Život ve Frýdku v roce 2012

Vážný bod života

Uplynulý rok byl pro mě rokem vážným. V květnu se zhoršil stav zdravotní stav tatínka a během několika týdnů umřel. Jeho odchodem se nám všem jeho dětem proměnil život. I po praktické stránce, ale především kdesi uvnitř. Zbyl prázdný byt, který jakoby ztratil duši a s každou vyhozenou věcí, jako by mizely poslední zbytky dětství. Objevilo se prázdno v životě. Ale taková je realita ubíhajícího žití. To byla zřejmě největší a nejvážnější událost v mém životě a v roce 2012. (O tatínkvi viz. zde.)

Z jedné našich pozdních výprav

Šeď života? To snad ne!

Ostatní je už jakýsi jen běžný život, někdy snad až všední šeď života. Nu, ale ona šeď tak rovnoměrně šedivá nebyla. Třeba hned po pohřbu návštěva u manželů Kašperových mladších v Klatovech, mých dobrých přátel. Byla nádherná a velmi občerstvující. Dlouhé rozhovory, návštěva Bolzámku - nádherného parkovitého areálu uprostřed lesů. Boží klid. Dobré víno. Zbožné a silné rozhovory. Co si přát více?

I na tradičních karpatských výpravách jsem letos byl. Navštívili jsme rumunské pohoří Muntele Mare. Snad poprvé jsem odjel  z kopců s malým zklamáníčkem. Byly strašně placaté. Ale závěr byl fantastický: museli jsme sestoupit z hor, abychom se dostali do malebných krajin se slaměnými stěnami. Na druhé výpravě, zářijové, jsme byli v ukrajinských Horhanách - můj dávný sen. Rovněž krása a divočina, zejména ražení si cesty klečovým zeleným peklem. Moc si vážím toho, že se mnou jezdí mladší přátelé a můžeme společně prožít krásný čas.

Z hobití krajiny v pohoří Muntele Mare

Ještě jednu výpravu nelze nezmínit. Byl jsem čtyři dny sám v Lubochňanské dolině. (Ještě před touto jsem strávil krásný a poslední plný čas u tatínka.) Končila zima. Na konci doliny byly závěje a na jejím začátku jsem trhal čerstvý zelený a šťavnatý medvědí česnek. Nádherná samota, přečetl jsem knihu Orko Váchy o etice, usínal se šuměním řeky. Procházel se zašlými parky kdys lázeňského městečka Lubochňa. Navštívil luterské bohoslužby. Chodil po hřebenech předhůří, brodil se závějemi. Byl to krásný čas. Pán Bůh mi dal možnost nabrat síly na následující nesnadný čas odchodu tatínka.  

nádhera zašlých parků - Lubochnianský park

Společenství církve

Má rodina, rodina sboru se mnou žije dál. Letos k nám přišla vizitace - sám br.předseda. Odjel celkem nadšený. Ale přesto bych rád, aby naše společenství více rostlo a rozvíjelo se. A to se moc nedařilo. Rodina dobře žije, ale věřím, že Pán Bůh má připraveno více. Rok 2012 byl časem rozhodnutí o přesunu sboru do nového podnájmu. Nakonec nic nevyšlo. Jsme stále ve starém podnájmu na faře ČCE. Společenství sboru je stále nesmírně laskavé a nemám si na co stěžovat. Když mi volal večer brácha, že tatínek je na konci cesty, večer mě jeden laskavý bratr beze slov odvezl autem až do Brna. Jsou na mě moc hodní.

Jedné kapitole života kazatele se směji. Když jsem odjížděl z Třebové, přál jsem si řešit nějaké duchovní biblické problémy. Nu, mám je. Setkal jsem se tu se stíny všech tří dávných herezí - markionismu,

montanismu i gnoze. Jen stíny. 

Zjevení Zjevení

Ještě jedna událost pro tento rok byla jedinečná. Osobní setkání s knihou Zjevení. Setkání, které proměnilo můj život a dalo mu nadhled - nad dějinami, nad smutky i nad životem. V nebi je trůn, kde se zpívá a chválí. Na zemi si vládci brousí zuby a zbraně. Z nebe je slyšet sláva - Svatý Svatý svatý!

