Vzdálené doprovázení Ludovítem Fazekašem

V sobotu bude pohřeb bratra Ludovíta Fazekaše. Vynikajícího teologa, kazatele, učitele. 

Bude o něm napsáno mnohé od lidí, co s ním sdíleli život. Například zde.  I když sem mu byl generačně i geograficky vzdálen, výrazně mě už od raného věku ovlivňoval. Měl dar mluvit staré pravdy novým, důrazným a radikálním způsobem. Proto si už od dětství pamatuji jeho výroky, které mě dodnes doprovází a které si často připomínám a cituji je.

První výrok

Ten zazněl na večerní (tzv. večírkové) veřejné debaty v brněnském sboru. Byl jsem maximálně v mladším školním věku. Tehdy bratru Fazekašovi položil otázku můj strýc Viktor a to s velkou vážností a naléhavostí:

"Bratře doktore jedna sestra v našem  sboru se modlí v jazycích, co s ní máme dělat?"

"No tak ať se modlí…!", odpověděl Fazekaš.

Jeho odpověď mi byla orientací do dalších let. Minimálně jsem začal tušit,  že se z některých obyčejných pravd dělají zbyteční strašáci.

Na sborovém dnu

Nikdy nezapomenu na  kázání na sborovém dnu v Brně. Byl jsem dorostenec a vděčně přijímal jakékoliv narušení klidných vod našeho společenství.

„Sestry, co potřebují naše děti!?“,  hřímal bratr Fazekaš z kazatelny.

„Lásku, porozumění, napomenutí“, vzdychaly především maminky a babičky. 

 „Ne sestry! Naše děti potřebují zeleninu!“, šokoval bratr Ludovít, velký telolog a znalec Ducha.  Asi tehdy mi začalo docházet, že křesťanský život je vlastně obyčejnější, než se zdá.

Nikodémovský rozhovor

Už jako mladý vedoucí dorostu jsem se s bratrem Fazekašem sešel k nikodemovskému soukromému večernímu rozhovoru. Ptal jsem se jej na přípravu duchovních programů pro děti.

Podíval se na mě a s rozzářenou tváří skoro vydechl: „Musíme udělat dětem Boží slovo co nejkrásnější!!!“  A povzbuzoval, nás přítomné, abychom nezůstávali jen na povrchu, dali si práci přemýšlet na Biblí i životem. Jak jsem vděčný za jeho slova a dodnes je chovám v srdci.

O probuzení

Jednou při obědě na teologické konferenci, si nečekaně přisedl k našemu stolu. Byl jsem jeho přítomností poctěn, ale nevěděl jsem, o čem se bavit. Ale on začal sám: „Je to zvláštní, že probuzení zůstává jen v jedné generaci a potom nějak vyprchá. Neumíme je udržet. Je to zvláštní.“  U toho gestikuloval, mnul prázdný vzduch mezi prsty. Jeho otázku si dodnes kladu a znovu a znovu se k ní vracívám a stále vidím jeho obličej před sebou.

  

Nad jeho knihou

Po létech se připravoval na výklad epištoly Židům. Kroutil jsem hlavou nad některými vykladačskými konstrukcemi autora, pro mě posvátného, biblického dopisu. Ptal jsem se knih.
Otevřel jsem i knihu bratra Fazekaše a úlevně tam čtu jeho komentář, že autor epištoly používá „smělé exegetické tahy, které si my dnes nemůžeme dovolit...“ A pokračuje:  "V christologické „okupaci“ je cosi násilného, ale Ježíš tu není představen jako násilný samozvanec, ale jako poslušný Boží syn, kterého sám Otec povýšil na svou pravici a učinil jej účastným božské pravomoci.“

Jak úlevný komentář kritického evangelikálního teologa. Nezpochybnil Boží jedinečnost Písma a zároveň uctivě vyučoval o slavném  panství Ježíše Krista.

Na závěr

Dodnes často připomínám sobě i svým ovečkám odkaz bratra Fazekaše: „Ježíš je Pán!“, ve smyslu Panovník. Dodnes slyším Ludovítovo nadšené zvolání: „Haleluja, Ježíš je Velký!!“

A sobě i katechumenům jiný jeho výrok, který  zazněl  u ohně. Neslyšel jsem jej osobně, ale mám jej převzatý: „Na oheň je třeba přikládat, aby hořel.“ Ano, oheň Ducha nezhášejte! (1. Tes 5:19)

Bratře milý, budeme se snažit přikládat!

Samému Bohu budiž sláva za vzácný život tohoto bratra.