sobota 8. dubna 2017

Teskný zánik kazatelské stanice CB v Žamberku

Loňský lednový večer jsem nečekaně projížděl město Žamberk. Stačilo pár nočních pohledů na spící město a ze tmy se vynořovaly vzpomínky na mé jízdy do kazatelské stanice Církve bratrské. 


Jako stíny na domech kolem se zjevovaly příběhy, jež jsem mohl být tichým svědkem. Jeden krásný zážitek jsem částečně popsal ve vzpomínce na sestru Kalousovou, ale noční průjezd dal ožít dalším.

Mé cesty do Žamberka

Poprvé jsem do Žamberka přijel se starším sboru, Pepou Geldnerem. Představoval mě jako nového kazatele. Pro mě neznámé posluchačky seděly v malém sále husitské fary. Akumulačky jemně hučely. Na stěně děsivý černobílý  obraz Karla Farského,

Došlo pívo, došly Startky,
z kouta zíra karel Farský...
(autor textu: Václav Žďárský)

obligatorní mateřské znaménko far Církve československé husitské. Kazatelna tvořená  stolem s pultíkem. Pepa se v danou hodinu se nečekaně vztyčil a začal. Bohoslužebný zpěv byl dýchavičný. Další léta jsem jej vyztužoval svým hlasitým prozpěvováním.

Společenství v Žamberku o rok dříve než jsem do něj poprvé vstoupil. 

Žamberk prožil dávné probuzení. Musela to být slavná to etapa zdejšího, vždy ekumenického, společenství. Svědčila o tom i kronika, v mé době již ztracená a později nalezená všímavým správcem sběrného dvora. Sestry si v ní čítávali a povzbuzovali se minulostí. Bohoslužby od nepaměti střídavě vedli duchovní z CB a z ČCE.  Bývalo plno. Děti se ale postupně stěhovaly, jiné se vzdálily od víry svých předků. Nakonec i hlavy rodin odcházely na věčnost a zbyl kroužek převážně sester. Do mysli se mi především vepsaly jejich očekávající pohledy, stejně jako vděčnost za kázané slovo.

Přelaskavá sestra Fišerová

Na první návštěvě jsem byl u té nejshrbenější - sestry Fišerové. Smažila zrovna k obědu květák. 


Byla to stařenka. Bydlela v malém domečku u řeky. Měla milý úsměv a obětavé srdce. Vzpomínala na staré časy, na manžela, na probuzení, na žehlírnu prádla, kde pracovala. Ale slábla před očima. Chodíval jsem za ní do žamberecké nemocnice. Ke konci života jsem ji i krmíval. Byly to tehdy smutné návštěvy. Zemřela v lednu. Můj první pohřeb v životě. Podivný, totiž tajný. Nad hrobem vysekaným  ve zmrzlé půdě, jsme stáli jen tři. Dcera, její druh a já. Odkázal jsem dceři víru její maminky. Pomohl jsem s uložením rakve do hrobu – poslední služba sestře.  A ujížděl domů. Bylo mi tehdy smutno, snad i proto, že jsem tušil podobný osud u zbytku žambereckého hloučku.

Křehká sestra Rumlová

Podobně smutně zemřela i sestra Rumlová. Jemná, citlivá duše. Na staré časy v Žamberku vzpomínala nejvíce. Nikdy jsem neviděl její děti, ale ráda o svém adoptovaném synu vyprávěla. V kuchyni, na stolku pod sklem měla zasunuté fotografie i vzkazy rodině, svědčící o opuštěnosti stařenky. Říkala o sobě, že je neposlušná ovečka Boží. Vyčítala si, že je málo radostná a vděčná. Bývalo jí smutno. Vdovský život. Dokázala být i přísná. 


Vzpomínám, jak jsem ji jednou zapomněl zavolat před odvozem na bohoslužby. Nazlobil jsem ji. Ach jo. Těžko se takové chyby u starých lidí napravují. Při poslední návštěvě u ní doma jsme raději zavolali lékaře. Srdce jí sláblo. Odvezli ji do nemocnice. I tam jsem za ní chodíval. Představila mě personálu slovy: „To je náš pan farář“.  Vděčnost i úleva mě zalila. Zase mě přijala mě za svého, i když jsem před tím selhal a navíc jsem byl z jiné církve. Byla to má poslední návštěva. Záhy zemřela a nikdo neví, kdy byl pohřeb, ani kde je pohřbena. Moc si přála evangelický pohřeb. Chtěla, aby její syn slyšel evangelium aspoň nad hrobem své maminky. Nebyla vyslyšena.

