Apecká, Svidovecká, Černohorská polonina a Horhany. Bonus: Bukovecká polonina

Jako každý rok opakuji uvodní větu: letošní putování bylo vydařené a skvělé. 

Cílem naší výpravy byly ukrajinské Horhany. Ale nebyli jsme jen v Horhanách. Tedy popořádku:
Po oddání manželů Lioliasových v Olomouci jsem naskočil do vlaku směr Košice. 

Poprvé na výpravu Regiojetem. Potom do Michalovců. Nocleh tradiční, u zahrádkářské osady Milovaná. 

Potom dlouhá cesta přes polovinu Zakarpatí až do městečka Dubovoje. V modlitebně jsme nabrali vodu, pozdravil jsem se s kamarádem kazatelem, kterého jsem málem nepoznal  a potom vzhůru do hor.

Cestu jsme naplánovali v Tjačivu s Ondrou.  A hrdě se domnívám se, že trasa byla skvělá. Nejdříve stoupáme po přirozených a nádherných pastvinách s rozkošnými seníky a letními domečky. Květnaté louka. Ta krása! Krajinářské  hody. 

Spíme ještě hluboko pod hranicí polonin, v krásném travnatém sedle s nedalekým pramenem. Slyšíme ovce. Ráno nás navštívily.

Druhý den stoupáme na Apeckou poloninu, což je v podstatě jen výběžek Svidovecké (hlavní) poloniny. Dobývám jen bez batohu nejvyšší horu opatřenou pilonem a křížem.

Výhledy jsou tu dokonalé. Poznávám daleké i blízké vrcholy, třeba Kobylu, Pop Ivan Maramurešský. Vidím i
na západ. Uvědomuji si, jak je Zakarpatí opravdu hornaté. Zmocňuje se mě onen každoroční pocit, že jsme
ve velkém moři hor.

Spojovací hřeben na Svidoveckou poloninu je tradičně fysicky náročný. Nejdříve hrozný padák. A s ním i vědomí, že každý krok níže zase vystoupáme. Tábor stavíme ještě na spojovacím hřebínku. Hezká loučka, dosti dřeva. 

Šárka nalézá pramen. Co si přát více! Na obloze se objevuje altocumulus floccus – vločkovitý mrak. Nejednou předzvěst teplé fronty. Přišla.

Další den stoupáme na Svidoveckou poloninu. Je rozsáhlá a krásná. Dává nám užít si klasické rozkoše vyšších partií Karpat. Výhledy, nekonečné pláně, pohodlné šlapání po cestách, ovce a tábořiště u plesa.

 Nejsme první, kdo tu přespával. Ono místo bych nazval „Kotel stovek ohňů a PETek“. Je tu málo dřeva. Ráno se snad všichni koupeme. Přichází déšť. Mlha. Ale nic zlého.

 Postupujeme dál směr Horhany. Před námi je další spojovací hřebínek. Opět klesáme. Kolem krásná, horsko-parkovitá krajina. Pod kopcem salaš. Kupujeme skvělý sýr. Jíme urdu. Skrýváme se před deštěm. 

Spíme v sedle zdobeným zrezavělým srážkoměrem. 

Pod námi majestátní pramen řeky Tysy. Moc jsme dnes neušli. Odpočinek ale přišel vhod. 

Mimo jiné jsme uspořádali houbařskou výpravu. 

K večeři vařím mamaligu se sýrem. Moc se mi nepodařila. Chuť napravily skvělé houby.

Mám moc rád majestátní stavby uprostřed lesů. Pramen Černe Tysi (královny uherských řek) nesl stopy
po majestátnosti. Velká kamenná stěna, květináče, ozdobné řetězy. Žel místo údržby zde postavili Ukrajinci celkem nehezké altánky. Východnost korunuje nefunkční a odporný záchůdek, navíc kousek od pramene,
a všudypřítomné odpadky. 

Fotky převzaté z netu.

Staré uherské stavby se nakonec zdají být hezčí než nové.
Škoda mělo to tu našlápnuto k něčemu hezkému.

Ráno nás budí ovce. Pokračujeme dále směr Horhany. 

Stoupáme na černohorskou poloninu s nejvyšší horou Bratkiště. Tuto polonimu miluji. Nepase se tu. Je porostlá nízkou klečí a borůvčím.  Skalky a skály. Navíc jsou tu karpatští polodivocí koně.  Krajinářsky přerozkošná. 

