Rumunsko 2022 - Vladesa - Bihor

  Ne, ještě jsem se dodnes nenabažil Rumunska, svobody v horách, kde můžete skoro kdekoliv zatábořit a udělat si ohěň. Nenabažil jsem se rozlehlých polan s pastýři a salašemi. Nenabažil jsem se osamělosti uprostřed nekonečného moře kopců. Nenabažil jsem se divokých karpatských lesů. Nenabažil, jsem se nádherného podhůří, kopanic, lazů a hlavně mých milovaných kupek sena. 

 A tak i letos jsme vyrazili do Rumunských hor. Tentokrát do hor Vladeských a Bihorských. Věděl jsem, že budou civilizované, proto jsem dlouho cestu odkládal. Ale což, za pár let to tam bude ještě horší….. a podzemní hrady volají….tak jedeme.

Začátek klasicky železniční. Vlak, bez zpoždění, příjemné EC. Z Budapešti po roce opět zařadili jídelák, tak to bylo fajn. Potom noční město Huedin. Posléze novým, leč značně opotřebovaným vláčkem do stanice Valea Drăganului. Příjezd kolem 4:00. Zapíchli jsme to v poli u řeky
za nádražím a blaze spali. Skončila dlouhá neděle.

V pondělí ráno…

...šlapeme osou vesnice až do jejího centra. Nakoupili jsme, nabrali vodu a stopli milého chlapíka, který nás vyvezl silničkou na blízký obydlený hřebínek. Začalo pršet. Úkryt poskytl opravený dřevěný kostelík. Nezapomněli jsme na Olgu (+2022) a svíčku jsme zapálili na krytém venkovním svícnu.

Další krajina mě překvapila. Silnička hezká asfaltová, udržovaná. Louky posekané s kupkami, domy s opravenými střechami. Modernější kopanice, snad podobnější těm civilizovanějším u nás na „valašsku“. Dotace? Zjevně. Já byl naplněn nadějí, že moje milovaná krajina nezanikne tak rychle. Něco, ze staré tu zbývá.

Za posledním domkem začalo stoupání. Cestou potkáváme první lesní plody, které nás posléze provázely celou další cestu. A taky pastýřskou manželskou dvojici se šesti vycvičenými psi. Ráno od nich kupujeme lehce hořké mléko. Táboříme už v horách, i když ještě pod horami.  Fantastický a romantický „flek“. Kolem nás výhledy na zvlněné pastviny nad námi lesy. No noci zvesela zpíváme.

V úterý stoupáme... 

...lesním komplexem na Vladeské polany. Ty se nám představily v mlhách, dešti a bouři. Moc se nám nechtělo za četného blýskání přes nejvyšší hřeben, ale přešli jsme ho. Našli jsme čas a odvahu i pro vrcholové foto. 

Pro zamilované....

Bylo krásně pošmourno. Při cestě do sedla opět začalo pršet. Sedlo obydlené, především kravami (rumunsky „vakami“). 

Přivlastnili jsme si malý dřevěný přístřešek bez stěn. 

Fotografie z rána, když přístřešek oschnul 

Za chvíli přišli pastýři. S mírným napětím čekáme jejich reakci. Nevadilo jim, že jsme si ustlali na jejich území. Naopak pozvali nás na salaš, kde jsme si uvařili a usušli. Večer nám dali kravské (vakací :-) mléko. Krása. V noci prší.

Ve středu táhneme... 

....Vladeskými polanami. Pošmourné počasí pokračuje. 

Před největším slejvákem jsme se ukryly v obydlené salaši bez bači. V dálce pozorujeme  krávy i ovce. Asi ze zdejší salaše. 

Pod námi se již objevilo tajemné krasové údolí, cíl naší cesty – Padis. Pozdravili jsme se s českou výpravou z Písku. Lukáš raketově vyrazil kupředu. Kdesi před námi vidíme postavičku. Domnívali jsme se, že nám utekl. Ale lehkonohý chalan pouze závodil s místním traktorem do kopce. Zvítězil Lukáš! A to i s batohem. Závidím.  

