čtvrtek 10. května 2018

Soutěživost a křesťan

Slovo soutěž v Písmu snad nikde nenajdeme, tedy alespoň já jsem je nikde v Písmu nenašel. Ale soutěživost provázela lidstvo od samého počátku. Každému člověku byla  dána do vínku touha jedinečnosti a vyniknutí. A tam, kde je tato touha přítomna, tam je přítomno i srovnávání se s druhými.....,
  

....srovnávání pozvolna přechází do nevyřčené soutěže mezi lidmi. Ta může přejít do otevřeného boje a nakonec přede do válek národů. Biblický Kain a Ábel zřejmě soutěžili o lepší oběť, o lepší vztah s Bohem.  Naše děti si rády porovnávají svou sílu v nejrůznějších disciplínách. Kluci rádi zvou tatínka „na páku“, tedy na souboj síly paží. Lidé soutěží o lepší oblek, lepší sportovní výkony, lepší dort, lepší modlitbu, dokonce i o pikantnější hříchy při zpovědi.
Soutěž nás motivuje, posouvá v životě dál, tlačí nás do zlepšování našich schopností a dovedností, k dopracování se lepších výsledků.
  

Avšak soutěž, pokud přejde moudrou míru, může se stát zlou. Přejde v drsné soupeření. Zmíněný Kain s Abelem nesoutěžil, ale bojoval. Nechal se však vést záští a zlobou. Považoval bratra za nepřítele hodného smrti.  V atmosféře soutěživosti se snadno uchytí úporný plevel závisti.


Ale jen proto nezavrhujme veselou soutěživost.

 Jak by vypadal život bez soutěže? Byl by bezstarostný a poklidný. Nemotivující. Nikdo by neměl ambici připravit dobré jídlo, vyrobit kvalitní kus nářadí. Lidí by chodili jako otrhanci. Šeď života. Trocha soutěže nezaškodí.

Bible a soutěžení

Ovšem do všeho lidského soutěžení zaznívá i jiný hlas z Písma, nepřeslechnutelný. Hlas krotící přehnanou ambicióznost: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. “ (Mt 20:21) Najdeme verše, které podstatu soutěživosti zcela ruší: „V úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12:1) Jak podle těchto veršů hrát na sportovních turnajích? Zažil jsem zápas ve volejbalu vedený „v křesťanském duchu“. Hráči schválně nechali protivníka vyhrát, aby mu udělali radost. Bylo to trapné a zmatené. Nakonec z toho byli rozmrzelí všichni hráči.
  

Z Písma zaznívá ještě i další hlas, který ducha soutěživosti jakoby popírá. Jde o verše připomínající rovnost všech lidí před Bohem, bořící zeď mezi Židy a pohany (Ef 2:15), mezi otroky a pány (Ef. 6:9), mezi muži a ženami (1. K 11:12). Mnohokrát se v Písmu setkáváme s tím, že Boží vidění je jiné než lidské vidění: První budou poslední a poslední první. (L 13:30)

Raději přece jen skončit se soutěží?

Tato rovnostářská myšlenka se plíživě se vkrádá do našeho života a společnosti: „Já mám právo být stejně dobrý jako ty.“ Na prvním místě ve školní recitační soutěži se umístil koktavý chlapec. Upřímná snaha poroty o rovnost znechutila poctivě cvičícího žáka, který se umístil na druhém místě. Už nikdy se neúčastní podobné soutěže. Firmy ztrácejí motivaci, když konkurence získá stejnou hodnotu zisku v dotacích. Dobří pracovníci jsou napomenuti, protože svou dobrou pracovní morálkou kazí mizerně pracující kolektiv. Co je tedy správně?


Soutěživost bude souputníkem našeho života. A nemusíme se za ni stydět. Soutěž ve sportu, a stejně i v životě, má být hra, která povzbudí, posune i baví. Ale jak dokázat, aby hravé soutěžení nepřerostlo v drsné soupeření?

Dovoluji si navrhnout pár rad:

1) Na prvním místě musíme vidět v lidech kolem sebe Boží syny a dcery. Jsme si před Bohem rovni. A proto máme přát druhým úspěch. Třeba i v tom nejlepším smyslu upřímně a laskavě závidět.
2) Svou přehnanou soutěživost kroťme pohledem na Boha. Hezky svůj zápas popsal apoštol Pavel: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Ga 1:10) Tato myšlenka je osvobozuje od úporného soupeření.
3) Pokud přijmeme myšlenku soutěže mezi lidmi či kolektivy, je třeba hrát čestně a nenechat se zlým  stáhnout do pomyslné spirály zla, pýchy, závisti, pomlouvání, zlehčování úspěchů druhých.
  

4) Nebojme se motivovat laskavou soutěživostí i v církvi. Snad jeden verš v Písmu by mohl být k sympatické soutěži jednotlivců v církvi přímo návodný: „Ať se snaží v dobrých skutcích předčiti všickni, kteříž uvěřili Bohu.“ (Tt 3:8)
5) Zachovejme si v životě humor a s ním spojený náhled na život. Když se neumíme zasmát vlastním prohrám a svému pinožení, je to s námi špatné. Bereme se moc vážně.
  

Před dávnými léty vrcholila na dorosteneckém pobytu velká celotáborová soutěž. Týmy soupeřící mezi sebou byly ten rok vyrovnané, rozdíly v celkovém pořadí celotáborové soutěže minimální. Všechny disciplíny už byly vyčerpány. Moudří vedoucí zvolili za poslední rozhodující boj soutěž v pouštění lodiček. O prvním místě prakticky rozhodla náhoda. Moje družina, které jsem velel, prohrála a nezískala vytoužené první místo. Můj svět se tehdy zhroutil. Nepochopil jsem, že jde jen o hru. Nedokázal jsem se zasmát a ocenit nadhled svých vedoucích. Takový nadhled zřejmě ztratil nad svým osudem kdysi i ďábel. My, jako Boží lid, si musíme nadhled zachovat a místo zlému nedávat.


Psáno původně pro časopis Brána. 

2 komentáře:

  1. Zajímalo by mne, jak bys popsanou situaci ze závěru zamyšlení řešil dnes? Jak by ses snažil sám sebe umravnit? A nadto, jak by ses snažil usměrnit vášně, které jistě vzniknou ve skupině, která prohraje?

    OdpovědětSmazat
  2. Dnes bych byl chytřejší a opravdu bych se vlastní přepjaté soutěživosti zasmál. Tehdy se mi na chvíli zhroutil svět. Vášně ve skupině, to už je horší. Je to prostě těžké unést prohru. A vášně jsou projevem, jak se s tím vyrovnat. Asi bych spoléhal na to, že čas časem vše vyléčí, jako se to stalo u mě.

    OdpovědětSmazat