Jíme na vrcholku hory. Fouká tu. 

Prameny na severních svazích jsou vyprahlé. Cesta nádherná. Aničku však bolí koleno. Zpomalení mi vůbec nevadí. Mohu se kochat. Věděl jsem, že na konci holin je zase ostrý sestup. Nakonec tak hrozný nebyl, ale Anička má dost. Tábořiště tentokrát volíme lesní. Kousek odtud teče potok. Je tu krásně.

Další den se Aničce se bolest zklidnila a my valíme dál pro změnu převážně lesní krajinou. V jednu chvíli hledáme cestu. Díky tomu nalézáme krásnou louku s výhledy na naši včerejší cestu. Obědváme v Sedle legionářů. 

Samoobslužná směrovka....

Pase tu krávy dementní muž. 

Jde z něj trochu strach, ale já mám radost. Má práci, smysl života, je v přírodě. Přijde mi to lepší než pobyt v ústavu. Voda v sedle je trochu nejistá. Zatímco zkoumáme vodu vyvalí se z lesa zástup mladých putovníků. Sympatických turistický oddíl převážně kluků. Jako by byli vystřižení ze starých skautských časopisů. Mají skvělou mapu.

 Dávají cenné rady na cestu. 

Jsme jim moc vděční. Na obloze se objevuje opět varovný vločkovitý mrak. 

Před námi je podivný táhlý střechovitý hřeben, který je zároveň i rezervací. Má divné jméno – Tavpiširka. Stoupání je kruté. 

Opravdu střecha.  Odměnou je však neskutečně nádherný a divoký les kolem nás. Ale nahoře na nás čeká hezká cesta mezi klečí. 

V sedle nastupujeme na traverz doporučovaný vedoucím zmíněného oddílu. Les je opět nádherný. Vodu bereme na velké pastvině uprostřed rezervace. Jsou tu krávy a salaš. Louky se rozšiřují prostým osekáním kury na stromech. Stromy potom uschnou, posléze se se zapálí, pokácí.

Pro environmentální filozofy poněkud hrůzné, pro realisty běžné. Tak se tu posledních čtyřista let hospodařilo. Reservace dle mého soudu vzkvétá.

Táboříme v sedle pod Velkou Sevulou. Hezké poschoďovité sedlo. My jsme v první etáži.

Další den prší. Vločkovitý mrak nelhal. V pohodě povídáme, vyrábím pramínek z PETky. Odpočíváme po dlouhé cestě. Sbíráme a jíme růžovky. A borůvky.

Popoledni vyrážíme na Sevulu – nejvyšší horu Horhan. 

Malá a Velká Sevulja. Šárka obě hory přejmenovala na prsa. 

Cesta bez batohů je super. Mlha se roztrhala. Příslib výhledů. Pod horou je rušnou. Je tu několik tábořišť. Skupiny turistů. Hodně odpadků. Stoupáme. Bouřka nás zastihla přímo pod vrcholem. 

Kolem je opět mlha. Čekáme a potom se vracíme. Prší. Sám jsem promočen. Na cestě zpět jsme přešli odbočku a celkem trapně se vracíme zpět. Opět houbaříme.

Večer strávíme  ohně, sušíme. Povídáme. Zmocňuje se nás veselá nálada. V jednu chvíli jsme až jakoby šlehnutí, snad horským vzduchem, tak bylo veselo.  Ondra měl hezké nedělní kázání s důrazem na víru. .

Přichází den sestupu dlooouhým údolím. Krásným, typicky karpatským s vůní devětsilu. Samotné údolí je celkem často vyholené lesníky.

Postupně potkáváme civilizaci. Nejdříve ubohé lesnické domky. 

Elektrika tu ještě není natažena. Ale bydlí tu lidé se slepkami a krávami.  Fantastické. Potom už potkáváme
o něco lepší budovby, dávnou pilu, domy hajných. 

Občas tu projede auto. Nakonec jsme už před vesnicí Lopuchiv. Zde je signál a přichází mi SMS, že Štěpán za námi příští týden nepojede. Výprava další týden se tedy nekoná. Říkám to Šárce a ta je hodně smutná. To jsou chvíle, kdyby člověk nejraději nebyl. Občas rozveselí alespoň reklamy na ukrajinskou přírodu: 

V prvním obchodě se dobře najíme sýra, piva, kvasu zeleniny. Domluvíme tu i nocleh a dopravu do Mukačeva. 

