Tribeč + Vtáčnik + Kremnické vrchy | 08/2025

Už jen, když píšu názvy těchto pohoří, pociťuji jemné chvění. Ta pohoří mě dávno lákala svými tajemnými názvy.... 

Odkládal jsem výpravu na pozdější roky, ale letos byla vhodná shoda okolností a vyrazil jsem. Nelitoval jsem.

Na Zobor | pondělí 4.8.

Začali jsme v pondělí, z logistických důvodu, pozdě odpoledne. Jsme čtyři: Dan, Ida, Karolína a moje maličkost. 

Auto dobrého bratra Šimona nás odvezlo na úpatí bájné hory Zobor, tvořící charakteristický monument nad Nitrou. Vyšplhali jsme na plochou civilizovanou vyhlídku. Rozhled po celé Panonii nádherný. Není divu, že se tu praotci otci Pribinovi zalíbilo.

Lidé tu už nebyli, tzv. „stále“ ohniště ještě žnulo. Stavíme strany. Vaříme, zpíváme. Je nám krásně. Spíme ve stínu pyramidální telekomunikační věže a zbytku uherského obelisku. 

I v noci tu projdou sportovci. Slovensko je sportovní národ.

 

Zoborská část  | úterý 5.8.

Vyvýšený plácek nad staroslovanskou Nitrou, opouštíme plánovaně po obědě. Měl jsem totiž od 10:00 zoomové setkání vedení naší denominace (Církev bratská). 

Externí zasedání RCB přes zoom :-)

Stoupáme na samotný nedaleký vrchol Zoboru. Kocháme se zpětnými pohledy přes moře doubrav směrem k Pyramidě.

Lesy jsou krásné, teplomilné, tvořené převážně duby a spoustou teplomilných křovin. 

Nejvíc mě potěšuje dřín, často s krásnými a karmínově vyzrálými plody. Ty nejtmavší jíme. Už nejsou trpké, ale velmi osvěžující. Je tu rovněž hodně ostružin. Rovněž začínají dozrávat. Cestou jsme opakovaně viděli krásnou rostlinu v nápadnými plody. Zřejmě Aron východní.

Zoborskou část hřebene uzavírá kopec Žibrica (617). 

Dobýváme jej a z něj sestupujeme mimo značku krásnými stepními pláněmi nad lomem do Žiran.

 Cestou se cpeme nádhernými zralými ostružinami. V lomu ztrácíme cestu, protože ji prostě odtěžili :-). V Źiranech potkáváme laskavou paní, která nám dává vodu a také chlazené pivko. Sedíme na její zahradě. Je ráda, že si může popovídat s „měšťáky“. I nám je dobře.

Potom na konci dědiny hledáme pramen s krásným názvem »Božia studňa«, ale jsme zklamání. Na místě je dnes stará zašlá pramenní jímka. Máme trochu strach, jak bude dále v kopcích s vodou.

Spíme u lesa, oheň máme v hluboké strouze díky čemuž se dobře tak se sedí kolem plamenů. V noci pršelo.

Gyměš |  středa 6.8.

Ten den jsme toho moc neušli. Teprve se rozcházíme. Procházíme mladými jižními lesy a já jsem nadšený. 

Cestou v rekreační osadě Remitáž toužíme po osvěžujícím pivku, dostali jsme osvěžující vodu. Potom vzhůru na nádherný hrad Gymeš, který monumentem zdejšího kraje. 

Dost času trávíme prohlídkou, kecáme s nadšencem, který obnovuje a konzervuje dávné sídlo vládců země. Vyslechneme si i kus velmi bohaté historie. Hrad odolal i obléhaní Přemysla Otakara II.

Z hradu je nádherný výhled do zelených tribečských moří.

Sestupujeme po červené přes chráněnou a 600 let starou gaštanicu. Dnes fantastický prales. Kdyby nebylo cesty, snad se tu nedá proniknout. Jedlé kaštany jsme moc neviděli, ale u vchodu zřejmě sezóně nabízejí i jejich prodej.

Táhlá cesta nás přivdí do Kostolan pod Tribečom. Stíháme ještě otevřený obchodik, posilňujeme se acidkem. Objevujeme milou hospůdku, dáváme pivko a kávičku. Je tu hezky. Tušíme, že dnes Tribeč nedobudeme.

Spíme na nádherné loučce s výhledem na majestátnou horu. Večer zpíváme a je nám fajn.

