Milý strýc Jara (kazatel Jaroslav Kučera) z pohledu jeho synovce, též kazatele

Legendy mého života odcházejí. Strýc Jaroslav je v už nebeském domově. Zemřel ve středu 31. 8. 2016, jako poslední z devíti sourozenců rodiny Kučerových ze Ždánic a Nového Lískovce. Za několik dní by se dožil 94 let!

Rodinný pojem

Jaroslav byl v naší rodině pojmem. Když přišel na návštěvu, což bývalo poměrně často, začal vždy zajímavý čas. Nám dětem přinesl pokaždé něco atraktivního. Například jablko, které se po okrájení slupky rozpadlo na osminky. Přinášel i různé skládačky zvěstující evangelijní pravdy. Nezapomenu na srdce obtížené hříchem, které je potřeba v pokání zlomit, aby se tíhy hříchů zbavilo. Používám je jako ilustraci dodnes. Nejvíc mě, jako dítě, bavilo poslouchat řeči dospělých. Často se mluvilo o církvi. Právě z těchto rozhovorů jsem začal, už jako kluk, rozeznávat proudy uvnitř naší církve. Hlavní, boční proud, i protiproud. Strýček byl vždy spíše protiproud. Mnohokrát jsem slyšel historku o tom, jak se v době normalizace vzepřel tehdejší opatrnické Radě CB, a zajistil tak dokonalou zahraniční nátěrovou hmotu pro fasádu sboru v Olomouci. 

Vchod do sboru v Olomouci. To je ona polopašovaná barva, která se tehdy nepozdávala soudruhům a ....
Vydržela dodnes.

Kazatelský dříč

Strýček byl kazatelský dříč. Byl z generace ovlivněné pastorem Františkem Urbánkem. Ten své následovníky vyzýval, aby jako oběť Bohu položili na oltář vše, i svou rodinu. Strýc tedy pracoval do úmoru a snažil se věnovat každé duši svých sborů. Například v Jeseníku byla malá vzdálená spíše symbolická stanice olomouckého společenství. Strýc to nikdy nevzdal, byť se tam scházelo jen pár lidiček. Kázal často a rád. S oblibou vypočítával, kolikrát za týden či za měsíc. A bylo to do poslední chvíle několikrát týdně. Sloužil ve sboru, kde byl členem, na některých stanicích a pravidelně kázával v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě. Byl zváván do sborů v celé naší zemi. 

Službě slovem evangelia dával nejvyšší prioritu. Bral vážně i svou ordinaci. Jak se ještě nedávno podivoval nad tím, že kazatel Tomáš Pospíchal pověřil křtem bratra staršího, když byl mezi přihlížejícími přítomen i ordinovaný kazatel Jaroslav. Byl tehdy podzim, voda v potoce ledová. Tomáš měl obyčejný ohled na devadesátiletého muže. Těžko jsem to strýci vysvětloval. On by do té ledové jistě vody vstoupil a křtil. Byla to přece jeho povinnost! Třeba za cenu zápalu plic. 

Duchovní probuzení prožil v brněnské mládeži, kterou tehdy vedl Vlado Fajfr.  Původně chtěl být misionářem v Číně, studoval na St. Chrischoně, ale nakonec se rozhodl vrátit do komunistického Československa a zde sloužit jako kazatel

Strýček-mladík

Nikdy si v té době ani na vteřinku nezadal s pány z StB. Měl jasno, kdo je kdo, co je černá a co je bílá. Byl výsostně čestný a poctivý ve všech oblastech života. I proto jsem si jej vážil. Když mu zakázali soudruzi kázat nad hrobem své sestry, neposlechl je. Působil v Českých Budějovicích, Rakovníku, Letovicích, Velké Lhotě, Ústí nad Labem, Olomouci a Litomyšli. Byl nejdříve diákonem, později klasickým kazatelem správcem. Úkol kazatele rovněž mnoho let musel vykonávat při zaměstnání.