Vždy elegantní bratr Topinka

Nemohu nevzpomenout na bratra Topinku, který byl pravidelným účastníkem bohoslužeb od jara do pozdního podzimu. Bydlíval v rodném Letohradě ve svém domečku, kde doslova kutil svůj letní dům a léčil si tak nervy. Velmi rád jezdíval do Žamberka. Narodil se tu. Vznešený elegán s kravatou a dokonale padlým nazelenalým sakem. 


Inu, byl vyučen krejčím a později pracoval ve vysokých funkcích textilního průmyslu. Neměl šťastný rodinný život. V důchodu se rozvedl, ale i poté s manželkou obývali společný byt. Zřejmě i proto byl rád sám v Letohradu. Často mě zvával k sobě do domečku. Vyprávěl mi mnoho z historie kraje (Sudety!) i žambereckého společenství. Přes všechnu těžkost života byl vděčný za vše, co prožíval a zdůrazňoval mi verš z Izaiáše: „plakati nebudeš; k hlasu volání tvého bude všelijak milost činiti s tebou.“ Zdůrazňoval zvláště ono slovo VŠELIJAK. Neskuhral, vždy mě nabádal, abych mládež varoval před sňatky věřícího s nevěřícím a potvrzoval to svou  zkušeností. Nakonec i jemu sil ubývalo a nemoci tížily. Prodal dům a vrátil se do Prahy. Občas mi volával. Zemřel ve víře. Můj strýc Mirek jej často navštěvoval.

Veselá sestra Krňávková

Později jsem poznal i sestru Krňávkovou. Byla nadšená, sportovala, jedla zdravě, ale přesto její duševní síly ubývaly. Ztrácela paměť, ani mé jméno si později nepamatovala. Smála se svému sklerotickému stavu, což bylo skvělé.


Nakonec ji hodné děti umístily v nadstandartním domově důchodců ve Zdicích za Prahou. Navštívil jsem ji i tam a předal do péče svému strýci, diakonovi smíchovského sboru. I on za ní chodíval a předával mi zprávy. Tam také v Pánu zemřela.
Jednou jsem zapomněl psaný text kázání a musel mluvit z patra. Sestra Krňávková potom děkovala Pánu Bohu v modlitební chvíli, za to, že jsem psaný text zapomněl. Prý to bylo tak veselé a živé slovo, vyznávala Pánu Bohu v modlitbě…. Jo bývalo s ní veselo. 

Sestra Egrtová - prototyp pevného evangelického křesťana

Nelze nevzpomenout na sestru Ekrtovou. Ta mi přirostla k srdci spolu se sestrou Kalousovou snad nejvíce.


Do mého Žambereckého ježdění vstoupila postupně. Pocházela z Vysočiny, z vesničky  Daňkovice, kterou jsem znal.  Její manžel byl lesník (pochvalný odkaz o něm  najdete i v naučné stezce Orlickými horami) a pořádával slavné evangelické poloilegální lesní brigády. Měli jsme si mnoho co říci – žila přírodně, což mi bylo sympatické. Milovala Bibli. Byla pro mě prototypem pevné evangeličky, pro mě tehdy poslední evangeličky žijící v kolébce Jednoty bratrské v Kunvaldě.
Přes zimu bydlívala v žambereckém penzionu a právě u ní jsme se později scházívali u Božího slova. Často vyprávěla o víře spolubydlícím.  Zvávala je na naše setkání. Přirozená misionářka. Sešli jsme se u ní, rozesadili do křesel a židlí. Chvíli jsme povídali a potom jsme začali zpěvem. Po kázání jsme se modlívali a po bohoslužbách se vařila káva. Sestra Ekrtová připravila skvělé chlebíčky sypané nastrouhaným sýrem. Povídali jsme si. Sestry postupně odcházely a já zůstal poslední. Setkání vplulo do poslední fáze. Sestra vzpomínala, filozofovala nad světem a společností. Měla zemitou moudrost. Za okny na Žamberk padalo šero, byl čas odejít.
I po odstěhování do Frýdku jsem ji několikrát navštívil. Dokonce na její kunvaldské hájovně. Ach ta krása!! Miluji lehce opečovávané zahrady, kosené jen kosou. Udržované, ale přitom divoké.