Zatábořili jsme pod kopcem Britel. Studánky jsme tu našli a co si přát víc. Středa byl pohodový den a pohodově skončil.

Čtvrtek bojujeme...

...s velmi bohatou rosou. Snad nikdy jsem nezažil bohatší. Stany byly doslova promočené, spacák taky. Naštěstí tu byl bratr slunce. Dopoledne nás čekal krásný parkový sestup do Padisu.

Postupně začínám chápat krajinu pod námi. Nejsou to údolí, ale poloúdolí končící propadáními a nebo naopak začínající výraznou vyvěračkou. Ponorné řeky. Četné závrty, škrapy.

Klesli jsme do „antipolany“ -  pastvina v údolí  - Poiana Vărășoaia. Auta a turisté. Daň za krásu. Ale (ne)překvapila bouře a hustý déšť. Zažil jsem vůbec takový déšť? 

Proudy vody padaly z nebe. Po dvou hodinách je po dešti a my vyrazili ve dvou výpravách
do jeskyně Cetatea Rădesei.

Jeskyně jsou tak velké, že by se do nich vešly i dva nebo tři kombajny na sobě. Obrovskými prostory protéká řeka. Díky dešti se fenomén jeskyních řek umocnil, jak zvukově, tak vizuálně. Fantastické. Rumuni nechávají turisty svobodně procházet jeskyněmi. Občas nějaké lano a řetěz. Krásná byla nejen jeskyně, ale i okolní scenérie vápencových kaňonů. Navíc, díky průtrži mračen jsme byli v jeskyních sami.

Obě výpravy se nadšeně vrátily. Spíme na balkonu chatičky a ve stanech na Poiana Vărășoaia. Od pastýřů kupujeme sýr a žinčici. Blahý večer. Voda teče všude kolem nás.

V pátek táhneme...

...„antipolanami“ – zmíněnými podlouhlými závrty a poloúdolími. Dokonce i jezírka. Krajina velmi romantická a více kulturní. Více chatek ze starých seníků. 

Krávy, ovce. A maliny a maliny. Snědli jsme jich aspoň kubík. Díky tomu zpomalujeme. Už nejen Martin, ale i já jsem nervózní. Cestu s batohy jsme skončili v Padiském campu. Nejsem si jist, zdali by se zde, v národním parku, dalo stanovat. A camp je blízko jeskyní, kam chceme jít. 

Odpolední vycházka bez batohů vedla přes „anti“ Polanu Ponor....

Polana Ponor

Ponor řeky a tím i konec údolí. 

 .....k propasti Negru. Jsem nadšen, jednak nádhernou polanou, a také hustým krasovým lesem s četnými propastmi. Jinou cestou se vracíme. V campu nás čeká zasloužilé pivo(a). Je nám dobře.

V sobotu nás čekala velká výprava 

do krás místního krasu. Do megajeskyní - ponorných hradů. Vyhloubila je pod zem schovávající se řeka Galbena. Dech se tajil hloubkou propastí, po dně chodili lidi. Slezli jsme na dno, a potom hlouběji do jeskyň, kam by se vešel kostel i s věží. 

Pohled na dno propasti a do jeskyně - ponorného hradu

Brodili jsme se podzemní řekou a zase lezli zase „hore“. Byli jsme rádi, že nemáme batohy. Před námi byla ještě delší trasa, přes hřeben, k vývěru Galbeny, na opačné straně hřebene hor.

Odpoledne lidé z hor odešli, kaňoń je opuštěný, tedy náš. Koupáme přímo ve vývěru a posléze valíme liduprázdným divokým průlomem, přes nejrůznější „průlezky“ - pěšiny, skály, ocelové stupy, žebříky, lana. Kolem kolmé stěny, zarostlé srázy, jeskyně, vodopády. Je to nádhera. Dvoukilometrový kaňon je vrchol putování. Zážitek vyvěrající řeky Galbeny už další dny nic nepřekonalo. 