Tomu se říká komplexní odbavení. Takové věci jsou možné jen na Ukrajině.

Usínám, jsem tak trochu naštvaný na svět, mravy, na Štěpána, ale místo se mi moc líbí. Dlouho koukám na obrysy svahů přede mnou. Poslouchám řeku. Čichám pokosenou trávu a koukám i na hvězdy. Je tu krásně. Nechce se mi domů.

V pondělí se vracíme. Ráno chvíli čekáme na busik, ale nakonec jedeme jak draci. 

Řidič nás vysadil přímo na křižovatce v Mukačevě a odtud už Timoteovi. Vypili jsme trochu čaje – tzn. poobědvali jsme. Potom na milovaný rynok. 

Stále přemýšlím, jak dokončit putování. Mám tu zůstat a nebo kolegiálně odcestovat? Nakonec doprovázím výpravu do Užgorodu a vracím se zpět. Šárka je trochu dotčená. Ale to se musí zvládnout.

Večer trávím příjemným čtením v milované mukačevské kavárně, popíjím skvělou kávu, koktejl a dortík. Je mi blaze. Večer u Tymotea sušení, hezké povídání, sprcha a nocleh v čisté posteli. Lahoda.

Ráno sháním marně mapu. Pak vyrážím směr Dženějevo, na tábor. Ovšem autobus tam jede až odpoledne. Nakonec vyrážím na pro mě zcela neznámou poloninu, nad inkriminovanou vesnicí a začíná mi tak krásné osamělé dobrodružství:

Zpráva o nalezení kapesního pohoří - Bukoveckaja polonina.

Nikdy jsem o ní nečetl. Neznal jsem ji. Neprávem. Je to skvostné místo! Bus mě vyhodil v Nižnych Vorotach. Už zde jsem si všiml, že jsem v jiném kraji. Hornatém, ale plošším, s úzkými políčky s řadami kupek. 

Nástupní vesnicí je mi Zadilské. Díra. Ale oproti Česku zde najdete prodejnu se zásobami, chlazeným pivem, přátelským prodavačem, jehož děti bydlí v Brně. Za chvíli přichází tetiny, co jsem si od nich bral vodu. Jsou ze mě také nadšené. Dáváme si stakanky na přátelství.

Potom už vzhůru do hor. Prodavač mi říkal, že neví kudy vede cesta. Já mám k dispozici jen mizernou mapu 1:200 000. Kochám se výhledy a stoupám po loukách. 

Potkávám starého pastýře a ten mi ukázal správnou cestu. Pěšina vede divokými teplými lesy. Noc trávím na louce s výhledem na typickou karpatskou horu. Spalo se sladce.

Další den valím lesy a vedrem. Dochází voda. Cesta už zmizela v borůvkářsko hobařských pěšinách. A ty se rozplynuly po lese. Ten je divoký. Jdu po hraně hřebene. Vlevo svah, vpravo skalnatý sráz. Kolem rozeklané stromy.  Nacházím hezkou pěšinu, ta však vede dolů na naleziště borůvek. Potkávám borůvkáře. Usedám a jím. Nádhera, přežrat se modrými kuličkami. Potom zase bez cesty stoupám. Výše a výše. Opět divoký les. Hřeben klesá a já dobře tuším, že jdu špatně. Hlavní hřeben totiž odbočoval velmi skrytě, z hustníku  nerozeznatelným plochým dlouhým sedlem. Nemá cenu se vracet a bloudit. Beztak potřebuji vodu. Klesám až na lesní cestu. Jezdí tu traktor. Stahuje dříví  stylem „co nejde silou, jde silou ještě větší“ – Ukrajina.

Po chvíli před sebou uvidím cibulovitou věžičku. Že by vesnice? Ne! Posvátný pramen. Hezké romantické místo. Dokonce i bazének s čistou chladnou vodou. Zřejmě rovněž posvátný. Bojím se do něj jen tak vlézt. Chvíli tu posedím a těším se přívětivostí místa.

