Pánská jízda – Fatra 2013, aneb pozvání na další "pánskou jízdu"

Dlouho vznikala idea jednoduché a krásné panské akce – akce mužů ze sboru Církve bratrské ve Frýdku-Místku. Nakonec velmi rychle zaklíčila, vzrostla a na začátku srpna jsme vyrazili na přechod Velké Fatry. Pohoří, jež se dá přejít opravdu za tři dny. Zároveň pro mě nejkrásnějšího pohoří na Slovensku. Je rozsáhlé a přitom kapesní.  Najdeš tam pláně hodné stád horských koní, skály, soutěsky, hluboké lesy, salaše i útulnou Chatu pod Borišovem.

Pátek

Vyrazili jsme v pátek. Znali jsme se navzájem kromě mého švagra Pepy Horského. Dorazili jsme do Tučianských Teplic. 

Po cestě vlakem jsme povídali se starší paní, který nám před očima vymalovávala krásy hory jménem Lysec. Moc jsme se na ni těšil. Byla to jedna z dvou významných hor, na kterých jsem, bloudiv Fatrou,  nikdy nebyl. Vyrážíme vstříc Fatře před námi. A po chvíli putování po silničce stoupáme do předhůří. Po loukách nahoru dolů. Už tady je krásně!

U potomka se zastavujeme a koupáme se. Víme že na dlouho naposled.

Potom do bočního lesnatého, v některých partiích mírně soutěskovitého údolí. Skalní útvary se snoubily s nádherou bukových lesů.

 A potom konečně ono místo. Místo nástupu  na hřeben.

Vždycky ta chvíle přijde. A přišla i letos. Mám pocit, že stoupáme do nitra hor. Pro některé z nás bylo stoupání úmorné. Naštěstí pod hřebínkem ještě zaslesněným na sebe čekáme. Pepa má první povídání o mužství a o mužských ( a nakonec i o ženských).  Potom už cesta, kterou znám, vrstevnicová, široká, hezky se na ní povídá. 

Na jejím konci je slavný Hotel Králova studňa. Spal jsem na něm s tatínkem v roce 2009. Zde neváháme a dáváme si pivko. Mám pocit, že Urpín. Ale už jsem zapomněl. Pivko bylo super.

Pokračujeme na hřeben a zde se těšíme nádherné skále. Snad každý si ji vyleze. K noclehu se ukládáme u salaše na hřebeni. Je krásně. Vařím zelnou polévku ze sáčku. Blaze nevím nic o zákazu rozdělávání ohně.

Povídáme o mužství. Postupně odpadáváme a uleháme.  Je krásně! Opět na Velké Fatře! A se skvělými lidmi kolem!

 Sobota

Pokračujeme dál po klasické hřebenové cestě? Križná – Ostredok – nejvyšší hora – Suchý – sedlo pod Ploskou a Ploská.

Jdeme rozptýleně. Já se táhnu vzadu. Hodně mě bolí nohy. To jsem ještě netušil, že jsem si chytře koupil o číslo menší boty.... Na Ploské je veselo. Někteří šli dál, jiní odpočívají a čtou si, baví se na účet pana doktora.

Pokračujeme dál k Čirnému Kameni. Před ním se setkáváme a nabíráme vodu. Za námi Cierny kaeń a před námi Rakytov – homolovitá hora.

 Naše sestava se definitivně rozpadla na rychlonohou skupinu vedenou neskutečně lehkonohým Markem a poklidnou, sestavenou z lidí, kteří něco ví o životě.  Před úctyhodným Rakytovem se i tato skupina děli na travesisty (neplést s transversisty) a dobyvatele vrcholů. Jdu na vrchol. Přede mnou jde Pepa, který v čerstvě důchodovém věku, zahanbuje mnohé  jinochy. Z Rakytova je nádherný výhled. Pod Rakytovem se setkáváme a pokračujeme dál na Smerkovici, nádhernou traverzovou zalesněnou cestou s rozkošnými výhledy.  

Za Smerkovicí ní nacházíme malý hotel. U něj bača se stádem.

Vidina dobrého piva nás láká. K tomu polévka. 

Uspokojeni odcházíme hledat tábořiště. Tabulky varují před výskytem medvědů. Spíme u jedné z chatek. Vaříme druhou zaslouženou večeři. Když padla tma Pepa vypráví své nejhlubší a nejosobnější povídání o mužství.  Naplnění usínáme.

Neděle

Vyrážíme více méně domů. Na jedné zastávek má pro nás Pepa nedělní kázání. 

Potom cestou pod nádherným Šiprůněm s lákavými výhledy na závěrečnou hřebenovku. Ale my klesáme níže, blíže k civilizaci. U Malina Brda je již množství nedělních turistů zřejmé. 

Cesta ale není u konce. Klesáme kalvárií až do Ružomberiku. Je vedro. Během cesty mí postupně začíná docházet, že na další putování zbudeme s Daliborem jen sami dva. Na nádraží pojíme, popijeme a loučíme se.

Jede nám autobus a tak spěcháme. Mizíme a jedeme do Vyšných Revůc. Zřejmě stejný řidič, jako před osmi lety se s námi louči se slovy „Aby nás tam  dačo nezožralo“.

