Pokora + velkorysost + humor = pomocníci ekumeny

Úvahy o ekumeně inspirované evangeliem podle Marka 9:33-41

Týden modliteb za jednotu křesťanů mě přivedl opět k myšlenkách o vztazích mezi církvemi. Je to velmi citlivé téma. Verouka dokáže být ostrá a minulost rozdělených křesťanů, cudně řečeno, velmi smutná. 

Kdysi jsem namaloval toto zjednodušené schema
rozdělení křesťanů

Ve svých  ekumenických vztazích, které jsem rád pěstoval, jsem se držel tří tří hodnot: pokory, velkorysosti a humoru. Tyto důrazy  jsem si uvědomil při čtení Markova evangelia 9:33-41: 

Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší.

Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim:  "Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

Jan mu řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.

Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." 

Pokora

V době, kdy ještě církev neexistovala, vyvstala v myslích učedníků palčivá otázka: "Kdo z nás je nejlepší?" (Myšlenka je stará jak lidstvo samo.) Kdo jde nejlépe ve stopách Pána Ježíše Krista? A tyto myšlenky jsou mezi křesťany přítomné dodnes. Která je nejlepší církev? Nejlepší společenství či farnost? A nepomůže zdánlivě nejlepší odpověď: „Já to neřeším do Kristovy církve.“ (Čti 1. Kor. 1:12!)
Je to podobně nesnadná otázka, jako která rodina je nejlepší – Nováková či Kučerová? Každý máme rádi své společenství, své tváře, své zdi, své zvyky. Je to tak přirozené, jako mít rád sám sebe.
Špatné je úporné povyšování, okázalá převaha, pocit význačnosti, jedinečnosti na světě. Předpokladem ekumény je pokorné směřování ke Kristu. Kdo chce být mezi vámi největší budiž služebník všech (Mk.9:35) Vzájemná služebná pokora je základ budování vztahů.

Velkorysost 

Ve výše uvedeném oddíle učedníci jsou na rozpacích z muže, který vyhání démony v Ježíšově jménu, ale a nechodí s mesiášskou družinou. Reakce Krista je pozoruhodně velkorysá: „Kdo není proti nám je s námi“(Mk. 9:40). Kdyby Pán Ježíš chtěl být přísný, černobílý, musel by jasně říci, co čteme v jiné souvislosti u Matouše: Kdo není se mnou je proti mě!“(Mt. 12:30).
Markův oddíl nás však příznačně vede k jakési velkorysosti: K družině učedníků patří i ti, kdo jdou stejným směrem i když ne stejnou cestou. 

Ekumena se nedá dělat bez velkorysosti. Bez nadhledu nad zažité zvykly a tradice jiných církví. Bez pokorné snahy pochopit, jak jiní přemýšlejí. To by však nemělo vést k lacinému relativizování. Pěstujeme-li společně vztah ke Kristu, potom se mohu nad těžko stravitelné názory a zvyky povznést. Tu s menší, tu s větší velkorysostí.

Humor

Reakce Krista na hádku mezi učedníky je také pozoruhodná: O čem jste to cestou „rozjímali“ (kraličtí), „hovořili“ (studijní); „uvažovali“ (ekumenický); „rozsuzovali“ (ruský). 

Snad tu jde o jemný humor, ironii, tak vlastní Pánu Bohu v Písmu. Odhadoval bych, že Pán Ježíš touto jemnou narážkou chtěl poukázat na trapnost tématu celého jejich dohadování o tom, kdo je mezi nimi "Nej".  Ekumeně velmi prospívá humor. Pokud jsme schopni udělat si legraci ze sami sebe, ze své rodiny, církve či farnosti, je to ještě stále dobré. Tam, kde se lidí berou smrtelně vážně, tam je to špatné.

Na jedné debatě v ekumenickém společenství farářů si vzal slovo jeden cizokrajný černý pastor, který už uměl dobře česky, ale občas některé nuance nevnímal. Ujal se tedy slova a začal: "Ty to kazíš v té luterské církvi, ty zase kazíš u adventistů, ty to kazíš v církví bratrské a ty u metodistů a ty kazíš u římských katolíků." Měl samozřejmě na mysli význam ty "kážeš", nikoliv ty to "kazíš". Ale vzbudil velký aplaus. Všichni se smáli. Ano, všichni to nějak v těch svých církvích kazíme. A to, že tu jako křesťané jsme až do dnešní doby, je velká milost hlavy církve – Pána Ježíše Krista.

Dílko, které se mě, kazateli CB velmi líbí