Komentář ke Zjevení, který se mi velmi líbil

"Seniorský rok"

Rok 2012 byl rokem seniorským - stal jsem se loni tzv. seniorem severomoravských sborů. Lecos se vydařilo, nejvíce seniorátní den. Sešlo se nás asi dvěstě v hotelu KAM. Hlavním tématem bylo "být spolu". Neužít si zbožné estrády, ale aktivně být spolu. A lidé byli spolu, povídali si, někteří se viděli po létech. Za tuto akci jsem byl velmi vděčný. Hostem byl Daniel Pastyrčak, vezl jsem ho do Žiliny a náš rozhovor cestou byl velmi silný a hluboký.

Frýdek-Místek

Co Frýdek? Mám tu rád spoustu věcí. Pohled na Beskydy, noční klinkání zvonků u závor, bystřinné čisté řeky, nádherné parky kolem řeky Ostravice, tajemný duchovní kraj směrem k Polsku a vědomí, že se i naším městem se převalovali duchovní dějiny milované Jednoty bratrské. Sám jsem tu natolik v pohodě, že jsem až zlenivěl. Nakynul. Při vzpomínce na Třebovou zpeciválovitěl. I když si lidi kolem myslí, že dělám moc já sám ten pocit nemám.

Na návštěvě u Tymotea Dymčenka

Láska vítězí - konstatování i přání

Jednou z nejpozoruhodnějších akcí uplynulého roku byla návštěva bratra Pepy Geldnera. Zřejmě byste nikdy nevěřili, že šlo o setkání dvou lidí, kteří si kdysi šli krutě na nervy. Vědomí bratrství v Kristu však přetrvalo, ba dokonce znovu vykvetlo v plné kráse. Jsou věci mezi nebem a zemí, na které člověk jen němě přihlíží.

Hodně lidí se mě stále ptá, kdy se ožením. Odpovídám, že nevím. Ano, v tomto roce jsem více osaměl, ale odvahy na vztah jaksi nezbývá. Láska vyhání bázeň. Bude někdy silnější? Kéž by se posílila. 

Podzimní ocůn z Ukrajiny

Čas půstu

Volání hladu

Blíží se jaro. Slyšíš opět to volání hladu, po vánocích rozmlsaný křesťane? Ano přichází období postu. Zapomeň na pohanské zvyky posledního „přežrání“ se v masopustní neděli, zapomeň na bezsmyslové nejedení masa. To je jen lidská snaha  o naplnění církevního roku, tím nepřijde pravý užitek do tvého života.

Nejprve trochu teorie. 

Šesti týdenní postní období začíná popeleční středou. Bratří katolíci si v tento den,  během popelečních bohoslužeb, nechávají pomazat popelem čelo na znamení pokání. Připomíná to sypání popela na hlavu ve starozákonních dobách.  Tím dnem začíná čtyřicetidenní (počítej bez neděl!) příprava na velikonoce - půst. Smyslem půstu však není nejíst, prožít čas nepříjemného odříkání a tlaku v žaludku. Má to být radostný půst, příjemný půst, který přinese do života zjednodušení či nebo nějakou pravidelnost a učiní nás svobodnějšími. Může jít třeba o zřeknutí se kávy, nějakého nadbytečného jídla, televizního večera týdně, zavedení postního dne v týdnu. Může jít i o závazek ve čteni Písma, rozhodnutí přečíst nějakou kvalitní předvelikonoční knihu. Vědomí, že je to jen na určitou omezenou dobu, je příjemné a závazek ulehčující. 

Užitek z půstu

Některé postní závazky pak jakoby prosáknou do našeho života a stanou se jeho pravidelnou součástí.
Období postu je obdobím pravdivého pohledu do sama sebe, obdobím pokání. Je dobré si v tomto období udělat čas k přemýšlení nad svým životem, čas na rozhovor o sobě s bratrem, manželkou, kazatelem, kteří citlivě nastaví zrcadlo našemu životu. Je dobré znovu otevřít nějakou sebezpytující knihu. Ano je dobré připravit se na velikonoce. Je na to spousta času – celých čtyřicet dní. Více než měsíc. O Velkém Pátku nebo lépe v den Vzkříšení, vrcholí čas pokání obnovou nebo připomínkou našich křestních slibů. Jednou za rok si připomeň co jsi kdysi slíbil.

