Ivan z chalupy

Dnes jsem plánoval vrátit se z Ukrajiny. Okolnosti života byly jiné. Tak alespoň po ránu publikuji pro přátele, kteří tam měli být se mnou starý textík psaný původně pro Bránu:

Jezdívám na Ukrajinu dvacet let. Miluji její  obyvatele i krajinu. Obojí se tu se mění! Hypermarkety rostou, byznys kvete, lidé si berou půjčky. Krajina, kterou jsem znával před dvaceti lety se mizí, ale výše v údolích jí ještě dosti zbývá.

Jedno z údolíček vějíře pramenů řeky Tysy

U samém konci řeky Tysy, královny uherských řek, najdete území nazývané Lazevščina (česky asi Políčkov). Kraj dodnes starobylý.

Lazevčina - rozkoš sama!

Žije tu i jeden z mých mladších východních přátel – Ivan se svou maminkou. Poprvé mi o něm vyprávěli čeští přátelé. Byl na ně velmi laskavý, úslužný a hlavně měl dlouhé vlasy, což je pro zdejší baptistické sbory něco nemyslitelného. Prý se s ním musím seznámit!

Ivan ještě s dlouhými vlasy.

Udělal jsem to a dodnes na setkání vzpomínám jako ve snu. S nadšením líčil svůj život. Tady kosím trávu a ukazoval na lán luk. Tady zedničím, tady máme ovce a tady si maluji a vyrábím z plastelíny. Nevěděl jsem, s kým mluvím, zdali s chlapcem nebo s dospělým hospodářem. Jejich chalupa, se sestává z více domků a chlívků. Živý skanzen. Obývají vytopenou kuchyň, další místnosti jsou skladištěm. Nejvíc vás šokuje množství suvenýrů. Stěny jsou roubené a hliněné.

Ivan ve svém kráílovství

 K obědu mi maminka uvařila banoš, věděla že ho miluji. Je to kukuřičná mouka vařená ve smetaně. Použijete-li místní "smotánu", je kvalita zaručena. Užívám si to i když dobře vím, že za romantickou slupkou se skrývá těžký život.
Za rok mi místní kazatel mi radostně oznámil, že se Ivan pokajal – obrátil se.

Voloďa kazatel ve sboru v Jasině. Můj blízký přítel. 

Když jsem ho spatřil, měl ostříhané dlouhé vlasy. Bojím se, že právě tento jeho čin byl pro místní řádné křesťany hlavním znakem jeho obrácení.

Zase jsem prožil srdečné uvítání. Maminka se na mě smála s úsměvem zdobeným tepaným zlatým zubem. Ve studené reprezentační místnosti jsme obědvali studené suché brambory s místní ostrou brynzou. Má ty prostoto! Vidím i novou techniku: obrovská lednice a nezbytný satelit, to vše uprostřed kuchyňského chaosu.

Pak jsem se s nimi dva roky neviděl. Občas jsme si zavolali. Věděl jsem že Ivan pracuje v Kyjevě. Až letos. Z Ivana se stal mladý muž a jeho maminka je stále radostná a hlučná žena. Skanzen zůstal zachován.

Skanzen...

 Sešli jsme s kamarádem ulepeni z hor. K umytí jsme dostali plechové vědro a kýbl horké vody. K večeři brambory, brynzu a ovčí sýr. S Ivanem jsme povídali. Vyprávěl o svých snech, o průvodcování v horách, o touze po pořádném snowboardu a notebooku. Povídal i o svých nemocech, o telatech, zedničení a o touze obložit dřevěnou roubenku plastem. Před námi míchal svět dospělých a dospívajících. Do sboru nemá čas chodit, ale věřící prý je.  Zesmutněl jsem.

Ivan už zestárnul. ("Ida mi psala - to už není náš Ivanuška...")

Jdeme z kopců s jeho maminkou na bogosluženie. Ona bosky, nechce si ušpinit a poškodit nedělní obuv.

Lazevčina - políčkov - spleť ohrad a pastvin. Ivanova maminka jde bosky na bohoslužby.

Užívám si kraje, kde na každém kousku země je život. Z kraje, kde ještě vše funguje bez dotací. Z kraje, kde lidé těžce dobývají život ze země a cítí se závislejší na přírodě a Bohu. Ale životy jsou tu stejně komplikované jako u nás. A živá víra se rovněž nesnadno rodí.