Za pramenem opět stoupám pastvinami a nad sebou uvidím jasně horu Pikuj. Počátek polonin. Naberu správný směr a hledám metodou „pokus omyl“ správnou cestu lesy. Nacházím ji a k mému překvapení i červenou značku. Vede kolem silného potoka. Je vedro a tak hodně piji. Pramenitá voda opět dochází.

Skoro nahoře, pod vrcholem,  nacházím druhý dnešní pramen. Je zcela přírodní a vpravdě rozkošný. Ze skály tu tryská celý potok. Voda padá do tůňky. Opět tu zůstávám. Piji z plna hrdla. Nabírám vodu. Potom vzhůru na vrchol. Dobývám jej až kolem osmé večer. Zde vidím krásnu onoho pohoří. Lehce vyzdviženo nad obydlená údolí. Hadovitý hřeben zdobený skalkami a klečí. Nádhera.

Vystoupal jsem až na Pikul (1496). Bylo osm večer. 

Zde konečně vidím krásu zdejší poloniny. Usínám na plošině v borůvčí. Stavím stan. V poledne jsem totiž viděl opět vločkovitý mrak. Nelhal. V noci přišel déšť.

Další den je mlhavo a deštivo. Cesta se táhla. Občas pršelo, občas totální mlha. Borůvkáři mi ukázali cestu. Občas se vyjasnilo a já mohl vidět krásu kolem sebe. Na jednom místě jsem usedl do borůvek. Takovou modrou houšť jsem snad nikdy neviděl. Jím a jím. Odcházím a borůvek po mě zůstává stále dosti.

Usínám na skoro na konci polonin. Opět pršelo. Kotvím stan. Je silný vítr. 

Pohled ze stanu

Večer i ráno mě probudila motorka – borůvkáři.

Další den putuji již závěrečnými partiemi hřebene. Louky se zužují. Docházím na místo, které jsem si vypředstavoval po cestě. Představy se splnily. Hřeben tu skoro sousedil s vesnicí. Byla kousek pode mnou.
I kohouty bylo slyšet.

Potom sestup karpatskými lesy. Opět nádhera. Ta divokost! Nahoře se, na lučních enklávách, se pásly krávy. Potom les a občas nádherné louky, tak pestré, tak barevné! Na nižších loukách se opět pásly krávy. Cinkaly. Kdo je sem vyhnal, to nevím.

Potom už údolí kolem Užoku. Myslel jsem, že tudy vede významná silnice. Mýlil jsem se. Užok je konec světa. Zato železnice v Užockém průsmyku, to je nádhera. Tento slavný semering byl cílem mého putování. Trať se klikatí se po vrstevnících a oblouky v tunelech, aby překonala neskutečné převýšení. Vlak jsem viděl vysoko nad sebou a až za více než půl hodinu vyjel na most, kde jsem čekal. Skvost.

Další pouť vedla kulturní krajinou – údolní vesničkou.  Loukami. Vesnička Hustnyj už zaniká. Jakýsi chlapec mi z dáli mával. Byl jsem pro něj možná jediným zážitkem dne. Auta tu skoro nejezdila. Na konci údolí však byla osada, kde život zjevně tepal. Opravené střechy, pole plná kupek,  krávy. Celkem jsem přemýšlel, zdali bych tu chtěl bydlet Konec světa. Sám nevím.

V průsmyku mě vzal borůvkářský náklaďák. S rozkoší sedím a užívám si zrychlení cesty. Zastavuji se v obchodě a nakoupím „těsto“, skvělé sušenky na váhu, a pivo. Potom chvíli pěšky a stopem až do Žděnějeva. Poslední řidič, co mi zastavil,  rozebírá  politickou situaci. Ptá se mě, proč máme takového prezidenta? Je mi stydno.

Svou pouť končím v táboře dětí z Dombasu. Vede ho syn předsedy zakarpatské evangelijní církve. Přijali mě mile a skvěle. Dostal jsem jídlo. Poslechl si večerní program. Popovídal s dětmi i vedoucími. V noci pršelo, ale já byl v suchu. Rozkoš!

Cestou zpět se porouchal linkový autobus. Přímo v lesích, v sedle. Kolem nikde nikdo.  Řidič hledá příčinu. Je rozbitá pumpa na naftu. Vyměnil ji a jeli jsme dál. 

Foceno z mobilu. 

Dvě hodiny zpoždění. U nás by nikdo autobus nespravil. Ukrajina. Tady jsou lidí zvyklí si pomoci.