Chceme se navečeřet, ale všude je zavřeno. Stoupáme tedy vzhůru  opět směr Čierný kaměň. 

Cesta je po celém dni poměrně únavná. Zastavujeme se na salaši jsem potěšen že i po snad patnácti letech je tato salaš v provozu. vyrábí tu sýry. Dostáváme  žinčicu. Jsem velmi rád, že i uprostřed hygienického šílení lze po staru provozovat řemeslo. Ptám se jich jak je to možné. Prý musí být vše čisté. Zní to logicky a krásně. Dávají nám dobrou radu, jak najít dobrou chatu na přespání. Je nám to sic s Daliborem zcela jasné. Ale chatu hledáme a nenacházíme. Je to marné, je to marné, je to marné! Ale nakonec to není to marné. Chatu nacházíme. Je schovaná, pod skalami. Nádherná opuštěná, čistá i se studánkou.

Vaříme večeři a usínáme za noční silné bouře.

Pondělí

Opět stoupáme směr Ploská, ale traverzujeme ji. Přecházíme místo, které jsme přešli před dvěma dny. Poprvé pohoří přecházím křížem krážem.

Před námi útulná a rozkošná chata pod Borišovem. 

Dáváme si polévku-vynikající a pivo. Potom vzhůru na Borišov. (A nebo naopak? Nejdříve Borišov a potom pivo? ) Ale na Borišovu je krásně. Byl to můj prvovýstup. Kocháme se. 

A potom po západní hřebínku Fatry.Ten je nádherný. Šel jsem ho před sedmi lety. Úzký hřeben a polodivoké lesy. Občas skalní výchoz a výhled. Postupujeme dál zelenou krásou.

Pod javořinou odbočujeme na Lysec. Sestupujeme zprudka dolů čerstvě založenou cestou. Jde se po ní příjemně. Potom stoupáme na Lysec. 

Dája stále vředu a já se táhnu vzadu. Doplahočíme se pomalu z posledních sil na vrchol. Nikdy jsem ti nebyl. Výhled je nádherný, snad nejhezčí z celé Fatry. Jsme oba nadšeni. Stála ta námaha za to. Ona paní ve vlaku měla pravdu.

 Na vrcholu je již po šesté hodně. Předpokládám, že brzy zakotvíme. Dája jde vytrvale dál. Doufal jsem, že zakotvíme v době červánků. Dája jde vytrvale dál.  Doufal jsem že zakotvíme po západu slunce. Daja jde vytrvale dál. Doufal jsem že zakotvíme za šera. Za šera jsme zakotvili. Bul jsem tuhý. Spali jsme na verandě jednoho z domečků.

Úterý

Cesta dolů šla v pohodě. Večer jsme totiž zakotvili už téměř v údolí. Končíme v Belá Dudice. odtud autobusem do Martina a potom domů.

Závěry:

Bylo to super a musíme pánskou jízdu zopakovat!

Poprvé jsem vystoupil na Borišov a Lysec. Poprvé jsem pohoří prošel křížem krážem!

Není dobré si na puťák koupit boty o číslo menší. Mé pozdější zděšení  v obchodě Petra Venzarty bylo veliké...

Pokora + velkorysost + humor = pomocníci ekumeny

Úvahy o ekumeně inspirované evangeliem podle Marka 9:33-41

Týden modliteb za jednotu křesťanů mě přivedl opět k myšlenkách o vztazích mezi církvemi. Je to velmi citlivé téma. Verouka dokáže být ostrá a minulost rozdělených křesťanů, cudně řečeno, velmi smutná. 

Kdysi jsem namaloval toto zjednodušené schema
rozdělení křesťanů

Ve svých  ekumenických vztazích, které jsem rád pěstoval, jsem se držel tří tří hodnot: pokory, velkorysosti a humoru. Tyto důrazy  jsem si uvědomil při čtení Markova evangelia 9:33-41: 

Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší.

Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim:  "Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

Jan mu řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.

Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." 

Pokora

V době, kdy ještě církev neexistovala, vyvstala v myslích učedníků palčivá otázka: "Kdo z nás je nejlepší?" (Myšlenka je stará jak lidstvo samo.) Kdo jde nejlépe ve stopách Pána Ježíše Krista? A tyto myšlenky jsou mezi křesťany přítomné dodnes. Která je nejlepší církev? Nejlepší společenství či farnost? A nepomůže zdánlivě nejlepší odpověď: „Já to neřeším do Kristovy církve.“ (Čti 1. Kor. 1:12!)
Je to podobně nesnadná otázka, jako která rodina je nejlepší – Nováková či Kučerová? Každý máme rádi své společenství, své tváře, své zdi, své zvyky. Je to tak přirozené, jako mít rád sám sebe.
Špatné je úporné povyšování, okázalá převaha, pocit význačnosti, jedinečnosti na světě. Předpokladem ekumény je pokorné směřování ke Kristu. Kdo chce být mezi vámi největší budiž služebník všech (Mk.9:35) Vzájemná služebná pokora je základ budování vztahů.