Kristův kříž na hřebenu
 dvou popů Ivanů - maramurešského a černohorského

Psáno v roce 2011 pro časopis Brána.

Nebuďte poserové aneb o klesající odolnosti dětí i lidí obecně

Dnešní rozhovor s Martinem, který se vrátil z tábora, mě přivedl k myšlence  opět něco publikovat.

Milí posluchači a weboví přátelé,
prázdniny jsou v plném proudu. Mnozí z nás posílají své děti na tábory a nebo jsme přímo s nimi na chalupě či kempu. Prázdniny jsou skvělým výchovným obdobím. A tábory dozajista ještě více.

Rodiče si mohou  tak trochu odpočinou od svých dětí a ty  se mohou naučit soběstačnosti a samostatnosti. Bývá mi líto, že naše  děti už zřejmě nikdy nezažijí divokost, kterou prožil můj tatínek, kdy po válce v roce 1947 vedl skautské tábory. Tábořili celý měsíc na Slovensku v Gaderské dolině.

Louka pod blatnickým hradem, kde se tábor odehrával.

Do sv. Martina dojeli na nákladním vagóně. Stany měli z propustných německých celt. V noci byly zabaleny do obyčejné deky. Vše si museli zajistit sami. Celý měsíc si prali, vařili, chodili pro dříví, jezdili s dvoukolákem pro potraviny, kterých bylo v poválečné době velmi málo. Na navíc se v horách potulovali nebezpeční odzbrojeni banderovci. Nevím, zda tehdy rodiče měli o své děti velký či malý strach. Vrátili se všichni, spokojeni a nadšení. Dodnes se scházejí. Jak museli být pobytem  zoceleni, jak jim muselo zdravě vzrůst sebevědomí!
Takový tábor dnes už nezažijeme. Ve vyhláškách je nařízeno, že děti musí přijet do vybaveného tábořiště.

Naštěstí najdeme stále ještě aspoň trochu divočejší tábory než tento teletníkový typ. 

Snad každý táborník vlastní mobilní telefon a rodiče přesně vědí, co se s nimi děje. Vzpomínám na jedno dítě, které poručilo mobilem řízek a babička s dědečkem neváhali obětovat sto dvacet kilometrů a dovést kýženou potravinu, aby jejich vnučka nestrádala. Ano, časy jsou zcela jiné.
Snad každá generace si dává otázku: "Co z těch našich dětí vyroste?" Tu otázku si dnes dávají i psychologové, kteří mluví o rapidním snižování odolnosti dětí, jak psychické tak fyzické. Děti jsou zranitelnější. V některých situacích zcela bezradné. Ovšem snižuje se i odolnost rodičů, kteří se bez pocitu kontroly nad svými ratolestmi nemohou vydržet.

Když o tom výše uvedeném  přemýšlívám, připomínám si slova z první knihy Bible. Zazněla ve chvílí vyhnání z dávného ráje: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat."  
Každá generace chce ze sebe sejmout těžké břemeno Božího slova, které zaznělo dávno nad lidstvem. Každým rokem žijeme, aspoň u nás, blahobytněji a máme zdánlivě vše pod kontrolou, včetně našich  dětí. Uprostřed této pohody zjišťujeme, že jak dospělí, tak děti jistou míru trápení potřebují. Jedna moje známá, zkušená matka, říkává, že děti potřebují prožít "traumátka".

V biblické knize přísloví čteme jinou  prázdninovou radu: Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby. Jaká moudrost a pravda je v těch slovech je ukryta. A tak milí posluchači, až budete chtít mít své děti plně pod kontrolou, třeba na důvěryhodném prázdninovém táboře, a budete sahat po mobilu, abyste jim zavolali, vzpomeňte na moudrá slova dětské psycholožky, zabývající se odolnosti dětí, paní doktorky Hoskovcové:
Uchránit dítě před nebezpečím světa je ideál, který nemůžeme naplnit, protože tu jednoduše nemůžeme být stále a navíc tu nebudeme věčně. Lépe je udělat co nejvíc proto, aby si dítě dokázalo poradit samo.“
Pokojný prázdninový poločas!

Psáno pro čro Ostrava

O vděčnosti a radosti pádící za ní....

Milí rozhlasoví a weboví přátelé,

nedávno se jsem prožil   p r a z v l á š t n í  zkušenost. V pozůstalosti po tatínkovi se mi podařilo najít staré magnetofonové pásky s nahrávkami vzpomínek jeho maminky, mé babičky, která již více než třicet let není mezi námi.