V Mukačevu opět navštěvuji tržiště. Užívám si. Obědvám u Timotea. Cítím se jako doma. Potom už cesta zpět domů. 

Fotka z poloviny týden.V Předu Tyma a na konci manželka s nejmladším synem

Volám všem známým a přátelům. Díky tomu jsem zjistil, že přede mnou sedí baptistický kazatel. Všiml si, o čem mluvím. Jel do Česka (Čechie). Hezky jsme si popovídali.

Brzy ráno končím na nádraží v Ostravě a  za chvíli na kazatelnu. Návrat domů.

Co říci na konec – Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž chvála!

Kdo byl souputovník: Jemná Anička; všudypřítomná Šárka; obětavý Darek; poklidný technik Lukáš; nadšená Zuzka; čerstvý učitel Ondra a moje maličkost.

Foto: Lukáš Doležal a Petr Kučera

Maminka 85 let

V posledních dnech (25.5.) by se maminka dožila neuvěřitelných 85 let. Toto datum mě vyprovokovalo
k zveřejnění text o mamince, který vznikl asi den po smrti, Jako podklad pro řečníka a do sborového časopisu Kompas. Od té doby spal... Ku příležitosti významného jubilea jsem jej oprášil. 

Pamětní list k narození maminky s prorockým textem.

Maminka byla jedinečná žena, která milovala život a život byl pro ni příležitostí k milování lidí, a milováním lidí sloužila Pánu Bohu. Byla vděčná za každý den života. Milovala svou rodinu, svého Bonšulku, s kterým byla propojena vztahem plným lásky a úcty. Milovala nás děti. Dokázala vytvořit pocit domova a přijetí. Nevím jak, snad úsměvem, očima, tváří, obětím. Vždy jsme věděli, že nás má ráda, nějak to z ní vyzařovalo. Láskou dokázala až roztesknit. Svou lásku vždy domýšlela do praktických konců. I v poslední fázi života jsem stále jsem mamince dokupoval zásoby čokolád, aby je mohla rozdávat dětem, vnoučatům, zdravotním sestrám. Když byla zdravá či zdravější, ráda lidem vařila, pekla. Rodinné oslavy u ní doma byly vždy velkolepé. Myslím, že nejširší rodina, někdy rozhádaná, se ráda chodila nadýchat atmosféry lásky k ní domů. Leželi jsme ji všichni na srdci. Modlívala se za nás. Měla o nás své představy a často přemýšlívala, proč jsme se vyvinuli každý jinak, než chtěla. Nejvíce ji vždy ležela na srdci naše víra a náš vztah ke společenství křesťanů. To pro ni bylo vždy klíčové.

Maminka byla milovala Boží svět a dokázala si ho vychutnat a radovat se z něho. Už její učitelské kolegyně, tzv. holky,  říkávali, že jít s ní do přírody byl pro ně zážitek. Milovala západy slunce a podvečery nad Červeným kopcem. V takových chvílích říkávala, jak těžko pro ni bude odejít z tohoto světa.  Milovala první sníh, jinovatku a zase jarní květiny deroucí se ze sněhu. Byla vděčná za kytičku podléšek. Erbovní květinou pro ni asi byly pomněnky, podle barvy oči. Ty ji zřejmě vybral tatínek. Často jsme chodívali na procházky. Na Kamennou, na „skály“(Mahenova stráň), z Bílovic do Obřan. I večerní procházky s ní byly pro nás zážitkem, snad proto, že jsme se trochu báli a více jsme se k sobě tulili. Byla moc obětavá. Jednou jsme spolu jeli pozdě v noci sáňkovat. Byla zima a ona musela být hodně unavená, přesto jsme táhly sáňky vysoko na kopec, a tam za svitu starých zakroucených lamp jsme jezdili. Byla to krása.

Při jedné z vycházek, které do stáří milovala. 

Maminka byla žena statečné víry, kterou jsme mohli vidět v nejrůznějších zkouškách, zejména v těžkých nemocích. Upřímně věřila, modlívala se. Její víra byla silně propojena se společenstvím víry, s církví. Milovala své společenství v Praze a našla domov i ve zcela neznámém Brně. Zde ji prý tu moc hezky přijali legendární sestry Božina a Růžina. Později zde našla velmi blízké přítelkyně, zejména Vlastu Smutnou, která se o ni tak hezky starala až do posledka. 

