Radostná recenze na knihu rozhovorů s Václavem Vackem.

Velmi radostným překvapením letošního léta byl pro mě nákup a čtení knihy rozhovorů s Václavem Vackem. Byla vydána pod jménem „Měl jsem štěstí na lidi“ a světlo světa spatřila začátkem léta.

Věděl jsem, že tato kniha musí dříve či později vyjít a jsem rád, že jsem se dočkal. Proč tolik nadšení?
Tak nejdříve pár řádek o Václavovi Vackovi. Snad jej znáte z křesťanského týdeníku, kde společně s architektem Davidem Vávrou vede vtipné rozhovory s hosty magazínu. Vystupoval i v misijní řadě Exit316. Je oblíbeným vedoucím a řečníkem manželských setkání. Je katolickým knězem. Má mohutný rozvážný hlas, oblékán chodí spíše civilně a mluví snad ještě civilněji a zároveň vtipně.

Václav slouží mši v kostele na Orlici. V pozadí farní hospodyně Jana, o které se v knize také dočtete. 

 Křesťanská zvěst a jeho kněžské poslání proniklo snad i jeho slaměným kloboukem. Právě dar mluvit, dar silného a inspirativního slova, je charisma, kterým je Václav od Pána Boha obdařen. Strávil jsem s ním při povídání nádherné chvíle, naslouchával jeho přednáškám a nechával svou duši zalévat konejšivými slovy i ve chvílích nejsmutnějších, totiž na pohřbu mé neteře.
Vždy jsem si přál jeho vyprávění nějak schovat do krabičky a mít je připraveny pro doby těžké. Dočkal jsem se!  Kniha rozhovorů, které s Václavem vedl Jakub Beránek, je vydařená právě tím, že se jí podařilo zachytit vyprávění  velmi živě. Jako bych seděl na milé letohradské faře, upíjel čaj a poslouchal, zatímco farní hospodyně Jana na mě úsměvně vrhá soucitné pohledy. A Václav mluví a mluví.

 V řádcích rozhovorů rozpoznáme kněze, který se drží evangelijní zvěsti, znovu ji radikálně promýšlí a hledá na ní nové náhledy v kontextu současné společnosti. Evangelík v něm radostně rozpozná znalce Písma svatého a muže, který se snaží slov Bible držet. Veselé povahy zaujmou příhody ze života i barvitá přirovnání v oblastech duchovního života. Člověk, zajímající se o církevní život, bude spraven o církvi v době komunismu, v době přelomu a o nynější realitě. A bude potěšen, že i za duněním kolosu instituce je slyšet radostné zvonky evangelia v ústech Božích lidí. A vůbec každý, kdo má rád upřímnost a otevřenost, si užije bohatě prostřeného stolu neotřelých vět.
Kniha je opravdu podařená. Dá se číst i na přeskáčku. Je doplněna hezkými fotografiemi z Václavova života i z kostelů, kde slouží. Když jsem ji dočetl, znovu ve mě ožila chuť k odvaze, k odvaze žít podle evangelia. Snad bude mít Václav radost.

Václav vede iniciační setkání mužů.

Vydáno: 9. 6. 2014 v nakladatelství Vyšehrad
Rozhovor vedl Jakub Beránek
Vydání: 1.
Formát: 130x200 mm
Vazba: Vázaná
Počet stran: 288
Doporučená prodejní cena: 298Kč

Kdo je křesťan (?)

Milí rozhlasoví a weboví přátelé, 

můj synovec Vašek je nadšený skaut (roylal-rangersista) a stejně nadšený křesťan. Požádal mě, abych jeho skautíkům, vysvětlil co to znamená být křesťanem. Přivolil jsem a skoro měsíc přemýšlel co jim povím. I Vašek nelenil a vše pečlivě naplánoval. Mé vyprávění zarámoval do krásného cyklovýletu kolem Labe.
Uprostřed lesa, u malého dřevěného stolku, jsem  oněm mladým hnědým hlavičkám“, koktal, o co v křesťanství vlastně jde.