Měl jsem z nálezu upřímnou radost. Kazety byly téměř historické. Měl jsem strach, zdali se vůbec, po těch letech, jemné kotoučky rozlepí.

Dovezl jsem je ke svém staršímu příteli Emilovi, který právě nahrává toto sváteční slovo. Ten je vložil do svých čarovných strojů a za chvíli jsem uslyšel, po více než třicetipěti,  letech hlas své babičky. Přiznávám, že mi v tu chvíli bušilo srdce. Mohl jsem naslouchat krásnému vyprávění z dětství o mých prarodičích,  o těžkém nesnadném životě maminky jedenáctičlenné rodiny.

Ale mohl jsem uslyšet i její hlas na samém  sklonku života. Právě toto její, doslova téměř závěrečné vyprávění, se mě dotklo nejvíce. Byla již slabá, i její hlas byl slabý, ale tón byl jasný a niterně naplněný.  Jakoby rozjímala nahlas o lidském životě: „To všechno nám Pán Bůh dal! To zdraví, ten vzduch, tu chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch, trocha jsme se zadýchali, a usmívali jsme se, chutnalo nám jíst, chuť nám dal Pán Bůh, sílu, chuť k práci, radost ze všeho.“ 
Věděl jsem o její vděčnosti za život, ale přesto mě babičina slova až zaskočila. Snad nejvíce její vděčnost Bohu za vzduch. My, kdo žijeme v ostravské aglomeraci, tuto vděčnost známe.

Zejména v zimě, kdy se naše města a domy ponoří do lepkavého a mastného smogu.  Ale přesto, snad nikdy mě nenapadlo děkovat Bohu za   obyčejný   vzduch a vůbec za tak prosté věci, jako je chuť k jídlu a k práci.
Nyní udělám ve vyprávění přesmyčku:
Bibli si lide často představují jako knihu, která zapovídá lidem potěšení a potěšeníčka života. Možná se moc neví o tom, že Písmo na desítkách a desítkách míst vybízí člověka k vděčnosti. Jeden krátký verš uvedu za všechny: „A buďte vděčni.“  Je tak krátký, že jej zopakuji: „A buďte vděčni.“  Apoštol dokonce varuje před nevděčností, když mluví o lidech, kteří  "Poznali Boha, ale ...ani mu nebyli vděčni." Mluví o nich, jako o těch, kteří díky nevděčnosti viděli pouze sama sebe, stali se středem svého života. Nevidí, že kolem roste tráva, že je tu čerstvý vzduch, chuť k jídlu i k práci. Babička na konci svého života neskuhrala, nenadávala na svůj úděl, na blížící se konec života. Naopak ohlížela se s vděčností Bohu a s hlubokým pokojem.
Odjížděl jsem na kole z malého nahrávacího studia přítele Emila. Jel jsem mezi poli, loukami, jarní zeleň byla až omamná. V příkopech se na mě usmívaly květiny, beskydské obzory ladily oku. Byl jsem vděčný.

V uších mi zněla ona vděčná slova babičky: "To zdraví, ten vzduch, ta chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch..."
Vděčnému pohledu na svět se člověk musí učit. Mě znovu otevřela oči moje babička. Tu vděčnost Bohu za vše, i za vzduch, Vám  moc přeji, milí posluchači a čtenáři.

A pro ty, kteří chtějí slyšet onen hlas, tak tady je pár sekund záznamu.

Svobodně +!+!+

Milí  weboví (a rozhlasoví) přátelé, 
komunitě věřících, kde jsem kazatelem, se snažím o výklad desatera. Když se řekne desatero, lidé si obvykle představí deset zákazů. A cokoliv je zakazováno, je nám lidem nepříjemné. S desaterem bývá spojován pocit nesvobody -  nemohu dělat, co se mi zachce.  Dospěli jsme až k přikázání sedmému – n e p o k r a d e š.
Při přemýšlení mi, z mého z děravějícího mozku, vyskočila vzpomínka na vyprávění dávného kazatele J. S. Ondráčka.

Studoval na misijní škole ve Švédsku a po absolutoriu se stal na čas pastorem. A to  v oblasti téměř kolem polárního kruhu – v Laponsku.

Dostal adresu budoucího působiště a odcestoval na sever. Podle čísla popisného našel v jisté laponské vesnici skromný farářský dům. Vzal za kliku, a překvapeně otevřel. Dům byl odemčený a prázdný, ale připravený na jeho příchod.