 

Tribeč |  čtvrtek 7.8.

Ráno dlouho klábosíme, kávičkujeme. Vyrážíme pozdě. 

Cestou hledáme vodu nejdříve v medovém farmě Lesů SR. Potom v jakémsi tajemném pionýrském táboře.

Výstup na Tribeč je dlouhý, ale mimořádně krásný. S dalekými výhledy a krásnými solitérními stromy, převážně duby. Jdu pomalu. Na Tribeči (830) odpočíváme, obědváme, kocháme se nádhernou atmosférou podélné plošiny, která je tvořena divokým teplomilným lesem. Je tu i tradiční trojkříží. Slovensko je zbožná země.

Cestou dál chvíli váháme, zdali se tu nezastavit a zdali nemám kreslit. Nakonec dáváme přednost sestupu k »Pastierské studničke«. Jistota vody je jistota vody. Nocleh nacházíme na u lesnického památníku. 

Nejsme tu sami. Pod námi, u lesní boudy a dobrého pramene táboří místní sympatičtí "dedinští chalani“.  Měl jsem z nich radost. My zakládáme malý ohník. Poslední večer s Idou, která zítra běží za rodinou.

 

Tribečský hřeben | pátek 8.8.

Ten den jsme se celkem hýbáme, i když jsme zase nespěcháme. Dokonce je čas na namalování jednoho obrázku. Jde se dobře. Valíme až do večera a skončili jsme až na rozhledně nad Skycovem. Poprvé vaříme na »dřívkáči«. Topivem jsou nám suché borové šišky. Na osm vyschlých šišek ešus vroucí vody. K večeři máme bedle. Nikdy jsem nesnědl takové množství. Vynikající.

Tribečský hřeben byl nezapomenutelný. Připadal jsem si jako v parku. Zejména vrcholové partie, s bukovými a dubovými háji. Relikty starých suchých stromů. Doupné kmeny. Nádherné výstavní kusy dubů. 

Cestou rovněž četné obory – zvernice a dřevěné oplocenky. 

A hromady bedel. Sbírali jen ty, co jsou kolem cesty.

Dojem z pohoří je pro mě velkolepý a chtěl bych se sem někdy vrátit.

 

Spojovací hřebínek mezi Tribečem a Vtáčnikem |   sobota 9.8.

Ráno se setkáváme ve Skycově s dalšími spoluputovníky: manželi Kadubcovými a
s Petrem Baným. Je nás dohromady šest. V místní „kavárnonálevně“ hlavně dobíjíme mobily, pijeme acidko, kávu, pivko. Jíme koláč od Kadubců. Kecáme.

Potom se noříme do hezký nízkých lesů. Ještě stále duby a habry. Cestou potkáváme nádherné, tak říkajíc typové studánky s vlastním hrníčkem, který je šikovně uložen v nice. Jsme nadšen. 

Závěr cesty je po silnici. Pálí slunce, jezdí auta. Táboříme v sedle na krásných posečených loučkách. 

K večeři opět bedle, tentokrát s mamaligou. Výborné. Dlouho povídáme a zpíváme. V závěru, za temné noci, již tklivé křesťanské písně. Ve třech trochu truchlíme nad světem i nad Bohem: „Svou maringotku táhnem…podej mi ruku pomocnou“.

Hřeben Vtáčnika |  neděle 10.8.

Ráno má pro nás Petr Baný kázání. Karolína se od nás odpojuje a vrací se domů za rodinou a pracovními povinnostmi. Zůstává nás pět.  

Vyrážíme dál, u hezké studánky v bahnitém prostředí nabíráme překvapivě dobrou vodu. 

V podstatě celý den stoupáme. Jen místy prudce, převážně decentně. Cesta je skoro přímkovitá. Lesy se s nadmořskou výškou proměňují v bukové. 

Vstupujeme do nejvyšších partií puťáku. Na louce potkáváme zcela novou turistickou chatu. Ještě voní.

Na hřebeni jdeme přes hezké skalní městečko.

Jsou odtud krásné výhledy.

V předtuše špatného pramene za Vtáčnikem zůstáváme těsně před vrcholem skvělého a stálého pramene. Táboříme v lese, raději vně rezervace. Vaříme na opět na »dřívkáči«. 

K večeři tradičně bedle, tentokrát s protlakem a kolínky. A jsou výborné. Spí se dobře a útěšně.