Jsme nadšení, ale musíme zpět. Cesta vedla přes hezké romantické posekané louky a potom deset kilometrů přes hřeben. Až za tmy jsme v táboře. Petr nám mezi tím uvařil guláš s těstovinami. (Vrátil se dříve.) A potom zasloužilé pivo(a). Velmi bohatý den.

Neděli zahajujeme kázáním... 

...Petra Baného vzpourách a vzpouře. 

Dan v prorockém vytržení. 

A potom balení. Byl jsem upřímně rád, že jsme už opustili camp. Daleko před námi na nejvyšší hora Bihor nebo též Cucurbăta Mare. Ale předbíhám. Šlapali jsme ještě chvíli krajinou závrtů, ale potom přes polany do turistické vesnice Valtrop. Zde lehká večeře v restauraci, dobití mobilů. Za šera jsme našli nádherné „mikrosedýlko“, relativně dál od civilizace a přece blízko. Rozdělali jsme oheň a zpívali dlouho do noci.

Sobotní ráno se vrácíme...

...kousek zpět pro vodu, k prvním domům. Potom už drsný a táhlý stoupák na hřeben. Rumunské děti plakaly, když nás viděli s batohy. Po něm pohodlnou cestou až na již zmíněnou horu Bihor neboli  Cucurbăta Mare. Nejvyšší bod putování 1849. Opět prší.

Přibližování Cucurbăta Mare.

Na kopci, k naší nechuti, terénní vozy s mafiány. Zvláště ten chlap s černými brýlemi, flusající slupky od semínek, mě učil lásce k bližnímu. Místní televizní věž svědčící o naprosté neschopnosti balkánských stavbařů. 

Sestup byl odporný - kamenitá cesta, rozvrtaná snahou místních stavitelů inženýrských sítí  o uložení elektrických kabelů, které byly stejně na mnoha místech byly obnaženy. Když není chránička, vykašlu se i na ochranou vrstvu. Srdce technika krvácí na místním lajdáctvím a prasectvím. Když do pekla, tak na pořádné kobyle, jak pravil klasik. 

Ale dost rozhořčení. Rozčarování napravilo nádherné tábořiště s chladnými prameny nalevo i napravo. A taky dobrá večeře. Je nám blaze.

Úterní den jsme táhneme...  

....bihorskými horami. I zde, celkem vysoko v horách, začala mít krajina jižní charakter. Dříve četné prameny ubyly. Ostružiny přibyly na množství i kvalitě. Šlo se hezky. Na večer jsme měli v patách famózní kovadlinový bouřkový mrak. 

Přes nebezpečí divokého deště jsme dobyli poslední vrchol  puťáku Muntele Găina Cruce. (tedy nestál ani za řeč.) Zdá se, že sem jezdí Rumuni slavit: Pod horou přírodní hlediště a betonové jeviště, hromady vypitých lahví, na vrcholu nejen stožár, ale o velký pomník. 

Nevěděli jsme komu. Utábořili jsme se v krásném táhlém sedýlku pod kopcem. Větrno a opět ostružiny.

Středou zahajujeme... 

...táhlý dvoudenní sestup z hor, na který jsem se upřímně těšil. Očekával jsem krásné lazy. Ale nejdříve nabíráme vodu, pod horou Bihor prýštil z nerezových trubek nádherný pramen.  

Pak už jižní krajina kolem nás. Ostružiny houstnou. Nešlo se nezastavit „ke konzumu“. (Kdo čte rozuměj  .-)

Sestup je pozvolný. Vřesoviště, snad vojenské cvičiště, hezké lesy. 