Vybalil kufry, cenné knihy uložil do skříně a hledal od ní klíč. Nenašel. Potom se rozhodl, že vyjde na chvíli ven a porozhlédne se po novém působišti. Opět hledal klíč, tentokrát od domu, a opět jej nenašel. Zámek snad nebyl ani zabudován do dveří. Zašel tedy do vedlejšího obchodu, představil se a ptal se po klíči. Milá prodavačka se zasmála. „Kde žijete mladý pane, tady se nezamyká. Není proč, tady vám nikdo nic nevezme, tady se nekrade. To vám spíše někdo domů něco přidá.“ Kazatel Ondráček zůstal překvapený. Ano, dostal se do míst, kde se nekrade, kde se bere vážně slovo Boží – nekradeš.
Neubránil jsem se srovnání s realitou dneška. Ach, jak se jim tehdy, v Laponsku dobře žilo! Bože, jak to byli svobodní lidé! Kolik vnitřního klidu měli navíc. Nemuseli se bát, zlodějů, nepotřebovali předražené bezpečnostní dveře, poplašné systémy, sofistikované zámky na kola, nemuseli vydržovat drahou polici, která už drobné krádeže považuje za běžný folklór. A kolik vnitřního klidu měli. Neznali strach o své peníze, peněženky, konta. Byli z těchto obav a traumat osvobozeni. Byli svobodní!

A čím to bylo? Jak se to stalo? O m e z i l i   se. Nekradli. A byli svobodní. A tady se nám odhaluje jedno velké tajemství.   Tajemství svobody, vnější i vnitřní, je dobrovolném omezení. Když se omezím získám mnohem větší svobodu. Když se neomezím budu žít ve společnosti čím dál tím více nesvobodně. Budeme sledováni kamerami, naše emaily budou kontrolovány, náš pohyb sledován na každém kroku.  Budeme nadávat na množství předpisů, nutnost evidence účtenek, vypisování cesťáků. V Laposku to tehdy neřešili. Žili si spokojeně. Snad ani nevěděli, jak jsou svobodní.

Izrael si, jako Boží lid,  vždy zakládal na tom, že je svobodným národem. Byli kdysi otroci. Podobně i křesťanům Pavel zdůrazňuje: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe.“ 
A abychom zvěst o svobodě dotáhli do konce, je třeba říci, že křesťanská svoboda je navíc nejen vnější, ale i vnitřní. Ta vnitřní je dána vykoupením našich životů smrtí Kristovou, či též očišťující milostí, která nás zbavuje před Bohem trestu za naše přestoupení zákonů svobody.  „Tu svobodu nám vydobyl Kristus!“,  zdůrazňuje svatý Pavel, „stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Je to výzva i pro vás, milí posluchači. Staňte se svobodnými nejen vnějšně, ale i uvnitř.  Zkuste probádat tu tajemnou svobodu nabízenou skrze Krista.

(Psáno pro ČRO Ostrava a pro web.)

Tatínek po roce

Dnes je tomu přesně rok, co zemřel tatínek. Když zemřel, napsal jsem  vzpomínku (je bezprostřednější) a prakticky ihned další, napsanou pro brněnský KOMPAS. Pro účely časopisu musela být velmi podstatně zkrácena, takže si po roce dovoluji publikovat celý  text, společně s některými obrazovými dokumenty. Původně byl psán pro účely sboru CB Kounicově 15. Z článku je  toto zaměření zřejmé. Ale nechtěl jsem po roce článek upravovat a nechal jej tak, jak vznikl.

Naše rodina v širších souvislostech rodiny víry

Náš tatínek a Váš bratr v Kristu, Bohuslav Kučera, se narodil 8.12.1926 ve Ždánicích, malém městečku pod Chřiby. Od čtyř let žil v Novém Lískovci, proto o něm s mírnou nadsázkou mluvil jako o své rodné vsi. Z devíti sourozenců byl druhý nejmladší.

Z kučerových dnes žije pouze Jaroslav Kučera, emeritní a stále aktivní kazatel. V mém domovském sboru na Kounicově si zřejmě někteří pamatujete bratra Viktora, zednického mistra, a někdy k nám zavítal strýc Vílém, dávný starší sboru v Olomouci, a rovněž teta Lydie, která přicházívala na sborové slavnosti, byvši na stáři živá katolička. Další sourozenci k víře příliš nepřilnuli. Rodiče tatínka byli první generací v naší rodině, která osobně přijala osobní víru v Krista. Stalo se tak v německém Delmensdorfu, kde jim posloužil kazatel František Dostál, který později oba prarodiče oddával.