Blahoslavený den prvního setkání 

s popeleční středou. Ještě kdysi před plným  setkáním ji připomněl, jen tak mimoděk, bratr kazatel při oznámení na konci biblické hodiny. Název toho dne byl pro mě tak zvláštní a tajemný. Lákal k uchopení. O několik let později přišlo nadějné předjaří roku 1990. Tehdy jsme, po úspěšné stávce vysokoškoláků, zakládali s katolickými studenty křesťanské společenství vysokých škol. Ve středu po jedné poradě jsme se rozcházeli. Jeden z bratří se ke mě naklonil. Tajemně a nesměle mi pošeptal, že dnes spěchají, protože mají popelec, ale to my prý asi moc neznáme. Konec věty zněl spíše omluvně než vyčítavě. Ten večer jsem nesměle přišel na první popeleční bohoslužbu a začal přemýšlet o smyslu křesťanských svátků. Tušení velkého předenou šlehalo jako plamen v dálce. Tajemství velikonoc na mě dýchlo. Čtyřicet postních dní přede mnou stálo a já nevěděl, jak je využít. Od té chvíle každý rok poznávám trochu víc.

Horhany - Ukrajina 2012

Podruhé jiná výprava do karpat.  

(Fotky na rajčeti jsou zde.) Fotografie doprovázející blog jsou od Katky Kučerové. 

Vyrazit na Ukrajinské Horhany byl můj letitý sen. Neznáme nízké (do 1700m.) převážně zalesněné pohoří. Vrcholové partie jiného charakteru než např. Nízké Tatry – kamenité, borůvkovité a klečovité hřbety. Rok 2012 byl časem neobvyklých výprav do neobvyklých hor (rumunské Muntele Mare!), a tak Horhany celkem zapadaly do sledu horských akcí tohoto léta.

Neděle

Jsem blázen, vím to. Miluji bláznivé odjezdy. V sobotu seniorátní setkání, které jsem organizoval. V neděli křest, kázání, odpoledne aspoň na chvíli s Fusionem. A večer mě Ondra vezl autem na Bumbálku. Tam jsme ve tmě čekali na autobus a dýchl na nás klid a odevzdanost dalšímu osudu. Noční autobus také dýchal pokojem. Příslib pohodových dní před námi.

 Pondělí – Chust – Tjačiv, Ruské Mokré a hory

Pondělí začalo divoce. Hned po vystoupení nás chtěl podnikavý taxikář odvést za nekřesťanské peníze do Ruské Mokré. Cena se mi zdála neúměrná, ale nebyl jsem si jist. Horké chvilky rozhodování dopadly dobře - odjeli jsme levně místním autobusem do Tjačiva, porozhlédli se, dali si pivko, koukli do mapy. 

A další autobus nás odvezl dlouhou cestou na rozcestí, kdesi vysoko v horském údolí. Při cestě autobusem jsme s Pavlem vymysleli vylepšení cesty. Trochu si puťáček prodloužíme. Na mapě vypadala cesta hodně dobře. Realita se potom ukázala jiná. Ale přesto nelituji.  

Odtud už pěšky do Ruské Mokré. Předtím jsme se fantastiky vykoupali, smyli cestovní pachy. Jediná nevýhoda byly hnusné a slizké kameny v řece, leč ty jsou součástí živých řek. Položení se do prudkého proudu a splutí s proudem do vodní tišiny byl skutečný požitek.

Ruská Mokrá nás zaujala svou vzdáleností od civilizace. Krávy, dřevěné domky. Nakupujme u místních mléko a chleba. Zmrzlinu v obchůdku a potom už odbočkou do hor. (Několik fotografií fasád vesnic z objektivu mé citlivé neteře:)

Potkáváme neobvyklý úkaz – početné stádo ovcí v údolí – už je přece jen podzim a v horách prý letos není voda. Pastýř nám vysvětluje cestu -  máme jít na Bahna. Tento název v mapě není, ale místní jej zjevně dobře znali. Stoupáme tedy na Bahna prudkou cestou, téměř svážnicí. Cestou mě začala bolet plochá noha -  a bolí doteď :(.

