Na polonině Krásná (a na Minčule) puťáček 2017

Jaké bylo letošní ukrajinské putování? No, bylo super +!+!+ Účastnili jsme se ho čtyři, Petr, Martin Šárka a já. Rozuměli jsme si. Byl s námi i pátý imaginární přítel, Nami.

Namiho bych si představil asi takto....

Cesta tam

Vyrazili jsme v neděli před večerem vlakem LEO. Poprvé jedu přímou linkou LEOše až do Mukačeva. V Košicích přesedáme na LEOšovský autobus. Na slovenské půdě nás už oslovuje mladá průvodkyně ukrajinsky a už nikdy jinak. V Mukačevě jsme ještě za šera. 

Záhy přestupujeme na autobus do Tjačiva a zde překvapeně zjišťujeme, že autobusy do Dubovoje už nejezdí. Tak jedeme do Teresvy a odtud ne zcela levným taxíkem do vesničky Krásné. Cestou kupujeme zeleninu na večerní salát. Před místním obchodem chytáme orientační rady a dáváme si pivo a kávu a taranku a chleba a čokoládu a Boršu a ......

Prvními kroky s batohy začíná vlastní  putování.  

Naše tři postavičky v dáli, těsně před drsným nástupem,

Na poloninu Krásná

Letos jsme se rozhodli zdolat Poloninu Krásná. Osobně si nemyslím, že by byla krásnější nad jiné poloniny, ale proč ji nenazvat Krásnou. Byla krásná.

Správnou cestu nám ukázali mladí hošíci. Pohled na  veselé postavičky potěšil mě, milce starých časů. Hráli si spolu na loukách, nechávali se pronásledovat psy, schovávali se ve starých senících. Ve vedru navlečeni do dvou vrstev. Rodi se tu pastýři. Byli super.

Naši tři průvodci a Šárčina záda. 

První zastavení bylo na podhorských loukách. Nádherně a rozkvetlých. Kolem malé domky, zjevně připravené na sezónu kosení. 

Jiné domky už chátrají. 

Večer, po hezkém stoupáku, jsme došli na poloniny. 

Potkali jsme stádo vedené malými kluky, nikde dospělý. Až večer přijel jejich táta na koni. Vodu jsme našli snadno.  První večer.

Zjišťujeme, že nemáme co číst, neb jsem sebou schválně nevzal Karpatské hry, které známe už zpaměti. Martin vytáhl knihu Jezero, od Bianci Bellové, která letos získala ocenění Magnesia litera. 

Zaujala nás od první chvíle, i když se Martin některé odstavce až styděl číst. Postava Namiho nás provázela a jeho příběh se až syrově zařezával do našich myslí i duší. Odehrával se na břehu vysychajícího jezera. 

Na kulisách východní krajiny. O to silněji působil na nás, zde na východě.

Čtení na polonínách  - krásné čtení na krásné polonině jménem Krásná. 

Na poloninách

Další dny jsou klasické poloninské. Táhneme se klikatým pohořím. 

Pastýři zavádějí svá stáda do hor. Udivuje nás jednoduchý přístřešek místo salaše. Ale prý v něm žijí celé tři měsíce. Jíme tu výbornou urdu. 

Jinde potkáváme velké stádo koz a ovcí, jdoucích z údolí. V čele s pevně a klidně jdoucím starým vousatým pastýřem. Nenechává se námi vyrušit.

Postupně zdoláváme jednotlivé vrcholy. Včetně nejvyššího – Klimova. 

Vrchol nejvyšší. 

Kolem nás stovky vrcholů a pod námi význačná Koločava. 

Symbolicky nás přitahuje vrchol Topas, na samém konci poloniny. Vyznačuje se vysokým stožárem, což je poslední zbytek dávné vojenské základny. Ještě před tím nás však na vrcholu překvapí soustava ocelových trub a podivné zařízení – uzávěrové armatury, čouhající ze země. Nechápeme. Ale postupně i z mapy pochopíme, že je tudy tažen plynovod a naše další cesta povede přímo nad ním.

Na hoře Topas se fotíme. Fouká vítr a trochu prší. Jsme rádi, že tu už není mlha, ve které byla hora před hodinou zahalena.

Potom už opouštíme Poloninu Krásná. Kousek za ní vidím div divů. Začnu ze široka. Poloniny jsou louky vzniklé umělým snížením hranice lesa. Stalo se tak před staletími, prací valašských pastýřů, táhnoucích po hřebenech z Rumunska. Když byla na Slovensku snaha holiny opět zalesnit, nešlo to. Kleč ne nerozšířila. Zde, na Krásné,  to šlo. Jak? Stačí zde položit plynovod, rozrýt povrch a přímo na hřebeni tak v umělé široké rýze vznikl parkovitý horský les s klečí, zakrslými smrtky a jívami. Jako pohádka. Fotku, žel nemám.

Sestupujeme níže, hnusným kamenitým sestupem za pálivého večerního slunce. Nacházíme trojsedýlko s ohništěm, pramenem, loučkou. Co si přát více? Jíme rumunské lodičky. Je nám příjemně.