Domek v Delmensdorfu, kam zřejmě chodila babička s dědečkem za kazatelem Františkem  Dostálem.  Stejný kazatel později oddával mého strýce a jeho syn Pravdomil se stal rozhodující postavou v mém křesťanském hledání.

Dětství tatínka

Tatínek se narodil se do poměrů velmi chudých. Pro nás zcela nepředstavitelně. Život vícečetné rodiny v jednopokojovém bytě, spaní více sourozenců v jedné posteli, lebedový salát, přivydělávání si nejrůznější prací od vysekávání pařezů v lese po sbírání chroustů. Dokonce i zákopy tatínek kopal. Ale nuzný život pomáhal vytvořit společenství rodinné pomoci a spoluodpovědnosti.

Tatínek od  dětství miloval přírodu a daleké výpravy do okolí. Máme o tom četná svědectví z jeho vyvázaných, ručně psaných a malovaných deníků. Miloval květiny, stromy, krajiny. Dovedl je krásně malovat. Od mládí měl zjevný výtvarný talent, který si sám cvičil, bez složitých výtvarných škol.

Klasický hvozdík, ten tatínek maloval nejraději

Jedna z jeho ilustrací z doby mládí.

Když se po válce objevil skauting, ušlechtilé hnutí blízké přírodě, rychle se v něm zabydlel. Účastnil se bájné junácké lesní školy u řeky Oslavky vedené Supem Bělohlavem.

Tatínkovy neuvěřitelně pečlivé poznámky z přednášek. Vedoucí Sup Bělohlav, kterého tatínek velmi ctil, mu vyslovil za poznámky velkou pochvalu.  Na lesní škole byl tatínek, aniž by to do konce života tušil, s nestorem skautingu v Čechách - Milošem Zapletalem

Klubovnu situoval obětavě do jeho malého pokojíku v Lískovci. Maloval a psal oddílový časopis Tee-Pee.

Období změna proměn – vojna, osobní víra, od skautů k dorostu

Pak se svět zamotal, komunisté skauting zrušili a tatínek odjel na vojnu, kterou prožil na Slovensku. Tu zem si zamiloval. Ale ještě před vojnou se i v jeho vnitřním životě udála zásadní změna. Při několika shromážděních se rozhodl pro život s Kristem. Ne že by před tím nebyl věřící (V Lískovici se scházela stanice brněnského sboru!), ale prostě se posunul někam dál. Udělal vědomé rozhodnutí. Po návratu z vojny chtěl Pánu Bohu sloužit a celkem přirozeně se ujal práce v dorostu, kterou začal vést po skautském způsobu: hry, výpravy a zároveň i kus poetiky – básně, kresby, časopis Úsměv. 

První spolupracovnicí, pokud vím byla sestra Jitka Broklová. Tento způsob práce nebyl v církvi ještě tak docela běžný. Z počátku snad budil i jistou nedůvěru, později si však získal srdce lidí a tak prakticky od padesátých let máme v Brně dorost a v něm již vnuky a brzy i pravnuky původních dorostenců. Často jsem na toto téma s tatínkem hovořil. Co by za takovou historii a tradici dal nějaký jiný skautský oddíl!

Časopis úsměv, který vycházel na konci padesátých let. Pokud se nemýlím, koloval po dorostencích v jednom výtisku.

Tatínek při duchovním programu na Valašsku. Zde má kořeny brněnský dorost. 

Na puťáku na velké Fatře v roce 1958. Všimněme si, že děvčata nosila do hor těžké sukně. Tatínek stoji v levém středu fotky.

Manželství a rodina

Po vojně tatínek, jako aktivní křesťan, jezdil na poloilegální akce naší církve tzv. lesní brigády. Tam přišel zásadní uzlový bod. Bylo to v Kubově Huti na Šumavě. Jeden večer se všichni báli o jakéhosi Bohuše Kučeru z Brna. Přišel až pozdě v noci, venku pršelo, snad byla i bouře. Tatínek byl zmoklý, zplihlý, schovaný pod mokrou válečnou celtou s radiovkou na hlavě. Zrodil se vztah.

