RUMUNSKO 2013: Tulisa - Malý a Velký Retezat - Godeá - Tarcu

Rumunsko je pořád nádhernou zemí. Přesvědčil jsem se o tom i letos, v při pestrém horském putování. Jsou výpravy, kdy každý den kolem sebe vidíš pláně nebo les. Ale my viděli nejdříve užitné pastviny, potom kamenité hory, posléze vysokohorské štíty, po nich krasovou krajinu, následovaly malebné velehory, potom podivný skřítkovský kraj a nakonec mlhu a mlhu a v závěru divoký les. Tož tedy pojďte se mnou vydat se po paměťových stopách z letošního putování.

Neděle - cesta pařníkem

Odjezdy nesnáším, ale v samé podstatě je mám rád. Mirek Gřunděl mě odvezl autem do Kunčic. Hodný muž! Cestou vlakem jsem vyřídil korespondenci. Na nádraží v Brně jsme se všichni šťastně sešli a potom pokračovali pařníkovitým vlakem (vhodným pro pěstování rajčat, nikoliv pro lidi) do Budapešti. Zde noční čekání u dobré kávy na zmeškaný vlak. A dál se zpožděním do bájné a milované Simerie.

Simerijské nádraží - téměř pocit domova uprostřed Rumunska.

Pondělí - domovský přístav v rumunské zemi a vyplutí do moře hor

Tradiční kávička v tradiční simerijské cofetárii. 

Nákupy zeleniny a sýrů. A potom výprava do místní dendrologické zahrady. Dlouho jsem v ní nebyl, snad naposled v době mládí... Vyplýtval jsem tu většinu fotek. Potoulal jsem se v ní a byl jsem unesen. Polodivoká a přitom obhospodařovaná zahrada. Mohutné stromy, nádherná zátiší! Jaká vznešená krása! Miluji staré zašlé a přitom udržované zahrady! 

Nádherné lesní palouky

Ve svém konci zahrada přechází v divoký les, končící řekou.

Jeno z mnoha půvabných zatiší

Ctihodná instituce ústavu

Až odpoledním osobním vlakem (prvním možným) odjíždíme do horské zastávky Banditi. Z okénka vlaku sledujeme křivku obzoru – místa, kudy půjdou v následujících dnech naše kroky. V Banditi poslední balení a výstup na blízký boční hřebínek s posvátným jménem Hagea.

Těšil jsem se na obhospodařovaný kraj a dočkal jsem se. Zelené vršky, ohrady, branky, klinkající krávy, v hlubokých raztokách (rýhách) občas zahlédneme člověka.

Na hřebínku jen zlehýnka bloudíme. Večeříme na,  pláni lehce skryté v podkově lesa. K prvnímu jídlu je připraven tradiční jižní salát z okurek, rajčat, paprik, cibule a po vzoru přítele Chrisztose i zelené petržele. Vše zalito olivovým olejem a k tomu rumunský sýr. Nebeská lahoda.

Cvrčci vržou, krávy bučí, oheň praská. Pocity naplnění. Nádherný první rumunský den! Samému Bohu budiž sláva!

Úterý - cestou úžitných luk a stožárovitých hor

Další den jdeme snad ještě fantastičtější krajinou. Já samozřejmě ujíždím na místních brankách mezi pastvišti. Jsou nádherné, dodávají místní kulturní krajině potřebný lidský řád.

Pastevní užitný hřebínek je korunován návštěvou domečku dvou babiček. Jsou milé, dávají vodu, nosí ji po kýblech ze studně. Před chaloupkou stojí motorka s rozkošnými štěňátky. Hrajeme si s nimi. Potom se noříme do lesů směr hlavní hřeben. Cestou vyprávím o svých nesnadných prožitcích posledních dnů ve Frýdku-Místku. Přírodní zpovědnice. Dlouho jdeme lesy a s jistými obavami vyjetou traverzovitou cestou. Dojde na hřeben, či ne? Inu, došla! Náhle vstupujeme na pláně předhůří Retezatu - na hřeben jménem Tulisa. Krajina je tu zvláštní. Podivně kamenitá, trochu připomínající nejvyšší partie Jeseníků. Je vidět, že hřeben byl vyklučen pastevci. A hlavně všude stojí stožáry a blízko nich podivné rumunsky rozestavěné boudy.

Sám se domnívám, že se jedná o nějaký EU projekt na detekci blesků. Napočítáme jich tu snad deset. Pod jedním z nich stavíme tábor. Hůře, ale v porovnání s dalšími dny vlastně dobře, sbíráme klečové dříví. V dálce vidíme i slyšíme stádo. Jiné prochází kolem nás. Pastýř nám pomáhá najít silný pramen dobré vody. Máme-li vodu, je dobře. Krajina se barví se zapadajícím sluncem do červena.

Vděčně uleháme. Je krásné hvězdné nebe.

Středa - přechod pod mohutný Retezat

Ten den jsme moc neušli. Dobýváme vrchol Tulisa. Cestou se divíme zborcenému a pokroucenému stožáru. Posléze klesáme do hlubokého sedla s křížem.

Je tu hezký pramen, nabíráme vodu, (Darek jí) a pokračujeme lesem vzhůru do dalšího sedýlka. Na lesní cestě nečekaně potkáváme pastevce se psy. Jsou hodně divocí. Ondra používá svůj sprej proti psům. Zabral. Pastevec se na nás zřejmě  zlobí. Nastává stoupání. Končí doba širokých cest a začíná doba cestiček. Posléze se i cestička ztrácí v klečovo-smrkovém houstníku. Trochu vše připomíná
loňské Horhany.

Nakonec se před námi otevře sedlo s velkou pastvinou.