 

Od Vtáčníka pod Veľký Grič |   pondělí 11.8.

Ráno je krásné a pohodové. 

Snídáme u studánky a posléze dobýváme Vtáčnik (1346). Výhled ze skal na sever je krásný. Kocháme se. 

Sestupujeme ke Kančím studnám. Není to pramen, ale bahniště. Dobře, že jsme sem včera nedošli.

Další cesta vede opět hlubokými, převážně bukovými lesy. A poskytuje to, co jsem očekával. Pocit opuštěnosti a krásné ztracenosti. Příjemné, pokud před Vámi je skupina milých přátel. 

Na konci dne odbočujeme na Bílou skálu. Z ní je fascinující výhled nejen na obzory, ale i na skalní amfiteátr. Opět se kocháme.

Potom nás potkává Peter Prištiak, další „spoluputovník“. Našel pro nás romantické tábořiště, s křížem, kaplnkou, ohništěm. Zásoby vody máme. Trávíme pěkný večer. Večeře je opět bedlová. 

Velký Grič – Handlová  - a nakousnutí Kremnických vrchů |   úterý 12.8.

Dobýváme významný kopec severní dominantu Vtáčníku, Veľký Grič (971), což je velká krása. Opět famózní východní výhled. Jsme fascinováni i přírodní „skalkou“ se skalničkami. 

A v dálce vidíme horu Skalka, cíl našeho putování. Potom už sestupujeme do Handlové. Renovujeme studánku pod Gričem. Vcházíme do Hornonitrianské kotliny, ve které se nachází Handlová. Město nás uvítá svou důlní atmosférou, banickými domky, muzeem „banicva“. 

V „reštyce“ si dáváme si oběd. Za Kadubcovými přijíždí dcera s kamarádkou. Přichází „rozlučková“ party.

Osaměli jsme. Zůstáváme Dan, Petr a já. 

Vystupujeme nad Handlovou. Spíme u zamčené zbrusu nové polovnické chaty. Pod ní studánka. Co si přát více. Vaříme lehkou večeři, čaje, povídáme a je nám dobře.

Mezi Handlovou a Kremnicí |  středa 13.8.

Vystupujeme na jakousi pomyslnou plošinu, na ni krásné louky se solitérními stromy a stády krav. Napojujeme se na Cestu hrdinov SNP. Potkáváme její poutníky. 

Zastavujeme v Kunešově, v německé vesnici. Obědváme, doplňujeme vodu. Potom přes nádherné divoké pastviny nad Kremnicu.

Nad městem jsme se zastavili u „prepadliska“ Šturec. Vzniklo uměle, propadnutím důlních děl, někdy před pěsti sty lety. Zajímavé místo. Malý „tungušský kráter“ blízko Kremnice.

Spíme u jezírek na Kremnicou, na konci křížové cesty u kapličky. Opět vaříme na dřívkáči.

 

Útok na Kremnické vrchy |   čtvrtek 14.8.

Ráno nás potěšilo stádo ovcí s pastýřem. Vypráví nám o své práci. O suchu. O nemocech i o Bohu. Petr mu na oplátku vypráví o dobrém pastýři, Ježíši.

Potom sestupujeme „cik – cak“ nádhernou lesní křížovou cestu. Staré opravené kapličky s moderně podaným poselstvím. Líbí se mi jak nádherně umístěné „Boží muka“, tak jejich výtvarně zpracovaný obsah. Vede ke zbožné aktivitě mozku.

V Kremnici obědváme. Potom prudce vzhůru. Těšíme se krásným výhledem na starobylé středověké město. 

Pak na dlouze stoupající traverzovou, modře značenou cestou. Je krásná. Zastavujeme, maluji zajímavou skálu. Chlapci spí. Cestou mě potěšila měsíčnice – Lunária. Vzpomínám na JanaLacinu. 

Posunujeme až chatě Hostinec. Kolem i uvnitř chaty nečekaně „nikde nikdo“. Končíme celkem brzy. Rozděláváme oheň. Vaříme. Užíváme krásného pramene. Odpočíváme, zpíváme a povídáme si. Poslední večer!

Ten den jsme se ušli málo, ale to nevadí, cíl je blízko.

 

Zlatá Studňa a Skalka |  pátek 15.8.

Ráno dobýváme nejvyšší bod Kremnických kopců Zlatá Studňa (1268). 