Bojovník za pravdu evangelia

Strýc byl bytostně evangelijním kazatelem reformovaného střihu, ovoněn překvapivou mystickou pietistickou vroucností až hallského typu. Těžce nesl katolizující tendence některých spolubratří. I mě upozorňoval na neevangelické formulace v kázáních a článcích. Bál se, že jsem pod vlivem Říma. V boji za čistotu evangelijní zvěsti neznal bratra. Dokonce na členské schůzi obvinil kazatele Pavla Féra z toho, že nekáže v Litomyšli evangelium. Dnes to zní skoro humorně. Tato nesnadná příhoda však dokumentuje jeho zápal. Buď střílet evangelijní desítky, anebo je kázání špatně. V modlitbách opravoval i moje litomyšlská kázání.

Nikdy nezapomenu na slovo při pohřbu sestry Sýkorové v Ústí nad Orlicí. Zvěst evangelia jasně dozněla, rakev zmizela v propadlišti. Pracovník pohřební služby si (s drzostí sobě vlastní) dovolil přijít za pultík a prohlásit: „Obřad je u konce a nyní doprovodíme naši zesnulou na hřbitov k věčnému spánku.“ Ten prostořeký zaměstnanec nedořekl ani poslední větu a můj milý, bojovný strýc se vztyčil. Hlasitě a rázně prohlásil: „To co jste řekl, není pravda! My jsme křesťané a pevně věříme v těla z mrtvých vzkříšení!“ Všichni smuteční hosté v pohřebním sále jsme se upřímně rozesmáli. Aktivistický ťulpas z pohřebního ústavu se dokonce omluvil. 

Posledním strýčkovým velkým bojem byla „hra o kruhy“ v čele sálu litomyšlské modlitebny. 

Inkriminované kruhy v Novém kostele Církve bratrské v Litomyšli. 

Viděl v nich spíše pohanský symbol. Byl nešťastný z toho, že Kristův kříž je nahrazen nevyznavačským, neutrálním dílem divně věřícího umělce. Strýc se rozhodl nevstoupit do nového kostela. A já s ním až doposavad držím basu. I ten název „Nový kostel“ mu moc nevoněl. Raději se stal členem sboru Česká Třebová. Měli ho rádi a já byl jejich lásce rád. Svých zásad se pevně držel do konce. Ještě v nemocnici připomínal Rosťovi Staňkovi, že jeho pohřeb nesmí být pod těmi pochybnými kruhy.

Květnatý kazatel

Kázání strýce bývala dlouhá a květnatá. Už jen název jednoho: "Kvítíčko se ukazuje". Když k nim přidal delší slovíčko pro děti a zprávy z Christofelovy slepecké misie, pro kterou pracoval, bývalo to pro posluchače náročné. Museli jsme to řešit a požádali strýce o radikální zkrácení. Vzal to s humorem. Při další službě slovem si na kazatelnu vzal budík a lehce ostentativně jej před posluchači natáhl. 

Když mi práce ve sboru Česká Třebová narostla příchodem skupiny z Ústí nad Orlicí, nedala se kázání stíhat. Požádal jsem strýčka o pomoc při kázání v Ústí. Bál jsem se reakce tamních mladších posluchačů. Večer jsem opatrně volal a vyptával se. Byli nadšeni. Nikdy prý nezažili starého kazatele s bílými vlasy a tak krásné vybroušené slovo. Nemluvě o kytičkách a jiných upomínkových předmětech. Strýček do Ústí začal jezdit pravidelně. Zamilovali si jej. 

Suše laskavý strýc

Kučerové nikdy nebyli mazlivé a líbací typy. Strýc vyrůstal v devítíčlenné rodině. Poměry byly tak chudé, že si to dnes nedovedeme představit. Snad i kvůli tomu nebyl čas na velké něžnosti. Strýček byl spíše přísný a zásadový, emoce skrýval, přesto jsem si s ním užil spoustu hezkého. 

Se svým bratrem Viktorem. 

S dalším svým bratrem - mým tatínkem Bohušem Kučerou. 

S mou sestrou Bohunkou. 

Nikdy nezapomenu, jak jsem přijel do prázdné modlitebny v Třebové. Nikdo nikde. Uvítací výbor se tehdy nekonal. Jen záznamník na telefonu blikal. Zmáčkl jsem čudlík a ozval se strýčkův hlas, tak jak jsem jej snad nikdy neslyšel. Uvítal mě ve zdejším kraji. (Litomyšl byla za kopcem.) Přál mi Boží požehnání ve službě a nabídl pomoc kdykoliv. Byl moc rád, že někdo z Kučerů pokračuje v kazatelské práci. 