Maminka přející při jedné ze svateb v domovském brněnském sboru Církve bratrské 

Viděl jsem na ni, že nesmírně toužila po společenství, biblických hodinách, ranních a večerních nedělních bohoslužbách. Jednou večer odcházela od nás v nedělního výletu. Já si moc přál, aby s námi zůstala, protože bez ní mi bývalo smutno. Ale ona šla, něco jí pudilo. Snad tehdy jsem začal tušit, že je tu něco silnějšího nad námi, čeho si maminka váží ještě víc. Milovala kázání a výklady a byla vděčná za jakýkoliv výklad Bible. I když byla nemocná, tak jsme jí čítávali kázání, poslouchala bohoslužby z rozhlasu. Čím byla starší, tím jakoby více lnula k Pánu Bohu a znovu promýšlela, co je vlastně veskrze osobní víra. V mnohém prozřela.

Při setkání s jednou z mnoha kamarádek.

Maminka byla evangelista. Moc si přála lidem předávat víru jako její vlastní maminka. Ale dělala to zvláštně, snad opět přes vztahy a láskou. Při setkání s kolegyněmi vždy všem rozdávala letáčky z BTM, vyprávěla poněkud nejistě o tom, čemu věří. Vždy však usilovala o to, aby lidé věděli, že je křesťankou. Lidé však viděli, že víra je středobodem jejího života. Kolegyně, sousedy zvávala na bohoslužby a mnozí přišli, někteří vytrvali. Před evangelizacemi vždy přemýšlela koho pozvat. Jak ráda byla, když i uprostřed školy našla jiné tajně věřící sestry. Rád vzpomínám na vyprávění o setkání s mou třídní, kolegyni Vlastou Albrechtovou, která se vyznala, že má ráda primaře Němce pro jeho víru. Maminka ji řekla, že jeho víru dobře zná. Vzniklo přátelství. Později, když už byla hodně nemocná, vyznala své milé a skvělé kolegyni Milence Křížové (kované komunistce), že je věřící. Ateistka Milenka byla moc šťastná. Věřící prý lépe snášejí nemoci. Asi ano, maminka Milenku přežila snad o desítku let. Svým spolužačkám, spolupacientkám, kolegyním psávala dopisy, přání, povzbuzení, když se dozvěděla, že je něco trápí. Do dopisů vždy psávala, že se za ně modlí a přidala Pár letáku z BTM. Na vánoce letáky dávala všem lidem do schránek a bývalo ji líto, že je našla v reklamách v odpadkové bedýnce.

Se svojí třídou ještě v Praze v Košířích. (Škola za ní je už zbořena...)

Se svou třídou na Bakalce v Brně 

Maminka byla skvělá učitelka. Mám za to, že stejně nejvíc vyhrávala tím, že ty své děti prostě milovala a oni to cítili a užívali si to. Byla učitelkou respektovanou i záviděnou. I mezi kolegyněmi byla soutěž. Není divu, že soudruh ředitel, Gustav Tesař, si k ní dal svého vnoučka Míšánka. Učitelským povoláním byla samozřejmě i humorně deformovaná. Ty učitelské grimasy a intonace. Chodit k ní na náslechy pro studenty university bylo  obohacením. Už jen její třída, kterou vyzdobila ve spolupráci s přírodním architektem, svým  Bonšulkou, jejím manželem. Na charakteristický strom ve třídě se chodívali dívat o přestávkách  děti že školy. Na škole vedla recitační kroužek. Žáci za ni vzpomínali a chodívali za ní i domu, a jeden ze žáků ji dodnes každý rok přinášívá kytku. I zde v ateistickém prostředí opatrně vyprávěla o své víře. Někdy, když mluvila o Husovi a Komenském, jindy kolegyním. Její přednáška o ateismu, na  téma „pověry“ měla obrovský úspěch. Kolikrát po děsivých světonázorových masážích v sedmdesátých létech chtěla skončit se svým povoláním, ale to ji vždy Pán Bůh dal do cesty lidi, jako je Slávek Smuný, který ji potkal na ulici a ten ji řekl ať vydrží a ona vydržela. Dlouho si myslela, že by mohla ještě někdy učit. To je jí žel nesplnilo. Její učitelské materiály byly dlouho doma připraveny.