Kubova huť - lesní chata, kde se tatínkem seznámil s maminkou. (Tatínkova vlastnoruční kresba.)

Tatínek začal jezdit za kamarádem do Prahy, jak říkával mamince. Později přiznal, že jde o kamarádku. V roce 1958 byla svatba.

Vytvořili s maminkou, Stanislavou Sejkorovou, vztah vzájemné úcty, obdivu a lásky. Měli se do konce života rádi. První dva roky žili v Praze, tatínek za rodinou dojížděl. Tam se narodila dcera Bohunka – později „přejmenovaná“ na Boku. Pak přišlo stěhování do malého „polobytu“, v podkoroví rodného domu. A nakonec do bytu na Vojtové 10, kde tatínek žil až do konce života. Zde jsme se narodili (kousek odtud :) i my ostatní děti, Pavel a Petr. Zde jsme prožili své dětství i jinošství. Bylo nám krásně. 

Dům Vojtova 10

Tatínek s námi často jezdíval do přírody. Brával nás na dorostenecké vandry. Vyrobil nám osobně poschoďovou postel. Také se s námi trápíval. Jako první doporovodil k oltáři svou dceru Bohunku a později Pavla a naposledy a nakonec jsem zmizel z domu i já, do Třebové. Rodiče osaměli, i když ne docela. Byli jsme s nimi často. A byli tu vnoučata, kterým se tatínek krásně věnoval, brával je ven, stavěl přístřešky, vyráběl domečky.  Povídal si s nimi.

Jedna z rodinných fotografií.

Architekt a urbanista

V profesním životě tatínek příkladně bojoval. Vyučil se obchodním příručím. Chtěl studovat (pomýšlel na lesnictví), ale nuzné podmínky rodiny to neumožnily. Pracoval v několika obchodních a kancelářských místech. Po vojně vystudoval večerně, v kurzech pro pracující, střední školu odmaturoval a vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně. Teprve nyní začala jeho profesní dráha. Pracoval na Útvaru hlavního architekta, později jejich skupina vytvořila ateliér Investprojekt, následně Brnoprojekt a v něm známý Ateliér R. Zde vzniklo letité a krásné přátelství s pozdějším prof. Ivanem Rullerem.

Dlouholetý tatínkův přítel prof. Ivan Ruller na kazatelně při pohřbu. Vždy jsme jej rádi s bráchou doma napodobovali. Udělali jsme si fousy z pěny a šli za tatínkem: "Tak Bohoušku, kam dáme ten záchod?". Oslovení Bohoušku a fekální řeči tatínek neměl rád. 

Tatínkovi byly svěřovány úkoly zejména v oblasti urbanismu. Poslední pracovní léta ztrávil ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury.

Ve volných chvílích projektoval domy, chaty a modlitebny. S těmi byl spojen celý život. Dodnes pamatuji na stovky telefonů z Prahy - Počernic, kde stavěl sborový dům. Na lety do Prahy a noční návraty domů. Potom následovaly další a další novostavby a často přestavby, které měl tatínek raději.  Nejlepším, snad vrcholným dílem jeho církevní architektury, byla rekonstrukce rekreačního střediska Českobratrské církve evangelické Sola Gatia. Tam tatínek mohl projevit své umění stavitelské (novostavby domů pro personál), citlivě rekonstrukční (přestavba funkcionalistické vily pana továrníka); urbanistické (obnova parkového areálu) i improvizační (z rozebraných roubenek postavili dřevěný kostelík). Dokonce i hračky tu navrhoval.

Návrh kostelíka v areálu - vyroben z rozebraných roubenek. Pravé ekologické stavění. 

S farářem Novákem vytvořili silnou akční dvojici. Rodiče nikdy moc nejezdili na dovolené do zahraničí. Jakoby se styděli takto nehodně utrácet čas a peníze. Farář Novák nějak vytušil, s kým má tu čest a tatínka rodičům zařídil pobyt ve Švýcarském Locarnu. Na celý měsíc. Rodiče se zdráhali. Ale farář je postavil před hotovou věc.  Byli šťastni. Prožili svou postsvatební důchodovou cestu.

Pozdní stáří

Ve pozdějším věku se začaly objevovat známky opotřebování těla. I když byl tatínek fysicky zdatný (téměř v šedesáti jezdil s mládeží do rumunských hor!), prožil překvapení.

Jedna z jeho kreseb z puťáků v na konci osmdesátých let. Pohoří rumunské Paring.