Cesta je opět hezká, s krásným lesem v okolí. Kolem kvetou horské hořce. Mateřské znaménko hor.

Stožár na Skalce se přibližuje a s ním i horská civilizace. Obědváme v podivné plechové restauraci, která vypadá jako loď na hřebeni.

Za Skalkou téměř zástupy "feraťáků". Ale za chvíli jsme opět sami. Přicházíme k sedlu Tunel (1143) s opravdovým tunelem. Kdysi obchodní cestou. Chodba trochu zkracovala již bez tak namáhavou cestu.

Potom už sestup až na parkoviště blízko Kajova. Scházíme starou cestou. Je celkem monumentální, vede přes rookle a hřebeny. Představuji si, jak tu vypadal kdysi dávno ruch obchodníků a horníků.

Dole v Kajově na nás čeká kamarád a bratr v Kristu Tod s autem a putování je u konce. Jedeme do Banskej. Loučíme se.

Závěr

Ušli jsme celkem 140 km. Mohlo se ujít více, teoretický plán byl dojít až na Fatru, ale „povinná jazda“ byla splněna. Přál jsem si být na hlavně Skalce.

Objevil jsem nové krásy Slovenska – teplomilné jižní hory. A byl jsem vděčný, že jsem puťák po loňském úrazu stehna zvládl.

Jsem také rád, že se podařilo na poslední chvíli svolat různé lidi a netáhl jsem krajinou sám.

Tedy co říci na konec? 

S o l i   D e o    G l o r i a   +!+!+

Mé dojmy z návštěvy ukrajinského východu 07 | 2025

 Ve dnech 19.7.-28.7. 2025 jsem měl tu čest a milost od Boha navštívit Ukrajinu a dojet až k východnímu okraji této země, kde probíhají obranné boje s východním sousedem. 

Vyrazili jsme, jako dva vyslanci Odboru humanitárnej pomoci při Církvi bratskej (OHP): Miro Klč a moje maličkost. 

Základna naší cesty byla v Kostopile (blízko města Rivne), kde se nachází dvě farnosti Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Obě společenství jsou velmi zaangažována do pomoci bojujícím na východě.

Ukrajina „napreduje“

Jakmile překročíte ukrajinské hranice, uvědomíte si, že náš východní soused, „napreduje“. Jezdím na Ukrajinu třicet let a ten posun je obrovský. Za posledních deset let snad nejvíce:

• silnice jsou výrazně lepší, bez „jamy na jámě“, s dobrým značením
• v městech a dědinách vznikají chodníky, cyklostezky
• vidíte hřiště, nové parky s nočním osvětlením
• opravují se staré domy a staví se nové budovy
• mobilní sítě fungují velmi dobře
• hromadná doprava už používá výrazně lepší vlaky a busy
• korupce je krocena (například dopravní pokutu už nemůžete platit hotovostí, ale jen kartou...., na celnici je celý proces digitalizován)
• obchody jsou plné zboží a navíc Ukrajina má stále síť domácího prodeje z domu zřejmě v přirozené v bio kvalitě....
• nemocnice jsou srovnatelné se Slovenskem, záchranná služba se zřejmě ve válce rozvinula
• systém zdravotnictví už začíná pracovat i bez častých úplatků
• i z církevního pohledu: sbory „evangelijních baptistů“ početně rostou...

Jasně, čím víc jedete víc na východ a na venkov, tím je chudoba znatelnější. Ale lidé jsou zase odolnější. Dokážou si poradit sami.

Ukrajina sténá

O to více mě mrzí a srdečně štve, když vidím, jak do slibného rozvoje zasáhne vnější moc. Ukrajina sténá pod válečným konfliktem a je jí jasné, že si může pomoci především jen sama. Válka se vznáší nad celou Ukrajinou. Jak se to sténání projevuje?

• především každodenní útoky Rusů, které míří na cokoliv - od továren, armádních objektů, po školy a nemocnice.
• přibývají mrtví (v každém městě les fotografií zahynulých hrdinů) přibývají ranění bez nohou a rukou, bez duše
• mužům se nechce do války a tak se skrývají doma a vojáci je násilně verbují a chytají na ulicích
• čtvrtina Ukrajiny utekla za hranice a už se nevrátí, což vzbuzuje napětí ve společnosti
• muži, co se vrátí z války, jsou poznamenáni bojem a jsou do značné míry změnění, často nemocni na těle a ještě více na duši. Vojna prostě není kojná.
  
