Čtyři karpatské chlebíčky – Boržava, Plešivec, Muráň a Nizké Tatry

Foto: Boržava -Libor | Muráň+Plešivec Martin mobilem | Tatry - já mizerným mobilem
Do iniciace letošního putování se mi moc nechtělo. Jakýsi stín z loňského putování ještě zůstal. Bál jsem se cokoliv organizovat. Nakonec se ustálila počtem proměnlivá skupina. Putování jsem zvolil, co do trasy, roztrhané. Do informací jsem napsal: „Prostě někdy se musí otevřít lednička a dojíst zbytky“. No a když jsme začali ukusovat z jednotlivých pohoří, zjistili jsme, že máme před sebou čtyři skvostné exkluzivní chlebíčky, plné roztodivných vjemů, které mohou karpatské hory poskytnout.

V neděli odpoledne jsme s Ondrou Dvorským, nováčkem putování, nastoupili Těšíně do expresu. V něm jsme se setkali s Martinem a Liborem. Štěpán jel přes Bratislavu. S ním jsme se setkali v Košicích. Noc v Michalovcích jsme přečkali na jakémsi štěrkovišti za nádražím. Brzy ráno jsme už seděli v autobuse do Zakarpatí. Následovala prohlídka milovaného Mukačeva.....

.....setkání s kamarádem Timem a předání humanitárních peněz a potom už pod poloninu Boržava do malé vesničky Sasivka. Vzhůru do hor! Spíše podhůříčka před vyšší Boržavou.

Chlebíček první - Boržava

Rozježděná cesta stoupala na malý hřebínek střední výšky. Z ní si pamatuji pouze husté keře a debatu o hubnutí. Na večer jsme zakotvili na malé loučce těsně před velkými a zarůstajícími loukami. Pod stromem bylo hezké, ale nepraktické posezení (typické pro Ukrajinu).

Na loukách to tu kdys žilo pastýřským životem, nyní zbyl jen borůvkový porost a náletové stromy. Nesnadno se hledá voda, ale nakonec studánku nacházíme hned pod naším tábořištěm. 

Další den, v úterý, táhneme krásnými loukami a po čase se noříme do skvostných bukových lesů, kterými se vyne význačná vyježděná cesta. Obdivujeme řidiče, co tu jezdí. V lesích je mnoho světlinek a tak buky se ukazují v plné kráse a především šíři.  Nejsou totiž štíhlé, jak je známe, ale rozložité. Jinde nacházíme skvostné artefakty starých buků. 

Pocta starým bukům.

Dobýváme zalesněný vrchol Magura a postupujeme dál vstříc holým poloninám.

Po chvíli cítíme kouř. Instinkt velí očekávat salaš - saraj. Místo ní spatřujeme hořící strom. Pohled na něj je uchvacující. Duty vyhořelý kmen vytváří jakýsi komín, který zlověstně hučí. Koruna hoří jako pochodeň. Ozývá se praskání. Strom se nebezpečně kývá. Čekám, že padne na zem a brzy chytne les. Dokonce naivně hasím vodou z petky. Přemýšlíme co dělat. Pro místní je to asi normální jev. Pro nás zhýčkané civilizací jev děsivý. Chce se mi volat 150. 

Nakonec jdeme dál. Večer se s Ondrou ke stromu vracíme. Vyhlížím velkou pochodeň osvětlující noc. Strom ale už dohořel. Vidíme žhavé uhlíky a občas plamínek. V noci pršelo, takže strom asi dohořel zcela. Nikdy jsem nic takového v horách nezažil.

Ještě jeden nový zážitek jsem ten den získal. Se Štěpánem jdeme pro vodu. Já se rozhlížím „zkušeným“ okem po krajině, kde by mohl být pramen, Štěpán klidně hledí do GPSky. Hádejte kdo vyhrál.  GPSka!  „Ted dvacet metrů doprava“, řekl Štěpán. Silný pramen byl kousek bývalé vojenské základny, v místě kde bych ho moc nehledal. Tryskal z rezivé trubky. Zde se také setkáváme s prvními pastýři putování. Měli stádo hnědých koz a mizeli kdesi mezi ruinami dávných armádních budov. Osobně jsme se viděli jen s mladíčkem (12-14 let?), snědým, špinavým, nedůvěřivým.

Další den, ve středu, pršelo a padla mlha. Den jsme strávili ve stanu spaním, povídáním a bangem. Odpočinek a veget.

V čtvrtek bylo trochu lépe, tedy především nepršelo. Po ranní snídani u armádního pramene stoupáme výše a výše dobýt horu Stoj. Obzor je, žel, cele zakrytý mlhou. Fouká vítr. Rozhledy žádné. Moc jsem se těšil na nádhernou Boržavu, na její holé baculaté vršky. Kolem jen mlha a mlha. 