Velkorysost 

Ve výše uvedeném oddíle učedníci jsou na rozpacích z muže, který vyhání démony v Ježíšově jménu, ale a nechodí s mesiášskou družinou. Reakce Krista je pozoruhodně velkorysá: „Kdo není proti nám je s námi“(Mk. 9:40). Kdyby Pán Ježíš chtěl být přísný, černobílý, musel by jasně říci, co čteme v jiné souvislosti u Matouše: Kdo není se mnou je proti mě!“(Mt. 12:30).
Markův oddíl nás však příznačně vede k jakési velkorysosti: K družině učedníků patří i ti, kdo jdou stejným směrem i když ne stejnou cestou. 

Ekumena se nedá dělat bez velkorysosti. Bez nadhledu nad zažité zvykly a tradice jiných církví. Bez pokorné snahy pochopit, jak jiní přemýšlejí. To by však nemělo vést k lacinému relativizování. Pěstujeme-li společně vztah ke Kristu, potom se mohu nad těžko stravitelné názory a zvyky povznést. Tu s menší, tu s větší velkorysostí.

Humor

Reakce Krista na hádku mezi učedníky je také pozoruhodná: O čem jste to cestou „rozjímali“ (kraličtí), „hovořili“ (studijní); „uvažovali“ (ekumenický); „rozsuzovali“ (ruský). 

Snad tu jde o jemný humor, ironii, tak vlastní Pánu Bohu v Písmu. Odhadoval bych, že Pán Ježíš touto jemnou narážkou chtěl poukázat na trapnost tématu celého jejich dohadování o tom, kdo je mezi nimi "Nej".  Ekumeně velmi prospívá humor. Pokud jsme schopni udělat si legraci ze sami sebe, ze své rodiny, církve či farnosti, je to ještě stále dobré. Tam, kde se lidí berou smrtelně vážně, tam je to špatné.

Na jedné debatě v ekumenickém společenství farářů si vzal slovo jeden cizokrajný černý pastor, který už uměl dobře česky, ale občas některé nuance nevnímal. Ujal se tedy slova a začal: "Ty to kazíš v té luterské církvi, ty zase kazíš u adventistů, ty to kazíš v církví bratrské a ty u metodistů a ty kazíš u římských katolíků." Měl samozřejmě na mysli význam ty "kážeš", nikoliv ty to "kazíš". Ale vzbudil velký aplaus. Všichni se smáli. Ano, všichni to nějak v těch svých církvích kazíme. A to, že tu jako křesťané jsme až do dnešní doby, je velká milost hlavy církve – Pána Ježíše Krista.

Dílko, které se mě, kazateli CB velmi líbí

O ošemetnosti slova biblický

Na evangelické a ještě více na jeho evangelikálním křídle zdomácnělo téměř magické slovo „biblické“. Co je biblické, to  je Boží a svaté. Onen pojem „biblický“ je velmi o š e m e t n ý .  Často je spíše výpovědí o mém vlastním chápání Písma.

Iluze tzv. bibličnosti

Před několika lety jsem byl na setkání teologů se skupinou křesťanských nadšenců hledajících dokonalé vnitřní uzdravení.  Slyšel jsem s jakou  lehkostí tam upřímní lidé šermovali s pojmem biblický. Právě zde jsem si uvědomil velkou iluzi onoho pojmu.  Jak snadno se z myšlenek a smýšlenek vykonstruovala biblická pravda. Právě na tom setkání jsem si hořce uvědomoval, že

1. Pouhé citování biblického verše k mé myšlence zdaleka nemusí činit můj názor biblický a tím jediný správný. Bible není sbírkou zaklinadel, které dávají myšlenkám věrohodnost. 
2. Dotahovat učení Písma do přesných formulací jemných nuancí je matoucí. Písmo prostě některé skutečnosti nechává zamlžené. A tak to zřejmě i Pán Bůh chtěl. 
3. Nelze bez rozmyslu zobecňovat biblické zkušeností  na život. Pokud bychom chtěli být důslední, jediná biblická přeprava na misijních cestách je lodí a pěšky. 
4. Některé zdánlivě nám jasné pravdy nelze z Písma  tak snadno odvodit. Třeba tak běžný pojem „svátost“  v Písmu nenajdeme.

Hledání zdravého učení

Mám za to, že podceňovanou pomůckou pro výklad Písma je poučený rozum. Za Pánem Ježíšem přišli znalci zákona s výčitkou, že uzdravuje v sobotní den, jeho odpověď nádherně prostá. "Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet?“. Neodpovídá citací významného vykladače, brilantním, vybroušeným výkladem zákona, exegesí, hledáním kontextu... Používá obyčejný poučený rozum. 
Apoštol Pavel mluví ve svých epištolách Timoteovi o zdravém učení (1. Tim 6:3 | 2. Tim.4:3) a naopak varuje před hádkami a slovními spekulanty:  Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí....

Kamarád Peter Murga ze Zakarpatí. Prostý a pokorný znalec Písma.
Elektrikář a emeritní kazatel sboru v Rachově. Muž od jehož se rád učím prostotě ve vztahu k Písmu.  

