách začali putovat apoštolové a posléze evangelisté nově šířícího se křesťanství, bývaly oslavy Slunovratu velmi bujaré. 

Po tří stech letech, navzdory tlaku pronásledování, se křesťané stali pevnou součástí římské společnosti (v roce 311 bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími), a časem (v roce 380) se křesťanství stalo státním náboženstvím. Jak bylo pevně ukotveno ve společnosti, vznikaly i křesťanské svátky.
Svátky velikonoc se již slavily, protože se překrývali se svátky židovskými, akorát nebyla shoda v datu, ale to je jiný příběh. Svátky narození Krista byly přirozeně na pořadu dne. Začalo se hledat datum narození Krista.

Podle výpočtů, založených do značné míry na dohadech (vycházelo se z předpokládaného data narození Jana Křtitele), došli badatelé oněch dob k datu 25.12. Tedy den Slunovratu. Mentalita počínajícího věku křesťanství viděla ve výsledku výpočtu Boží prozřetelnost a potvrzení správnosti jejich výpočtů. Tolik první verze příběhu data vánoc.
Podle jiných badatelů se prostě křesťané přiklonily ke slavení narození Krista právě ve dny Svátků slunovratu.
V té době byl den Slunovratu státním svátkem výše zmiňovaného Nepřemožitelného Boha slunce.

Celá myšlenka příchodu světla zapadala do křesťanského myšlení,  protože Kristus o sobě řekl: „Já jsem světlo světa“ (J.12:46). Izaiáš prorokuje o světle „které v temnotách svítí a tma je nepohltila“ (Iz. 9:1).  A nakonec Kristus je nazýván u Malachiáše „Sluncem spravedlnosti  (Mal 4:20).“ Tedy svátky Slunovratu jsou ideálním časem pro slavení svátků narození Krista. Milánský biskup, zbožný Ambrož (byl biskupem od roku 374-397) promluvě výslovně konfrontuje slavnost pohanskou a slavnost křesťanskou, říká: „Kristus je naším novým sluncem!“

Betlémské světlo

Zřejmě tyto okolnosti způsobily rychlé rozšíření tohoto svátku do celého tehdejšího křesťanského světa. Došlo tedy k čemusi jako k překřtění pohanských svátků na křesťanské. První záznam slavení svátků v Římě je z roku 336. Dá se předpokládat, že k prvnímu slavení došlo ještě před tímto rokem.

Znepokojené křesťanské svědomí o vánocích

Kdysi se ve mně hnulo svědomí a připadala mi myšlenka překřtění pohanských svátků jako mylná a špatná.  Studovali jsme tehdy teologický seminář. V předmětu církevních dějin jsme se na celý problém zeptali našeho učitele kazatele Jana Kašpera.

Náš nezapomenutelný učitel, Jan Kašper, kazatel CB a dnes farář ČCE v Brandýse nad Labem

Jeho odpověď se mi líbila. Dával nám za příklad Abrahama, který stavěl oltáře právě místech pohanských svatyň. Tam postavil oltář Hospodinu (Gn. 12:7). Nakonec i Izraelské svatyně bývaly stavěny na místech pohanských božišť (Jz. 18:1 – Sílo!). Podobně i křesťané zabrali, dobyli svátky původně pohanské a udělali z nich svátky křesťanské. Ta myšlenka se mi líbila, vděčně jsem ji přijal do života. Rovněž jsem si uvědomil, že čím více se vzdalujeme od Boha, tím více se z vánoc zase stávají svátky pohanské.

Jak slavit vánoce?

Tradičním křesťanským klišé o vánocích je kritika konzumnosti vánoc. Bylo by však velmi snadné a laciné dárky a dobré jídlo vyhodit do odpadkového koše. I v Izraeli byl zvyk dávat si dárky v dobách převeliké radosti. Příklad oslavy radostného dne najdeme v Nehemiáši: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.".
Je tu jen jedna velmi podstatná zásada vánoční radosti: nesmíme zaměnit prostředek slavení vánoc za smysl vánoc. O vánocích se máme radovat, hodovat a být veselí, máme si dávat dárky, ale musíme   vědět   proč.

Protože se nám narodil Zachránce.  Pokud bude naše Štědrovečerní večeře, kapr či řízek, láhev vína, dárky, společné posezení, projevem radosti před Hospodinem, který nás přišel v Kristu zachránit, oslavíme dobře a radostně vánoce.
Ono je co slavit! A lépe se slaví narození Krista než smrt Krista. Ale i na tu o vánocích máme myslet. Objevil jsem na FC obrázek, který mě oslovil i tak trochu zastavil. Náš zrak nasměrovává  již ke Golgotě.

Podobně, jako zbožný malíř Alebrecht Dürrer, který nad kolébkou Krista namaloval zamaskovaný přesto jasný kříž.

Pro poslední adventní neděli 2015