Ale já nedočkavě vyhlížím lazy a kopanice. Táhneme po nové hřebenové cestě, kolem nás buřinou zarostlé dávné zahrady, kdysi s ovocnými stromy.  Také pastviny se proměnily v hustník jalovce a papratky. Je to smutná, opuštěná suchá krajina. Pod námi propustný vápenec. Na druhou stranu famózně divoké území. Pro zvířata a ptáky stvořené. Občas se vynořila pastvina, občas, snad jednou i dům. Občas kdesi pod námi štěká pes. Asi tam taky někdo bydlí. Trochu na nás padá deka. Je teplo a pálí na nás slunce. 

Přišli jsme do hřebenové vesničky Grohot, tedy zbytku dřívějšího osídlení – našli jsme pár obydlených, ale opravených chalup, obdělávaný sad a krávy. 

Tady jsem se dočkal kopaničářského charakteru hřebene. Zahrady, louky, pastviny. Ovce a krávy. Lidé sbírají blumy, psi vyjí, vaky bučí.  Se stařečkem domlouváme mléko. Voda byla hluboko v závrtu. Kvalitou nic moc, ale místní ji pili. 

Stany jsme situovali na hezké suché pastvině. Jíme Danovu extrémně sytou kaši - klíčky, kakao, ořechy. Do noci zpěvem narušujeme noční klid. 

Ve čtvrtek ráno jdeme pro vodu.... 

....a taky na výzkumy. Nacházíme mimo jiné i kostelík schovaný v husté buřině. Je přesto používaný. Také nejeden opravovaný domek. Zajímavá krajina. Pak už boříme stany a hurá do údolí. Paní hospodářka nám upekla na rozloučenou buchtu. Dojemné. 

Užívám si s nadšením zbytky obdělávané krajiny. Se švestkami a blumami. Pokosenými pláněmi. Kupkami. Toulal bych se tu snad celý den. Ale musíme dolů do údolí.

Tam šumí řeka a my se v ní blaženě vykoupali, smyli prach a lepkavý pot. Potom ještě na rozloučenou procházíme kaňonem. Následuje hezké, již kulturní, údolí. Asfalt, louky, kupky, domečky hodní lidé, kteří soucitně donesli vodu a pivo. 

Končíme v Ribitě. Místo tradiční opulentní večeře si jsme pojedli skvělý bílý chléb a výborný čerstvý sýr. A nezbytné pivo. Skromné, ale bohatýrské jídlo. Je nám dobře. S večerem se přesunujeme na nádraží a oddáváme se krátkému spánku. 

Pátek máme oddělený na cestu....

....Martin musí být v sobotu u dětí. Cesta zpět začala ve 04:00 příjezdem vlaku. 

To byl jediný vlak na trase, co neměl zpoždění. V Aradu následný vlak - hodina zpoždění.  Nestíháme tedy návazný spoj v Budapešti. Ale i ten měl dvě hodiny. Marin chtěl dojet v 18:00, dojel až v sobotu ve 03:00 v noci.

Ohlédnutí za laskavými lidmi

Bylo to super putování. Já osobně jsem byl nadmíru spokojen. Famózní byli hodní lidé. Hned první den nás vzal řidič ochotně na hřebínek a nic od nás nechtěl. Mléko a žinčicu jsme měli vícekrát zadarmo. Pastýři nás nechali přespat a uvařit si večeři na jejich kamnech. V bufetu nám dali navíc palačinky, snad za naši věrnost. Závěrečná buchta od milé paní a pivo u muže v údolí. I psi byli letos hodní. Až na jednoho, ale ten byl na řetězu.

Petr machek s milou paní na začátku cesty. 

Díky Bohu za ochranu i za hodné lidi.