 Zůstáváme pod nástupním hřebenem Retezatu. Je sice teprve 15:00, ale kdo ví, kdy bychom se doškrábali na hřeben. Ten je navíc v mracích. Raději hledáme vodu. Na straně, kde jsem pátral, je sucho. Na protější straně kluci nachází tenký pramínek.

Čtvrtek - vzhuru do retezatských štítů

Déle spíme. Ráno je hřeben v mracích. Čekáme, až se mraky zvednou. Přece jen před námi je úctyhodný Retezat a štíty ve výšce 2000 m.n.m. Přichází pastýř s ovcemi a celá jeho rodinka. Klasické rumunské probuzení. Postupně vypásává celé sedlo.

Pomaličku balíme, nespěcháme, protože Retezat je stále v mracích. Už se nám nechce hnít, a tak vyrážíme. Bojíme se, že nenajdeme cestičku. Obavy jsou na místě. Poslední ovčí stezka končí hned nad sedlem. Prodíráme se přes kleč a skáčeme přes kameny. Postupujeme stále výše a výše. Kleče ubývá, kamenů přibývá. Výhledy jsou krásné, dramatickou atmosféru dodávají roztrhaná mračna. Obědváme na suťovisku, poté stoupáme výše na hlavní hřeben. Ten je způli zabalen do mračna a způli krásně viditelný. Úžasné.

Na hřebeni je už cestička. Putujeme po zamlžené části hřebene (na druhé straně jsou příkré skály) a časem ani nevíme, kde přesně jsme. Padá večer a my stále šlapeme. Mám trochu strach, kde zatáboříme. Horlivě přemýšlím. Cestička klesá podezřele níže. Já bych raději, aby stoupala. Nakonec zastavujeme a táboříme na nejzajímavějším tábořišti, které jsem kdy zažil. Kdyby s námi byl slavný architekt Frank Lloyd Wright, jistě by se jej vybral také. Je umístěno na ostrém hřebínku se skalními výstupy. Stany rozestavujeme na malých plošinkách, jako hnízda vlaštovek.

Není voda (je pouze slyšet z údolí), není žádné dřevo. Není oheň. Jen vařič syčí. Noc je větrná a mlžná.

Pátek - za rozkošemi  Retezatu

Probuzení je skvostné. Silné proudění vyčistilo nebe a před námi se otevřely daleké výhledy na Malý Retezat. Ostrý hřeben za hřebenem. Žebra hor. Jdu na ranní orientační procházku. Zatábořili jsme právě včas. Přesně pod horou Custura.
Vyrážíme zpět a klesáme do kotle pod Custurou. Přecházíme přes sněhové pole a nasazujeme „nesmeky“ – můj letošní vynález. (Dlouho jsem větší blbost nevymyslel.) Za sněhovou plání jsou už blízko jezera – plesa. Plave v nich led. Chlapci neváhají a vrhají se do vod. I já se vrhám, i když notně pomaleji. Je to holé šílenství se v té ledárně koupat.

Dělíme se na dvě skupiny – holky s Petrem zůstávají v táboře a naše pětičlenné mužstvo odchází dobývat horu Papuša. Ta výprava je nádherná, ale i únavná. Jen než dojdeme na hřeben, musíme přejít dva kotle. Zřejmě jsme také už minulého dne podcenili pitný režim a všichni máme jakési mžitky před očima. Stoupáme, občas i lezeme. Dobýváme Papušu. Hory kolem nádherné. Počasí lehce bouřkovité. Cesta zpět je náročná, voda už citelně chybí. Dole v sedle žíznivě cucáme sníh a led s besipkami. Osvěžující zmrzlina! Docházím na místo tábořiště, padám k zemi a upíjím z lahve. Lehce poklimbávám ve spacáku a je mi blaženě. Potom se odbatolím k ohníčku. Máme hezké tábořiště. Chlapci si čtou. Odpočinková nálada. Den završuje čočka.

Večer znaveně usínáme. Na Retezat se snáší sametová noc.

Sobota - bouřná cesta z velkého do Malého Retezatu

Před námi je celý Malý Retezat. S batohy dobýváme vrchol Custury, což není tak docela sranda. Na něm už sranda je!

Za vrcholem je dlooouhý a táhlý sestup do sedla nad Cabanou Buta. Prší a bouří. Padají kroupy. O Retezatu se říkalo, že je obsazený turisty. My vlastně nikoho nablízko nepotkali. Teprve zde vidíme dvojici putovníků. Zalézají do stanu, my obědváme a posléze pokračujeme dál. Cesta se vine pohodlně klečovými poli a pláněmi. Na jedné z nich nás stihne silná bouře. Bije kousek od nás. Dřepíme v kleči. Po dalším kilometru další silná bouře. Schováváme se do malé boudičky, kde utlačujeme pastýře. Padá na nás mírná trudomyslnost. Nerozežene ji ani Speedyho vyprávění zážitků ze slovenské restaurace – „Čo budětě papkať?“ Unaveně zádumčivé nálady rozežene až modrá obloha, slunce, pramen a nádherná bílá skála vévodící pohádkové krajině. Malý Retezat je krasové území, skrytý krajinný drahokam mezi Godeanem a velehorami Retezatu.

Táboříme pod Albele a zůstáváme tu na nedělní den. Kolem nás probíhá pastva, a to i na skaliskách. Až si divíme ovcím, že se jim tam chce.

Hledáme salaš se sýrem. Podle pastevců máme jít kamsi za obzor. Nenacházíme nic. V noci se ozývá děsný řev oslů. Jde z něj až strach. Záhada čeká na ranní rozluštění.