Vrchol Boržavy - Stoj - Stij. Je odtud krásný výhled. Dnes máme smůlu.  

Jdeme dál. Někteří souputníci propadají horské depresi, jiní zuřivosti, další totální rezignaci. Zejména vítr a drobné kapičky jsou nepříjemné. Potkáváme Ukrajinské turisty a ti nám dávají skvělou mapu. Podle ní určujeme, že máme odbočit vpravo. V mlze se špatně odhaduje kudy jít. Naše rozhodnutí potvrzuje Štěpánova GPSka. Díky ní s klidem v duši klesáme pod hladinu mračen, mlha zůstává nad námi a před námi se otevírá krásné sedýlko – príslop, se salaší a pramínkem. 

Nálada prudce stoupá. Večeře v salaši, povídání, poklid. Štěpán na internetu zjišťuje nejbližší zastávky autobusu. Asi toho má dost.

V pátek ráno vidíme, že mlha stoupá a vracíme se na hřeben.Jdeme alespoň kousek a chceme si to užít. Výhledy a rozhledy jsou krásné. Nelitujeme. 

Krása poloniny Boržava

Dnes ale musíme sestoupit. Podle mapy jdeme po dávné cestě. Její hledání vyžaduje poněkud archeologickou zkušenost. Divoký karpatský les ale nemá obdoby. Zastavoval bych u každého stromu a maloval si jej. Divočina dokonalá, snad nejlepší, co jsem kdy viděl v Karpatech. Cesta je ale namáhavá. Začínáme tušit, že nestíháme. Štěpán nás přesvědčuje, že podle GPS má být pod námi velká cesta. Moc se mi na ní nechce. Tuším, že to bude klasický východní lesnický zářez. Nakonec na ní více méně nechtě klesáme. Je to opravdu mimořádně hnusná široká cesta, ale umožnila rychlý sestup. 

Za hodinku šlapeme krásným údolím v vypasenými loučkami. Chytáme stop. 

Jedeme s bezrukým řidičem, který druhou rukou stačí pokuřovat, točit s volantem i řadit. U něj doma dostáváme mléko, chleba, čaj (tzv. kompot)....    

..... a potom nás svým busikem bere do Svaljavy. Tam si zajedeme na pivko a už pro nás přijíždí Timotej. Večeře u Dymčenků je hedonistická, kuřata se špagetami a skvělá rajčata. Sprcha, WC, povlečené postele. Tima je hodný! Ráno nás bere do Užgorodu, kupujeme lístky, dáváme si kávu a hurá přes hranice do Košic. Tam nás opouští Libor - končí mu dovolená, a Štěpán – znaven životem. A k nám se přidává se Pavla.

Druhý obložený chlebíček - Plešivec

Expres nás odváží do pro mě bájné země, kterou jsem si před léty zamiloval a několikrát jí navštívil.  Vystupujeme v Plešivci. Jeho ponurost je ještě horší než kdysi. Vybydlené domy, maďarská řeč, žádní lidé. Teplo. Po přebalení batohů stoupáme vzhůru po modré značce na Plešivec.

Cestou čtu skvostné něžně vybájené vyprávění dr. Nevrlého o výpravě skautů do těchto končin. 

Jejich příběh nás povzbuzuje k výzkumům. Nacházíme Zvonivou propast, kterou nelze přehlédnout. 

Hledáme Maččí jeskyni, tu se nedaří najít. Ale je tu. Krajina je více než skvostná. Zpočátku počítáme závrty, ale po dvou hodinách na tuto aktivitu zapomínáme. Jsou jich stovky a stovky. Spíme na malé schované loučce. Trochu se bojíme ochranářů. Je to asi zbytečné. Místo, kde jsme měli oheň, by po nás nepoznali.

Za námi sobota a před námi neděle. Procházíme snovou krajinou, necháme se v ní zabloudit—tak se nám tu líbí. 

Neuvěřitelná pohádkově bájná krajina

Stále jdete po hranách závrtů

Potkáváme staršího muže, bývalého agronoma, ten nám vypráví. Jeho vzpomínky jen potvrzují příběhy Nevrlého. „Syslov tu bylo dost, dokud je cigáni nepochytali. A těch třešní vtáčnic.“ Vyprávěl, jak se louky kosili, jak se tu páslo a byla tu voda, díky vodovodu z údolí. Vyprávěl i o betonových nádržích, které pochází z dob první republiky. Dnes je tu především ráj myslivců. Odpoledne má Martin kázání o obrazech Krista ve Starém zákoně. Večer sestupujeme z horkého ementálovitého ostrova. Touha po vodě nás žene. Končíme ve Štítníku v místní pizzerii, já se opíjím kofolou. Voda na planině citelně scházela. Hrajeme bang. Městečko voní jihem a Uhrami, žije tu hodně Romů. Staré krásné domy svědčí o lepších časech. Spíme na poli za městem. Svítí měsíc.