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva

Vzpomínka na milou Naďu Šebestovou

Naďa Sebestová a vůbec oba Šebestovi před léty vstoupili do mého života. Příběh začal jednou neděli, kdy ke mně přišla po bohoslužbách menší žena. Velmi rozhodným, ale i jemným hlasem řekla, že to bylo velmi krásné a že k nám chce chodit. Myslel jsem si, že to je někdo, kdo chce přestoupit ze sousedního sboru, který byl v v té době ve stavu rozpadu. Zatvářil jsem se neutrálně. Nemám moc rád přestupování. Ona postava se objevovala ve společenství častěji, vzniklo první pozvání, rozhovory a přátelství.

Návštěvy u Šebestů byly vždy velkolepé. Naďa ráda vařila a pekla, takže se návštěvy proměnily v hody. A byly to návštěvy dlouhé. Jedna se protáhla skoro na celý den. (Dodnes cítím ten trapný pocit, kdy se venku sešeřilo. Pravda byl podzim, ale přece jen….) Měl jsem pocit, že jsem se setkal s bílými vránami. Brzy jsme po lehkém oťukávání zjistili, že máme podobné názory na svět. Bylo nám celkem jasné, kdo ve světě stojí na straně zla. Ne nadarmo Naďa patřila mezi zakládající členy Občanského fora v Havířově. Byla i se svým manželem idealistka. Ale nejen. Byla i realistka. Silu a moc zla vnímala velmi silně a konkrétně. Mezi lidmi, ve vztazích, v politice. Dokázala o zlu mluvit pevně, ale s jemností. Jakoby tušila, že za jakoukoliv lidskou nenávistí a záští, je ještě něco silnějšího, vzbuzujícího reálný strach.  

Naďa projevila touhu se pokřtít a připojit se ke společenství. Často lidé chtějí jen křest bez připojení se ke společenství církve. Naďa byla zcela opačný příklad. Byla přesvědčena, že stát se členem církve je správné. Chtěla přijmout zodpovědnost. Chtěla se i finančně podílet na chodu sboru. Chtěla se zapojit a zapojila se. Přítomností, radou, konkrétní pomocí, pečením, četbou z Písma, pokračování služby v Dětském domově.

Když jsme se sekávali při přípravě na křest místo souhlasu často říkala: „Krásné“. A ano, evangelium, radostní zpráva o Boží cestě za člověkem, je opravdu krásné. Ten její výraz ukazoval k tomu, že Naďa do víry zapojovala cit. Podobně jako cítila sílu zla, cítila i sílu Boží lásky, milosrdenství a milosti. Kolikrát jsme se bavili o tom, že láska je silnější než jakékoliv zlo. A právě Boží láska, která se za nás v Kristu obětovala, byla moc, před kterou sily zla kapitulovaly. Ano, vše to je opravdu krásné, krásné.

Oporou pro ni byla v celém životě její rodina. S manželem Milošem se uzavřela manželství v den svých osmnáctých narozenin. Seznámili se, kde jinde než, na „cvičáků psů“. Manželství horníka a dramatické umělkyně.  Může takový vztah fungovat?  Prožili spolu bez jednoho  měsíce čtyřicet pět let společného života. A měli se velmi rádi. Radost oběma manželům dělala, i dělá, dcera se svým manželem a vnoučaty. V mysli vidím stále hezký rodinný obraz vnoučat, který visel nad jídelním stolem u Šebestů a byl předmětem mnoha našich rozhovorů. Jak byla za své vnoučata vděčná, jak se těšila z jejich úspěchů a výroků. Krása poslouchat. Naše přátelství se rozšířilo celkem přirozeně i na Miloše, jejího manžela.

Naďa sedí u stolu a manžel Miloš vlevo. (Setkání literárního klubu Petra Bezruče) 

Naďa se těšila, že mě seznámí se svými dětmi a vnoučaty. Seznámili jsme se nakonec sami. V noci 4.9.2021 mi došla zpráva, že Naďa zemřela. Infarkt. Ten den jsem zrovna oddával. „Eto žizň – To je život“, cituji si v těchto chvílích svého východního kamaráda....
Naďa už s námi není. Miloš byl nešťastný: „Co mi to udělala!?“. Křesťanský čtenář Letopisů Narnie zná krásnou myšlenku, že život je pro každého věřícího v Krista úvodní kapitola knihy, která nikdy nekončí a jejíž každá další stránka, je lepší než předcházející. Mám tedy důvod věřit, že Naďa nyní obrací další nové stránky života a znovu opakuje: „Krásné, krásné“.