Zdroj učení nezdravého

Pavel varuje před těmi, kteří mají učení  n e z d r a v é.  Za zdroj nezdravého učení Pavel nepovažuje nějaký podivný  heretický spis či nějakého antikřesťanského autora. Na prvním místě apoštol varuje před nadutostí a  pýchou. Tedy povýšený postoj je zdrojem nezdravého přemýšlení.
Tam, kde si člověk začne myslet, že je nechytřejší, že je první vykladač v dějinách církve, který konečně dotáhl k dokonalosti pravé křesťanské učení, tam začínám být ostražitý. Tam vznikají hádky, spory, slovní potyčky.

 

Osobnostní rysy vykladače Písma

Obávám se, že při výkladu Písma nejsou zásadní chyby pouze exegetické (odborně teologické), ale i osobnostní. Dovoluji si několik vyjmenovat:

1. Absence pokory před Bohem i samotným procesem výkladu Bible, ba až pyšná výkladová lehkovážnost.   
2. Absence bázně a modlitby při čtení a vykládání Bible.  
3. Absence vlastního rozumu při čtení Bible a spoléhání se příliš na různé písemné názorové zdroje. 
4. Absence pečlivosti a trpělivosti. Spokojením se s pouhou citací veršíku bez kontextu oddílu i doby. 
5. Absence přihlédnutí k tisícileté výkladové tradici církve.  

Důvěryhodným autorem výkladů je pro mě pokorný, zbožný, trpělivý, vytrvalý   a zároveň pečlivý vykladač.

Prof. ThDr. Josef Bohumil Souček (1902–1972). První předseda komise překládající český ekumenický překlad. Svými východisky zřejmě patřil spíše k liberální části křesťanstva. Svou pokorou a pečlivostí a zřejmě i zbožností je pro mě stálou inspirací v přístupu k Písmu. 

Mé vyznání o Písmu

Bible je kniha úžasná, která mi dává v každém verši lepší porozumění Bohu, životu, světu, i svému vlastnímu nitru. Ne nadarmo pravoslavní nazývají Písmo »velemoudrost«. A já se k jejich vyznání radostně přidávám. Bible není psána prvoplánové systematicky. Je v ní mnoho nejasného i rozporujícího.  Dokonce i sama v sobě podává svědectví, o nesnadnosti jejího pochopení: Některá místa jsou v nich (Pavlových listech) jsou těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2. Pt.3,15)
Zároveň Bible zachovává podivuhodnou vnitřní kontinuitu. A to i přes skutečnost, že vznikala v rozsahu tisíciletí a že její autoři se nemohli znát navzájem. To je pro mě stvrzení působení Božího Ducha.

Starý Žalman z filmu F. L. Věk je  pro mě živým obrazem evangelického lidu.
Kdykoliv otevřu Písmo, vzpomenu si na něj.

Pokorné používání slova „biblický“

A protože je Bible úžasná kniha, raději se vyvarujme alibistického slůvka "biblický". Raději používejme obraty typu: “Mé pochopení Písma je ....“ | „Chápu tento verš takto...“.
Přiznejme si, že jsme byli ovlivněni tradicí své doby, rodiny, svého duchovního pastýře, své církve, své osobní povahy. Vždyť už samu Bibli čteme s určitým předporozuměním. Jinak ji čtou technici a jinak  filozofové. Mějme pokoru a bázeň před Bohem i před lidmi. I před Písmem samotným. Ne nadarmo používáme pojem: »Písmo Svaté« .

Vzpomínka na sestru Kalousovou

Když jsem se vrátil loni v červnu z dovolené, našel jsem ve schránce dopis s razítkem ze Žamberka.
S úzkostnou předtuchou jsem otevíral obálku. Ano, bylo v ní to, čeho jsem se bál: Oznámení o úmrtí sestry Kalousové. Parte. Mé srdce zalil smutek. Další řádky vysvětlí jeho důvod. Do Žamberka jsem začal jezdit kázat  hned po nastěhování do Třebové.

Náměstí v Žamberku. Ulička vlevo vedla k modlitebně.

Cesty do tohoto města jsem zpočátku neměl moc rád. Dojel jsem vlakem na nádraží, potom utíkal tři kilometry k modlitebně, tam kázal a potom zase zpět.

Husitský kostelík. Bývalá synagoga u řeky. 

Mluvíval jsem k malému kroužku vděčných posluchačů, převážně sester. Bohoslužby byly namáhavé na hlas, protože jsem nejen hlasitě mluvil, ale svým hlasitým zpěvem nahrazoval  i doprovod k písním. Někdy jsem do Žamberka jezdil  i na kole, kufřík s oblekem na nosiči. Byl jsem potom vděčným terčem starostlivých komentářů sester: „Ať nenachladnete!“; „Něco se vám stane!“;  „Donesla jsem vám šálu po manželovi!“  Podle barvy hlíny na pláštích pneumatik  poznaly kudy jsem k nim jel.
Sestra Kalousová přicházela se svou dcerou zcela pravidelně.