Bojíme se zatmění. Časově to vychází „na knop“. Nakonec na nás čekala nádherná louka. Padá tma. V dálce slyšíme potok – voda tedy bude! Pánu Bohu budiž dík!

úterý cesta na Buštul a po hřebenmi

Vstáváme, snídáme a posléze hledáme vodu. Snadno nacházíme krásný potok, ale hůře pramen. Nachází se až vysoko, těsně pod bočním hřebínkem. Pramen je nádherný, kolem množství řeřichy – čerstvé šťavnaté, fantastické. Bereme vodu, chroupáme řeřichu, jako králíci a je nám krásně. 

Nad ním už louky, ale jiné než klasické v karpatech. Vyznačují se hustým porostem borůvek a brusinek. Po krajích lesů ostružiny. Opět nádherné. S chutí jsem se jich přejídal další dny! Kombinace obou lesních plodů je občerstvující.

Borůvky jsme i pili, jsou prý dobré na zažívání. 

Cesta klečí se vyznačuje tím, že se nedá udělat kloudný krok. Vždy vás něco zastaví – buď  větev před nohami a nebo píchající ostré hroty ulomených větví. (Zarývají se do vás kdekoliv, ale nejvíce do lítek). Nebo vás zastaví větve před vámi a když si připravíte jakýsi takýsi krok a rozevřete větve obvykle vás zachytí větve nad vámi, zaklíněné do batohu. Posun vpřed nápadně připomíná nekonečné a vždy nové řešení záhady klečového ježka v kleci. Někdy jsem propadal zoufalství – tudy přece neprolezu! Jindy jsem byl šťastný – udělal jsem pět normálních kroků. Cesta před námi nebyla vidět, kleč vyrostla za léta hodně vysoko. Někdy se však výhled otevřel a člověk viděl pouze zelené téměř depresivně nekonečné moře zelených větviček. Občas nás potěšil vrcholek bez kleče s hromádkou kamení a také sedlo s krásnou travou.  V kleči naprosto skvěle pobíhá dlouhonohý Pavel. Nevím jak to dělal, ale spolu s chlapci bral děvčatům batohy, vytahoval z krosny melouny, hrušky, salámy. Je dobré brát Pavla na výpravy.

Na vrchol jménem Baštul jdeme bez batohů a smějeme se při prodírání klečí. Důležitě upozorňuji, že kleč je nejhnusnější za deště. (Mohl jsem si to upozornění vzít k srdci:)) Na náročnost naší další cesty klečí upozorňují i dva čeští turisté – hledači vojenských památek. Potkáváme je na vrcholu. Jsou tu po snad dvaceti letech. Zkušení, kleči se vyhýbají jako čert kříži.  My, Horhanami nepolíbení, jdeme dál po hřebeni. Cesta je divoká, kleč zcela zakrývá pěšinku. Cestička se občas ztrácí, ale náznak tam byl, jinak bychom šli ještě pomaleji.

Moře kleče před námi a za námi

Nejen klečový mág  Pavel Dvořák Phd.

V jednom ze sedel jsme úlevně zatábořili. Padal soumrak. Stačili jsme najít vodu – celkem hluboko, pramen jsme vydlabali, ale byl dobrý. Vašek šel hledat vrstevnicovou cestu. Vrátil se. Napřed to vypadalo nadějně, ale potom se pěšinka ztratila. Večer jsme pozorovali nádherné červánky.

Večerní oheň pod horou Lopaty

 středa – hřebenovka

Nu co říci - kleč – kleč – kleč. Kolem poledne traverzujeme těsně kolem vrcholu a na ostrůvku pod ním obědváme. Obcházím okolí a vidím že jsme v pasti. Na všechny strany vede cesta jen skrze kleč. Propadám téměř zoufalství, vidím, že musíme sejít z plánované cesty – kleč nás natolik zbrzdila, že na vrchol Horhan nevystoupáme, chceme-li v neděli být v Jasinji. Nakonec nevím, proč jsem zoufal, měnit cesty není nic špatného. Ale nemám rád, když hory zvítězí nad výpravou. Ale stává se to a nám se to stalo.  