Neděle - den odpočinku - den Páně - den sýra

Vyrážíme na nedělní procházku jen tak bez batohů. Salaš se prý nachází až kdesi hodně nízko v údolí. Cesta k ní je, co se týče horsko-parkovité scenérie, jednou z krajinářských lahůdek. Kompozice karpatských smrků, kleče, travinných pažitů a skal je úžasná.

Salaš samotná je poněkud novodobá, se satelitem, plazmovou televizí. Vše na agregát. Způsobem života se však velmi podobá klasickým salaším. Otevřené ohniště, sýrárna.

Jen je prostornější. Potkáváme velkou bandu turistů. Pozorujeme dojení. Tulíme se k ovcím.

Kupujeme sýr. Sledujeme, jak bača zabíjí hady, kteří jsou … Cestou zpět stoupáme a klepeme holemi před sebou. Máme ze zmijí trochu strach. Odpoledne hédonisticky konzumujeme skvělý ovčí sýr. Máme odpolední bohoslužby. Káže Martin. Nedělně odpočíváme. Svátečně večeříme tradiční skvělé „lodičky“. Snad ještě zmíním rozluštění záhady nočního řvaní. Zřejmě to zhynul osel v nerovném boji s medvědem.

 Navzdory zvířecí tragédii spíme dobře.

Pondělí - bílými krajinami na zelenou plošinu Borascu

Vyrážíme do Godeanu krásnou krasovou krajinou, přes četné škrapy, závrty a propadání.

Jeskyňáři či geologové už mají u otvorů do země svá popisná čísla. Vystupujeme na Piatra Iorgovanului.

 Je odtud nádherný kruhový výhled na Retezat, Oslea, Vilcan, Godean i Tarcu. Na skále potkáváme skupinu Čechů, kteří mi byli z jistých důvodů protivní. Korunu všemu dali sebevědomým překřtěním Retezatu na Řetězat. Postupujeme raději dál cestou, kudy jsem prošel už několikrát, a přesto je pro mě nová.  Na cestě potkáváme stádo ovcí a rozkošné oslíky.

V sedle mezi Godeanem a Retezatem obědváme. Přechod z vápence do vyvřelin je zcela viditelný. Opět padá trochu mlha. Táboříme už na Godeanu, v místě, kde jsem tábořil vícekrát. Část výpravy zůstává na místě a několik mladých mužů s jedním starým jdou navštívit planinu (platformu) Borascu. Už dávno jsem se do ní zamiloval. Fascinuje mě. Uprostřed hor, ve výšce 2000 metrů, rozsáhlá plošina. Na ní divocí koně. Cesta na ni není snadná, vede přes dvě rokliny. Ale stojí za to.

Vracíme se za mlhy a šera. V noci propukla silná bouře s průtrží mračen.

Úterý - mírně vlhký den v horách Godeánských

Vstáváme později. Prší. Když vylezu ze stanu, propukám ve smích.

Místo, kde jsme měli večer ohníček, je proměněno v rybník a uprostřed něj plave kotlík. Fantastické probuzení. Protože prší, vyrážíme až odpoledne. Putujeme dál pohořím Godeán. Spíše traverzy, občas přes vršky, občas kotlem.

Podle mapy končí značka a v reálu také. Cesta je však stále zjevná. Potkáváme několik stád a česky mluvícího pastýře. Nechtě mu přebíráme stádo. Hloupé ovce jdou za námi. Máme o ně strach. Kluci nás brzy doběhli a stádo stáhli pět.

Spíme na hodně větrném místě, pod skalnatým vrcholem s hezkým výhledem. Není tu ani kousek dřeva. Hory Godeán jsou zcela bez paliva. Musíme se spokojit jen s modrými plamínky vařičů.

Středa - od vrcholu putování do údolí - fysicky i duševně

Postupujeme dál, chceme dojít na Tarcu. Dobýváme vrchol Godeán. Všude jsou pastýři a psi. Při obědě pozorujeme vrchol Gugu a nadcházející cestu. Ta se zdá se jasná. Sotva vyjdeme, padá mlha a zjevná cesta mizí. Značky nejsou, pěšinky také ne. Klesáme s vědomím, že jdeme blbě, a zároveň s jistotou, že moc nezabloudíme. Pod námi je přece údolí s výraznou řekou. Docházíme ke dvěma salaším. Opuštěným a divným. Vypadá to tu, jako by pastýři odešli dávno ve spěchu, uprostřed práce.

Jdeme raději dál, kolem žluté řeky.

U říčky jsem čekal cestu. Žádná není. Tak nás čeká nepříjemný traverz přímo nad říčkou. Ta se klikatí. Kolem mlha. Bojím se, že nenajdeme správnou odbočku na Tarcu. Občas stoupáme, občas klesáme, občas lezeme. Nechce se nám brodit. Nakonec končíme na jediném trochu plošinatém místě. Kolem bílá mlha. Cestou pro vodu nacházíme lehce vyjeté koleje v trávě. Opět vaříme na vařičích. Janče je blbě. V lehké depresi a s modlitbou jdeme spát.

Čtvrtek - mlžné Tarcu

Ráno se mlha na chvíli zvedla a já poznávám, že jsme zatábořili přesně u odbočky.

Včera jsme tedy zastavili  včas. Doslova přesně na desítky metrů. Pán Bůh je na nás tak hodný! Pěšina
z Godeanu je vidět, cesta na Tarcu hůře. Po cestě  potkáváme nádherné kamenné salaše, dávno nepoužívané.