S tatínkem v obýváku

Touha sloužit lidem se v důchodovém věku realizovala v sesterském odboru. Nejvíc ji záleželo na tom, aby to byla především duchovní záležitost. Nesměle a s velkou trémou si připravovala úvody k modlitbám. Příprava na sesterský odbor zabrala vždy celé odpoledne. Nesměli jsme ji rušit. Jakou vážnost tomuto poslání dávala. A potom se snažila navštěvovat. Dělala to mnohem dříve. Už v rámci práce v občanském výboru navštěvovala staré lidi a roznášela přání a dárky od městského úřadu. Díky tomu se seznámila se spoustou lidí v okolí. A tak jsem o vánocích rozdávával vánoční výslužku, někdy více než deseti opuštěným lidem v okolí. Do návštěv se hrnula se sebezničující obětavostí. V době, kdy ještě netušila o onemocnění svých svalů se šourala s těžkýma myastenickýma nohama do LDN na Červený kopec. Unavená, přece jen znovu a znovu chodívala na návštěvy. Fenomén dopisů vznikl v době, kdy už sil ubývalo. Místo návštěv začala psát dopisy. Byla to kvanta. Měla speciální školní sešity, kde měla některé staré dopisy, vypsané verše z Bible, z knih Bosmana, které milovala. Dopisy, pokud vím, psávala dvakrát, jeden nanečisto a potom na čisto. Psávala je mizernými propiskami, později jsme ji s bráchou pořídili lepší  nástroje. Psávala do poslední chvíle. Poslední dopis napsala deset dní před smrtí, seděl jsem u ní a ona diktovala.

Maminka byla trémistka. Jedním z motorů jejího života bylo: „co si nás druzí pomyslejí“ a proto se často bála oficiálních setkání a návštěv. Vedení schůzí, ba náslechů ve škole. Tréma jí možná pomáhala k dosažení vyšších kvalit práce. Před oficiální návštěvou doma jsme smýčili byt až hrůza. Hodně přemýšlívala o tom, co by druhé potěšilo a co by druhé oslovilo. I při nácviku přednesu básní bývala přepečlivá a velmi rozrušená před tím, než šla na kazatelnu. Dokonce i modliteb se bála a její modlitby považovali sestry za úžasné. Kolik zápasu za tím bylo skryto. Své nálady přenášela i na nás. Někdy měla strach z našich veřejných vystoupení, ba někdy je „odstonala“ už před tím, potom bývala zase dojata. Pro nás děti to nebývalo snadné v tom všem kličkovat.

Maminka měla nezdolný kořen a vnitřní sílu. Do poslední chvíle bojovala s nemocí a nepoddávala se. I její onkolog, skvělý a milý lékař Radek Lakomý, když viděl „vůli žít“, přidával ji různé vylepovače života, které by jiným nedal. Měla sílu zvládat mnoho práce najednou, vařit uklízet, psát, učit. Kolikrát jsem si říkával, že jsme bláznivá rodina, a asi jsme byli. A byla vděčná za vše. Za manžela, děti, své milované bráchy, přátele, lékaře, za každý den. Měla ráda básničku: „Vždycky je ještě pro co žít, jen hlupák by dělal za životem tečku.“

Se svým Bonšulkou 

Dalo by se psát dále, o váženém postavení v příbuzenstvu; o svých bráších, kteří ji měli svou „Cárynku“ moc rádi; o přátelích maminky běžných (třeba nemocničních)  i vznešených a slavných (harfistka Libuše Poupětová s Jožinkem), o vztahu k jihočeským krajinách dětství, o jejich přelaskavých rodičích; o nezměrné skromnosti, stylu výchovy, ale už je toho asi dost. Jsem moc vděčný za maminku, v našich životech se silně otiskla a tento otisk zůstane. Díky Pánu Bohu za každý den, který ji přidal k života. A nutno říci, že Pán Bůh této milovnici daru života dny přidával a ona i v utrpení byla šťastná a vděčná Jemu. Často, až provinile nám říkala, že se zase odvážila prosit Pána Boha a další dny života. Snad i o po posledních pěti dnech utrpení by řekla své obvyklé: díky Bohu.

V ozdravovně v Kařezu v roce 1942 - obraz namalovala akademická malířka