Cesta travezíčkem

Volíme ultraprasáckou variantu

Z variant volíme tzv. „ultraprasáckou variantu a po delší nepříjemné cestě klečí prudce klesáme z hor lesem. Jaké blaho být v lese. „Normálně sestupy nemám rád, ale po zkušenosti kleče si připadám jako v pohádce..... Cestou ztrácíme hlavní hřeben a sestupujeme po bočním hřebenu dlouhou cestou až do údolí. Nacházíme nádhernou vykosenou loučku. Je nám dobře. Akorát vodu nenacházíme a převařujeme ji z potoka. Při nabírání vody jsem spadl do potoka – nemehlo jsem!
Když jsem hledal vodu, jsem narazil na jinou nádhernou loučku, vykosenou s kupkou a seníkem. Neuvěřitelné, co lze najít na konci hor! Cesta k loučce neexistovala, bylo nutné vyškrábat se prudkým svahem. Byl jsem si jist, že tu bude pramen. Nebyl, ale zážitek seníku a krásného vykoseného pažitu  na konci světa jsem si odnesl v srdci.

Nádherné minitáboříčko na vykosené loučce v údolí - co si více přát!

čtvrtek – z údolí na hřeben

Postupujeme údolím a je nám blaze. Jak nádherně cesta utíká! Občas potkáme lesní auto. U chatky lesní dělníky, pochválili nás za to, že jsme uhasili oheň. Měl jsem strach z úplatkové pokuty. Zastavujeme se s vysloužilým lesníkem. Poradil nám, kde je voda a prozradil, že lesní cestu budovali češi nebo slováci? Českoslováci. 

Mimořádně praktická studánka ukrajinského modelu. 

Tam, kde se setkávají dvě údolí je sklad dřeva u něj velké lesní auta. Kdysi tu byla stanice lesní železnice. Dalším údolím opět stoupáme. Oběd máme u oborohu. Kousek dál nás překvapil lesní hřbitov polských vojáků. 

Mostek z podvozku úzkoroschodného vláčku

Polské pohřebiště

Zřejmě pomník z bojů mezi Československem a Polskem. Kousek odtud odbočujeme do Sedla legionářů. Potkáváme ukrajinskou výpravu, s námi mluví jen velmi starý a obdiv budící poutník, snad profesor. Úctyhodný výkon. Vybavení výpravy je velmi prosté.

Plošinaté Sedlo legionářů

V sedle legionářů je hezky pěkně. Plošinaté sedlo. Polští turisté.Pramínek slabý ale dobrý. Spí se velmi dobře.

 pátek – po hřebeni vedoucím na Velkou Bratkivku

Další den jdeme hřebenovku. Ale po zalesněném hřebeni se hledá cesta nesnadno i když je lemovaná patníky. Jednou jsme opravdu odbočili špatně. Kecali jsme a pohybovali se celkem rychle. (Aspoň to mě starochovi připadalo.) Šli jsme vyšlapanou cestou tak dlouho až se cesta zcela ztratila. Došlo nám, že jsme mimo. Pohled do mapy nás zorientoval. Matoucí cestička zřejmě vznikla díky tomu, že tu každá výprava zabloudí a vrací se stejnou cestou i zpět. Potom jsme už nijak nebloudili. Na hlavní hřeben bylo drsné, velmi prudké stoupání. Střechovité. Ale nahoře začaly opět hory Horhanské s výhledy.

Spojovací hřebínek s četnými loučkami

Konečně trocha buků - trojzubec

Prudké stoupání na hřeben

Ještě nějaký ten bouček

Horhanské hory jsou v podstatě ostrovy holých hřebenů, vystupující ze zalesněných členitých nižších kopečků. Hory jsou kamenité, s porosty borůvek a brusinek a nízké kleče. Moc zajímavý typ hor. Nezažil jsem podobné. Prý se tu kdysi páslo, ale podle mě se tu pastvě nemohlo moc dařit. Zdejší trávníky nejsou úživné. Díky podzimu se vše barvilo do oranžova.