Vystupujeme malým údolím do sedla, které je zřejmě hranicí mezi Godean a Tarcu. Nabíráme vodu a opět padáme do vlhké mlhy. Jdeme poněkud mechanicky. Kolem pouze mlha, mlha a mlha. I oběd je mlžný. Jdeme poměrně rychle a bez zastávek. Ono není proč zastavovat, když nejsou ani výhledy. Jediným ozvláštněním   je pastýř se stádem koz.
V nepřehledném sedýlku se mlha na chvíli rozplyne a my chytáme správný směr.  Postupujeme dál, už zase mlhou. Na vrcholu s typickým rumunským jménem Nedeia provádíme orientační manévr: Pokud jsme vskutku na tomto vrcholu (nebyl označen) , musíme jít patnáct minut na východ a potom stále na severovýchod a neztratit směr. Taktika se vydařila i ve chvíli, kdy jsme šli k severu. Směrovka kompasu prozradila, že jdeme slepým hřebenem. Táboříme opět bez ohně, kdesi v mlze.

Pátek - mlžný závěrečný polibek hor a pralesovitý sestup

Ráno se mlha zdvihla. Tarcu je bez mlhy opravdu hezké pohoří!

 Dlouho se neradujeme. Mlha klesá a my jdeme dále. Potkáváme pastýře, který nás ubezpečí, že jdeme dobře do vesnice Poiana Maruluii. Za zhruba dvě hodiny opouštíme hranici lesa, potkáváme značku a klesáme. Klesání je fenomenální! Jednak svou umořující délkou, ale především nádherou přírodního lesa pralesovitého typu. Buky, smrky, lišejníky. Stromy hnijící a polohnijící! Houby. Fantastické. Vše nádherně zelené. Ano, čtrnáct dní jsme neviděli les! Stýskalo se nám po něm.

Časem prosvítá vesnička. Žádný romantický soubor dřevěnic, ale spíše směska novodobých haciend, které znám z Ukrajiny.

Docházíme k obchodu, který je zase starodávně rumunský, a užíváme si běžného jídla. Rajčata, papriky, okurky, sýr a pivo. (Poslední jídlo jsme posnídali – šli jsme s jídlem na doraz.) Odtud autobusem do Otelu Rosu, což je celkem slušné město. A odtud do bájné Sarmezigetušry – římského města. Spíme mezi poli. Po čase opět děláme oheň.

Nad námi naše hory, v dálce slyšet hluková kulisa silnice a k ní vrzání jižních kobylek. Jih + Balkán + Panonie. Jižní rozkoš.

Sobota - krásy římské antiky

 Vyrážíme na prohlídku římského hradiště. Poprvé v životě vidím v nejstarší antické památky. Jsem nadšen. Originální korintské a ionské sloupy, kanelury a především elegantní římské písmo. Procházíme celý areál skrytý mezi zahradami se zeleninou. Potom navštěvujeme muzeum. Ochotný průvodce nám vše anglicky vysvětluje. Kolem budovy musea se válejí kousky antiky. To, co je jinde střeženo, to je tu všude volně k mání. Snad to nikdo nekrade.

Potom nastává martyrium s čekáním na autobus. Čekáme a stopujeme dlouho. Autobus prý nejede. Nakonec jel a my šťastně dojeli do Simerie. A zde nás čeká skvostná hédonistická večeře,
s množstvím výborného vína a skvělého jídla. Milá obsluha, skvělé snaživé kuchařky. Co si přát na závěr více. Snad jen dýmku.

Cesta zpět proběhla v pohodě, poslední tábořiště bylo před hypermarketem v Budapešti.

Na závěr musím zmínit, kdo vlastně jel: 

Martin Machek – zkušený horal a letitý účastník snad všech výprav. Čerstvý Mgr.Petr Šmíd – muž, se kterým bych se nebál jít hodně daleko, a výtečný kuchař-improvizátor. Anet – decentní a věrná souputnice Petra Šmída. Janča Pavlíková – znalkyně všech možných květin, čímž nás všechny ohromovala. Ondra Kotek – citlivý mladý muž statečně přemáhající lenivé nálady (Borascu!).  Jan Šilar – stále veselý člověk schopný snad všeho a s úsměvem. Jeho hláška: „Tak a teď ses odkopal“ se stala okřídlenou. Ondra Svoboda – železný muž držící se stále vpřed, trpělivě čekající na posledního.  Darek Černý, který měl bezedný batoh se zásobami a který i v horách jedl kulturně s utěrkou na kolenou.

A co říci nakonec: Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva!

Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože!
Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu,
z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám světlem,
spatřujeme světlo.

Pro článek jsem si dovolil použít fotky Speedeho (Honzy); Anet a několik fotek z Borascu a arboreta. Moc všem děkuji. Kompletní foto najdete na speedyho rajčeti:http://naspeedovanej.rajce.idnes.cz/Retezat_2013/

Opět se chystá Konference moci a ohně

Opět se chystá v Košicích Konference moci a ohně. Sám jsem byl před dvěma roky na této akci a dovoluji si podat svou subjektivní zpětnou vazbu. Pro ty, kteří nechtějí číst text celý dopředu píši dopředu své hodnocení: velké zklamání. Proč, to se dozvíte v níže uvedeném textu. 

V sobotu 24. září 2011 se v Brně, ve hokejové hale Rondo,  konalo křesťanské setkání pod názvem Konference ohně. Hlavním řečníkem, který přitahoval pozornost entuziasticky laděných křesťanů byl světoznámý evangelista Reinhard Bonnke, známý především svými evangelizačními taženími Afrikou, doprovázenými mocnými činy - uzdravováním nemocných. 

Slavný evangelista Bonnke.

Spolu s ním měl kázat i jeho mladší nástupce Daniel Kolenda. Celá akce byla inzerována snad až rok dopředu. Pořádala ji Bonnkeho organizace CfaN - Kristus pro všechny národy spolu s brněnskými církvemi Křesťanské společenství, Slovo života a Apoštolská církev. Podobné konference jsou pořádány v Evropě od roku 1987. V roce 2011 byla na řadě Česká republika.