Vaškův oddíl na inkriminované výpravě

Měl jsem na to pár minut. Ono to vůbec není jednoduché, stručně se vyjadřovat. Ale pokusím se to zopakovat i vám, milí rozhlasoví posluchači a čtenáři blogu. Třeba se mi to povede.

Křesťan není od slova křest, ale od slova Kristus. Kristovec - ten kdo spojil svůj život s kristovým životem.

Vyprávěl jsem skautíkům, příběh člověka, který svůj život opravdu spojil s životem Krista. Byl to Albert Schweitzer, švýcarský lékař, protestantský teolog a varhaník. Pán Bůh mu dal dobrou hlavu a bystou mysl. Mohl přednášet na univerzitách celého světa, mohl koncertovat a stát se mistrem ve svém oboru. Sláva světa mu stála u nohou. Ale on se rozhodl jinak. Rozhodl se následovat život Krista. Vystudoval ještě lékařství a se svou ženou odjel do tropického pralesa léčit „polodivoké“ obyvatelstvo. Založil a vybudoval nemocnici v Lambaréne.

Ten vousatý skloněný muž, to je on!

Peníze na svou práci sháněl povětšinou sám. Byl oceněn Nobelovou cenou míru. V Africe najdete i jeho hrob.

Dojemně prostý hrob nositele Nobelovy ceny.

Tento člověk opravdu spojil svůj život s Kristem, snažil se doslova jít ve šlépějích svého vzoru. Přemýšlel o Kristu a vyprávěl o Jeho životě svým pacientům. Tedy asi byl křesťanem. Asi?
Paradoxní na jeho příběhu je skutečnost, že mnozí znalci Bible a křesťanství Schweicera za křesťana nepovažují. Něco podstatného jim v jeho vyznání schází. I misijní společnost, pro kterou pracoval, jej přijala pouze za lékaře a nikoliv za misionáře. Schweitzer totiž považoval Krista za vynikajícího a jedinečného člověka, který konec svého života více méně nezvládl.
Klasické křesťanství rozpoznává v Kristu něco ještě více. Rozpoznává v Kristu Božího člověka, Božího syna, Boha samotného, který miluje lidi tak, že za ně a na jejich místě umírá. Tam, kde by měl umřít člověk, protože se svým hříchem vzepřel Bohu, tam umírá Boží syn. Pro svou až bláznivou lásku 

k lidem. Umírá ale znovu povstává  k životu, protože láska je silnější než smrt.

Křesťanem je ten, koho se osobně dotkla Kristova smrt a vzkříšení. Křesťanem je ten kdo svůj život spojil 

s Kristovým životem. Ten pro koho je zvěst o velké Boží lásce slavnou, velkou a  jedinečnou dobrou zprávou – tedy evangeliem. Ten, kdo se nechá milovat v Kristu zjevenou Boží láskou. Láskou Která nemá žádný důvod než milování samé. 

Seděli se skautíky jsme v tichu lesa. Kolem nás šuměly červě zelené stromy a zněl jarní zpěv ptáků. Nechali jsme doznívat ve svých myslích příběh velkého následovníka Krista lékaře Alberta Schweicera a příběh Boží lásky
k člověku, odhalené tajemně v příběhu Krista. Tušili jsme, že oba příběhy nám mají co říci a že se dotýkáme něčeho velkého a slavného. Že jsme poklekli u studánky radosti.

Před námi je doba dovolených. Třeba během ní, na svým cestách, toulkách lesy takovou studánku také naleznete. Tu studánku jsme našli v Polabí. Ale jistě je k nalezení i u nás v Beskydech, ale i jiných krajích.

Přeji vám to milí posluchači a čtenáři webíku.

Psáno pro ČRO Ostrava.


Jiné vyznání při podobné příležitosti je zde.

Pánská jízda – Fatra 2013, aneb pozvání na další "pánskou jízdu"

Dlouho vznikala idea jednoduché a krásné panské akce – akce mužů ze sboru Církve bratrské ve Frýdku-Místku. Nakonec velmi rychle zaklíčila, vzrostla a na začátku srpna jsme vyrazili na přechod Velké Fatry. Pohoří, jež se dá přejít opravdu za tři dny. Zároveň pro mě nejkrásnějšího pohoří na Slovensku. Je rozsáhlé a přitom kapesní.  Najdeš tam pláně hodné stád horských koní, skály, soutěsky, hluboké lesy, salaše i útulnou Chatu pod Borišovem.