Nakonec jen stručně o jejím životě. Naďa Šebestová se narodila v roce 1959 v Opavě. Dětství neměla jednoduché. Snad i proto získala jemnou a citlivou duši, kterou oslovilo umění. Vystudovala na ostravské univerzitě obor herectví a svůj profesní život zasvětila výchově nových generací dramatických umělců. Vychovala a ovlivnila celou řadu herců a rétorů i režisérů zvučných jmen. Byla pedagožkou na ostravské univerzitě, na konzervatoři v Havířově, na gymnásiu. 

Budova ZUŠ v Havířově. Zde dlouho působila a ráda na ty časy vzpomínala. 

Byla velmi oblíbená a obdarovaná. A to nejen jako vyučující. Byla i literárně činná, psala básně. Kolikrát ji musel její manžel chodit pro nové propisky a bloky. Když člověk dělá dobré věci, je často kritizován. I ona byla i terčem mnoha pomluv a závisti, což pro ni bylo příjemné a zatěžující. Později onemocněla. Ale i v invalidním důchodu dál rozvíjela svůj vznešený ideál krásy a dobra. Chodila pravidelně do dětského domova, vedla děti k četbě, a i sama jim čítávala. Za svou práci byla oceněna organizací Adra. Byla činná i v literárním klubu Petra Bezruče, který se snažila idealisticky ovlivňovat. A právě v této době jsme se setkali.

Napsal jsem tyto řádky z vděčnosti s touhou, aby její život nezmizel tak snadno ve skladišti lidských příběhů. Ale mám důvod věřit, že její příběh je zapsán v nebeské knize života. A odtud ji nikdo nevymaže. Nese pečeť Kristovy krve.

Štvordnovka: Gugu – Godean – Planina Borascu

 Byla to pro mě akce jako sen, který přišel a byl krásný, trval čtyři dny (16.6.- 19.6.)  a potom návrat do reality. Nebeský pocit snu zůstal…..

Byla to fakt rychlo-akce: Večer mám ještě setkání s přáteli nad Bibli, potom večeřička s doktorem Vojtíškem a posléze přijel Tomáš s autem a já ani nechápal a…..a už jsme na cestě. Ráno svítá a před námi už pohoří Tarcu a za chvíli bájná dědinka Sarmezigetušra a potom údolím až k přehradě Lapusnicul mare. Zde předáváme auto pod dozor hlídačů hráze a dále už po svých.

Je to opravdu sen. Včera odpoledne ještě v ruchu Bratislavy a dnes ráno pod horami milovaného pohoří Godeán. Vše jsme plánovali už od podzimu. Mělo nás jet více, nakonec jsme  čtyři. Dušan, Roman, Tomáš a moje maličkost. Poprvé československá výprava. 

Obešli jsme přehradou zatopené území a za necelou hodinku stoupáme podél bystřiny Lapusnicul mic. Je pěkná, vody dost. 

Scenérie také krásné. Těším se na vodopád, ale cesta odbočuje lesem vzhůru k bývalé salaši – dnes útulně. Cesta vzhůru mi opět dokazuje, že „obyčejný“ rumunský les je divočejší než bežná středoevropská rezervace. Divočinka. Výstavy stromů. Tlející dřevo. Buky → smrky → kosodřevina → louky.