Pozvánka na letošní konferenci v Košicích

Večerní evangelizace pro veřejnost navazovala na celodenní již zmíněnou konferenci ohně pro křesťanské pracovníky. Ta byla sestavena z kázáních, bloků křesťanských písní chval a zmocňováním Duchem svatým. To probíhalo formou tzv. "uličky ohně" sestavené z duchovních, kterou procházeli účastníci a tím přijímali Boží moc.

Na večerní evangelizaci v byli pozvaní nevěřící hosté nejen z Brna, ale i z více měst v rámci misijní kampaně "Od minusu k plusu". Ovšem teprve v polovině shromáždění se příchozí dozvěděli, že hlavní host, očekávaný Bonnke nepřijede. Přitom pořadatelé tuto skutečnost věděli tři týdny dopředu.  Nedali nic najevo ani na webu pořadatelské organizace CfaN, natož na plakátech, kterými bylo Brno zaplaveno.  Bylo nám vysvětleno, že Boží moc není vázána na osoby a proto se organizátoři rozhodli konferenci nerušit. Přesto však považuji podivné tuto informaci tajit až do poslední chvíle. Troufám si vznést domněnku, že pořadatelé tušili, že pokud absenci hlavního řečníka zveřejní, účastníků by bylo mnohem méně. Navíc se nikdo nedozvěděl důvod, proč inzerovaný boží muž nepřijel. I na můj emailový dotaz mi nebylo odpovězeno a ani z kruhů blízkých organizačního jádra jsem se nic nedozvěděl.

Brněnské plakáty.

Při vstupu jsme od organizátorů v zelených tričkách dostali letáky. Shromáždění začíná s malým zpožděním asi v  19:15. Hala je obsazená ze dvou třetin. Byli jsme uvítáni a na podiu zpívá gospelový sbor. Písně jsou decentní, spíše  klidné, doprovod je kvalitní, zvláště s působivou trubkou. Následuje uvítání, představení celoevropské kampaně "Od minusu k plusu".  V 19:45 je už hala z 80% zaplněná, snad 5000 posluchačů. Je tu hodně vozíčkářů, chromých, všímám si i nemocné ženy na pojízdných nosítkách v doprovodu zdravotníků. V 20:15 stále pokračují bloky modliteb, chval včetně hodně dlouhého děkování organizátorům. Potom přichází reklama na DVD s Bonnkem - dvě dvd za cenu jednoho si můžete koupit u četných stánků. Na obřích obrazovkách jdou ukázky. Konečně je představován Daniel Kolenda, je představována rovněž evangelizační kampaň v působivých videích z obřích evangelizací v Africe, podbarvené hudbou ve stylu Pána prstenů. viz. zde:  http://www.youtube.com/watch?v=Kh332t91mSs

Ve 20:45 je vyhlášena sbírka. Řady procházejí organizátoři s nádobami a vybírají. My bez peněz jsme vyzývání, k vyplnění tzv. slibové karty. Znechuceně nedávám nic. Ve 20:50, tedy po více než hodině a půl začíná to, na co byli lidé pozváni - přichází Daniel Kolenda, světoznámý evangelista (já oněm vím jen díky této akci). Představuje se, vypráví působivý příběh zázraků  z jeho dětství. Teprve ve 21:10 začíná kýžené misijní kázání na oddíl z dopisu Pavla do Říma. O kázání musím říci, že bylo snad až vzorově evangelizační. Jasné jednoduché, ve třech bodech, bez zbytečného klišé. Mluvil o zákonu hříchu, smrti a spasení. Ilustrace s gestikulací byly také přilnavé. Po kázání následuje  výzva k obráceni, která je tak široce podána, že dopředu jde mnoho lidí věřících s touhou po změně v životě  a zřejmě i nevěřících v odhodláním stát se křesťanem. Ujímají se jich organizátoři v tričkách. Nastává klasický evangelizační ruch, jemná hudba hraje a Daniel Kolenda povzbuzuje: "Ještě další letáky, málo letáků".

Davy lidí jdou dopředu!

Po kázání a evangelizaci přichází další očekávaný bod večera uzdravování. Jsme vyzýváni k víře v přítomnou uzdravující Boží moc. Daniel v jedné dlouhé řeči svázal v tomto stadionu snad vše co mohl svázat - duchy všech možných nemocí i těch které nevyjmenoval jak řekl po jejich dlouhém výčtu. Svázal i duchy závislostí a hříchů. Hudba hraje. A potom jsou lidé vyzýváni ke svědectvím o uzdravení. Je to prý důležité.  Na podium přichází několik lidí, kteří začali během shromáždění cítit návrat čichu. Nezní to sice jistě, ale Daniel Kolneda je nadšený. Další žena vypráví, že ji přestala bolet páteř. Kolenda vysvětluje, že je to zvláštní, že na každé evangelizaci Bůh uzdravuje něco jiného a tady v Brně především čich. Má velkou radost že Bůh působí. Vyzývá k radostným chválám. Gospelový sbor plní přání, Kolenda zřejmě spokojen mizí jako pára. A za chvíli je ohlášen konec. Po tak neuvěřitelně protahovaném úvodu a působí závěr jako utnutí  sekerou. Všichni balí.

Brno mi nepřišlo jako v ohni, spíše jako ve vanutí umělého dmychadla 

Přicházím pod podium. Je tu dosti chromých. Asi moc nechápou. Někteří jsou vydáni na pospas organizátorům. Chromá paní se učí chodit pod vedením klučiny z řad poradců, který se za ní modlí. Když se domodlí, oznámil jí, že je zdravá a nechal ji s pokroucenými údy. Ležící paní na nosítkách je v obležení upřímných modlitebníků. Jdu se podívat do zákulisí, kam zmizel Kolenda, ale nenašel jsem ho. Mám pocit smutného prázdna.