Sestra Kalousová

Tato laskavá a trochu shrbená žena donesla lahev, několikrát obalenou novinami, hadříkem a igelitem a vždy před kázáním mi nalila do skleničky horký sladký čaj. S úsměvem pobídla  k osvěžení se téměř vřelým nápojem. Vděčně jsem usrkával.
Po bohoslužbách jsem od ní měl připravené její vlastnoruční buchty, rohlík se sýrem, vše se starosvětskou pečlivostí zabalené v sáčcích od mouky (manžel býval pekař.) Oslovovala mě, sotva třicetiletého, veleuctivě: „Pane kazateli.“  Po bohoslužbách pečlivě spočítala vybrané peníze, zapsala do starého oranžového školního sešitku a já jsem musel do příslušné kolonky podepsat převzetí. Pevný rituál. Zpět mě občas sestry vezly autem na nádraží. Jednou mi řekly, že se mnou vždy omládnou. Snad tehdy, jsem si uvědomil, že mé cesty mají smysl. Dokonce jsem si užíval uctivosti a vděčnosti stárnoucích dam.
Do Žamberka jsem začal jezdit rád. Byl to vždy jakýsi nedělní odpolední rituál, vždy druhou neděli, namísto odpolední jízdy do Mladkova. Měl jsem moc rád cesty chrochtajícím motoráčkem z Letohradu i unavené cesty zpět s nadějí blížícího se kazatelského volného pondělí. Občas jsem tam jezdíval i v týdnu, třeba na Velký pátek. V době, kdy žamberecký kroužek křesťanů osiřel, kvůli nestíhání a odstěhování se letohradské farářky ČCE, jsem tam byl ještě častěji.
Pak jsem si pořídil auto a řidičský průkaz. A začala zcela nová éra služby v tomto městě. Na vlak jsem zcela zapomněl.  Do Žamberka už jen autem, nejdříve škodovkou 120L , potom favorietm.  Sestry na tuto chvíli čekali. Ulevilo se jim. Vždy jsem postupně jednu po druhé objel autem, nabral do vozu a po pobožnosti opět rozvážel. Sestra Kalousová začala na bohoslužby nosit pouze lahev s pitím. Věděla proč. Milou stařenku jsem v Líšnici, vesničce kousek za Žamberkem, vysazoval jako poslední. „Pane kazateli, stavíte se?“ Vždy jsem se stavil. Začala nádherná tradice nedělních podvečerů v domě u Kalousů.

Domek u řeky. V levé části sestra bydlela. 

Vchod do domečku.

„Pojďte dál!“, zvala mě. Vstoupil jsem do krásné světnice. Posadil jsem se a začal ruch, který jsem rád pozoroval. Byl zklidňující  a velmi domácký. Nejdříve obratně a velmi rychle zatopila v kamnech. Posléze začala ohřívat vodu na kávu a vybalovat rohlíky, pečlivě zabalené v několika igelitech a ubrouscích,  vše převázané gumičkami, případně stuhou s mašličkou. Pečivo  s nevšední pečlivostí položila na talíř. Potom se ptala, zdali si dám kávu. Dal jsem si vždy rád a ona to dobře věděla. Rituál pomalu plynul asi hodinu. Marně jsem ji vyzýval, aby si sedla a nevěnovala mi tolik péče.  Vždy odvětila: „To víte, pane kazateli, já jsem Marta.“ Myslela na tu biblickou, se kterou ji spojovalo nejen jméno, ale i dar pohostinnosti. Teprve až když měla pocit, že jsem dostatečně obsloužen, posadila se a měli jsme spolu krásné rozhovory. O stáří, nemocech, manželovi, dětech. Moc jsem si jí vážil. Zvláště její věrnosti a pravidelnosti.

Sestra Kalousová u své dcery.

Na jeden večer s úsměvem vzpomínám. Sestra připravovala kávu. Vzala do ruky dózu, kterou jsem u ní nikdy neviděl. Byla to instantní káva. Snad ji držela v ruce  poprvé. Nevím. Každopádně nabrala vrchovatou lžíci a s notnou nedůvěrou hleděla na  hnědé granule. Z různých stran si je prohlížela a tak trochu nevěřícně kroutila hlavou.

Pak začala do mého hrnku sypat lžičku za lžičkou. S poslední (odhaduji šestou žličkou?) se zastavila těsně nad hrnkem.  Jakoby přemýšlela, zda ji má ještě přidat. Jistě si v duchu řekla něco ve smyslu – pro bratra (pana!) kazatele to nejlepší. A za chvíli onen děsivý smrťák postavila přede mě, se slovy: „Pane kazateli, oslaďte si“. „Sestro, já nesladím“, odvětil jsem. „Ale aspoň trochu byste měl!“ odvětila. „Ne děkuji“, pokračoval jsem v každoměsíčním dialogu. Vzal jsem hrníček do rukou a usrkl. Ústa se mi zkřivila, žaludek začal pálit. Byl to tuplovaný smrťák. Nedal se ani pít. Nechtěl jsem sestru uvést do rozpaků. Měl jsem ji rád. Zvolil jsem jiný postup. „No sestro, já si přece jen osladím“, vypravil jsem ze sebe. „Já jsem vám to říkala!“, laskavě se zadostiučiněním odvětila a posunula ke mně staromódní  cukřenku.