Třetí chlebíček – Muráň

Bylo pondělí. Podruhé v tomto školním roce vstupuji na Muráňskou planinu. Vždy, když toto pohoří,  navštívím, neprojdu ho napříč, ale pouze ho nějak divně tečnu. (Namaloval jsem seznam a trasy svých výprav na Muráň a obrázek mé pozorování jen utvrzují. )

Vyrážíme z Čiernej Lehoty neznačkovanou cestou, koupáme se v potoce což je skvělé. Smíváme prach a pot z Plešivce. Pak už na Stolici – tedy na horu Stolice.

Její jméno působí mezi námi veselé pobavení: „Ve čtyřech na Stolici“; „Stolice byla kluzká“; „Dobili jsme Stolici“; „Na Stolici jsme úlevně vydechli“, „Na Stolici jsme byli na stolici“ atd... Napadli nás i vtipnější poznámky, žel paměť  už není co bývala.

Plochý vrchol Stolice

Lesními cesta mi jsme dostoupali do sedla Olochová jama. Odtud pohodovou cestou. Ta se záhy, díky polomům, stala nepohodovou. Do déšť a lehká mlha. Cesta na Stolici nebyla zdaleka tak rychlá, jak obvykle bývá, ale úspěšně jsme význačnou horu dobyli. Vrchol překvapil svou pozvolnou zaobleností a slabými výhledy. Loučky jsou už zalesněné.  Ale bylo tam hezky.

Z vrcholu jsme už klidně sestupovali vyhýbavše se polomovitým trasám. Odměnou byla krásná studánka, 

pohodové cesty a občasné pastební loučky, které jsou mateřským znaménkem Muráně. Na jedné z nich, v Severném sedle, jsme rozbyli svůj tábor. Hezké místo s výhledem na polom. 

Spal jsem pod širákem. Ráno byla silná rosa. Probudily nás lesnická auta.

Bylo úterý ráno, a my sestupovali do Červenej skaly. Opět lesy s loučkami.  Na loukách se pasou krávy. Výhledy z hor jsou rozkošné. Jednou se musím zaměřit čistě na Muráňskou planinu a projít ji napříč. Dýchá to tu pokojem.

Na úplném konci sestupu zas tak pokojní nejsme. Spěcháme na Martinův autobus do Popradu.
V Červenej skale nervák vrcholí, hledáme marně mezi zašlými domky zastávku. Byla před nádražím.  

Potom následuje bus-loučení s Martinem a osamění naší trojice – Ondra já a Pavla. Jdeme na oběd – konečně halušky. A potom už vzhůru do Nízkých Tater.

Pavla s Ondrou a já - naše horská skupinka

Čtvrtý chlebíček - Nízké Tatry

Konečně stoupu na Královu Holu z Telgartu, vždy jsem tu sestupoval. Nyní tedy stoupu. Záhhul. Ale brzy přichází úlevný traverz a celkem brzy dobýváme Predné sedlo, kde je povoleno táboření. 

Máme čas spočinout, nasbírat pomalu dříví. Po těžbě leží na zemi spousta klacků a v kvalitě vysušených kostí. Vaříme na nich večeři. Povídáme si. Pozoruji západ. V noci k nám přichází ochranáři. Mladá dvojice, co tu snad skládá státnice. Jsou v alkoholické náladě, povídají si s námi. Provádějí jakýsi monitoring. Zdá se, že se zaměřením na místní hospody. Potom odchází nocí na Královu holu ale  chtějí si před tím nasbírat dříví, aby nahoře rozdělali oheň. Jejich výkřiky a hlasitý hovor je slyšet nocí. Asi se stále posilují. Komedie končí v době, kdy my už usínáme. Přijíždí pro ně auto a odváží na holu.

Ve středu stoupáme výše a výše. Zastavujeme na krásné Králově sklale. A potom až na Královku. Závěrečný finiš stál za to. Nejvýchodnější vrchol Nízkých Tater.

Velebná hora, kterou prý vytlačil na samý okraj pyšný Ďumbier, který se tak zbavil jednoho soka. Druhého soka Prašivou odtlačil na západ.

