Maminka 85 let

V posledních dnech (25.5.) by se maminka dožila neuvěřitelných 85 let. Toto datum mě vyprovokovalo
k zveřejnění text o mamince, který vznikl asi den po smrti, Jako podklad pro řečníka a do sborového časopisu Kompas. Od té doby spal... Ku příležitosti významného jubilea jsem jej oprášil. 

Pamětní list k narození maminky s prorockým textem.

Maminka byla jedinečná žena, která milovala život a život byl pro ni příležitostí k milování lidí, a milováním lidí sloužila Pánu Bohu. Byla vděčná za každý den života. Milovala svou rodinu, svého Bonšulku, s kterým byla propojena vztahem plným lásky a úcty. Milovala nás děti. Dokázala vytvořit pocit domova a přijetí. Nevím jak, snad úsměvem, očima, tváří, obětím. Vždy jsme věděli, že nás má ráda, nějak to z ní vyzařovalo. Láskou dokázala až roztesknit. Svou lásku vždy domýšlela do praktických konců. I v poslední fázi života jsem stále jsem mamince dokupoval zásoby čokolád, aby je mohla rozdávat dětem, vnoučatům, zdravotním sestrám. Když byla zdravá či zdravější, ráda lidem vařila, pekla. Rodinné oslavy u ní doma byly vždy velkolepé. Myslím, že nejširší rodina, někdy rozhádaná, se ráda chodila nadýchat atmosféry lásky k ní domů. Leželi jsme ji všichni na srdci. Modlívala se za nás. Měla o nás své představy a často přemýšlívala, proč jsme se vyvinuli každý jinak, než chtěla. Nejvíce ji vždy ležela na srdci naše víra a náš vztah ke společenství křesťanů. To pro ni bylo vždy klíčové.

Maminka byla milovala Boží svět a dokázala si ho vychutnat a radovat se z něho. Už její učitelské kolegyně, tzv. holky,  říkávali, že jít s ní do přírody byl pro ně zážitek. Milovala západy slunce a podvečery nad Červeným kopcem. V takových chvílích říkávala, jak těžko pro ni bude odejít z tohoto světa.  Milovala první sníh, jinovatku a zase jarní květiny deroucí se ze sněhu. Byla vděčná za kytičku podléšek. Erbovní květinou pro ni asi byly pomněnky, podle barvy oči. Ty ji zřejmě vybral tatínek. Často jsme chodívali na procházky. Na Kamennou, na „skály“(Mahenova stráň), z Bílovic do Obřan. I večerní procházky s ní byly pro nás zážitkem, snad proto, že jsme se trochu báli a více jsme se k sobě tulili. Byla moc obětavá. Jednou jsme spolu jeli pozdě v noci sáňkovat. Byla zima a ona musela být hodně unavená, přesto jsme táhly sáňky vysoko na kopec, a tam za svitu starých zakroucených lamp jsme jezdili. Byla to krása.

Při jedné z vycházek, které do stáří milovala. 

Maminka byla žena statečné víry, kterou jsme mohli vidět v nejrůznějších zkouškách, zejména v těžkých nemocích. Upřímně věřila, modlívala se. Její víra byla silně propojena se společenstvím víry, s církví. Milovala své společenství v Praze a našla domov i ve zcela neznámém Brně. Zde ji prý tu moc hezky přijali legendární sestry Božina a Růžina. Později zde našla velmi blízké přítelkyně, zejména Vlastu Smutnou, která se o ni tak hezky starala až do posledka. 

Maminka přející při jedné ze svateb v domovském brněnském sboru Církve bratrské 

Viděl jsem na ni, že nesmírně toužila po společenství, biblických hodinách, ranních a večerních nedělních bohoslužbách. Jednou večer odcházela od nás v nedělního výletu. Já si moc přál, aby s námi zůstala, protože bez ní mi bývalo smutno. Ale ona šla, něco jí pudilo. Snad tehdy jsem začal tušit, že je tu něco silnějšího nad námi, čeho si maminka váží ještě víc. Milovala kázání a výklady a byla vděčná za jakýkoliv výklad Bible. I když byla nemocná, tak jsme jí čítávali kázání, poslouchala bohoslužby z rozhlasu. Čím byla starší, tím jakoby více lnula k Pánu Bohu a znovu promýšlela, co je vlastně veskrze osobní víra. V mnohém prozřela.

