Zemřel Mirek Palát - muž, který žasnul nad krásou evangelia (8.11. 1952- 27.9. 2025)

  V tichosti a jakoby zdánlivě bokem církevního světa zemřel kazatel Mirek Palát, ordinovaný kazatel Církve bratrské, pro mě mimořádná a tajemná osobnost. Někdo jakoby z jiného světa. 

Muž vroucího vztahu k evangeliu Pána Ježíše Krista, který řekl:  „Kdo věří ve mně, proudy živé vody potečou z jeho nitra.“ Ze srdce Mirka ke mně proudil pramen neskutečně čisté, až destilované živé vody evangelia.

Když jsme spolu naposled seděli v kapli Masarykova onkologického ústavu, zpívali jsme píseň „Ó Pane, přijmi oběť chvály“. Po chvíli jsme došli k pasáži: „Když zhasly všecky hvězdy klamné | za noci v branách hrobových, | ty v oběť dal jsi život za mne, | na sebe vzals můj těžký hřích. | Tvá krev, tvé přehluboké rány | jsou schránou mojí jedině | a otevřou mi nebes brány | z milosti v smrti hodině.“ Při poslední větě Mirek až v úžasu vydechoval: „To je krása, to je taková krása.“  Ano, Mirek mi svým zjevem i svými slovy ukázal na krásu evangelia.

Kaple MOU (někdy vlevo sedí Mirek, není vidět)

Mirka jsem znal od svých dorosteneckých let. Byl na zhruba půl roku kazatelem v Brně, zastupoval za kolegu. Z této doby vzpomínám na jeho kázaní »O koukolu a pšenici«. A díky jeho výkladu si dodnes pamatuji, že koukol je ve skutečnosti jílek mámivý. 

Už tehdy bylo o Mirkovi známo, že je jazykově velmi zdatný. Jeho angličtina se vyznačovala brilantností. Ale nejen „english“. Cestou do Rumunska se pouhým listováním v rumunské konverzaci naučil celkem slušně domluvit jazykem „dágů“, což nám bylo v horách velmi užitečné. Mimo jiné se naučil otázku: „Jste křesťané?“ A tak jsme se, díky jemu, uprostřed hor, spřátelili se skupinou mladých rumunských věřících.

Mirek (zcela vlevo) na puťáku s mládeží v Rumunsku

Naše cesty se potkaly v mé pozdní pubertě. Bylo mi sedmnáct. Studoval jsem střední školu a díky tomu jsem byl i na tradiční chmelové brigádě. Nedaleko od našeho „brigádiště“ byl Rakovník, kde působil Mirek jako kazatel. V hlavě mi tajně hryzala otázka, zda se nemám dát na cestu kazatele, a chtěl jsem si o tom s někým vhodným popovídat. Vyhledal jsem ho. Mirek byl pro mě tehdy trochu známý a trochu neznámý. Jeho vidění mého života bylo až prorocké. Řekl něco ve smyslu: „Pokud bude Pán Bůh chtít, on si tě jednou povolá…“ Tehdy se naše životy trochu propojily. Ne moc. Spíše jsem ho čas od času vyhledal. Přítel na dálku. Velmi vzácný přítel.

Vzpomínám, že byl s námi na výše zmíněném puťáku mládeže v Rumunsku. Jeho občasné poznámky byly vynikající a opět jakoby z jiného světa. Moudré. Nerozdělovaly, spojovaly. Jeho modlitby byly rovněž krásně jednoduché. Dodnes se modlívám po jeho vzoru prostě: „Děkuji za tvůj kříž.“ Ta čtyři slova dokázal vyslovit tak jemně a uctivě, že bylo jasné, že nejde o pouhé „klišé“. Na puťáku kázával v kleče. Po putování si vždy liboval, protože se mu zlepšily výkony v atletice. Mirek byl nadšený sportovec. Skákal do výšky, házel koulí a diskem.

Mirek při kázání zcela vpravo

Další rok jsem byl opět na chmelové brigádě. Neváhal jsem a opět se vydal za Mirkem. V hlavě mi vířily jiné myšlenky. Mohu zhřešit neodpustitelným hříchem? A vůbec, čemu jako křesťan věřím? (Měl jsem tehdy zajímavé rozhovory o víře se svými spolužáky.) Nechal mě tehdy opsat jeden výklad z epištoly Židům, pečlivě, slovo od slova. Dodnes mám ten kousek papíru schovaný. A na biblické hodině jsem tenkrát uslyšel doslova „destilát evangelia“. Jakou dětskou prostotou vysvětloval slovo eu-angelion – radostná zpráva. Zpráva o tom, že Pán Bůh dodnes miluje tento svět. K poznámkám z jeho kázání jsem se tolikrát vracel, že jsem je ztratil. Něco v hlavě snad zůstalo.

Později jsme se opět sešli. Byl jsem starší. Přede mnou výzva, zda vést mládež ve společenství na Kounicově. Byla to tehdy minimálně třicetičlenná skupina. Opět jsem jej vyhledal a ptal se ho, zdali mám tento úkol vzít. Jeho odpověď byla opět z jiného světa: „Hlavně měj pokoru včas odejít, i když by se ti velmi dařilo, včas skonči.“ Jeho slova jsem zachoval v mysli.

Později jsem jezdil z titulu staršího brněnského sboru kázat do Třebíče, Mirkovy domoviny. Laskavě komentoval má kázání: „Víš, že na toto téma je i jiný výklad…?To jsem rád, že to víš.“ Už nebyl kazatelem na sboru. Věnoval se překládání, průvodcovství a učitelství. Popisoval mi, jak uctivě a přepečlivě překládá knihu „Základy křesťanství“ od Jamese Boice. Řešil například významový rozdíl mezi pojmem »smírný kříž« a »smírčí kříž«. Nakonec se rozhodl překládat tento pojem opisem. Výsledek překládání byl jasný. Kvalita převední do češtiny předčila samotný originál, jak poznamenal redaktor knihy. Snad nejcennější na této knize jsou poznámky překladatele pod čarou. 

