Ukrajinské koledování jako podobenství vánoc.

Jezdívám často v době vánoc do Podkarpastké urajiny. Je to výhodné, protože si mohu vánoce užít dvakrát. Jednou 24.12. u nás a posléze 6.1. na východě. V těchto krajích se ještě zachoval hezký zvyk koledování. 

Celý „svjatyj věčer“ i „ražděstvo“ (následující dny)  se koleduje. Po vesnicích putují barevné skupiny dětí s barevnou maketou kostela na nosítkách.  Jsou pestře převlečení - do kožichů, pastýřských oděvů, čertovských šatů, andělských úborů a jiných rób. Celý průvod se tu nazývá Betlém. Chodí po vesnici, zpívají a vybírají peníze. Později už spíše jen hulákají, vybírají peníze, stopují auta a jsou značně alkoholicky znaveni.

Betlémský průvod ve venici Kobylevskaja poljana

Koledník v údolí Tysi za Rachovem

Behlémský průvod kousek za Rachovem

Koledovat vycházejí i dospělí muži. Ti bývají oblečeni obyčejněji, byť čerta mezi nimi obvykle poznáte. Ti už se nesnaží o nic než ožralecky zpívat, troubit na různé trubky a vybírat peníze. Jako dnes vidím temnou noc nad nejvýchodnější Jasiňou, na nebí svítí hvězdy, v domečcích blikají domácí světýlka. 

Vánoční noc v Jasině

Každou chvíli se ze tmy ozve z různých stran lehce přihroublý zpěv koledníků. Zní to romanticky, kdybych nevěděl, že se za těmi zvuky skrývá alkohol. Celé koledování jsem považoval součást divokosti ukrajiny. 

Až letos jsem pochopil smysl koledování. Účastnil jsem se klubového setkání Společnosti přátel Podkarpatské Rusi pod taktovkou ctihodné paní Agáty Pilátové. Byl na něm promítnut národopisný dokument Vyšla zirka jasná – Vyšla hvězda jasná. Tak jsem konečně pochopil smysl koledování. Malé skupinky dětí obcházeli domy a domácnosti a
v každé z nich převyprávěli svou verzi vánočního příběhu. Betlémská stáj, kterou nosili, byla vlastně jakási přenosná kulisa. Na závěr dostali samozřejmě zaslouženou výslužku. 

Právě při sledování tohoto dokumentu jsem si uvědomil, jaký je úděl vánočních oslav. Jádro se vyprázdní a zůstane pouhá pestrá a veselá slupka - pestrý oděv, peníze a ostré pití Nejenom koledování na Ukrajině se nějak zvrhlo. U nás z vážného a velkého vánočního příběhu  zůstalo především veselí, nákupy a jídlo.

Ale smyslem vánoc je přinést do každé domácnosti a do každé rodiny podivuhodný příběh narození Božího syna. Příběh o tom, že Bůh neřeší zkaženost světa tím, že přijde bouchne do stolu a udělá pořádek, ale tím, že sestupuje k lidem v Ježíši Kristu a sdílí s nimi svůj život, svůj pohled na svět. A náležitý soud nad sklonem dělat zlé věci, bere na sebe a umírá za naše viny na golgotském kříži. Bůh narozením Krista jasně ukázal, že chce být s námi i přesto, že každý z nás máme podíl na zlu tohoto světa.

V Ukrajinském vetléme nechybí nikdy čert. A o  vánocích rozhodně nespí.

 Moc přeje, aby z vánoc zbyla jen pestrá, veselá, romantická a kýčovitá slupka. Proto je dobré a správné znovu a znovu se vracet ke kořenům, k jádru vánoc, k příběhu narození a smrti Krista. Příběh vánoc je příběh ztělesněné Boží touhy být s námi. Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Postskriptum: Koledovat se dá i jinak - dávný zápis z mého koledování na Ukrajině z roku 2005 ve venici Ugla. Koledoval jsem se skupinou mládeže ze svazu evangelijních křesťanů baptistů.:
Večer vyrážím na koledu se zdejší mládeží. Je to nejkrásnější zážitek. Obcházíme celou vesnici a v různých domácnostech se zastavujeme. Zazpíváme dvě koledy, potom bez náznaku ostychu přednese jeden vysokoškolský student básničku – přání ve formě koledy a dále se zpívá. Potom jsou lidé zváni na bohoslužby. Mládež nechce žádné peníze, čímž každého udivují. Zpívají se krásné tklivé ukrajinské vánoční písně, často vícehlasně, a s velkým nadšením. V některých rodinách dostáváme čokoládové bonbony, kávu, sušenky a nezbytný „sosik“ – šťávu z kompotu. Vracíme se pozdě v noci, nad námi hvězdná obloha, kolem ztichlá rozlehlá vesnice. Hlas zvonů zve na půlnoční. Mládež se rozchází do podhorských chaloupek. Bylo krásně na „svjatyj věčer“. V uších mi stále zní zpěvy, všechny dojmy se ve mně míchají. Ten večer bych tu snad i zůstal.