Osladil jsem ji a usrkával, vše notně zakusoval buchtami. Mezitím na údolí Orlice padla večerní tma a já jsem se zvedl. Lačně jsem očekával nejbližší benzinovou pumpu na Šedivci. Koupil lahev vody a za volantem pil a pil.
Časem sestře ubývalo sil. Z domečku se přestěhovala ke své dceři do Helvíkovic.  Měla u ní útulný pokoj, opět s kamny. I tam bylo moc hezky. Užívali jsme si společenství, vždy s buchtami. Nikdy však nezapomenu na jarní a podzimní večery v Líšnici.

Originál fotka domu kalousů - přímo z alba

Na odjezdy kolem starého mlýna, na laskavé pohledy milé sestry, na její varování k opatrnosti po cestě, na pravidelnou zastávku, kousek za domem, k čůrání.

Nezapomenutelný výhled na hygienické zastávce.

(Podvědomě jsem nechtěl uvádět sestru do rozpaků). Byly to nádherné časy. Jednou mi dala sestra kožich po manželovi. Prý jen tak do auta. Našel mnohá využití.
Na každou sestru ze Žamberka mám krásné vzpomínky: Na křehkou sestru Rumlovou;  na milující a přitom stále věcnou a pracovitou sestru Egertovou, na sestru Shreiberovou, která byla věrnou dcerou své maminky; na bratra Topinku, který v Letohradě pookříval, na sestru Krňávkovou, za kterou jsem dokonce jezdíval i do Prahy a na sestru Dostálovou, za kterou jsem nestihl zajít v nemocnici před smrtí, no i na další sestry.
Má poslední služba kazatele byla v Žamberku. V neděli jsem tam kázal a v pondělí jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Bylo to symbolické. Odpoledne v Žamberku a další odpoledne ve Frýdku Místku. Od sester jsem dostal krásnou knihu o kraji východních Čech. Do Žamberka se dodnes, pokud to jde, vracívám.

Osobní ohlédnutí za rokem 2013

Letošní rok byl významný především tou skutečností, že jsem ve Frýdku-Místku už pět let. To číslo mě poměrně dosti překvapilo.  Ano, jsem už kovaný ve Frýdecko-Místečák. Mám město rád, byť jsem si dodnes nezvykl na nutnost podcházet nadcházet různé cesty, tratě a řeky, když chci jít kamkoliv. Město je totiž rozdělené několika čtyřproudovými automobilovými tahy a navíc řekou Ostravicí.

Doposavad jsem  se mi ale neokoukal pohled na nádhernou čistou řeku Ostravici, která se v létě promění v městské koupaliště a rovněž se stále kochám krásným panorámatem Beskyd nad městem.

Soutok Morávky a Ostravice přímo ve městě

Podvečer nad městem v pozadí Lysá hora a Smrk

 Letos se také těším při každé cestě na nádraží z hezkého parčíku, který vznikl rekonstrukcí džungle, která na jeho místě bývala.

Naše město prožilo pozoruhodnou událost, což bylo bourání pověstné kovové hokejové haly, která byla ocelovým symbolem města.  Bylo pro mě překvapivé pozorovat místních davy obyvatel, jak sledují poslední chvíle velké železné stavby. Neskrývali slzu nad koncem ocelového kolosu.  Jakoby se jim pohřbívalo dětství. Na místě haly vyroste – klasicky -  nákupní centrum. Fuj!

Můj život se skládal mnoha událostí, o kterých nemohu říci, že by byly nějak klíčové. Při hlédnutí zpět mě napadl příměr korálů navlékaných na nit života. Některé krásné, jiné zvláštní, další smutné  a také takové poněkud pokažené.

Začátkem roku jsme se sourozenci vyklízeli opuštěný byt po rodičích. Jako bychom vykopávali a zároveň pohřbívali dětství.

Poslední torzo obývací stěny původního bytu. 

 Mnoho jsme se snažili zachovat, mnohem více jsme vyhodili. Když jsem přijel na sběrný dvůr s plným vozíkem, správce mě ubezpečoval, že brněnská spalovna je perfektní, že spálí zcela vše. Brrr. No jsem rád, že to máme za sebou. Byť přebrání písemností jsme odložili na příští časy.

Jinou jarní událostí bylo rozloučení s autem – pověstným Favoritem, který byl mým věrným pomocníkem snad deset let. Rozloučení bylo dojemné, s patřičnými poctami, s mnohými hosty. Skončil na šrotoviště Milata ve vesničce Dobrá. Čest jeho památce.

Před poslední cestou

Jarní dny byly v našem sboru Církve bratrské spojené s příjezdem přítele a evangelisty Tymotea Dymčenka, který měl evangelizaci. Tymotej je skvělý kazatel s darem předávat dobrou zprávu o Kristu s naléhavostí, s východním srdcem, ale i s porozuměním pro západní svět. Prožili jsme spolu čtyři dny a byly to dny krásné, milé, duchovní i ryzí. Pán Bůh si Tymotea dobře použil, i když asi trochu jinak než bylo záměrem.

Tymoteus káže

Během loňského podzimu a ještě více v tomto roce jsem na biblických skupinkách otvíral knihu Leviticus.

Toto tričko bych si zasloužil!!!