(Dnes se o nich mluví jako o permakultuře.) Dostal jsem vynikající domácí med. Objednala si u mě pohřeb. Přála si, aby nad hrobem zazněly žalmy. Odešla do nebeského domova. O pohřbu nikdo moc nevěděl.

Stín sestry Opletalové

Nakonec musím zmínit i sestru Opletalovou. Černá vzpomínka. Nikdy na bohoslužbách nebyla. Ležela doma. Její pokoj i dům  byl prosycen zápachem moči. Někdy tam nebylo snadné přežít. Byla však velmi vděčná za každé setkání. Zpívávali jsme u ní, četli z Písma. Před odchodem do nemocnice jsem od ní dostal stříbrné lžičky. Dodnes je používám. Nakonec ulehla v Červené vodě v LDN, což bylo neblaze proslulé místo konců životní pouti. Jel jsem tehdy jednoho jarního dne na kole přes Červenou vodu. Napadlo mě: „Zastavím se u ní.“  Ale  z duše se mi nechtělo. Odložil jsem to na příště. Ten týden umřela. Dodnes, když projíždím Červenou vodou kolem nemocnice, teskně vzpomenu a zaháním výčitky. 


Sester bylo více, jakoby se vždy postupně vynořovaly. Třeba Miluška, vzácná zbožná žena, která k nám začala chodit poslední roky mého působení, po lehkém zdivočení společenství Křesťanských sborů. Ale tu jsem už tak dobře neznal. Sestra Dostálová, která na společné bohoslužby s CB nechodívala, ale nakonec se radostně a spokojeně přidala, ba převzala hostitelskou štafetu. Všechny jsou už v nebeském domově.

Zrušme Žamberk, je neefektivní

Když se ohlížím zpět, nemohu nevzpomenout na chvíli, kdy jeden z bratří starších v třebovského sboru prohlásil cosi ve smyslu, že jezdit do Žamberka už není rentabilní. V té době to vypadalo v Žamberku vskutku bizardně. Tak trochu hra na církev. Jsem ale rád, že jsem se jasně ohradil, vytrval a posléze podpořil přesun z kostela

Husitský kostel, kde jsme se scházeli. 

 do mnohem přirozenějšího prostředí pečovatelského domu. Tehdy nastal nový a skvělý rozvoj. Ale poslední.

Penzion, kde se kroužek sester schází dodnes. 

Po mém odchodu z Třebové jezdívala do Žamberka vynikající farářka Jiřinka Kačenová z Letohradu. Za naši církev nejvíce Petr Kadlec. Společenství však vymřelo. Z těch co jsem znal, zůstala sestra Schreiberová, která byla nejmladší ze všech.  Dodnes se k ní rád stavuji.
Byl jsem svědkem pomalého zániku ale i několikaletého oživení. Je čas kameny sbírat a je čas kameny rozhazovat. Žamberk se navždy zapsal do mého života. Bude pro mě stále milou vzpomínkou na fantastický příběh, jehož předposlední kapitolu jsem mohl spolupsát.  Ale kdo ví, zdali předposlední.  
V Žamberku se doposavad scházejí tři sestry (někdy čtyři) díky farářce Kačenové dodnes. Moc ji i těmito řádky děkuji!!!! Blahoslavení věrní!



Soli Deo Gloria.



1 komentář:

  1. Díky Petře, moc hezké. Kdysi jsem byl svědkem rychlého zániku krnovské stanice. Na začátku se scházelo tak 8 starých lidí společně od BJB a CB. Dokonce i služby nás dvou kazatelů byly společné. Zvláštní bylo, že poté přestal dojíždět baptistický kazatel, tak se ovečky z BJB odpařily. A ti z CB umřeli, jiní přestěhovali, zbyla jediná tetička. Ani jsem si nestačil vytvořit hlubší vztahy. Jiné to bylo se stanicí na Štítině - doslova před uzavřením. Nyní je tam radost přijít. Obě stanice měly tradici desítky let.

    OdpovědětVymazat