Při setkání s jednou z mnoha kamarádek.

Maminka byla evangelista. Moc si přála lidem předávat víru jako její vlastní maminka. Ale dělala to zvláštně, snad opět přes vztahy a láskou. Při setkání s kolegyněmi vždy všem rozdávala letáčky z BTM, vyprávěla poněkud nejistě o tom, čemu věří. Vždy však usilovala o to, aby lidé věděli, že je křesťankou. Lidé však viděli, že víra je středobodem jejího života. Kolegyně, sousedy zvávala na bohoslužby a mnozí přišli, někteří vytrvali. Před evangelizacemi vždy přemýšlela koho pozvat. Jak ráda byla, když i uprostřed školy našla jiné tajně věřící sestry. Rád vzpomínám na vyprávění o setkání s mou třídní, kolegyni Vlastou Albrechtovou, která se vyznala, že má ráda primaře Němce pro jeho víru. Maminka ji řekla, že jeho víru dobře zná. Vzniklo přátelství. Později, když už byla hodně nemocná, vyznala své milé a skvělé kolegyni Milence Křížové (kované komunistce), že je věřící. Ateistka Milenka byla moc šťastná. Věřící prý lépe snášejí nemoci. Asi ano, maminka Milenku přežila snad o desítku let. Svým spolužačkám, spolupacientkám, kolegyním psávala dopisy, přání, povzbuzení, když se dozvěděla, že je něco trápí. Do dopisů vždy psávala, že se za ně modlí a přidala Pár letáku z BTM. Na vánoce letáky dávala všem lidem do schránek a bývalo ji líto, že je našla v reklamách v odpadkové bedýnce.

Se svojí třídou ještě v Praze v Košířích. (Škola za ní je už zbořena...)

Se svou třídou na Bakalce v Brně 

Maminka byla skvělá učitelka. Mám za to, že stejně nejvíc vyhrávala tím, že ty své děti prostě milovala a oni to cítili a užívali si to. Byla učitelkou respektovanou i záviděnou. I mezi kolegyněmi byla soutěž. Není divu, že soudruh ředitel, Gustav Tesař, si k ní dal svého vnoučka Míšánka. Učitelským povoláním byla samozřejmě i humorně deformovaná. Ty učitelské grimasy a intonace. Chodit k ní na náslechy pro studenty university bylo  obohacením. Už jen její třída, kterou vyzdobila ve spolupráci s přírodním architektem, svým  Bonšulkou, jejím manželem. Na charakteristický strom ve třídě se chodívali dívat o přestávkách  děti že školy. Na škole vedla recitační kroužek. Žáci za ni vzpomínali a chodívali za ní i domu, a jeden ze žáků ji dodnes každý rok přinášívá kytku. I zde v ateistickém prostředí opatrně vyprávěla o své víře. Někdy, když mluvila o Husovi a Komenském, jindy kolegyním. Její přednáška o ateismu, na  téma „pověry“ měla obrovský úspěch. Kolikrát po děsivých světonázorových masážích v sedmdesátých létech chtěla skončit se svým povoláním, ale to ji vždy Pán Bůh dal do cesty lidi, jako je Slávek Smuný, který ji potkal na ulici a ten ji řekl ať vydrží a ona vydržela. Dlouho si myslela, že by mohla ještě někdy učit. To je jí žel nesplnilo. Její učitelské materiály byly dlouho doma připraveny.