Při mé instalaci v Třebové ukazuje příjmení mé budoucí manželky...

Jezdívali jsme spolu na pastorálky kazatelů. Byl to pro mě vždy pohyblivý svátek. Měli jsme, jak říkával, obecenství po cestě a na pokoji. Probrali jsme toho vždy hodně. Vzpomínky, obavy, nářky i plány. Toužil například vydat knihu s biblickými ilustracemi lutherského malíře Dürera. No, nevyšlo to. Chtěl, aby si děti s rodiči listovali, prohlíželi výjevy z biblické dějepravy a povídali si o nich. Dürerovy obrázky občas používám já a vždy si na plány svého strýce vzpomenu. Popisoval mi rád vánoční kresbu, kde nad betlémskými jeslemi, jak mě upozornil, je vmalován kříž. 

Našli jste kříž?

Nelze nevzpomenout na jednu návštěvu u něj doma. V telefonu bylo cítit, že to bude nadmíru vážná návštěva. Co jsem asi provedl? Strýček mě uvítal a začal s poměrně dlouhým proslovem o tom, že o nás dvou velmi přemýšlel. Že jsme bratří v Kristu, bratří ve službě a navíc strýc a synovec. To je trojí rodina. Je prý čas, abych mu začal tykat. Poté mě kučerovsky pevně objal. Bylo to až dojemné. Takovou vážnost této chvíli dal! Občas jsem se sice spletl, ale čím jsem byl starší, tím více jsem si přivykl mu říkat: „Jaro, jak se vede?“

Při mém uvedení do služby - zleva Daniel Fajfr, Karel Ira, Jaroslav Kučera a Pavel Fér

Strýčkova rodina byla tak trochu záhadou. Jeho manželka hrála roli „paní Colombové“. Neviděl jsem ji čtyřicet let. Vždy pozdravovala. Byla nemocná. Starali se o sebe navzájem. Nechodila ani k lékařům. Mnoho nemocí zvládali pomocí Boží zahradní lékárny. Strýček vaříval pravidelně nějaký podivný srdeční lék z červeného vína a bylin. Nahrazoval tak léky. Ze strýcových dětí se pravidelně vídávám s Bohunkou, která kráčí ve šlépějích víry rodičů. Máme se rádi. 

Svatba dcery Bohunky

Další dvě děti, synové Jarek a Petr, si prošly na sborech těžkostmi. Sám nevím jakými. Ve stopách víry svého otce moc nekráčí.

Propagátor techniky

Strýček se nikdy nebál techniky. Při kázání používal diapozitivy, magnetofon. Když například mluvil o ptácích, ozval se z reproduktorů ptačí zpěv. Myslím, že byl první z kazatelů, který měl doma počítač. Ve svých pětaosmdesáti se naučil vyrábět prezentace v PowerPointu. Daly mu spoustu práce. Hodiny. Ale on se nevzdával. Operační systém Windows 8 jsem poprvé viděl u něj. 

Zde jsem se ztrácel i já, ale on to stále nevzdával. Neuvěřitelná vytrvalost a zarputilost. Své prezentace vypaloval na CD. Technici ve sboru Česká Třebová mu vycházeli laskavě vstříc. Děkuji! U nás ve Frýdku, když kázal, měl skvostnou prezentaci o třech slepicích. Byl jsem na něj hrdý. Posluchači dojatí.

Na konci

Jednou jsem se ho ptal, co je skryto za tajemstvím jeho vitality. Po delším přemýšlení mi to prozradil. Ranní studená sprcha! Nejdříve pravou stranu a potom levou. Byl vytrvalý. Dělával to každý den. I tento zvyk ilustruje jeho povahu. Co si předsevzal, to dokonal až do konce. 

Zemřel muž, který nám připomínal epochu, o níž jsme jen slýchali. Zemřel muž pevných zásad i jasného vidění. Připomíná mi ostře vybroušený diamant. O jeho hrany se lidé i řízli, ale světlo evangelia odrážel velmi zdatně. 

Zemřel v péči své dcery, pohřben bude na přání manželky v rodinném kruhu na evangelickém hřbitově v Životicích u Havířova. 

Soli Deo Gloria.