....srovnávání pozvolna přechází do nevyřčené soutěže mezi lidmi.
Ta může přejít do otevřeného boje a nakonec přede do válek národů. Biblický Kain
a Ábel zřejmě soutěžili o lepší oběť, o lepší vztah s Bohem. Naše děti si rády porovnávají svou sílu v nejrůznějších
disciplínách. Kluci rádi zvou tatínka „na páku“, tedy na souboj síly paží. Lidé
soutěží o lepší oblek, lepší sportovní výkony, lepší dort, lepší modlitbu,
dokonce i o pikantnější hříchy při zpovědi.
Soutěž nás motivuje, posouvá v životě dál, tlačí nás do
zlepšování našich schopností a dovedností, k dopracování se lepších
výsledků.
Avšak soutěž, pokud přejde moudrou míru, může se stát zlou. Přejde
v drsné soupeření. Zmíněný Kain s Abelem nesoutěžil, ale bojoval.
Nechal se však vést záští a zlobou. Považoval bratra za nepřítele hodného
smrti. V atmosféře soutěživosti se snadno
uchytí úporný plevel závisti.
Ale jen proto nezavrhujme veselou soutěživost.
Bible a soutěžení
Ovšem do všeho lidského soutěžení zaznívá i jiný hlas z Písma,
nepřeslechnutelný. Hlas krotící přehnanou ambicióznost: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce
být mezi vámi první, buď vaším otrokem. “ (Mt 20:21) Najdeme verše,
které podstatu soutěživosti zcela ruší: „V
úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12:1) Jak podle těchto veršů hrát
na sportovních turnajích? Zažil jsem zápas ve volejbalu vedený „v křesťanském
duchu“. Hráči schválně nechali protivníka vyhrát, aby mu udělali radost. Bylo
to trapné a zmatené. Nakonec z toho byli rozmrzelí všichni hráči.
Z Písma zaznívá ještě i další hlas, který ducha soutěživosti
jakoby popírá. Jde o verše připomínající rovnost všech lidí před Bohem, bořící
zeď mezi Židy a pohany (Ef 2:15), mezi otroky a pány (Ef. 6:9), mezi muži a
ženami (1. K 11:12). Mnohokrát se v Písmu setkáváme s tím, že Boží
vidění je jiné než lidské vidění: První
budou poslední a poslední první. (L 13:30)
Raději přece jen skončit se soutěží?
Tato rovnostářská myšlenka se plíživě se vkrádá do našeho
života a společnosti: „Já mám právo být
stejně dobrý jako ty.“ Na prvním místě ve školní recitační soutěži se
umístil koktavý chlapec. Upřímná snaha poroty o rovnost znechutila poctivě
cvičícího žáka, který se umístil na druhém místě. Už nikdy se neúčastní podobné
soutěže. Firmy ztrácejí motivaci, když konkurence získá stejnou hodnotu zisku v
dotacích. Dobří pracovníci jsou napomenuti, protože svou dobrou pracovní
morálkou kazí mizerně pracující kolektiv. Co je tedy správně?
Soutěživost bude
souputníkem našeho života. A nemusíme se za ni stydět. Soutěž ve sportu, a
stejně i v životě, má být hra, která povzbudí, posune i baví. Ale jak dokázat,
aby hravé soutěžení nepřerostlo v drsné soupeření?
Dovoluji si navrhnout pár rad:
1) Na prvním místě musíme vidět v lidech kolem sebe Boží
syny a dcery. Jsme si před Bohem rovni. A proto máme přát druhým úspěch. Třeba
i v tom nejlepším smyslu upřímně a laskavě závidět.
2) Svou přehnanou soutěživost kroťme pohledem na Boha. Hezky
svůj zápas popsal apoštol Pavel: „Jde mi
o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě
chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Ga 1:10) Tato
myšlenka je osvobozuje od úporného soupeření.
3) Pokud přijmeme myšlenku soutěže mezi lidmi či kolektivy,
je třeba hrát čestně a nenechat se zlým stáhnout do pomyslné spirály zla, pýchy,
závisti, pomlouvání, zlehčování úspěchů druhých.
4) Nebojme se motivovat laskavou soutěživostí i v církvi. Snad
jeden verš v Písmu by mohl být k sympatické soutěži jednotlivců
v církvi přímo návodný: „Ať se snaží
v dobrých skutcích předčiti všickni, kteříž uvěřili Bohu.“ (Tt 3:8)
5) Zachovejme si v životě humor a s ním spojený náhled
na život. Když se neumíme zasmát vlastním prohrám a svému pinožení, je to
s námi špatné. Bereme se moc vážně.
Před dávnými léty vrcholila na dorosteneckém pobytu velká
celotáborová soutěž. Týmy soupeřící mezi sebou byly ten rok vyrovnané, rozdíly
v celkovém pořadí celotáborové soutěže minimální. Všechny disciplíny už byly
vyčerpány. Moudří vedoucí zvolili za poslední rozhodující boj soutěž
v pouštění lodiček. O prvním místě prakticky rozhodla náhoda. Moje družina,
které jsem velel, prohrála a nezískala vytoužené první místo. Můj svět se tehdy
zhroutil. Nepochopil jsem, že jde jen o hru. Nedokázal jsem se zasmát a ocenit nadhled
svých vedoucích. Takový nadhled zřejmě ztratil nad svým osudem kdysi i ďábel. My,
jako Boží lid, si musíme nadhled zachovat a místo zlému nedávat.
Psáno původně pro časopis Brána.
Zajímalo by mne, jak bys popsanou situaci ze závěru zamyšlení řešil dnes? Jak by ses snažil sám sebe umravnit? A nadto, jak by ses snažil usměrnit vášně, které jistě vzniknou ve skupině, která prohraje?
OdpovědětVymazatDnes bych byl chytřejší a opravdu bych se vlastní přepjaté soutěživosti zasmál. Tehdy se mi na chvíli zhroutil svět. Vášně ve skupině, to už je horší. Je to prostě těžké unést prohru. A vášně jsou projevem, jak se s tím vyrovnat. Asi bych spoléhal na to, že čas časem vše vyléčí, jako se to stalo u mě.
OdpovědětVymazat