S tatínkem v obýváku

Touha sloužit lidem se v důchodovém věku realizovala v sesterském odboru. Nejvíc ji záleželo na tom, aby to byla především duchovní záležitost. Nesměle a s velkou trémou si připravovala úvody k modlitbám. Příprava na sesterský odbor zabrala vždy celé odpoledne. Nesměli jsme ji rušit. Jakou vážnost tomuto poslání dávala. A potom se snažila navštěvovat. Dělala to mnohem dříve. Už v rámci práce v občanském výboru navštěvovala staré lidi a roznášela přání a dárky od městského úřadu. Díky tomu se seznámila se spoustou lidí v okolí. A tak jsem o vánocích rozdávával vánoční výslužku, někdy více než deseti opuštěným lidem v okolí. Do návštěv se hrnula se sebezničující obětavostí. V době, kdy ještě netušila o onemocnění svých svalů se šourala s těžkýma myastenickýma nohama do LDN na Červený kopec. Unavená, přece jen znovu a znovu chodívala na návštěvy. Fenomén dopisů vznikl v době, kdy už sil ubývalo. Místo návštěv začala psát dopisy. Byla to kvanta. Měla speciální školní sešity, kde měla některé staré dopisy, vypsané verše z Bible, z knih Bosmana, které milovala. Dopisy, pokud vím, psávala dvakrát, jeden nanečisto a potom na čisto. Psávala je mizernými propiskami, později jsme ji s bráchou pořídili lepší  nástroje. Psávala do poslední chvíle. Poslední dopis napsala deset dní před smrtí, seděl jsem u ní a ona diktovala.

Maminka byla trémistka. Jedním z motorů jejího života bylo: „co si nás druzí pomyslejí“ a proto se často bála oficiálních setkání a návštěv. Vedení schůzí, ba náslechů ve škole. Tréma jí možná pomáhala k dosažení vyšších kvalit práce. Před oficiální návštěvou doma jsme smýčili byt až hrůza. Hodně přemýšlívala o tom, co by druhé potěšilo a co by druhé oslovilo. I při nácviku přednesu básní bývala přepečlivá a velmi rozrušená před tím, než šla na kazatelnu. Dokonce i modliteb se bála a její modlitby považovali sestry za úžasné. Kolik zápasu za tím bylo skryto. Své nálady přenášela i na nás. Někdy měla strach z našich veřejných vystoupení, ba někdy je „odstonala“ už před tím, potom bývala zase dojata. Pro nás děti to nebývalo snadné v tom všem kličkovat.

Maminka měla nezdolný kořen a vnitřní sílu. Do poslední chvíle bojovala s nemocí a nepoddávala se. I její onkolog, skvělý a milý lékař Radek Lakomý, když viděl „vůli žít“, přidával ji různé vylepovače života, které by jiným nedal. Měla sílu zvládat mnoho práce najednou, vařit uklízet, psát, učit. Kolikrát jsem si říkával, že jsme bláznivá rodina, a asi jsme byli. A byla vděčná za vše. Za manžela, děti, své milované bráchy, přátele, lékaře, za každý den. Měla ráda básničku: „Vždycky je ještě pro co žít, jen hlupák by dělal za životem tečku.“

Se svým Bonšulkou 

Dalo by se psát dále, o váženém postavení v příbuzenstvu; o svých bráších, kteří ji měli svou „Cárynku“ moc rádi; o přátelích maminky běžných (třeba nemocničních)  i vznešených a slavných (harfistka Libuše Poupětová s Jožinkem), o vztahu k jihočeským krajinách dětství, o jejich přelaskavých rodičích; o nezměrné skromnosti, stylu výchovy, ale už je toho asi dost. Jsem moc vděčný za maminku, v našich životech se silně otiskla a tento otisk zůstane. Díky Pánu Bohu za každý den, který ji přidal k života. A nutno říci, že Pán Bůh této milovnici daru života dny přidával a ona i v utrpení byla šťastná a vděčná Jemu. Často, až provinile nám říkala, že se zase odvážila prosit Pána Boha a další dny života. Snad i o po posledních pěti dnech utrpení by řekla své obvyklé: díky Bohu.

V ozdravovně v Kařezu v roce 1942 - obraz namalovala akademická malířka