Pátek

Vyrazili jsme v pátek. Znali jsme se navzájem kromě mého švagra Pepy Horského. Dorazili jsme do Tučianských Teplic. 

Po cestě vlakem jsme povídali se starší paní, který nám před očima vymalovávala krásy hory jménem Lysec. Moc jsme se na ni těšil. Byla to jedna z dvou významných hor, na kterých jsem, bloudiv Fatrou,  nikdy nebyl. Vyrážíme vstříc Fatře před námi. A po chvíli putování po silničce stoupáme do předhůří. Po loukách nahoru dolů. Už tady je krásně!

U potomka se zastavujeme a koupáme se. Víme že na dlouho naposled.

Potom do bočního lesnatého, v některých partiích mírně soutěskovitého údolí. Skalní útvary se snoubily s nádherou bukových lesů.

 A potom konečně ono místo. Místo nástupu  na hřeben.

Vždycky ta chvíle přijde. A přišla i letos. Mám pocit, že stoupáme do nitra hor. Pro některé z nás bylo stoupání úmorné. Naštěstí pod hřebínkem ještě zaslesněným na sebe čekáme. Pepa má první povídání o mužství a o mužských ( a nakonec i o ženských).  Potom už cesta, kterou znám, vrstevnicová, široká, hezky se na ní povídá. 

Na jejím konci je slavný Hotel Králova studňa. Spal jsem na něm s tatínkem v roce 2009. Zde neváháme a dáváme si pivko. Mám pocit, že Urpín. Ale už jsem zapomněl. Pivko bylo super.

Pokračujeme na hřeben a zde se těšíme nádherné skále. Snad každý si ji vyleze. K noclehu se ukládáme u salaše na hřebeni. Je krásně. Vařím zelnou polévku ze sáčku. Blaze nevím nic o zákazu rozdělávání ohně.

Povídáme o mužství. Postupně odpadáváme a uleháme.  Je krásně! Opět na Velké Fatře! A se skvělými lidmi kolem!

 Sobota

Pokračujeme dál po klasické hřebenové cestě? Križná – Ostredok – nejvyšší hora – Suchý – sedlo pod Ploskou a Ploská.

Jdeme rozptýleně. Já se táhnu vzadu. Hodně mě bolí nohy. To jsem ještě netušil, že jsem si chytře koupil o číslo menší boty.... Na Ploské je veselo. Někteří šli dál, jiní odpočívají a čtou si, baví se na účet pana doktora.

Pokračujeme dál k Čirnému Kameni. Před ním se setkáváme a nabíráme vodu. Za námi Cierny kaeń a před námi Rakytov – homolovitá hora.

 Naše sestava se definitivně rozpadla na rychlonohou skupinu vedenou neskutečně lehkonohým Markem a poklidnou, sestavenou z lidí, kteří něco ví o životě.  Před úctyhodným Rakytovem se i tato skupina děli na travesisty (neplést s transversisty) a dobyvatele vrcholů. Jdu na vrchol. Přede mnou jde Pepa, který v čerstvě důchodovém věku, zahanbuje mnohé  jinochy. Z Rakytova je nádherný výhled. Pod Rakytovem se setkáváme a pokračujeme dál na Smerkovici, nádhernou traverzovou zalesněnou cestou s rozkošnými výhledy.  

Za Smerkovicí ní nacházíme malý hotel. U něj bača se stádem.

Vidina dobrého piva nás láká. K tomu polévka. 

Uspokojeni odcházíme hledat tábořiště. Tabulky varují před výskytem medvědů. Spíme u jedné z chatek. Vaříme druhou zaslouženou večeři. Když padla tma Pepa vypráví své nejhlubší a nejosobnější povídání o mužství.  Naplnění usínáme.

Neděle

Vyrážíme více méně domů. Na jedné zastávek má pro nás Pepa nedělní kázání. 