O co šlo? Domnívám se, že o méně podařené velké bohoslužebné show. O práci  s velkými davy  a s velkým očekáváním lidí.  

A co na mé křesťanské já? Věřím, že nad tím vším se vznáší Duch Boží, nespoutaný uličkami ohně, nezprivatizovaný řečníky. Duch vane kam chce. Věřím, že byl nakonec přítomen i v hale, stejně jako i v malém zapadlém kostele, v kroužku upřímných věřících.

Psáno pro Dingir.

Nezbývá než doufat, že následující konference v Košicích bude jiná. Upřimně bych si přál, aby byla jiná. 

Ivan z chalupy

Dnes jsem plánoval vrátit se z Ukrajiny. Okolnosti života byly jiné. Tak alespoň po ránu publikuji pro přátele, kteří tam měli být se mnou starý textík psaný původně pro Bránu:

Jezdívám na Ukrajinu dvacet let. Miluji její  obyvatele i krajinu. Obojí se tu se mění! Hypermarkety rostou, byznys kvete, lidé si berou půjčky. Krajina, kterou jsem znával před dvaceti lety se mizí, ale výše v údolích jí ještě dosti zbývá.

Jedno z údolíček vějíře pramenů řeky Tysy

U samém konci řeky Tysy, královny uherských řek, najdete území nazývané Lazevščina (česky asi Políčkov). Kraj dodnes starobylý.

Lazevčina - rozkoš sama!

Žije tu i jeden z mých mladších východních přátel – Ivan se svou maminkou. Poprvé mi o něm vyprávěli čeští přátelé. Byl na ně velmi laskavý, úslužný a hlavně měl dlouhé vlasy, což je pro zdejší baptistické sbory něco nemyslitelného. Prý se s ním musím seznámit!

Ivan ještě s dlouhými vlasy.

Udělal jsem to a dodnes na setkání vzpomínám jako ve snu. S nadšením líčil svůj život. Tady kosím trávu a ukazoval na lán luk. Tady zedničím, tady máme ovce a tady si maluji a vyrábím z plastelíny. Nevěděl jsem, s kým mluvím, zdali s chlapcem nebo s dospělým hospodářem. Jejich chalupa, se sestává z více domků a chlívků. Živý skanzen. Obývají vytopenou kuchyň, další místnosti jsou skladištěm. Nejvíc vás šokuje množství suvenýrů. Stěny jsou roubené a hliněné.

Ivan ve svém kráílovství

 K obědu mi maminka uvařila banoš, věděla že ho miluji. Je to kukuřičná mouka vařená ve smetaně. Použijete-li místní "smotánu", je kvalita zaručena. Užívám si to i když dobře vím, že za romantickou slupkou se skrývá těžký život.
Za rok mi místní kazatel mi radostně oznámil, že se Ivan pokajal – obrátil se.

Voloďa kazatel ve sboru v Jasině. Můj blízký přítel. 

Když jsem ho spatřil, měl ostříhané dlouhé vlasy. Bojím se, že právě tento jeho čin byl pro místní řádné křesťany hlavním znakem jeho obrácení.

Zase jsem prožil srdečné uvítání. Maminka se na mě smála s úsměvem zdobeným tepaným zlatým zubem. Ve studené reprezentační místnosti jsme obědvali studené suché brambory s místní ostrou brynzou. Má ty prostoto! Vidím i novou techniku: obrovská lednice a nezbytný satelit, to vše uprostřed kuchyňského chaosu.

Pak jsem se s nimi dva roky neviděl. Občas jsme si zavolali. Věděl jsem že Ivan pracuje v Kyjevě. Až letos. Z Ivana se stal mladý muž a jeho maminka je stále radostná a hlučná žena. Skanzen zůstal zachován.

Skanzen...

 Sešli jsme s kamarádem ulepeni z hor. K umytí jsme dostali plechové vědro a kýbl horké vody. K večeři brambory, brynzu a ovčí sýr. S Ivanem jsme povídali. Vyprávěl o svých snech, o průvodcování v horách, o touze po pořádném snowboardu a notebooku. Povídal i o svých nemocech, o telatech, zedničení a o touze obložit dřevěnou roubenku plastem. Před námi míchal svět dospělých a dospívajících. Do sboru nemá čas chodit, ale věřící prý je.  Zesmutněl jsem.

Ivan už zestárnul. ("Ida mi psala - to už není náš Ivanuška...")

Jdeme z kopců s jeho maminkou na bogosluženie. Ona bosky, nechce si ušpinit a poškodit nedělní obuv.

Lazevčina - políčkov - spleť ohrad a pastvin. Ivanova maminka jde bosky na bohoslužby.

Užívám si kraje, kde na každém kousku země je život. Z kraje, kde ještě vše funguje bez dotací. Z kraje, kde lidé těžce dobývají život ze země a cítí se závislejší na přírodě a Bohu. Ale životy jsou tu stejně komplikované jako u nás. A živá víra se rovněž nesnadno rodí.

Kristův kříž na hřebenu
 dvou popů Ivanů - maramurešského a černohorského

Psáno v roce 2011 pro časopis Brána.

Nebuďte poserové aneb o klesající odolnosti dětí i lidí obecně

Dnešní rozhovor s Martinem, který se vrátil z tábora, mě přivedl k myšlence  opět něco publikovat.