Sám jsem se tak přinutil k vyjasnění si svého vztahu k větší části Písma -  ke Starému zákonu. Musel jsem si dávat znovu otázku, co z Bible pro nás platí a co už je vyhaslé. Například křesťané rádi odkazují na pikantní verše  z této knihy, zakazující nemravnosti v intimním životě a přitom v klidu přecházejí jiné nařízení, o pár veršů dál najdete zákaz nošení oblečení z dvojího druhu vlákna. Byl jsem i nahlodáván různými otázkami. Měl jsem několik setkání

s Davidem Beňou. Pustil jsem se do čtení knihy Hermeneutika starozákonních textů. Jistým vysvobozením pro mě byla účast na podzimní teologické konferenci o Starém zákoně. Sympatický zbožný a vzdělaný teolog nás povzbudil
k výkladové svobodě a zároveň trpělivé pokorné myšlenkové práci nad Písmem. Kazatelská krize ve vztahu k Písmu byla zažehnána.

Před prázdninami jsme byli opět na spanilém putování rumunskými horami. Prošli jsme po létech především Retezat, ale i další malá pohoří. Nádherné zhuntování těla a pocit sytosti na konci.

Táboření v Retezatu

Na začátku srpna jsme byli v horách ještě jednou, s muži sboru. Přešli jsme Velkou Fatru.

Odpočinek na Ploské, uzlovém kopci velké Fatry

O duchovní stravu se staral můj švagr Pepa, který nás povzbuzoval v mužnosti a byl pro nás povzbuzením, když
s lehkostí, ve svých pětašedesáti letech,  zdolával  vysoké kopce (Rakytov!). Já byl taky dobrej – hory jsem přešel
s novými botami o číslo menší. Uf!!!

Do hor jsem chtěl ještě v září, ale nejel. Proč? V jinak poklidném rodinném společenství církve vypukla krize. Jeden mladý sebevědomý bratr, budoucí kazatel či misionář, pokřtil na domácí párty svou sestru a to s plným souhlasem svých rodičů a zároveň s mým nesouhlasem. Vše skončilo odchodem celé rodiny z našeho sboru. Bylo to nesnadné období. Ale při pohledu zpět musím se žalmistou vyznat – k dobrému mi bylo, že jsem pobyl v trápení. Znovu mě tyto události přiklonili k upřímnějšímu hledání Pána Boha v životě.

Podzimem nesnadné období pokračovalo. Ve sboru jsme začali konečně přestavovat Výměník na modlitebnu. Začalo bourání, vyspravování a v únoru 2014 bychom měli být v novém. Začne nová etapa sborového života. Uvidíme jak se investice zhodnotí. Kéž ji zavlaží svým Duchem sám Pán církve.

Vstupní dveře do Výměníku

Tady bude hudební výklenek....:)

V podzimním období vyšly na světlo světa nesnadnosti v rodině mého milého spolupracovníka a přítele Luboše. Vzhledem k sousedství, letitým osobním vztahům i funkci seniora jsem byl často ve Frýdlantu.  Luboš skončil se službou ve Frýdlantu, frýdlantský sbor jsem dostal na starost jako administrátor. Tyto záležitosti vzaly dosti duševních sil.

Zřejmě věčná připomínka na Luboše.

No a náhrdelník je u konce. Mnoho jsem vynechal. Možná aspoň heslovitě. Nádherný husitský tábor s dorostem – Lavinou / Po dvou letech zase sborové dovolená / Objevení zadních beskydských hor na běžkách / Dvojí návštěva Ukrajiny. / Návštěva v Hermanovcích. / Rádcovská škola, bez napětí v týmu. / Podzimní minidovolenka v Lubochni

s nočním setkáníms medvídkem. / Hezká setkání s milými sourozenci  a další a další.

Snad ještě dvě události stojí za rozepsání. V únoru skončilo vysílání mé oblíbené stanice ČRO6. Stanice kterou jsem poslouchával od jejího vzniku až do jejího konce. Vznikla místo ní stanice Plus, se stejným šéfredaktorem, ale už to není ono.

V říjnu zavřel můj přítel Petr Venzara svůj obchůdek v Králíkách, kam jsem se rád vracíval a který jsem vždy propagoval. Obě.zdánlivé malicherné události pro mě zdaleka tak malicherné nebyly, i když jsem se z nich nehroutil.

V pomyslném náhrdelníku jsem vynechal ty shnilé a pokažené dílky.

 No blog snad není zpovědnicí. Omezím se na konstatování, že byly i dny za které se stydím. Zvláště, když pomyslím, že pomyslný náhrdelník mého života má sloužit k větší Boží slávě.
Když dokončuji datlování těchto řádků, uvědomuji si, jak životně důležité je křesťanské vědomí, že všechny hříchy smývá Ježíšova krev. S vděčností za život a milost Kristovu končím letošní rock.

Končím pod křížem Kristovým - obrázek z letošního putování - mezi Tulišou a Retezatem

Bohu samému budiž sláva a chvála +!+!+


Pozn. č.1: Neoženil jsem se, ale v lednu byl na Ukrajině byl hon na mou osobu doveden do neuvěřitelných konců.
Pozn. č. 2: Potěšilo mě zvolení Františka nepotěšilo mě zvolení Zemana.