Potom cestou pod nádherným Šiprůněm s lákavými výhledy na závěrečnou hřebenovku. Ale my klesáme níže, blíže k civilizaci. U Malina Brda je již množství nedělních turistů zřejmé. 

Cesta ale není u konce. Klesáme kalvárií až do Ružomberiku. Je vedro. Během cesty mí postupně začíná docházet, že na další putování zbudeme s Daliborem jen sami dva. Na nádraží pojíme, popijeme a loučíme se.

Jede nám autobus a tak spěcháme. Mizíme a jedeme do Vyšných Revůc. Zřejmě stejný řidič, jako před osmi lety se s námi louči se slovy „Aby nás tam  dačo nezožralo“.

Chceme se navečeřet, ale všude je zavřeno. Stoupáme tedy vzhůru  opět směr Čierný kaměň. 

Cesta je po celém dni poměrně únavná. Zastavujeme se na salaši jsem potěšen že i po snad patnácti letech je tato salaš v provozu. vyrábí tu sýry. Dostáváme  žinčicu. Jsem velmi rád, že i uprostřed hygienického šílení lze po staru provozovat řemeslo. Ptám se jich jak je to možné. Prý musí být vše čisté. Zní to logicky a krásně. Dávají nám dobrou radu, jak najít dobrou chatu na přespání. Je nám to sic s Daliborem zcela jasné. Ale chatu hledáme a nenacházíme. Je to marné, je to marné, je to marné! Ale nakonec to není to marné. Chatu nacházíme. Je schovaná, pod skalami. Nádherná opuštěná, čistá i se studánkou.

Vaříme večeři a usínáme za noční silné bouře.

Pondělí

Opět stoupáme směr Ploská, ale traverzujeme ji. Přecházíme místo, které jsme přešli před dvěma dny. Poprvé pohoří přecházím křížem krážem.

Před námi útulná a rozkošná chata pod Borišovem. 

Dáváme si polévku-vynikající a pivo. Potom vzhůru na Borišov. (A nebo naopak? Nejdříve Borišov a potom pivo? ) Ale na Borišovu je krásně. Byl to můj prvovýstup. Kocháme se. 

A potom po západní hřebínku Fatry.Ten je nádherný. Šel jsem ho před sedmi lety. Úzký hřeben a polodivoké lesy. Občas skalní výchoz a výhled. Postupujeme dál zelenou krásou.

Pod javořinou odbočujeme na Lysec. Sestupujeme zprudka dolů čerstvě založenou cestou. Jde se po ní příjemně. Potom stoupáme na Lysec. 

Dája stále vředu a já se táhnu vzadu. Doplahočíme se pomalu z posledních sil na vrchol. Nikdy jsem ti nebyl. Výhled je nádherný, snad nejhezčí z celé Fatry. Jsme oba nadšeni. Stála ta námaha za to. Ona paní ve vlaku měla pravdu.

 Na vrcholu je již po šesté hodně. Předpokládám, že brzy zakotvíme. Dája jde vytrvale dál. Doufal jsem, že zakotvíme v době červánků. Dája jde vytrvale dál.  Doufal jsem že zakotvíme po západu slunce. Daja jde vytrvale dál. Doufal jsem že zakotvíme za šera. Za šera jsme zakotvili. Bul jsem tuhý. Spali jsme na verandě jednoho z domečků.

Úterý

Cesta dolů šla v pohodě. Večer jsme totiž zakotvili už téměř v údolí. Končíme v Belá Dudice. odtud autobusem do Martina a potom domů.

Závěry:

Bylo to super a musíme pánskou jízdu zopakovat!

Poprvé jsem vystoupil na Borišov a Lysec. Poprvé jsem pohoří prošel křížem krážem!

Není dobré si na puťák koupit boty o číslo menší. Mé pozdější zděšení  v obchodě Petra Venzarty bylo veliké...

Pokora + velkorysost + humor = pomocníci ekumeny

Úvahy o ekumeně inspirované evangeliem podle Marka 9:33-41

Týden modliteb za jednotu křesťanů mě přivedl opět k myšlenkách o vztazích mezi církvemi. Je to velmi citlivé téma. Verouka dokáže být ostrá a minulost rozdělených křesťanů, cudně řečeno, velmi smutná. 