Hřebenovka je příjemná a krásná. Výhledy na všechny strany. Dobýváme vrcholek za vrcholkem. Končíme těsně pod Velkou Bratkivskou. Nádherné mělké sedýlko. Kousek odtud nachází Pavel ráno vodu. Vypadalo to na déšť, ale nekonal se. Spíše mrholilo. Večerní červánky. Večerní oheň a nácvik písní na neděli. Tento den jsme ušli úctyhodný kus cesty a s drsným převýšením.

Sobota – do Jasiňji

Další putování vedlo dopoledne hřebenovkou, odpoledne klesalo do hlubšího sedla pod Velkou Klevou – posledním odlesněným vrcholkem hřebene.  Vážil jsem kudy jít. Nepříjemné tušení kleče potvrdil i ukrajinský turista, zcela zdecimovaný klečí. Říkal, že cesta je hrozná. Touha přejít hřeben však zvítězila. Výsledkem byla opět klečová cesta. Opakoval bych se. Jen novým prvkem byl déšť, který se každým krokem krásně vtíral do našeho oblečení a četné škrábance pálily více. Lid poněkud nadával. Měl proč. Na vrcholku kleč naráz skončila a začal postupný sestup. 

Opouštíme trasu bývalé CS/P hranice. Pod horami nacházíme velké bačoviště a poloninu. Povětšinou opuštěné. Jen v jedné salaši nacházíme mlčenlivou ženu. Zřejmě spíše čekala na odvoz. Ani krávy tu už nebyly. Ale i tak mi bačoviště přišlo málo používané. V jedné ze salaší se schováváme před deštěm. 

Typická polonina.

Po pastvinách přichází děsivé lesní cesty, ve tvaru V, vzniklé erozí. Ukrajinci prostě neumí udělat příčné odvodnění. Klopýtáme po kameních. Jako odmena za trmácení se před námi objevila Jasinja – respektive Černá Tisa. Vynořila se jako zjevení, z roztrhaných mlh. Jako stará zkušená víla ve vší kráse.. Oborohy, ohrady, chaloupky, chlívky, ovce, krávy, psí boudy. Ach jaká krása. I teplo domova na nás dýchlo. Na loukách kvetly ocůny, podzim jako vyšitý.  Byli jsme unešeni. Sestoupili jsme až do centra Černé Tysi – konec světa. Místní bar hodný divokého západu.

Potom už cestou k Toljovi. Jaké milé uvítání. Výborná slepičí polévka. Pohostinnost. Je málo vody ve studně a tak jen rychlé vysprchování, potom povídání a spánek.

Neděle  - voskresenie

Prožili jsme ji při bohoslužbách – kázal jsem v saku a červeném tričku, v rozhovorech u Anni, Tolji, při obědě, na návštěvách. Neděle byla krásně dlouhá a odpočinková.

Pondělí – Mukačevo a domů

Ráno jsme odjeli za tmy prvním ranním autobusem. V Mukačevu jsme navštívili tradiční tržnici, střed města, setkali se s Timoteem Dymčenkem. 

Mizející krása Mukačvské tržnice

Uličky Mukačevá

V mé oblíbené kavárně na rynku

Rozloučili se s Ukrajinou a autobusem jsme se přesunuli do slovenského Přešova. Zde jsme dosti improvizovaně povečeřeli – kolem 20:00 je nesnadné v okolí nádraží najít nějaký podnik. A potom vlakem do Kysaku a odtud rychlíkem domů.

Prešov

Putování to bylo krátké, avšak syté, náročné fyzicky i trochu psychicky. Obě letošní výpravy, jak na Muntele mare, tak na Gorhany se mi svou neobvyklostí zapíši do mysli i srdce.
Co říci na konec: Samému Bohu Budiž sláva! - Soli Deo Gloria!

Fotky: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Ukrajinske_Horhany_2012/