Trojsedlo

Spojovací hřebínek a Mičol (Minčul)

Minčol je  velký a rozsáhlý vrch. Cesta na něj je jasná. Vede po spojovacím zalesněném hřebínku. Za chvíli jsme na hoře! Půjdeme průsekem po plynovodu! Uf.Cesta se záhy ztrácí. A zase objevuje. Je totiž zarostlá mladou bujnou bučinou, jenž vytvořila neproniknutelný hustník. Občas jdeme bočními lesy, které jsou aspoň o trochu řidší. Z bučin vylétají mračna  bílých mušek, lezou do očí, lepí se na tváře, ulpívají na sliznici hluboko v krku. Fakt jsme si dali do trička.

Uprostřed hustníku krásná planinka a potom zase hustník. 

Pohled zpět na spojovací hřebínek

Nad nejnižším sedlem nacházíme hezké místo, obědváme. Kde se vzali, tu se vzali, z hustníku vyšli dva mladí turisté. Poláci. Nadávali, že tam není skoro žádná cesta. Litovali jsme je. Neví, co je čeká. Cesta vzhůru už nebyla tak šílená. 

Na Minčol jsme vyšli až v pozdním slunci. Ochladilo se. Na planinách se nachází spousta chatrčí pastevců. Hnusných, opuštěných. Igelity vlály. Odpadky kolem. 

Teprve až z  Minčolu byl pod námi vidět čilý pastevecký ruch. Sestoupili jsme tam.

Minčol (Minčůl)

Na Minčole i s knihou Jezero

Prošli jsme kolem pastevců a stád ovcí i krav. Jediný pramen je prý pod Minčolem. Je zanesen i do starých map. Šel jsem tam večer, skoro za tmy. Byl nádherný a silný. Pod ním už tekl bujný potok. Po večeři uleháme. Nad ránem pršelo a přišly bouřky. Tábořiště opouštíme až skoro kolem poledne.

Experimentální sestup kulturní krajinou

Obvykle je sestup z hor rychlá záležitost. Letos jsem naplánoval táhlý a postupný sestup. Chtěl jsem vidět, jak se hory postupně proměňují v krajinu lidmi silně obydlenou. Nejvíce se nám to líbilo v nejvyšších partiích. Občasné louky s chaloupkami a seníky. A s lidmi.

Už v poměrně velmi obydlené krajině nás přepadla silná bouře. Přečkali jsme ji v malém a čistém seníku. Čteme v něm příběh Namiho a dojal nás. Chlapec totiž našel poklad, který dlouho hledal.

Ulehli jsme o kousek dál, u chalupy, která slouží jako stáj pro koně. Vyspali jsme se v seně. 

Tady jsme spali. 

 Další den chceme dojít až k Murgům, ale nejde nám to. Únava na nás padá. Navíc nás překvapí cosi, jako další spojovací hřebínek. Hledáme cestu. Vracíme se. Nakonec konečně přicházíme na místo, kde se hřeben rozděluje na tři. My volíme ten správný. Pěšinky nás vedou po rodícím se hřebeni. 

Zde se rodí hřeben. 

Dochází voda. Nabíráme v prvním malém domku. Ochotný a trochu pomatený dědeček nám ji dává. Na další cestě potkáváme jeho manželku. Zve nás zpět k večeři. 

My se táhneme dál nahoru dolů nahoru dolů. Je tu krásně. Ale v podvečer si přiznáváme, že jsme už umořeni.

Přicházíme k pravoslavnému kostelíku. Děláme dobré rozhodnutí: Přespíme tu a  ráno půjdeme na bohoslužby. Odpočineme. Bylo to vynikající rozhodnutí. Místní kostelní brigáda nám koupila pivo. Večeři děláme ze zbytků. Dočítáme příběh Namiho. Nádherná tečka.

Sestup

Ráno na bohoslužby. Nikdo z církevní obce nepřišel, jsme tu sami. A tak nás místní pop provádí celým kostelem, vypráví o každé ikoně. Je to super východní povídání.

Potom už následuje sestup. Je rychlý. Povídáme si. S Martinem probíráme otázku volání do Bratislavy. Byl jsem mu vděčný za jeho postřehy. Cestou se stavujeme ještě jednou v kostele. Ten je už údolní, a zcela zaplněný. Za chvíli nás bere stop a dovezl nás přímo do Tjačivu. Řidič za svezení nic nechce. Je bodrý, mladý, sdílný. Varuje před Ruskem. Souzním.

Z Tjačivu do Mukačeva a potom do Užgorodu. Zde si dáváme závěrečnou večeři. Studenyj sup, pelmeniky, pivo, kávu. Vše za pár kaček. Potom už mávám přátelům a vracím se zpět do Mukačeva. Stavuji se ve své oblíbené kavárně a potom jdu vyřídit humanitární misi. Nocuji u Dymčenků. Druhý den na trh, návštěva oblíbeného knihkupectví. A hurá domů!

Cestou jsem přečetl dvě  brožurky o Mukačevském hradu a Mukačevě. Jedná v češtině a druhá v jednodušší Ukrajinštině. Obé velmi poučné čtení. 

Zpět mě veze, na doporučení slovenských drah, Regiojet. J

Co říci na konec:
Samému Bohu budiž sláva, za hory, za ochranu, za společenství, za Namiho.

+|+|+