Onemocnění srdce. Zprvu si to ani nepřipouštěl a tvrdil, že mu nic není. Tož bylo. Ještě, když mu bylo pětasedmdesát se podrobil operaci srdce. Vše úspěšně přečkal a žil téměř do konce svého života plným životem. Po smrti své manželky, naší maminky, se pro nás děti podivuhodně „otřepal“, ale bylo mu zřejmě hodně smutno, jak krásně říkával teskno. Jen o tom po kučerovsku zbytečně nemluvil. Nerad přiznával nějakou svou slabost. Ještě v 83 letech jsme spolu byli na Velké Fatře a sedle Šturiec spali pod širákem a opékali slaninu.

Sedlo Šturiec, kde jsme s tatínkem v jeho 83 letech spali pod širákem. 

Nádherné. Ještě před necelými dvěma roky pracoval na návrhu rekonstrukce modlitebny v Chýnově. (Psáno v roce 2012) Ještě před rokem byl na táboře malého dorostu. Ještě po velikonocích byl s námi v Košíkově. Potom se ale jeho tělesná schránka začala hroutit, jako dlouho podemílaný dům. Jeho odchod nás zaskočil. Měli jsme ještě velké plány. Nechtěli jsme si připustit, že tatínek chřadne. Zemřel obklopen svými dětmi a v péči laskavých lékařů 7. 5.2012 před jedenáctou.

Soužití se sborem na Kounicově 15

V článku pro Kompas nelze nezmínit jeho vztah ke sboru na Kounicově. Byl to jeho mateřský sbor. Znal ho od dětství. Členem se stal 6.5. 1951. Měl tu mnoho přátel mladších i starších. Nejvíce jsme se přátelili s rodinou Smutných. Jeho víra byla propojena vztahem ke sboru. Jak jsem napsal, založil zde dorost a dlouho jej vedl a ovlivňoval. Ve svých šedesáti měl odvahu založit Malý dorost, inspirován svými vnoučaty.

Měl tu práci velmi rád. Dal do ní vše. Po smrti tatínka se mě ptal Rosťa Staněk, skvělý dorostový vůdce, zdali vydáme nějaké tatínkovi moudra pro práci s dorostem. Asi ne. Myslím si, že to co tatínek dělal je nepostižitelné slovy. Měl půvab osobnosti, měl k dorostencům vztah, snad je bral velmi vážně, jako sobě rovné. Dával jim bezpečí i význam. Byl jim příkladem. Čerpal hodně z přírody, kterou chápal jako Boží knihu. Když jsem mu pomáhal v Malém dorostu, měl jsem kritické výhrady k programům, ke stylu vedení, plánováni. Leč vidím, jak důležité je to, co se nedá předat kurzy, nedá se zapsat do knih. Tatínek byl osobnost s přirozenou autoritou, dokázal vytvořit jakési jedinečné prostředí, ve kterém bylo dobře. A to je podstatnější než perfektní programy. Pravda ne zcela všichni byli super nadšení dorostenci. Občas dokázal být nekompromisně tvrdý. Na nás děti byl dvojnásob přísný. Ale snad se většině v dorostu líbilo.

Pozvánka na interní kurzy dorostu (tzv. STOPA) ze začátku devadesátých let. 

Starší sboru

Tatínek byl starším sboru a nechtělo se mu moc tuto funkci opustit. Hodně mu na našem společenství záleželo. Občas ho i maloval „na růžovo“. Trpěl, když byl se ve sboru nějaký neřád. Měl rád vznešená, důstojná, ale nápaditá shromáždění. Vybroušené bohoslužby pojímal téměř jako dramatická divadelní vystoupení. Pečlivě je připravovával. Písně, básně, proslovy. Rovněž kázával. Tatínek neměl teologické vzdělání, spíše se ho bál. Teologii považoval za vyšší matematiku hodnou lidí s titulem (dr. Jan Urban!, dr. Adolf Pospíšil!), my prostí se máme věnovat malé násobilce. Věřil a myslel srdcem. Miloval básně a biblickými verši se nechával inspirovat jako poezií, která rozjitřila jeho nitro. Když byl na puťáku program o Duchu svatém byl téměř zoufalý. Mládež se přece nemá zabývat tak složitými tématy!

Přírodně romantický pohled na Boží slovo byl zcela typický. (Jedna z tatínkových kreseb.) 