Často jsme v té době spolu obědvávali. Všeobecně byla o Mirkovi známa jeho jídelní nepraktičnost. Vždy jsem donesl kostku zmražené polévky, případně připravené maso a on měl na starost přílohu. Oba jsme byli spokojeni.

V Třebíčí jsme se nejednou potkali v pravoslavném chrámu. Zašel jsem do něj, protože jsem měl v neděli ráno chvíli čas. 

Pravoslavný chrám v Třebíči

Byl tam také. Radoval se, že jsme se setkali právě tam. „Oni sice věří v něčem trochu jinak, ale zaznělo tu mnoho modliteb k Pánu Ježíši,“ tak nějak komentoval účast nás „jinoslavných“ na pravoslavné liturgii.  Od té doby se datuje můj zájem o východní křesťanství. Na posledním třebíčském setkání mi připomínal, že správný pravoslavný čítává denně aspoň verš z kajícného Žalmu 51. 

Z interiéru chrámu v Třebíči

Mirek byl uctivý ekumenik. Mluvil o bratrech a sestrách z jiné zbožnosti laskavě a něžně. Jím používané slovo „vzácný“ jsem si přidal do slovníku.

Když jsem byl kazatelem v Třebové, pozval jsem ho na Velký pátek ke kázání a k vysluhování Večeře Páně. Jeho kázání bylo niterné. Mluvil o Kristových ranách. O Jeho utrpění. O tom, že je dobré si na Velký pátek poplakat. Přepečlivě vybíral písně z kancionálu. Miloval staré evangelijní písně. Potom jsme spolu strávili i velikonoční výpravou za skupinou mládeže do hor. Mluvil k nim o starých obětech a potřebě přijetí Kristovy oběti za naše hříchy. Jako bych ho viděl před očima. Mluvil krásně nejen o kříži, ale i o prázdném hrobu. „Kdybychom i šli po hřbitově našich nadějí, naše naděje neumírá, protože Ježíš byl vzkříšen.“ Ach…

Mirek (zcela vpravo) vedle své sestry. 

Celkově na mě Mirek celý život působil jako probuzenecký mystik, který se znovu a znovu dotýká Kristových ran a tajemství jeho oběti za naše hříchy. Možná by se dalo říci, že jeho zbožnost byla pietistická, až hallského typu. V centru byl vždy Beránek, Pán Ježíš. Jednou se se mnou s autem zastavil na mostě v Třebíči. Vůbec mu nevadil provoz. Chtěl mi ukázat na kříž s motivem dobrého pastýře.

Dnes kříž přemístili bokem od mostu do židovské čtvrti v Třebíči

Potom jsme se viděli jen občas. Náhodně. Až na konci jeho života jsme se opět vícekrát potkali. A popovídali si. A opět, jako by seděl u studánky čisté vody. Projevil svůj laskavý obdiv, že jsem se stal kazatelem v Bratislavě. A opět mi dával něžné rady a otázky jakoby z jiného světa. Přál jsem si návštěvu zopakovat a v rozhovoru pokračovat. Ale netušil jsem, že času je tak málo.

Naposledy jsme se setkali na onkologii v Brně. A opět, silné setkání. Tajemné. Krásné. Biblické, hluboké a zbožné. Jemným způsobem mě zkoušel z teologie. Tehdy jsem potkal i milou paní Věru (maminku vikáře Tomáše Uhra). Znali se už osm let. Potkali se v lázních. Měla ho upřímně ráda a on o ní mluvil s rozpaky, jako o pečovatelce. Až mi jí bylo líto. Pečovala o svého „Mirečka“ s nepředstavitelnou láskou i v náročné nemoci až do úplného konce. Jsem velmi rád, že se Mirek setkal s láskou.

Mirek se narodil 8. 11. 1952 na Staré Libavé nedaleko Bruntálu v slavné bratrské obci. 

Nadějný projekt umořili soudruzi. Obec se rozpadla a Mirek se s rodiči přestěhoval do Třebíče. Zde vystudoval gymnázium. 

Maturitní fotografie

Někde cestou do školy, v úžasu nad městem ozářeným sluncem ho napadla myšlenka: „Kdyby byl Bůh, bylo by krásné mu vydat celý svůj život.“ Ano, zahlédl zrcadlení krásy Boží lásky. 

Mirkuv křest ve jménu Pána Ježíše Krista. Křtil ThDr. Jan Urban 

Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a sloužil jako kazatel v Hradci Králové (leden – září 1978), potom byl dva roky na vojně. Dále sloužil v Benátkách nad Jizerou (říjen 1980 – červenec 1981), Brně (srpen 1981 – 1982) a Ostravě (1983 – 1984). V těchto sborech obvykle někoho zastupoval. Déle působil v Rakovníku (září 1985 – červen 1991). Poté z důvodů mně neznámých odešel ze služby. Nikdy jsme o tom nemluvili. Zbytek života překládal, učil, průvodcoval a staral se o své stárnoucí rodiče. V seniorském věku opět kázával ve sboru Církve bratrské v Třebíči. Zemřel nad ránem 27. září2025 v kruhu nejbližších. Nejčastější postoj jeho těla v období odcházení byly sepjaté ruce.

„Samému Bohu budiž sláva“ – toto reformované zvolání jsem začal používat také díky Mirkovi.
Ano, ovlivnil Kristovsky můj život jako málokdo.