Milí posluchači a weboví přátelé,
prázdniny jsou v plném proudu. Mnozí z nás posílají své děti na tábory a nebo jsme přímo s nimi na chalupě či kempu. Prázdniny jsou skvělým výchovným obdobím. A tábory dozajista ještě více.

Rodiče si mohou  tak trochu odpočinou od svých dětí a ty  se mohou naučit soběstačnosti a samostatnosti. Bývá mi líto, že naše  děti už zřejmě nikdy nezažijí divokost, kterou prožil můj tatínek, kdy po válce v roce 1947 vedl skautské tábory. Tábořili celý měsíc na Slovensku v Gaderské dolině.

Louka pod blatnickým hradem, kde se tábor odehrával.

Do sv. Martina dojeli na nákladním vagóně. Stany měli z propustných německých celt. V noci byly zabaleny do obyčejné deky. Vše si museli zajistit sami. Celý měsíc si prali, vařili, chodili pro dříví, jezdili s dvoukolákem pro potraviny, kterých bylo v poválečné době velmi málo. Na navíc se v horách potulovali nebezpeční odzbrojeni banderovci. Nevím, zda tehdy rodiče měli o své děti velký či malý strach. Vrátili se všichni, spokojeni a nadšení. Dodnes se scházejí. Jak museli být pobytem  zoceleni, jak jim muselo zdravě vzrůst sebevědomí!
Takový tábor dnes už nezažijeme. Ve vyhláškách je nařízeno, že děti musí přijet do vybaveného tábořiště.

Naštěstí najdeme stále ještě aspoň trochu divočejší tábory než tento teletníkový typ. 

Snad každý táborník vlastní mobilní telefon a rodiče přesně vědí, co se s nimi děje. Vzpomínám na jedno dítě, které poručilo mobilem řízek a babička s dědečkem neváhali obětovat sto dvacet kilometrů a dovést kýženou potravinu, aby jejich vnučka nestrádala. Ano, časy jsou zcela jiné.
Snad každá generace si dává otázku: "Co z těch našich dětí vyroste?" Tu otázku si dnes dávají i psychologové, kteří mluví o rapidním snižování odolnosti dětí, jak psychické tak fyzické. Děti jsou zranitelnější. V některých situacích zcela bezradné. Ovšem snižuje se i odolnost rodičů, kteří se bez pocitu kontroly nad svými ratolestmi nemohou vydržet.

Když o tom výše uvedeném  přemýšlívám, připomínám si slova z první knihy Bible. Zazněla ve chvílí vyhnání z dávného ráje: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat."  
Každá generace chce ze sebe sejmout těžké břemeno Božího slova, které zaznělo dávno nad lidstvem. Každým rokem žijeme, aspoň u nás, blahobytněji a máme zdánlivě vše pod kontrolou, včetně našich  dětí. Uprostřed této pohody zjišťujeme, že jak dospělí, tak děti jistou míru trápení potřebují. Jedna moje známá, zkušená matka, říkává, že děti potřebují prožít "traumátka".

V biblické knize přísloví čteme jinou  prázdninovou radu: Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby. Jaká moudrost a pravda je v těch slovech je ukryta. A tak milí posluchači, až budete chtít mít své děti plně pod kontrolou, třeba na důvěryhodném prázdninovém táboře, a budete sahat po mobilu, abyste jim zavolali, vzpomeňte na moudrá slova dětské psycholožky, zabývající se odolnosti dětí, paní doktorky Hoskovcové:
Uchránit dítě před nebezpečím světa je ideál, který nemůžeme naplnit, protože tu jednoduše nemůžeme být stále a navíc tu nebudeme věčně. Lépe je udělat co nejvíc proto, aby si dítě dokázalo poradit samo.“
Pokojný prázdninový poločas!

Psáno pro čro Ostrava

O vděčnosti a radosti pádící za ní....

Milí rozhlasoví a weboví přátelé,

nedávno se jsem prožil   p r a z v l á š t n í  zkušenost. V pozůstalosti po tatínkovi se mi podařilo najít staré magnetofonové pásky s nahrávkami vzpomínek jeho maminky, mé babičky, která již více než třicet let není mezi námi.

Měl jsem z nálezu upřímnou radost. Kazety byly téměř historické. Měl jsem strach, zdali se vůbec, po těch letech, jemné kotoučky rozlepí.

Dovezl jsem je ke svém staršímu příteli Emilovi, který právě nahrává toto sváteční slovo. Ten je vložil do svých čarovných strojů a za chvíli jsem uslyšel, po více než třicetipěti,  letech hlas své babičky. Přiznávám, že mi v tu chvíli bušilo srdce. Mohl jsem naslouchat krásnému vyprávění z dětství o mých prarodičích,  o těžkém nesnadném životě maminky jedenáctičlenné rodiny.

Ale mohl jsem uslyšet i její hlas na samém  sklonku života. Právě toto její, doslova téměř závěrečné vyprávění, se mě dotklo nejvíce. Byla již slabá, i její hlas byl slabý, ale tón byl jasný a niterně naplněný.  Jakoby rozjímala nahlas o lidském životě: „To všechno nám Pán Bůh dal! To zdraví, ten vzduch, tu chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch, trocha jsme se zadýchali, a usmívali jsme se, chutnalo nám jíst, chuť nám dal Pán Bůh, sílu, chuť k práci, radost ze všeho.“ 
Věděl jsem o její vděčnosti za život, ale přesto mě babičina slova až zaskočila. Snad nejvíce její vděčnost Bohu za vzduch. My, kdo žijeme v ostravské aglomeraci, tuto vděčnost známe.