  

Naše cesta na východ

Kousek soboty jste strávili v Užgorodě. Kolem modlitebny baptistů vznikl jakýsi tábor, vypadající jako camp, pro uprchlíky z východu. V buňkách žijí celé rodiny. Začínají se rovněž používat jako ubytování pro rodiny, které navštěvují v nemocnicích zraněné vojáky. Hotely jsou v Užgorodě velmi drahé. Na válce se dá dobře vydělávat… Buňky jsme pomáhali zprostředkovávat z našeho OHP.

Potom už 600 km do Kostopilu. V neděli jsme absolvovali krásné bohoslužby a nabrali humanitární pomoc. V pondělí jsme vyrazili ve složení: dva pastoři Miša a Saša a voják Ivan + naše dvě maličkosti.

Za okny Ukrajina. Rovná a placatá krajina. Modrá obloha nad námi a obilné pole. Vždy jsem si myslel, že tento obraz je základ ukrajinské vlajky, ale letos jsem si své heraldické úvahy doplnil o jasně žlutou barvu slunečnic.

Cestou jsme se zastavili v Kyjevě v nemocnici za zraněným vojákem. Vyprávěl nám zážitky z fronty, z velení, popisoval blbosti základních vojáků. Mluvil a mluvil. Pomodlili jsme se s ním. A zase mluvil dál. Byl rád za společnost. Já jsem ocenil, že prostředí nemocnice jsou srovnatelné se slovenskými ústavy.

Cestou jsme prorazili pneumatiku o silniční ostrůvek. Vůdce výpravy Ivan nemá v autě rezervu, ani zdvihák, ani klíč. Ukrajina... Ale má pusu a rychle organizuje pomoc. Mezi tím u nás zastavilo asi deset aut a nabízelo pomoc. Ukrajina… Problém byl vyřešen za hodinu. Získáváme zdarma pneumatiky. Ukrajina…

Sumy

Večer jsme dojeli do města Sumy. To je už zcela na východě v blízkosti konfliktu. První, co nás uvítalo, byl výbuch rakety, která našla svůj cíl nedaleko od nás. Rodinný dům. Pastoři tam chtějí hned jet a pomáhat, jsou však usměrnění. Na postiženém místě zasahují vycvičení profesionální záchranáři a na místo výbuchu nikoho nepouští.

Na parkovišti s baptistickým pastorem v Sumě

Na parkovitě přijíždí různí vojáci. Vděčně si popovídají s námi civilisty, povyprávějí zážitky z války. Jeden velitel nám vysvětluje, jak to chodí na bojišti. Moc mu jazykově nerozumím. Ukazuje nám vojenskou mapu – tablet s aktualizovanými informace o frontě v kapse. Nová doba. Modlíme se s ním.

Jiný voják nevypadá jako voják. Je tichý a jakoby nesmělý. Opravuje drony a přístroje pro armádu. I on je vděčný za setkání s bratřími. Ukazuje nám na fotkách přidělený opuštěný byt, slaboproudou laboratoř. Základní vybavení asi dostanou a nebo si přinesl, ale zbytek si musí sehnat. Například 3D tiskárnu dostal od nějakých nadšeneckých dobrovolníků. Klasika ukrajinské války. Základ dostaneš a kvalitnější zbytek výbavy si seženeš. Jo, lidé se tu sbírají i na vojenská auta….

Místní pastor nám přeje dobrou noc. Zde to přání má opravdu smysl. Minulá noc prý byla „veselá“, jak se vyjádřil náš hostitel. Na město padalo mnoho raket a dronů. Spali jsme dobře. Houkání sirén jsem se naučil ignorovat už z dřívějších cest.

Jedeme na stabilizační bod do vzdálené dědiny. K cestování používáme zasíťovaný tunel. Jednoduchá obrana proti dronům – ten zaplete se do sítě a cíl (auto) mezí tím odjede dál.

Na stabilizačním bodě se potkáváme s lékaři, sledujeme ošetřování čerstvě zraněných vojáků. O raněné zde pečují dva šikovní doktoři. Jdou s námi na café do vedlejší místnosti. Z presovače teče hnědý mok a začíná rozhovor. Na jeho konci nám děkují za návštěvu. Je to pro ně vytrhnutí z krvavého světa. Za osobní setkání jsou vděčnější než za materiální pomoc.