Další hřebenovka je nádherná   - Stredná Hola, Orlová Bártková. Vysoké Tatry jsou vidět jen zahaleně, ale je tu nádherně. Ten den předčasně končíme v Žiarském sedle. Ve výbavě „dačo“ nutného scházelo, ale Ondra s Pavlou zmizely svižným krokem do vesnice.

Já jsem osaměl. Svět se najednou zpomalil. Pomalu jsem sbíral dříví, procházel se po loukách,nabíral vodu z pramene zarostlým houští rozkvetlých pomněnek. Od něj zase parkovými pěšinkami zpět. Sledoval konec dne. Byla to nádherná pohoda, šlehačka na dortu putování. Byl jsem za tu chvíli nesmírně vděčný. Za tři hodinky se objevily dva vysmáté obličeje mladších spoluputovníků. Mise byla úspěšná. Byl jsem taky rád, že se vrátili. Večer vaříme, povídáme. Spíme ve rozbořené salaši, kde bylo sucho a klid.

Nádherné posezení u ohně s květinovou výzdobou.

Naše útočiště - Žiarské sedlo se salaší

Saláška, která poněkud sedla. 

Pomněnky u studánky - ty nejkrásnější místa nelze naprojektovat. 

Kapající studánka

Nádherná cesta parkovitou krajinou, kterou zahradní architekti jen napodobují. 

Ve čtvrtek pokračujeme dál přes Adrejcovou, se silným pramenem a opravenou chatkou. Šlapeme  parkovitou krajinou na rozhraní kleče a smrků na Velkou Vápenicou, která je jednou z nejhezčích hor, co znám.

Plochá a rozložitá Velká Vápenica

Následuje drsný je sestup do sedla. Marně v něm hledáme vodu. Z potoka se mi nechce brát. Ze sedla vzhůru. Pavle s Ondrou narostly křídla a valí, jak draci. Laskavě na mě čekávají. Hory jsou nádherné. Byl tu kdysi polom, nyní zůstal pouze pahýlovitý prales s mocnou buření. Připomíná to tu buď zarostlou měsíční krajinu a nebo prehistorický prales. Úzká pěšinka se vine výše a výše až opět na rozhraní kleče a smrku a holin.

Cestou nešlo nezastavit se u růží. 

Závěr se vyznačoval dobytím posledního vrcholu Homolky. Krajina jak z obrázku, ploché rozlehlé bochánky. Zůstal bych tu.

Ale nemůžeme. Zítra mizíme domů. Dochází nám voda. Je sucho a tak nalézáme vyschlé prameniště. Musíme vydržet sestup bez pití. Padá tma a my teprve začínáme klesat.

Pavla s Ondrou běží jako gazely, já zoufale klušu za nimi. Je z toho honička. Sestup bez vody, v horku, je nepříjemný. Značku jsme ztratili. Místo něj jsme našli hezčí i humánnější cestu. Před námi se objevují světýlka vesničky Polomka. Na poli před domy zastavujeme. S Ondrou balíme flašky a jdeme pro vodu. K vodě dostáváme i sklenice vína a jednohubky. Překvapili jsme totiž jakousi oslavu či svatbu.

Na vařiči vaříme tajemnou Liborovu instantní polévku Karela ogranic. 

Mícháme ji  s dalšími polévkami. Exotická citrónová chuť však přehlušuje  všechny další ingredience. Syti a napojeni spokojeně uleháme.

V pátek vstáváme po čtvrté hodině a pelášíme na vlak do Polomky. Nádražíčko, jak za sociku. Ale v pět ráno tu prodávají lístky. Přestupujeme několikrát. Banskéj Bystrici kupujeme mezinárodní lístek. V Žilině si dáváme langoše s pivem a v Českém Těšíně se s loučíme s Pavlou.

Zhodnocení

Příběh je u konce. Téměř o každém putování jsem konstatoval, že bylo nejlepší. Čtyři chlebíčky byly svou rozmanitostí vynikající. Putování jistotně přiřazuji k nejlepším.

Tato výprava se pro mě zapíše nejvíce elektronizací putování. Body jsem očísloval v 01 soustavě.

1) Pochopil jsem že elektronická čtečka knih nahradí v horách mou pověstnou a těžkou knihovnu.

10) GPSka není k zahození a pomůže setřást mnohé orientační obavy. Člověk ale zlenoší.

11) Předpovědi počasí přes internet v horách jsou také příjemné.

100) A náhradní dobíjecí zdroj se může hodit také.

Poprvé jsem rovněž táhl do hor plynový vařič. Technika jasně vstoupila i do světa putování. Otevře hory i lidem, kteří by do hor nikdy nešli. Ale vlastně celá civilizace otvírá možnosti i tam, kde před léty nebyly představitelné.
Soli Deo Gloria!