Zejména v zimě, kdy se naše města a domy ponoří do lepkavého a mastného smogu.  Ale přesto, snad nikdy mě nenapadlo děkovat Bohu za   obyčejný   vzduch a vůbec za tak prosté věci, jako je chuť k jídlu a k práci.
Nyní udělám ve vyprávění přesmyčku:
Bibli si lide často představují jako knihu, která zapovídá lidem potěšení a potěšeníčka života. Možná se moc neví o tom, že Písmo na desítkách a desítkách míst vybízí člověka k vděčnosti. Jeden krátký verš uvedu za všechny: „A buďte vděčni.“  Je tak krátký, že jej zopakuji: „A buďte vděčni.“  Apoštol dokonce varuje před nevděčností, když mluví o lidech, kteří  "Poznali Boha, ale ...ani mu nebyli vděčni." Mluví o nich, jako o těch, kteří díky nevděčnosti viděli pouze sama sebe, stali se středem svého života. Nevidí, že kolem roste tráva, že je tu čerstvý vzduch, chuť k jídlu i k práci. Babička na konci svého života neskuhrala, nenadávala na svůj úděl, na blížící se konec života. Naopak ohlížela se s vděčností Bohu a s hlubokým pokojem.
Odjížděl jsem na kole z malého nahrávacího studia přítele Emila. Jel jsem mezi poli, loukami, jarní zeleň byla až omamná. V příkopech se na mě usmívaly květiny, beskydské obzory ladily oku. Byl jsem vděčný.

V uších mi zněla ona vděčná slova babičky: "To zdraví, ten vzduch, ta chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch..."
Vděčnému pohledu na svět se člověk musí učit. Mě znovu otevřela oči moje babička. Tu vděčnost Bohu za vše, i za vzduch, Vám  moc přeji, milí posluchači a čtenáři.

A pro ty, kteří chtějí slyšet onen hlas, tak tady je pár sekund záznamu.

Svobodně +!+!+

Milí  weboví (a rozhlasoví) přátelé, 
komunitě věřících, kde jsem kazatelem, se snažím o výklad desatera. Když se řekne desatero, lidé si obvykle představí deset zákazů. A cokoliv je zakazováno, je nám lidem nepříjemné. S desaterem bývá spojován pocit nesvobody -  nemohu dělat, co se mi zachce.  Dospěli jsme až k přikázání sedmému – n e p o k r a d e š.
Při přemýšlení mi, z mého z děravějícího mozku, vyskočila vzpomínka na vyprávění dávného kazatele J. S. Ondráčka.

Studoval na misijní škole ve Švédsku a po absolutoriu se stal na čas pastorem. A to  v oblasti téměř kolem polárního kruhu – v Laponsku.

Dostal adresu budoucího působiště a odcestoval na sever. Podle čísla popisného našel v jisté laponské vesnici skromný farářský dům. Vzal za kliku, a překvapeně otevřel. Dům byl odemčený a prázdný, ale připravený na jeho příchod.

Vybalil kufry, cenné knihy uložil do skříně a hledal od ní klíč. Nenašel. Potom se rozhodl, že vyjde na chvíli ven a porozhlédne se po novém působišti. Opět hledal klíč, tentokrát od domu, a opět jej nenašel. Zámek snad nebyl ani zabudován do dveří. Zašel tedy do vedlejšího obchodu, představil se a ptal se po klíči. Milá prodavačka se zasmála. „Kde žijete mladý pane, tady se nezamyká. Není proč, tady vám nikdo nic nevezme, tady se nekrade. To vám spíše někdo domů něco přidá.“ Kazatel Ondráček zůstal překvapený. Ano, dostal se do míst, kde se nekrade, kde se bere vážně slovo Boží – nekradeš.
Neubránil jsem se srovnání s realitou dneška. Ach, jak se jim tehdy, v Laponsku dobře žilo! Bože, jak to byli svobodní lidé! Kolik vnitřního klidu měli navíc. Nemuseli se bát, zlodějů, nepotřebovali předražené bezpečnostní dveře, poplašné systémy, sofistikované zámky na kola, nemuseli vydržovat drahou polici, která už drobné krádeže považuje za běžný folklór. A kolik vnitřního klidu měli. Neznali strach o své peníze, peněženky, konta. Byli z těchto obav a traumat osvobozeni. Byli svobodní!

A čím to bylo? Jak se to stalo? O m e z i l i   se. Nekradli. A byli svobodní. A tady se nám odhaluje jedno velké tajemství.   Tajemství svobody, vnější i vnitřní, je dobrovolném omezení. Když se omezím získám mnohem větší svobodu. Když se neomezím budu žít ve společnosti čím dál tím více nesvobodně. Budeme sledováni kamerami, naše emaily budou kontrolovány, náš pohyb sledován na každém kroku.  Budeme nadávat na množství předpisů, nutnost evidence účtenek, vypisování cesťáků. V Laposku to tehdy neřešili. Žili si spokojeně. Snad ani nevěděli, jak jsou svobodní.

Izrael si, jako Boží lid,  vždy zakládal na tom, že je svobodným národem. Byli kdysi otroci. Podobně i křesťanům Pavel zdůrazňuje: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe.“ 
A abychom zvěst o svobodě dotáhli do konce, je třeba říci, že křesťanská svoboda je navíc nejen vnější, ale i vnitřní. Ta vnitřní je dána vykoupením našich životů smrtí Kristovou, či též očišťující milostí, která nás zbavuje před Bohem trestu za naše přestoupení zákonů svobody.  „Tu svobodu nám vydobyl Kristus!“,  zdůrazňuje svatý Pavel, „stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Je to výzva i pro vás, milí posluchači. Staňte se svobodnými nejen vnějšně, ale i uvnitř.  Zkuste probádat tu tajemnou svobodu nabízenou skrze Krista.

(Psáno pro ČRO Ostrava a pro web.)