Ukrajinské koledování jako podobenství vánoc.

Jezdívám často v době vánoc do Podkarpastké urajiny. Je to výhodné, protože si mohu vánoce užít dvakrát. Jednou 24.12. u nás a posléze 6.1. na východě. V těchto krajích se ještě zachoval hezký zvyk koledování. 

Celý „svjatyj věčer“ i „ražděstvo“ (následující dny)  se koleduje. Po vesnicích putují barevné skupiny dětí s barevnou maketou kostela na nosítkách.  Jsou pestře převlečení - do kožichů, pastýřských oděvů, čertovských šatů, andělských úborů a jiných rób. Celý průvod se tu nazývá Betlém. Chodí po vesnici, zpívají a vybírají peníze. Později už spíše jen hulákají, vybírají peníze, stopují auta a jsou značně alkoholicky znaveni.

Betlémský průvod ve venici Kobylevskaja poljana

Koledník v údolí Tysi za Rachovem

Behlémský průvod kousek za Rachovem

Koledovat vycházejí i dospělí muži. Ti bývají oblečeni obyčejněji, byť čerta mezi nimi obvykle poznáte. Ti už se nesnaží o nic než ožralecky zpívat, troubit na různé trubky a vybírat peníze. Jako dnes vidím temnou noc nad nejvýchodnější Jasiňou, na nebí svítí hvězdy, v domečcích blikají domácí světýlka. 

Vánoční noc v Jasině

Každou chvíli se ze tmy ozve z různých stran lehce přihroublý zpěv koledníků. Zní to romanticky, kdybych nevěděl, že se za těmi zvuky skrývá alkohol. Celé koledování jsem považoval součást divokosti ukrajiny. 

Až letos jsem pochopil smysl koledování. Účastnil jsem se klubového setkání Společnosti přátel Podkarpatské Rusi pod taktovkou ctihodné paní Agáty Pilátové. Byl na něm promítnut národopisný dokument Vyšla zirka jasná – Vyšla hvězda jasná. Tak jsem konečně pochopil smysl koledování. Malé skupinky dětí obcházeli domy a domácnosti a
v každé z nich převyprávěli svou verzi vánočního příběhu. Betlémská stáj, kterou nosili, byla vlastně jakási přenosná kulisa. Na závěr dostali samozřejmě zaslouženou výslužku. 

Právě při sledování tohoto dokumentu jsem si uvědomil, jaký je úděl vánočních oslav. Jádro se vyprázdní a zůstane pouhá pestrá a veselá slupka - pestrý oděv, peníze a ostré pití Nejenom koledování na Ukrajině se nějak zvrhlo. U nás z vážného a velkého vánočního příběhu  zůstalo především veselí, nákupy a jídlo.

Ale smyslem vánoc je přinést do každé domácnosti a do každé rodiny podivuhodný příběh narození Božího syna. Příběh o tom, že Bůh neřeší zkaženost světa tím, že přijde bouchne do stolu a udělá pořádek, ale tím, že sestupuje k lidem v Ježíši Kristu a sdílí s nimi svůj život, svůj pohled na svět. A náležitý soud nad sklonem dělat zlé věci, bere na sebe a umírá za naše viny na golgotském kříži. Bůh narozením Krista jasně ukázal, že chce být s námi i přesto, že každý z nás máme podíl na zlu tohoto světa.

V Ukrajinském vetléme nechybí nikdy čert. A o  vánocích rozhodně nespí.

 Moc přeje, aby z vánoc zbyla jen pestrá, veselá, romantická a kýčovitá slupka. Proto je dobré a správné znovu a znovu se vracet ke kořenům, k jádru vánoc, k příběhu narození a smrti Krista. Příběh vánoc je příběh ztělesněné Boží touhy být s námi. Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Postskriptum: Koledovat se dá i jinak - dávný zápis z mého koledování na Ukrajině z roku 2005 ve venici Ugla. Koledoval jsem se skupinou mládeže ze svazu evangelijních křesťanů baptistů.:
Večer vyrážím na koledu se zdejší mládeží. Je to nejkrásnější zážitek. Obcházíme celou vesnici a v různých domácnostech se zastavujeme. Zazpíváme dvě koledy, potom bez náznaku ostychu přednese jeden vysokoškolský student básničku – přání ve formě koledy a dále se zpívá. Potom jsou lidé zváni na bohoslužby. Mládež nechce žádné peníze, čímž každého udivují. Zpívají se krásné tklivé ukrajinské vánoční písně, často vícehlasně, a s velkým nadšením. V některých rodinách dostáváme čokoládové bonbony, kávu, sušenky a nezbytný „sosik“ – šťávu z kompotu. Vracíme se pozdě v noci, nad námi hvězdná obloha, kolem ztichlá rozlehlá vesnice. Hlas zvonů zve na půlnoční. Mládež se rozchází do podhorských chaloupek. Bylo krásně na „svjatyj věčer“. V uších mi stále zní zpěvy, všechny dojmy se ve mně míchají. Ten večer bych tu snad i zůstal.