Cestou Tomáš zjišťuje, že nechal igelitku s večeří v autě. Já zase začínám tušit, že jsem nechal mamaligu doma. Tušení se stalo skutečností. Trapné. Velmi trapné. Na polovinu dní nemáme večeři. Jsem právem terčem mnoha vtipných poznámek. Ale s jídlem to dopadlo dobře. Dali jsme všechny pokrmy dohromady a jedli jsme do sytosti. Večer, na turistickém refugiu, jsme našli brambory, a tak vznikla jedinečná horská bramboračka.  

Zůstali jsme tedy na onom "refugiu". Měl jsem chuť vyrazit výše, ale Dušan mě přesvědčil slovy, že je to „fantastický flek“. A byl. Jsme sice vysoko, ale nad námi stále hory, zelené stráně a skály, pod námi les, vody dost. A navíc salaš. Žádní lidé. Až na večer přišla dvojice poutníků.

Po nočním cestování autem jsme unaveni a tak jdeme brzy spát. Usínáme ještě za šera. Noc byla rovněž nádherná. Občas se probudím, nade mnou hvězdy, kolem zvuky lesa. Ráno v šeru přišla liška. Hledala zbytky po turistech. Přišla i za ranního rozbřesku a opět hledala. Vylízala i konzervu hrášku. Byla oranžovosivá. Nehýbal jsme se. Koukali jsme si navzájem do očí. Krásné ráno.

Po snídani nastává stoupání na „gugujský“ boční hřeben. Získáváme stále větší nadhled. Na protější strabně vidíme Borascu, cíl cesty. 

Jdeme kolem starého tábořiště před sedmi lety. Skoro nechápu, že jsme na to svahu mohli spát. Na samém hřebení je rýha, kterou teče voda. 

Nabíráme zásoby a valíme dál, na Gugu. Vrchol dobýváme ve dvou skupinách. Slovenska rychlá a československá pomalá. 

Začalo pršet a jako přístřešek a pro oběd se skvělé hodí Romanův nový „tarp“  - lehké pončo. 

Potom už dál na hlavní na hřeben pohoří Godeanu. Pod námi nádherné Godeánské kotle.

Na rozcestí zůstávám sám, propouštím zbytek výpravy k dobyti hory Godeán. Já toužím po chvíli klidu na kreslení.

Kreslil jsem Gugu. Koukáním si člověk uvědomí horské detaily. Stále jsem kontroloval z dálky batohy. Nikde ani živáčka. 

Když jsem si kreslil Godeán, uvědomil jsem si, že jsme tuto horu už jednou kreslil. Kdy? 1998? 2003? 2013? 2018?. Ale znovu jsem si uvědomil, jak se kreslení vepisuje do paměti. Moc dobrý čas.¨

Rozpršelo se a sešeřilo. Chlapci se vrací. Vaříme večeři. Tomáš ztratil cestou mobil a šel ho hledat. Vrátil se s nepořízenou. Marné. Raději spím ve stanu. Je vlhko, silně fouká a je zima.

Ráno budím Tomáše a jdeme znovu hledat mobil. Potom ještě všichni zkoušíme rojnici. Marné. Je mi Tomáše líto. Modlím se. Včera jsem ztratil při malování nůž a našel jsem ho. Proč by Tomáš nemohl najít mnohem dražší mobil?

Pokračujeme hřebenovkou. Sestupujeme mlhou, spíše oblakem, k jezeru Scărișoara. Jsou tu ovce.
I včera jsme je viděli. (Na Gugu ovšem nebyli.)  Od jezera volíme pro jistotu vrcholovou cestu.
Je namáhavá, ale krásná.

Godeánské žebra

Cestou jdeme kolem studánky, o které kdysi Bublina napsal povídku. Dnes ze studánky zbylo jen vlhké místo a hromada kamení. Snad neodolala sněhu, snad neodolala ovcím. Doufám, že ji někdo nerozkopl.

Kresba z roku 1999 a dnešní realita. Nakonec, vydržela dlouho....

