sobota 10. listopadu 2018

Eva Žáková je doma...


Zemřela sestra Žáková. Vím a věřím, že je už doma. Ale zvykám na to, že legendy mého života zhusta odcházejí z pozemské scény. Je to smutné. Zde na zemi se už nepotkáme.

Fotka není k sehnání, tak jen lehká malůvka....

Poznal jsem ji v České Třebové. V seznamu členů Církve bratrské  jsem ji nenašel, ale pravidelně sedávala v naší modlitebně vzadu, vlevo, blízko uličky. Různé postavy v tom koutě měly své místečko, z každé vyzařovalo něco jiného, tu únava, tu vzdor, tu nadšení. Sestru Evu bych nazval uzlíček štěstí. Vždy spokojeně přišla, usadila se a zase zmizela.
Už nevím, kdy se odehrála první návštěva u ní doma. Pak jsem ji navštěvoval častěji. Byla vždy velmi hodná, laskavá. Snad si nepamatuji, že by si na někoho stěžovala. V té době slýchávala ve sboru nejrůznější stesky na kde, koho a na kde, co. Sestra Žáková o všech mluvila hezky a byla za všechny vděčná. Vědomě se vyhýbala „drbání“. Byla to chodící oáza pokoje a vděčnosti. Bydlela sama, v malém bytě nad tratí, hned v přízemí. 


Měla v něm růžovou koupelnu, kterou si vždy přála. Když se nastěhovala do bytu, brala to jako neplánovaný a nečekaný dárek od Pána Boha. Její okna byla téměř zarostlá rostlinami a kytičkami. Dařilo se jim velmi dobře. Zjevně cítily lásku starší ženy, která si s nimi i povídala!  

Tak nějak vypadalo její okno....

Na stole ležela Bible a různé pomůcky ke čtení Božího slova. Nezbytný byl rovněž magnetofon. Moc ráda poslouchala stanici TWR. Nakonec při ní často i usínala. Chodívala spát brzy.


Z výše uvedeného je zjevné, že byla to zbožná žena. Pokud mohla, jezdívala do Křesťanského sboru v Žamberku. Díky ní  jsem mohl lehce poznávat tuto komunitu. Tam byla duchovně doma. Žamberečtí pro ni byli jakousi křesťanskou rodinou a moc hezky se o ni starali. Zvláště „Lukášek“, dnes primář (a dorostový lékař na našem táboře.... svět je malý!) K nám, do CB,  chodívala vždy dvakrát do měsíce. Její maminka byla vážnou křesťanskou právě z Křesťanských sborů, pocházela ze slavného brněnského rodu Zemanů.  (Rod Zemanů je v KřsSb pojmem.) Když se Eva provdala a její víra poněkud upadla, byť žila velmi hezky a slušně. Manželovi její pobožnost moc nevoněla. A protože ho  měla ráda, nechtěla jej provokovat. Po smrti manžela, se znovu vrátila k víře rodičů. Posloužila jí opět maminka a také zmíněný  „Lukášek“. Vyhledala společenství věřících, začala číst Bibli. I když žila osamoceně, synové ji moc nenavštěvovali, nikdy mi nepřipadalo, že žije sama. Žila (jakoby) v Boží blízkosti.
Pracovala v továrně, naposledy se živila se jako kuchařka. Snad proto se návštěvy u ní proměňovali v hody. Při poslední návštěvě jsem dostal vynikající řízek, velký jako talíř. Také nám vařila na setkání kazatelů. Páni, kýbl vynikající husté polévky a potom další jídlo! 


Ano, láska prochází žaludkem.
Nevím proč, ale oblíbila si mě. Snad v tom měla prsty i moje maminka, se kterou se nějak potkala ve sboru. Potom si vyměnily dopisy. Maminka uměla psát hezké dopisy. Sestra Eva na ono psaníčko ráda vzpomínala. Když onemocněla rakovinou, jel jsem s ní do nemocnice v Pardubicích na první ozařování. Potom na to často vzpomínala, jak velkou pomocí a oporou jsem ji byl. Propána jedna cesta.... Dodnes ale vzpomínám na slova veselé lékařky na onkologii. Prostořece Evě při vyšetření pravila: „Nebojte se, na tohle nezemřete...“ Nakonec ji tato věta povzbudila.  A lékařka měla pravdu.
Sestra Žáková zemřela syta dnů, přirozeně „na stáří“, v Albertinu v Žamberku. 


Pohřeb se konal ve velmi úzkém kruhu rodinném. Synové dovolili bratru Prokopcovi, z Křesťanských sborů, promluvit nad hrobem. Za to jsem velmi rád.
Je mi moc líto, že jsem ji už nestihl navštívit. Občas jsem se o ní dozvěděl od Idy. Stále jsem si myslel, že mám dosti času. A tak nezbývá než, slovy básníka, smutně konstatovat: „Přiznejme si, že se připozdívá. A času den ode dne míň nám zbývá.“

Psáno pro Badyán, doslova zbytky vzpomínek z mého z hypertrofovaného mozku, po deseti letech.


Žádné komentáře:

Okomentovat