  

Vracíme se do Sumy. Pastor mi ukazuje vybombardované domy ve městě. 

Potom stojíme na parkovišti u modlitebny a najednou slyšíme a vidíme dron. Nevíme kam a na koho letí. Slyšíme ukrajinskou obranu. Dron nakonec zasáhl silnici ve městě. Obyčejné každodenní terorizování obyvatelstva. Na to si sice zvyknete, ale v podstatě nezvyknete.

Navzdory tlaku nepřítele na civilní obyvatelstvo, život dál pokračuje. Voda z kohoutku teče, elektřina vypadává jen občas, obchody otevřené, restaurace, auta na ulici, v parcích děti. Církev pořádá příměstský tábor, děti si hraji na parkovišti u kostela. Sousedi si dokonce stěžují na hluk a volají policii. Chtějí mít klid uprostřed války.  Absurdní. 
Pod tenkou skořápkou běžného života se skrývá past vedle pasti:

• Nikdy nevíte, kdy na Vás cokoliv spadne z nebe a zabije vás to. Nevíte, kdy to spadne na vaši rodinu, přátele, spolupracovníky.
• Nevíte, jakou budoucnost má celé město, když se fronta posunuje každý den o kousek blíže
• Kulisou nocí, ale i dne, je vám bombardování, které slyšíte a které opravdu není příjemné
• V mysli máte tramumata z bojů o město. Už tu jednou rusové byli, ale město se ubránilo.
• Mnoho příbuzných a přátel zemřelo. Mnozí utekli. Za městy jsou hromadné hroby z nedávné ruské okupace.

Uvniř se skrývá běžná bezina, jako u nás....

Charkov, Izjum, Kramatorsk

Jedeme dál směr Charkov a daleko za něj. Zde je válka viditelnější. Cestou vidíme rozbombardované rodinné domy, budovy, mosty. Rusové se neštítí ničeho. Viděli jsme zničené školy i pravoslavný chrám.

I pravoslavný chrám dostal zásah....

Kolem silnice četné bunkry. Ale zároveň obchody a benzinky otevřené, trolejbusy jezdí, stánky s jídlem prosperují hlavně díky hladovým vojákům.

Zastavujeme v poměrně ubohém domku a večeříme u ušlechtilého baptisty, který pomáhá, kde je potřeba. Například v době, kdy město opustili rusové, zůstalo v ulicích mnoho mrtvol. On se svým synem vstal a sbíral skelety nepřítele a pohřbíval je. Někdo tuto temnou práci s těly temné armády musel udělat.

Projíždíme místy, které známe ze zprav: Izjum, Kramatorsk. Spíme uprostřed siliště v Družkivce. Sídliště je temné, bez světel. Ani v oknech domů se moc nesvítí. Mám otevřené okno. Celou noc slyším vzdálené výbuchy a střelbu. Nejsem daleko od ruských kleštích, kterými se snaží zachvátit další území svobodného státu. Lidí tu žije citelně méně.

 

Ráno projíždíme opět zasíťovaným tunelem do nedaleké dědiny, která je jakousi křižovatkou cest vojáků. Je tu otevřený „magazín“, šašlikárna, polní kavárna, hamburgerárna….I zde se setkáváme s vojáky, přáteli a bratry v Kristu. Povídáme si, modlíme se s nimi. Jednoho objímám a děkuji mu, že bojuje za nás.

 

Cestou vidím v polích velké zákopy, s žiletkovými ploty, s betonovými jehlany. Příprava na případný posun fronty. Kéž k tomu nedojde.

Návrat

Vracíme se zpět. Čeká nás dlouhá cesta až do Kostopilu. Cestou se zastavujeme
v Charkovském Ekoparku. Je to vlastně jakési mini ZOO. I to je vybombardované. 

Zvířata se rozutekla či byla zabita. Tygr a lev zůstali. Místo exotických zvířat jsou v ohradách krávy, kozy, slepice nebo prázdno. Přesto se lidé přichází na procházku. Nepodávají se válce, i když je v dálce slyšet dunění fronty. Nejvíc mě dojal mladý pár, kluk a holka, drželi se za ruce a pomalu zamilovaně procházeli mezi prázdnými klecemi. 

Vůle žít a láska je silnější než válka.

