Život ve Frýdku-Místku v roce 2011

 Nepíši jako minulá léta ,,Po x letech" od odstěhování z Třebové. Nějak už zmizela potřeba. A je to jistě dobré znamení zabydlenosti ve zdejším kraji. Ano. Už tu málo bloudím, cestu z Havířova do Frýdku-Místku zvládám rovněž s přehledem. (Býval to bloudivý oříšek, ale dodnes trochu váhám.)  I ve vztazích jsem se ukotvil a v krajině jsem už dříve našel milá zákoutí a zálibné pohledy na kopce kolem (viz. výše).  Libé vzpomínky na Třebovou i Brno zůstávají, i přátelství  zůstávají.

 Boj s usádleností

 Letošní rok byl pro mě rokem plíživé zcepenělosti, kterou třeba nikdo nepoznal. Usádlil jsem se fyzicky, myšlenkově i vztahově. Pocítil jsem potřebu nějak se vzpamatovat a vyjít ze sádelnatých návyků. Jako podanou ruku jsem vzal nabídku k jakémusi duševnímu tréninku. Setkávám se čas od času se zbožným misionářem, který laskavě přihlíží jak se sám úkoluji a povzbuzuje. Inu, není snadné býti sám.

V rodině sboru

 I v rodině sboru, kde jsem kazatelem, prožívám čas vystřízlivění. Zatímco dříve jsem popisoval Frýdek-Místek v zářivých barvách, v letošním roce jsem konečně pochopil, že naše společenství je křehké a lidské, jen Boží milostí držící pohromadě. I zde je předivo vztahů jemné a citlivé na nejrůznější záchvěvy. To však nic nemění na tom, že jsem tu rád, že jsou tu lidé laskaví, ochotní a nadšení. Spíše vše vidím hlouběji a tím i reálněji. Letošní rok nám dal naději na stěhování se do nových prostor. Ale uvidíme až začátkem dalšího roku.

Zajímavou zkušeností pro mě byla příprava série biblických hodin o satanovi. Ale ještě bych rád pokračoval hlouběji. Na podzim přiotevíráme biblickou knihu Zjevení, což je pro mě další ,,jakoby“ nepřečtená kniha, otevírající nové pohledy na svět i život.

Jinak navštěvuji naši mládež - Kairos. Je zajímavé vidět, jak se svět mladých mému světu vzdaluje. Někdy je mi to až líto. Inu přešel jsem již do kmetského věku. (Možná i proto jsem dostal v církvi funkci seniora, spíše shodou Božích okolností a lidských zmatků.)

Jinak se tady snažím působit v roli jednoho z vedoucích dorostu, ale spíše v roli takového staršího kmeta. Má role je někdy až úsměvná. Favoritem hlášek na mou osobu je: ,,Zababo, já nechci být tak chlupatý jako ty". Na táboře jsem byl zdravotníkem a mnichem. Máme dorost jen z nevěřících dětí. Mečujeme a já nejsem zdaleka tak obratný jako mladší kolegové.

Na štěrkových lavicích Morávky

 Jako ostrůvky klidu pro mě byly chvíle kratičkých výpraviček do blízkého lesa kolem řeky Morávky, které sloužily  k modlitbám a procházce. Onen les jsem znal i dříve, ale teprve letos jsem v něm byl tak často, že se mohu pochlubit jeho znalostí od jara do zimy. Na jaře les rozkvete, dají se sbírat kopřivy a medvědí česnek, přes léto zeleně zhoustne, stává se džunglí. Dá se i do bystré vody vstoupit.  Potom les viditelně seschne a nakonec listí popadá a v lese je zase světlo. Na čerstvém sněhu lze pochytit  přítomnost zvířat a lidí, často bezdomovců. Je krásně na štěrkových lavicích kolem řeky Morávky.

 Spanilé jízdy

 Jinými krásnými chvílemi byly dovolenkové výpravy do Rumunska a na Ukrajinu. V Rumunsku jsme prošli málo známé pohoří Penteleu aVrancea. Pluli jsme v rozlehlém zeleném moři stromů a občas vystoupili na odlesněné ostrovy nejvyšších vrcholků, odkud bylo vidět jen zvlněné hory, hory a hory. Naše skupina 10 lidí se sešla velmi dobře, věkově od nejmladších po dvanejstarší. V září jsme s přítelem Danem zmizeli v Ukrajinských horách a já jsem potom zůstal sám ve vesničkách a navštěvoval přátele.

Nemohu však nevzpomenout na dvacetičtyřhodinovku ve Slovenských Kysucích s Martinem. Byl to bláznivý podnik, den před odjezdem na tábor! Mašinkami jsme se vozili, muzea navštívili, sýrů pojedli a piva popili. V síle těchto pouhých hodin jsem potom prožil dlouhý čas.

 Návraty do Brna

 Do Brna jezdím jednou za dva až tři týdny. Většinu času trávím s tatínkem, který tak trochu slábne (je mu 85!). Hůře chodí, pomaleji přemýšlí. Ale vždy je to příjemný čas. Jezdím k jihu autem (což mě nebaví), abych mohl tatínka vyvézt někam ven. Návraty do Brna se tak stávají i návraty do mých dětských míst.

Ovšem nejsmutnější cestou do Brna byla pro mě cesta na pohřeb mé neteře Miji, která zemřela při autonehodě.

 Adlof stále přítomný

 Důležitým, doslova životním, bodem pro mě bylo dopsání kapitoly do knihy o Aloisu Adlofovi. Pořád bylo co opravovat, připisovat a kompletovat. Nikdy jsem netušil kolik to dá práce, a to byla jen jedna kapitolka! Musel jsem se doslova dokopávat. Poslední oddíl jsem dopsal cestou vlakem do Prahy. Jak šťastný jsem byl ve chvíli kliknutí na klávesu ,odeslat‘.

 Východní cesty

 Stále jezdím na Východ, na Podkarpatskou Rus. Letos jsem tam byl třikrát, dvakrát a půlkrát služebně. Pomáhám při navazování přátelství mezi sbory v Čechách a v Zakarpatí. Snažíme se pomáhat lidem v nesnadné a trudné situaci nebo při vážné nemoci. Jsem rád, že ve vzdálených krajích mám přátele a blízké.

 Dalo by se napsat mnohem více - o milých přátelích, tragikomické ekumeně ve Frýdku-Místku, o jarní spanilé výpravě na Kopu, o English campu, bláznivé zimní cestě na východ s Favoritem, o poklidné sborovédovolené, o šokujícím setkání s Ellel Ministry....  o pravidelném setkávání s bezdomovci. Ale zůstávám u toho, co mě  napadlo nejdříve. Aspoň zbývají ještě další konverzační témata na osobní setkání.

 Přeji všem, aby v roce 2012 Hospodin rozjasnil svou tvář nad vámi (podle Hellera:  usmál se), a v bitvách abyste vybojovali vítězství, blízké našemu dobrému Bohu.