Bajná Borascu se stále přibližuje. Vlastně od prvního dne ji máme před sebou. Po pidi spojovacím hřebínku stoupáme na bájnou horu.

Kdo neví, co je to Borasku, potom pár slov popisu. Je to veliké horské plato ve tvaru širokého  bumerangu. Na délku měří tato hora více než tři kilomery. Výškově je mezi levým a pravým vrcholem pár metrů. Tedy plošina. Ne nadarmo ji Rumuni nazývají platforma. Snad i letiště by se tu dalo postavit. Nikdy jsem tu nezažil pastvu. Jen koně. A ani ti tu nebyli. Vzhledem k tomu, že jde o ostrovní horu, odhadoval bych, že pastevci odtud odešli nejdříve. Z údolí je na ni je obtížná cesta. Snad divokým kotlem, snad úzkou stezkou, snad spojovacím hřebínkem od Godeanu. Ať to bylo jakkoliv, odhaduji, že právě z důvodů dostupnosti tu pastva ustala jako první v Godeáanu. Prtě po ovcích však zůstali hojně a asi navěky.

Spíme přímo na vrcholu Borascu Mare, dá-li se vůbec nazvat vrcholem. Prohlížíme si námi prošlou cestu. A především na Retezat, který je přes údolí. Není tu ano větvičky na oheň a ani kapičky vody. Vaříme na plynu. Základem polevky je zásoba Tomášových cibulí, Dušanova mrazem sušená strava, polévky, špek. Chleba. Je nám blaze. Zapadá slunce. Dýmečka. Usínáme opět za šera. Jsme unaveni.

Ráno se probouzím za šera. Východ slunce sleduji ze spacáku. Přes aplikaci Peakfinder si najdu v kolik a kde bude vycházet slunce. V 04:50 za horou retezatskou Bukura, v překladu  Radost. A opravdu přesně ve vypočítanou hodinu vychází v jedné vteřině (spíše minutě) vychází slunce. 

Já vstávám a jdu se projít po milované Borascu. Moc jsem si přál někdy zažít takovou procházku. Ranní cesta na protější konec hory znamená tam a zpět šest kilometrů. Fakt legrační hora. Přichází snové myšlenky: Dnes na Borascu a zítra se už probudím ve vlastní posteli. Je to možné? Opět si říkám: „Sen“

Při návratu chlapci vstali a zahajujeme sestup. Pěšinka v mapě.cz přesně odpovídá realitě. A cesta famózní. Putování se završuje ve stylu hostiny v Káni Galilejské. 

Nejlepší víno až naposled. Sestup traverzovým zářezem ve skalách, divokými scenériemi kleče a borovic, které tu narostly sami bez péče zahradního architekta. Draví ptáci nad hlavou.

Pod Borascu, již hodně hluboko, nacházíme pěkně opravené fefugium pro turisty. Ale opět famózní flek. Nad námi skály. Stará salaš a opravené refugium. Kolem louky, které by bylo dobré posekat. Měl bych chuť zde pobýt s kosou. Pod salaší, o poschodí níže je silný pramen. Potok už o sobě díval vědět dříve. Byl ho slyšet pod kameny. Samozřejmě opět nádherný les.

A potom už konec. Přehrada a pobřežní cesta po niž jsme přišli. Auto přežilo. Balíme. Ještě hojná večeře v předražené "nóbl" restauraci. Návštěva samoobsluhy a potom už domů noční tmou. V Bratislavě jsme v jednu hodinu noční. Sen, jako sen....

V pondělí mi volal Tomáš. „Ahooooj Tome!“, halasně volám do mikrofinu Na druhé straně se mi ozve anglický hlas. Ve vteřině mi dojde, že to nemůže být Tomáš a že je to asi nálezce mobilu v Rumunsku. Jako sen. Mobil za pár dní došel DHLkem Tomášovi domů. Konec dobrý všechno dobré. Nádherný sen, který byl realitou.