Autor rekonstrukcí

Ve sboru cítil odpovědnost za přestavby a estetiku modlitebny. V našem společenství bylo mnoho techniků a stavařů a tak nebylo snadné se dohodnout. Nad rozhovory se vznášelo věčné napětí mezi estetikou a praktičností. Je jedním z autorů mnoha přestaveb. Snad tou nejzásadnější interiérovou, bylo umístění kříže do čela modlitebny a posunutí kazatelny vlevo. Ani to nebylo snadné rozhodnutí. Kříž připadal mnohým reformovanějším moc katolický. Vzpomínám si také, jak pečlivě navrhoval biblický verš vedle kříže. Jedno elegantní písmenko vedle druhého maloval tužkou na stole. Každé mnohokrát! Dnes bychom řekli, že navrhl svůj vlastní font. Kdo by se s tím dnes tak páral!

Interiér modlitebny v Brně.

Podařilo se mu rovněž založit nepsané sborové tradice: Putování do Vavřince, dnes do Košíkova; adventní zpívání skupinky; založil časopis Kompas a dlouhá léta byl členem jeho redakční rady.

Tatínek žil plodný život. Dnes, se sourozenci, tak tak stihneme to, co tatínek za svůj život zvládl sám. Samému Bohu budiž sláva + ! + ! +

Jeden z tatínkových podpisů

Kralovanská Kopa

Kopa je jméno hory, kterou mám rád. Léta jsem se na ní díval při cestách Slovenskem a toužil ji dobýt. Ovšem vyjet si jen tak na Kopu z České Třebové bylo poněkud bláznivé. Možná i tato hora tak trochu může za mé stěhování do Frýdku-Místku. Ano, o dvě stě kilometrů jsem se k ní přiblížil.

Kopa, pohled od východu - už zde je vidět rozložitost hory.

Co je to za horu?

Je to poslední vrchol pro mě nejkrásnějšího pohoří světa Velké Fatry. (Hora sama už nepatří do národního parku.) Vyznačuje se svou rozložitostí. Je to hora, která je sama o sobě pohoříčkem. Když se na ni vydáte, je to minimálně na půldenní výlet, spíše celodenní. Pohled na ni je zejména z Kralovan úctyhodný. Neskutečně prudké svahy, s četnými skalisky a ostrožnami.

Vůbec, pokud na ni chcete vylézt, musíte se smířit, že se zapotíte. Hora má svá údolíčka, ale i ta jsou prudká, má své hřebeny a boční hřebeny, má své prameny, jeskyně, skály, travertinové koupaliště s vodou studenou v létě a teplou v zimě, četné podvrcholky, a hlavně bukové lesy, nádherné a souvislé. Sama o sobě tvoří jakýsi masivní ostroh nad Váhem, umocněný přehradou pod ní. V hlubokých lesích hory, žije z úctyhodné zvěře medvěd a jelen.

Členitost různých hřebínků  a údolíček je úctyhodná. 

Výpravy na Kopu

► Poprvé jsem se na horu vydal po pastorálce v roce 2005. Po dvou dnech putování od jihu Fatry k severu jsem došel těsně pod samý vrcholek. Chtěl jsem se vyškrábat na horu, nebylo mi dovoleno myslivcem. Stříleli tam jeleny. Těsně pod vrcholem jsem se obrátil do Krpelan.
►► Podruhé jsem se sem vydal již z Frýdku. Ten den pršelo a bylo hnusně, ale dobyl jsem konečně vytoužený vrchol a potom se promočený šoural sítí cest zpět do Krpelan.
►►► Potřetí jsem se vydal na vápenné bradlo nad Váhem. Odtud na znovu vrchol. Dolů fantastickým údolím Korbelky do Lubochni. Bylo jaro, nádherná objevná cesta!
►►►►  Daší čtvrtá cesta, (snad ne poslední!) byla uskutečněna letos (2013) údolím Korbelky, s nadějí na zážitek jarních vodopádů. Nic se nekonalo. Vápenité podloží vše dokonale vsáklo. Ale cesta byla krásná, včetně nafocení Lubochňanského (Faranského) sedla.

►►►►► Pátá cesta byla uskutečněna po neuvěřitelných sedmi letech (2020). Chtěl jsem zkusit strmé stoupání z Kralovan. Vždy mě lákalo, krásné a namáhavé.  

Hore Kopa zdar! Kdo se touží trestat, kdo si chce zasloužit si své dny, nechť vyrazí na bájnou horu Kopa.