Kdysi jsem namaloval toto zjednodušené schema
rozdělení křesťanů

Ve svých  ekumenických vztazích, které jsem rád pěstoval, jsem se držel tří tří hodnot: pokory, velkorysosti a humoru. Tyto důrazy  jsem si uvědomil při čtení Markova evangelia 9:33-41: 

Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší.

Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim:  "Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

Jan mu řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.

Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." 

Pokora

V době, kdy ještě církev neexistovala, vyvstala v myslích učedníků palčivá otázka: "Kdo z nás je nejlepší?" (Myšlenka je stará jak lidstvo samo.) Kdo jde nejlépe ve stopách Pána Ježíše Krista? A tyto myšlenky jsou mezi křesťany přítomné dodnes. Která je nejlepší církev? Nejlepší společenství či farnost? A nepomůže zdánlivě nejlepší odpověď: „Já to neřeším do Kristovy církve.“ (Čti 1. Kor. 1:12!)
Je to podobně nesnadná otázka, jako která rodina je nejlepší – Nováková či Kučerová? Každý máme rádi své společenství, své tváře, své zdi, své zvyky. Je to tak přirozené, jako mít rád sám sebe.
Špatné je úporné povyšování, okázalá převaha, pocit význačnosti, jedinečnosti na světě. Předpokladem ekumény je pokorné směřování ke Kristu. Kdo chce být mezi vámi největší budiž služebník všech (Mk.9:35) Vzájemná služebná pokora je základ budování vztahů.

Velkorysost 

Ve výše uvedeném oddíle učedníci jsou na rozpacích z muže, který vyhání démony v Ježíšově jménu, ale a nechodí s mesiášskou družinou. Reakce Krista je pozoruhodně velkorysá: „Kdo není proti nám je s námi“(Mk. 9:40). Kdyby Pán Ježíš chtěl být přísný, černobílý, musel by jasně říci, co čteme v jiné souvislosti u Matouše: Kdo není se mnou je proti mě!“(Mt. 12:30).
Markův oddíl nás však příznačně vede k jakési velkorysosti: K družině učedníků patří i ti, kdo jdou stejným směrem i když ne stejnou cestou. 

Ekumena se nedá dělat bez velkorysosti. Bez nadhledu nad zažité zvykly a tradice jiných církví. Bez pokorné snahy pochopit, jak jiní přemýšlejí. To by však nemělo vést k lacinému relativizování. Pěstujeme-li společně vztah ke Kristu, potom se mohu nad těžko stravitelné názory a zvyky povznést. Tu s menší, tu s větší velkorysostí.

Humor

Reakce Krista na hádku mezi učedníky je také pozoruhodná: O čem jste to cestou „rozjímali“ (kraličtí), „hovořili“ (studijní); „uvažovali“ (ekumenický); „rozsuzovali“ (ruský). 

Snad tu jde o jemný humor, ironii, tak vlastní Pánu Bohu v Písmu. Odhadoval bych, že Pán Ježíš touto jemnou narážkou chtěl poukázat na trapnost tématu celého jejich dohadování o tom, kdo je mezi nimi "Nej".  Ekumeně velmi prospívá humor. Pokud jsme schopni udělat si legraci ze sami sebe, ze své rodiny, církve či farnosti, je to ještě stále dobré. Tam, kde se lidí berou smrtelně vážně, tam je to špatné.

Na jedné debatě v ekumenickém společenství farářů si vzal slovo jeden cizokrajný černý pastor, který už uměl dobře česky, ale občas některé nuance nevnímal. Ujal se tedy slova a začal: "Ty to kazíš v té luterské církvi, ty zase kazíš u adventistů, ty to kazíš v církví bratrské a ty u metodistů a ty kazíš u římských katolíků." Měl samozřejmě na mysli význam ty "kážeš", nikoliv ty to "kazíš". Ale vzbudil velký aplaus. Všichni se smáli. Ano, všichni to nějak v těch svých církvích kazíme. A to, že tu jako křesťané jsme až do dnešní doby, je velká milost hlavy církve – Pána Ježíše Krista.

Dílko, které se mě, kazateli CB velmi líbí