Zhodnocení

Jel jsem na východ především na exkurzi. Nevěděl jsem, jak si představit válečný konflikt. A byl jsem zaskočen obyčejnou kulisou každodenního života. Viděl jsem pole zoraná snad až k zákopům. Ukrajinská vůle nepoddat se, je nezměrná.

Co se člověk dozví o nepříteli?

• Ukrajinští vojáci, když vidí styl ruského velení, válčení, zabíjení a mučení, jsou sami nejvíce motivováni bránit se zlu. Například Rusové přednostně míří na zdravotníky...  A nešetří životy ani vlastních vojáků.
• Rusové terorizují Ukrajinu svými drony a raketami a válčí tak, že je jim opravdu jedno, do čeho se strefí. Když "sebevražednému dronu" dochází "šťáva" (baterie), zamíří ho do osobního auta, do kombajnu, do vojenského auta.... Drony na města posílají ve dne i v noci.
• Válka se proměňuje na válku dronů. Jsou různé druhy. Vojáci mluvili i pozemní drony, válečných robotech.

  

  Prohlížíme kus sestřeleného dronu....

Čím končit? Klasickou brněnskou klasikou: „Válka je vůl“.

Ach, kéž je nám Bůh milostiv.

Jak křtěnci připravují kazatele na křest

Ku příležitosti Letnic jsem byl povzbuzen, abych něco napsal o křtech, které jsem zažil za svého působení v Třebové.

Každý takový zbožný akt má svoji historii a vážnost. Osobně se velmi rád vracím
ve vzpomínkách ke svému křtu. A v paměti zůstaly i mnohé křty, u nichž jsem z velké milosti Kristovy asistoval. Vlastně mi v paměti nezůstaly ony samotné akty, ale spíše to, co je předcházelo a doprovázelo. Slyšte pár mikropříběhů o křtech. Snad budou přínosné. Kéž přispějí k oslavě práce Božího Ducha v našich životech. 

Z Letnic na Cukrové - plamen Ducha a plameny Ducha. 

Kazatelem jsem se v Třebové stal až po třech letech svého působení a jako první jsem pokřtil čerstvé novomanžele. Velmi si přáli si tuto posvátnou chvíli prožít intimně, beze svědků, u Vlčí studánky nad Ústí nad Orlicí. Rozuměl jsem jejich přání, ale zdálo se mi lepší, aby akt proběhl ve společenství církve, protože křtíme do těla Kristova. Byl jsem na rozpacích. Nevěděl jsem. Modlil se. Předložil jsem své dilema i na východočeském setkání kazatelů. Moc mi neporadili, polovina byla pro křest v soukromí a druhá polovina pro veřejný. Nakonec v sobotu ráno u Vlčí studánky proběhla tichá slavnost beze svědků a v neděli jsme o křtu pověděli všem. Ano, pravdu měl jakýsi ušlechtilý Francouz, který prohlásil, že „svoje zásady si má člověk šetřit jen pro mezní případy. Na ostatní postačí jen trocha milosrdenství.“ S oběma manžely jsem v dodnes v přátelském kontaktu a následují Krista a patří ke komunitě ĆBČT.

Reliéf vlka na Vlčí studánce. 

Vzpomínám na krásné setkávání před křtem s mladou jemnou dívkou. Její otázky byly nezapomenutelné a františkánsky upřímné: „Bude v nebi i moje krysa?“ Překvapení, ale bylo to krásné. Její křest měl svůj hezký ekumenický dozvuk. Našla si chlapce z tradiční katolické rodiny. Sám jsem jí doporučil, aby se církevně sjednotila se svým manželem. Dodnes vzpomínám na svou osobní ekumenickou radost, když jsem psal
a podpisoval potvrzení o křtu pro katolického faráře. Ano, jsme bratří Kristu. Jeden křest, jedná víra, jeden Duch...

Nezapomenutelná pro mě byla příprava na křest s tehdejší starší gymnazistkou a později vysokoškolačkou. Své myšlení víry nebrala ani povrchně, ani formálně. Dávala mi jednoduché a skvělé otázky, kterými mě, kazatele, výborně připravila na její křtu.  

K jedné se dodnes vracím: „Co všechno se změní po křtu anebo poté, co se stanu křesťanem? Změní se moje tělo? Moje nemoc? Moje povaha? Moji rodiče?“ Apoštol Pavel k tomu říká: „Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2 Kor 5:17). Je to tedy pravda? Nakonec, ne nadarmo byl tutorem mladé studentky vynikající prof. Jan Sokol. Vypili jsme na přípravě mnoho černého čaje. Křest proběhl tuším politím. Ne zcela obvyklá forma, ale já ji mám dodnes rád. Myslel jsem si, že jsem nikdy nikoho hlouběji ke křtu nepřipravil. Jak později katechumenka později naznačila, opravdové obrácení prožila až později, ve chvílích zahraničního osamění. Duh Boží si dělá, co chce.

Tehdy to byl křest dospělého, ale lepší fotku jsem nenašel. Nakonec jsme všichni děti Boží. 

Nezapomenutelný byl křest jednoho teenagera a přijetí za člena komunity jeho bráchy. Jezdil jsem za nimi do jejich domečku. Byl jsem vždy přijat rodiči s nevšední uctivostí. Potom jsme si v podkroví s kluky povídali. A já jsem byl okouzlen jakousi čirou upřímností a přímostí v našich rozhovorech. Nevím, čím to bylo, ale vždy, když jsem se od nich vracel na vlak, padal večer a nad nádražím se vznášely mlhy. A moje duše si připadala temná, protože se setkala s něčím krásným a jasným. A vždy jsem v nitru obnovil svoje předsevzetí, že budu lepším křesťanem. Ano, i kluci mě tedy taky hezky připravili na svůj křest. A Duch Boží konal svou práci, jak chtěl. 

Tady jsem zpytoval svědomí. 

Nezapomenu na přípravy s ode mě starším mužem. Trvaly dlouho. Snad rok? Dva? Ano, odskakovali jsme od témat.  Ano, zdálo si mi, že jsme si dílo spásy v Kristu dokonale nevyjasnili. Nakonec jsme došli na konec našich příprav. Chystal se rozhovor ve staršovstvu. Dopředu jsem milého katechumena upozornil, že mu dám jen jednu otázku: „Jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ A ať si připraví dobrou odpověď. Před rozhovorem jsem měl trému jako rodiče před koncertem svých dětí v ZUŠce. Rozhovor začal: „Tak, milý brachu, jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ Rozpačitě se na nás podíval a odpověděl protiotázkou: „No, no, a co je vlastně ta víra?“ A my jsme, jako tehdejší starší, měli jasno. Pokřtíme ho. Jsme dodnes bratři a kamarádi v Kristu. Duch Boží propojil naše životy. 

Dávné baptisteria ve tvaru kříže. Tento tvar považuji za nejlepší. 

Také nezapomenutelný byl křest jiného teenagera. Den před nedělí jsme spolu připravovali místo křtu, malou hráz na Tiché Orlici v Mladkově, kousek od modlitebny. Málokdo má tu čest připravit si vlastní hrob. To jsem tehdy Martinovi připomněl: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom –- jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Řím 6:4). A byl to krásný pohřeb i se vzkříšením. Přijeli i „old“ sestry ze Žamberka. Křtěnec dodnes žije ušlechtilým životem. Duch Boží v jeho životě koná svou práci. 

Kousek pod tímto jezem se konal křest a katechumen si kopal svůj hrob. 

A dalo by se pokračovat dál. Moc rád vzpomínám na přípravu na křest mladým mužem. Poznal jsem ho na prvním english campu jako deváťáka a skoro při svém odchodu jsem měl tu čest jej pokřtít. Přípravy probíhaly na mnoha místech, dokonce i v rumunském pohoří Ciucas (čti čukaš). Duch Boží tedy konal milostivě devět let svoji práci a koná dodnes. 

Tehdy proběhl i křest čtrnáctiletého dorostence. I on mě mile při přípravě překvapoval. Ani ne otázkami, jako spíše nečekaně dobrými odpověďmi. Třeba na otázku, proč se modlit. Raději necituji odpověď přesně, ale dodnes jeho myšlenku o potírání sobectví používám. Chodili jsme krajinami lanškrounské kotliny a povídali si. Krásné.

Lanškrounská kotlina, konec Boskovické brázdy. 

Křtů v Třebové bylo více, ale tyto se mi vepsaly do paměti. Pomozte mé paměti. 

Každopádně je velká milost, že jsem směl a smím dodnes být poblíž lidí, vidět jejich duchovní a osobní zrání i sledovat neviditelné. práci Božího Ducha. 

Samému Bohu i Synu i Duchu svatému budiž sláva.